ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1092.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1092/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václavy Dudy ve věci žalobce Doc. Ing. J. L., CSc., proti žalovaným 1) MVDr. J. L., a 2) P. L., o zaplacení částky 291.970,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 645/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 2004, č. j. 21 Co 144/2004-198, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném Ing. J. L. (dále též „původní žalovaný“) domáhal zaplacení částky 291.970,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že byli společně oprávněnými osobami k podání restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen „zákon o půdě“). Poté, co se písemným prohlášením vzdal svého restitučního nároku, uzavřel dne 10. 8. 1993 dohodu s původním žalovaným, který se v ní zavázal uhradit mu finanční náhradu ve výši 1,580.000,- Kč odpovídající jedné polovině přiznané náhrady za mrtvý a živý inventář. Žalovaná částka sestává z 225.470,- Kč (tj. první splátky dohodnuté finanční náhrady po odečtení 7.530,- Kč - odměny advokátce účastníků a 17.000,- Kč, kterou původní žalovaný dobrovolně žalobci uhradil) a z 66.500,- Kč představujících jednu polovinu splátky za rok 1994.
Původní žalovaný Ing. J. L. 10. 12. 1997 zemřel. Okresní soud v Rakovníku proto v řízení pokračoval s jeho právními nástupci - dědici MVDr. J. L. a P. L. - (viz usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 12. 2002, č. j. 4 C 645/97-76, které nabylo právní moci dne 16. 4. 2003) a rozsudkem ze dne 26. ledna 2004, č. j. 4 C 645/97-169, jim uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 291.970,- Kč s 16 % úrokem ročně z částky 225.470,- Kč od 2. 11. 1995 do zaplacení a se 17 % úrokem ročně z částky 66.500,- Kč od 1. 1. 1995 do zaplacení, žalobu o zaplacení 16 % úroku z prodlení ročně z částky 225.470,- Kč od 15. 6. 1994 do 1. 11. 1995 zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. června 2004, č. j. 21 Co 144/2004-198, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce a jeho bratr (původní žalovaný) uplatnili dne 13. 8. 1991 nárok na majetek po rodičích podle §9 zákona o půdě. Žalobce listinou ze dne 25. 9. 1992 učinil čestné prohlášení, že nebude uplatňovat svůj nárok na vrácení pozemků ve vlastnictví státu podle zákona o půdě s tím, že jeho majetkový podíl ve výši jedné ideální poloviny přiroste k podílu původního žalovaného. Žalobce a původní žalovaný uzavřeli dne 10. 8. 1993 „dohodu o finančním vyrovnání restituovaného majetku dle z. č. 229/91 Sb.“ (dále jen „dohoda“). V ní s odkazem na soulad s rodovou tradicí konstatovali, že se dohodli na tom, že restitucí získaný majetek po rodičích se nebude dělit a bude na něm hospodařit pouze nejstarší dědic a navzájem si vyrovnají pouze movitý majetek, ohledně kterého byla mezi původním žalovaným a státním statkem (povinnou osobou) uzavřena dohoda o náhradě živého a mrtvého inventáře v celkové výši 3,159.328,- Kč. Původní žalovaný se zavázal žalobci zaplatit jednu polovinu z této přiznané náhrady, tedy částku 1,580.000,- Kč, způsobem dohodnutým v článku IV. dohody. V bodě 1. tohoto článku dohody se původní žalovaný zavázal žalobci zaplatit částku 250.000,- Kč v hotovosti do 31. 12. 1993 s odečtením částky 7.530,- Kč uvedené v článku VI. dohody (odkaz na článek VII. posoudily oba soudy jako zjevně nesprávný). Bod 2. článku IV. dohody pak obsahuje ujednání stran, že zbytek finančního vyrovnání, tj. 1,330.000,- Kč bude žalobci vyrovnán nejpozději do deseti let, tj. do roku 2003 formou ročních splátek v takové výši, aby celá zbývající část byla do konce roku 2003 plně uhrazena. Tato zjištění soudy učinily z výpovědi žalobce a ze stejnopisů dohody předložených žalobcem a JUDr. Z., v nichž je výslovně uvedena doba splnění „nejpozději do 10ti let“ a v souladu s tím je rukou opraven letopočet z číslice 2013 na 2003. Opravy provedené ve stejnopisu dohody předloženém žalovanými posoudily jako nevěrohodné s přihlédnutím k rozsahu oprav, který je širší než ve dvou vyhotoveních dohody předložených žalobcem a JUDr. Z. Lhůta splatnosti je v něm opravena z „10ti let“ na „20ti let“ a mechanicky napsaný letopočet „2013“ je ručně tužkou opraven na letopočet „2003“, u něhož je třetí číslice „0“ přeškrtnuta křížkem. Článek IV. bod 2. obsahuje v druhém odstavci ujednání, podle něhož se obě smluvní strany dohodly „s ohledem na možný pohyb cen a míru inflace, že částka 1,330.000,- Kč, případně její zůstatek po zaplacení již uskutečněných ročních splátek, bude v tomto směru upravována, přičemž podkladem k těmto úpravám budou oficiální statistické údaje“.
Soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že uvedená dohoda nepodléhá režimu zákona o půdě a je dohodou uzavřenou podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Nepřisvědčil argumentaci žalovaných, že pro neurčitost a nesrozumitelnost svého článku IV. bodu 1. je celá dohoda neplatná ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Konstatoval sice, že podle uvedeného článku měla být od částky 250.000,- Kč odečtena částka uvedená v článku VII., který však žádné určení finanční částky neobsahuje, avšak současně dospěl k závěru, že jde o zřejmou písařskou chybu v označení článku dohody, neboť uvedenou částku obsahuje článek VI. dohody, takže význam předmětného ujednání je nepochybný; tato chyba v psaní proto nezpůsobuje částečnou neplatnost dohody, natož neplatnost dohody celé (§37 odst. 3 obč. zák.). Neplatnost pro neurčitost nedovodil ani z ujednání smluvních stran v článku IV. bodu 2., neboť i když pevná výše ročních splátek nebyla ujednána, je nepochybné, že splatnost částky 1,330.000,- Kč byla sjednána nejpozději do deseti let, tj. do roku 2003. Neurčitou a tudíž neplatnou (§37 odst. 1 obč. zák.) shledal pouze tu část dohody obsaženou v článku IV. bodě 2. odstavci druhém, týkající se úprav nesplacené části pohledávky o míru inflace. Jelikož tuto část dohody lze oddělit od ostatního jejího obsahu, nezpůsobuje to neplatnost celé dohody (§41 obč. zák.).
Odvolací soud se zcela ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně ohledně platnosti dohody. Ani podle jeho názoru zřejmé chyby v psaní obsažené v článku IV. bodu 2. dohody nezpůsobují její neplatnost, neboť význam tohoto článku je nepochybný (§37 odst. 3 obč. zák.). Shodně se soudem prvního stupně vyhodnotil jako zcela určitou a srozumitelnou dohodu v části týkající se splatnosti, která byla jednoznačně sjednána desetiletá. Nad rámec těchto závěrů vyslovil názor, že i kdyby bylo ujednání o splatnosti dohody neurčité, jednalo by se pouze o částečnou neplatnost dohody v pasáži týkající se částky přesahující 250.000,- Kč, resp. 242.470,- Kč, jejíž splatnost ke dni 31. 12. 1993 (článek IV. bod 1.) nebyla ani zpochybňována. Protože z povahy dohody ani z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž k ní došlo, nevyplývá, že by tuto část nebylo možno oddělit od ostatního obsahu, vztahoval by se důvod neplatnosti podle §37 odst. 1 obč. zák. za použití §41 obč. zák. pouze k této části. To by znamenalo, že splatnost částky přesahující 242.470,- Kč by nastala za podmínek uvedených v §563 obč. zák. Dohodu pak odvolací soud posoudil jako smlouvu o narovnání podle §585 obč. zák., neboť jí byla narovnána práva pochybná mezi žalobcem a původním žalovaným, jež vyplynula z jejich nároku na restituci majetku po rodičích a faktického uplatnění a realizace tohoto nároku, kdy žalobce se svého nároku vzdal ve prospěch původního žalovaného, který se oproti tomu zavázal poskytnout mu alespoň částečné vyrovnání ve výši 1,580.000,- Kč. Dohoda byla uzavřena v souladu s účelem institutu narovnání, který slouží k předcházení dalším sporům. Jeho účelem není zjištění, jak se věci mají, ale odstranění pochybností tím, že se původní nárok, ve kterém se sporné či pochybné právo vyskytlo, ruší a nahrazuje se závazkem novým. Dohoda byla právě takovým právním úkonem, jenž měl ukončit dosavadní právní vztahy mezi bratry a vyjasnit jejich práva a povinnosti tak, aby každý získal jistotu o vzájemném vypořádání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. mimo jiné napadli správnost právního závěru odvolacího soudu, že dohoda jako celek, popř. její část je platná. I nadále jsou přesvědčeni, že dohoda je v podstatných částech neurčitá a tudíž ve smyslu §37 obč. zák. absolutně neplatná. Ujednání stran dohody, že zbytek finančního vyrovnání bude žalobci vyrovnán nejpozději do 10ti let, tj. do roku 2003 formou ročních splátek v takové výši, aby celá zbývající část byla do konce roku 2003 plně uhrazena, pokládají za neurčité, pokud jde o splatnost jednotlivých splátek finančního vyrovnání. Nejasná je možnost uplatnění námitky promlčení, jíž se odvolací soud vůbec nezabýval. Jsou toho názoru, že tzv. zbytek dohody, který se odvolacímu soudu jevil jako určitý, nemůže samostatně obstát a že dohoda je neplatná jako celek. Zpochybňují rovněž závěr odvolacího soudu, že dohoda je typově smlouvou o narovnání podle §585 obč. zák., neboť místo toho, aby upravovala práva dosud mezi účastníky sporná, naopak spornost a pochybnost sama navozuje a neodstraňuje tak nejistotu ohledně určitosti a srozumitelnosti práv mezi účastníky. Z uvedených důvodů navrhli napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce považuje závěr odvolacího soudu, že dohoda je platným právním úkonem, za správný a je přesvědčen, že napadený rozsudek nemůže mít zásadní význam po stránce právní.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými subjekty (účastníky řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam, tedy že nešlo jen o otázku, na níž výrok napadeného rozsudku nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004). Z řečeného pak mimo jiné plyne, že dovolací soud při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí vycházet ze skutkového stavu, na němž založil právní posouzení věci odvolací soud; posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají.
Bez významu je proto námitka žalovaných vycházející z vlastní interpretace obsahu dohody. Otázka, co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného v dohodě (tj. zda byla sjednána splatnost ve lhůtě deseti či dvaceti let, v jakých splátkách apod.), je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Právním posouzením věci je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Činí-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, či jeho rozsudek ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Žalovaní tak těmito námitkami uplatnili z hlediska zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Irelevantní z pohledu přípustnosti dovolání je v posuzovaném případě i další výhrada žalovaných, že se odvolací soud nezabýval možností uplatnit námitku promlčení jednotlivých splátek finančního vyrovnání, neboť tato právní otázka nemá v posuzovaném případě pro rozhodnutí o věci určující význam (nejde o takovou právní otázku, na níž napadený rozsudek z hlediska právního posouzení spočívá).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaní nesplnili svůj závazek z dohody ze dne 10. 8. 1993, která je platným právním úkonem, s výjimkou její části, jíž si strany v článku IV. bodě 2. odstavci druhém ujednaly možnost úprav nesplacené části pohledávky o míru inflace, a že neplatnost této části dohody pro její neurčitost nezpůsobuje neplatnost dohody celé, neboť z povahy dohody ani z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž k ní došlo, nevyplývá, že by tuto část nebylo možno oddělit od jejího ostatního obsahu (§37 odst. 1 a §41 obč. zák.). Řešení právní otázky (částečné) neplatnosti dohody však postrádá potřebný judikatorní přesah do rozhodovací praxe soudů vůbec, neboť se odvíjí od zcela jedinečných skutkových okolností, vyplývajících z obsahu konkrétní dohody; nemůže proto založit zásadní právní význam napadeného rozsudku ve shora vyloženém smyslu.
Otázka aplikace §37 odst. 1 obč. zák. ve spojení s §41 obč. zák. nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny a nebyla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s hmotným právem. K této právní problematice se již dříve vyslovil Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 5 Cmo 494/1996, publikovaném v časopisu Soudní rozhledy pod označením SR 8/1998, a Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, a ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 44/1998 a R 67/2004, jakož i v rozsudcích ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2139/2000, a ze dne 9. 4. 2002, sp. zn. 26 Cdo 379/2001, publikovaných v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck pod čísly C 519/2001 a C 1132/2002, a v řadě dalších svých rozhodnutích (např. ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, publikovaném v Právních rozhledech, sešitu č. 6/1998, str. 331, ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 431/2004, ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 1507/2005, ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002, a ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 222/2004). Odvolací soud se od závěrů formulovaných v těchto rozhodnutích nikterak neodchýlil a dohodu ze dne 10. 8. 1993 posoudil správně v souladu s tím, jak je právní teorií a soudní praxí vykládána otázka narovnání podle §585 obč. zák.
Ze shora řečeného vyplývá, že dovolání žalovaných není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalovaným, jejichž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 25. července 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu