ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1247.2004.1
sp. zn. 33 Odo 1247/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, proti žalovanému městu K., o zaplacení částky 70.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 7 C 352/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2004, č. j. 44 Co 329/2001-62, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na nákladech dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám JUDr. M. C., advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 27. června 2001, č. j. 7 C 352/99-46, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 70.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % za každý den prodlení za dobu od 4. 7. 1997 do zaplacení a dále úrok z prodlení ve výši 0,05 % za každý den prodlení z částky 100.000,- Kč za dobu od 28. 2. 1997 do 4. 7. 1997, vše do tří dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení (jeho předchozí rozsudek pro zmeškání ze dne 10. listopadu 1999, č. j. 7 C 352/99-26, byl ve výrocích, jimiž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 70.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o nákladech řízení, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. února 2001, č. j. 44 Co 15/2000-36, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; ve výrocích, jimiž bylo zastaveno řízení o zaplacení částky 30.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % za každý den prodlení od 4. 7. 1997 do zaplacení a rozhodnuto o vrácení části soudního poplatku, zůstal odvoláním nedotčen a nabyl právní moci).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalovaným a příspěvkovou organizací O. se sídlem P., V. 46 (původní žalobkyní) byla dne 10. 12. 1996 uzavřena smlouva o reklamní spolupráci při prezentaci knihy Františka Kožíka „Největší z pierotů“, jejímž předmětem bylo ujednání o jednotlivých právech a povinnostech smluvních stran při zajišťování reklamní akce. V článku II smlouvy se žalované město zavázalo na základě vystavené faktury zaplatit příspěvkové organizaci O. částku 100.000,- Kč jako vklad na zajištění akce. Smlouvu za město podepsal jeho starosta Ing. A. D. Obecní zastupitelstvo města k uzavření smlouvy předchozí souhlas nedalo. Původní žalobkyně vystavila na částku 100.000,- Kč fakturu č. 700115 s datem splatnosti 27. 2. 1997. Žalovaný na ni uhradil dne 7. 7. 1997 pouze 30.000,- Kč. Původní žalobkyně coby příspěvková organizace byla ke dni 31. 12. 1997 zrušena rozhodnutím Ministerstva pro místní rozvoj č. 67/1997 a k témuž dni přešly její existující pohledávky a závazky (včetně pohledávky, která je předmětem tohoto sporu) ve smyslu §31 odst. 4 zákona č. 586/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, v tehdy platném znění, na zřizovatele - Ministerstvo pro místní rozvoj, který tak ve smyslu §107 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., vstoupil do právního postavení žalobce. Soud prvního stupně konstatoval, že závazek žalovaného města uhradit druhé smluvní straně částku 100.000,- Kč byl vymezen určitě a srozumitelně, a proto smlouva o reklamní spolupráci byla uzavřena platně. Okolnost, že smlouva byla podepsána starostou města bez předchozího rozhodnutí obecního zastupitelstva, shledal právně nevýznamnou. S poukazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 1998, sp. zn. 5 Cmo 75/97, publikovaný v Právních rozhledech, číslo sešitu 3/99, vyslovil názor, že pro třetí osoby je významné vystupování starosty, který zastupuje obec navenek a jeho právní úkony zavazují obec přímo. I v případě, kdy by učinil právní úkony, které nebyly schváleny obecním zastupitelstvem nebo dokonce byly v rozporu s jeho rozhodnutími, byly by navenek pro obec závazné, leda by bylo prokázáno, že třetí osoby nejednaly v dobré víře a znaly pravý stav věcí.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. března 2004, č. j. 44 Co 329/2001-62, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 70.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně za dobu od 4. 7. 1997 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 100.000,- Kč za dobu od 28. 2. 1997 do 4. 7. 1997, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Skutková zjištění soudu prvního stupně převzal, s jeho právním posouzením věci se však neztotožnil. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že smlouva o reklamní spolupráci, již posoudil jako smlouvu darovací, je absolutně neplatným právním úkonem, neboť ji starosta města uzavřel v rozporu s §36a odst. 1 písm. b/ zákona o obcích, aniž by o tom před tím rozhodlo obecní zastupitelstvo (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen „obč. zák.“). Odkázal přitom na nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkla nesprávné právní posouzení věci; je přesvědčena, že správným je právní názor vyjádřený v rozhodnutí soudu prvního stupně, na který odkázala. Dále namítla, že odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Ačkoli žalovaný tvrdil, že smlouva ze dne 10. 12. 1996 nebyla odsouhlasena zastupitelstvem, tuto skutečnost neprokázal. Za situace, kdy žalovaný neuplatňoval neoprávněnost platby 30.000,- Kč uskutečněné na základě smlouvy, byl zde důvod alespoň k přiznání úroků z prodlení z této částky od 28. 2. 1997 do jejího zaplacení. Rozsudek odvolacího soudu proto navrhla zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný právní posouzení věci odvolacím soudem považuje za správné. Ač je požadavek žalobkyně, aby prokázal neexistenci rozhodnutí obecního zastupitelstva, nereálný, připojil k vyjádření výpisy z jednání zastupitelstva v daném období. Částka 30.000,- Kč byla uhrazena v předchozím volebním období a žalovaný se o tom dozvěděl v době, kdy by v případném řízení o vydání bezdůvodného obohacení riskoval důvodně uplatněnou námitku promlčení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném před 1. dubnem 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahující přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), shledal dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobkyně žádnou z uvedených vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. S ohledem na vázanost dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem, vyplývající z §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a projevující se nejen v tom, který z důvodů uvedených v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění, se tedy dovolací soud zabýval pouze uplatněnými dovolacími důvody, jak byly žalobkyní obsahově vymezeny.
Žalobkyně v dovolání uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu učinila žalobkyně předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právního závěru odvolacího soudu, že smlouva ze dne 10. 12. 1996 je neplatným právním úkonem ve smyslu §39 obč. zák. Tento právní závěr závisel na posouzení předběžné otázky, zda starosta žalovaného byl oprávněn uvedený úkon učinit samostatně bez předchozího rozhodnutí obecního zastupitelstva. Právní závěr odvolacího soudu, že smlouva o reklamní spolupráci je typově smlouvou darovací, nebyl dovoláním zpochybněn a dovolací soud z něho vycházel.
Darovací smlouva (§628 obč. zák.) je dvoustranným právním úkonem, který především předpokládá existenci projevu vůle směřujícího ke vzniku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (§34 obč. zák.). Protože jednou ze smluvních stran je obec, resp. město, je třeba projednávanou věc posoudit podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění platném v době uzavření smlouvy - dále opět jen „zákon o obcích“.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §36a odst. 1 písm. b/ zákona o obcích obecní zastupitelstvo rozhoduje o těchto majetkoprávních úkonech obce: bezúplatném převodu movitých věcí včetně peněz, s výjimkou obvyklých darování k životním jubileím a obdobným příležitostem, s výjimkou darů věnovaných tuzemským právnickým osobám na vědu a vzdělání, na charitativní, sociální, zdravotnické a ekologické účely a na podporu rozvoje kultury, tělesné výchovy a sportu v celkové částce nejvýše 5.000,- Kč ročně a s výjimkou poskytování jednorázových sociálních výpomocí občanům.
Jelikož je obec právnickou osobou (§4 zákona o obcích), rozumí se právním jednáním obce provádění právních úkonů jménem obce prostřednictvím fyzických osob. V této souvislosti je třeba odlišovat provádění právních úkonů od rozhodování o těchto úkonech. Zatímco rozhodování znamená vytváření vůle uvnitř (rozhodování o tom, zda a jaký úkon obec učiní), právním jednáním je projevení takto již vytvořené vůle navenek vůči třetí osobě s cílem založit, změnit nebo zrušit právní vztah.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu se již dříve ustálila v názoru, že oprávnění rozhodovat o majetkoprávních úkonech obce (o tom, zda, případně jaký právní úkon obec učiní) je ze zákona rozděleno beze zbytku mezi obecní zastupitelstvo a obecní radu. Obecní zastupitelstvo rozhoduje o majetkoprávních úkonech taxativně vyjmenovaných v §36a odst. 1 a 2 zákona o obcích, přičemž jeho oprávnění je nepřenosné na obecní radu (§36a odst. 3 zákona o obcích). Obecní zastupitelstvo (ani obecní rada, která ve smyslu tzv. zbytkové klauzule uvedené v §45 písm. p/ zákona o obcích zabezpečuje řešení ostatních otázek spadajících do samostatné působnosti obce, pokud nejsou vyhrazeny obecnímu zastupitelstvu) jako kolektivní orgán však nemůže vystupovat jménem obce navenek. Toto oprávnění přísluší výlučně starostovi, který je ze své činnosti ve smyslu §52 odst. 2, 5 zákona o obcích odpovědný obecnímu zastupitelstvu (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. října 2003, sp. zn. 26 Cdo 1829/2002, ze dne 23. června 2004, sp. zn. 33 Odo 99/2004, a ze dne 11. srpna 2004, sp. zn. 33 Odo 742/2004).
Rovněž Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, pod pořadovým číslem 61, na nějž odvolací soud správně odkázal (obdobně též v nálezu ze dne 10. července 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, pod pořadovým číslem 103), vyjádřil názor, že zásada, podle níž právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce provedený bez takového předchozího schválení je od počátku neplatný, jak je výslovně uvedeno v §103 odst. 1 zákona č. 218/2000 Sb., o obcích, jímž byl zrušen zákon č. 367/1990 Sb., byla přítomna i v právní úpravě dřívější (zákon č. 367/1990 Sb.) a vyplývala přímo z čl. 101 Ústavy České republiky. Starosta obce podle dřívější ani současné úpravy nemohl a nemůže vytvářet sám vůli obce; mohl a může pouze tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Absence takového rozhodnutí kolektivního orgánu obce zakládá absolutní neplatnost úkonu starosty. Platí proto, že starosta je při zastupování obce navenek vázán rozhodnutím obecního zastupitelstva, jménem obce není oprávněn činit právní úkony, pokud zákonem požadované rozhodnutí tohoto orgánu chybí. Jestliže starosta učiní právní úkon v majetkoprávní věci, jež je vyhrazena obecnímu zastupitelstvu, bez jeho nezbytného předchozího rozhodnutí, jde o právní úkon, který byl učiněn v rozporu se zákonem a je absolutně neplatný podle §39 obč. zák.
Od této ustálené rozhodovací praxe není důvodu se odchylovat ani v posuzovaném případě. Poněvadž v dané věci šlo o dar věnovaný na podporu rozvoje kultury v celkové částce nad 5.000,- Kč, tedy o majetkoprávní úkon vyjmenovaný v §36a odst. 1 písm. b/ zákona o obcích, je rozhodování o něm vyhrazeno obecnímu zastupitelstvu. Dovolací soud proto pokládá za správný závěr odvolacího soudu, že právní úkon starosty směřující k uzavření darovací smlouvy (smlouvy o reklamní spolupráci), který starosta učinil, aniž tomu předcházelo rozhodnutí obecního zastupitelstva, je absolutně neplatný podle §39 obč. zák. Oprávnění rozhodnout o uzavření této smlouvy bylo vyhrazeno výlučně obecnímu zastupitelstvu a teprve poté byl starosta oprávněn smlouvu jménem žalovaného uzavřít. Názor, který vyslovil Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 13. října 1998, sp. zn. 5 Cmo 75/97, je třeba považovat za překonaný. Jelikož neplatnost právního úkonu učiněného starostou obce bez předchozího rozhodnutí obecního zastupitelstva je neplatností absolutní ve smyslu §39 obč. zák., jež působí přímo ze zákona, nemůže se zde uplatnit námitka dobré víry druhé strany. Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl použit oprávněně. Odvolací soud sice výslovně neuvedl, z jakého důvodu zamítl žalobu i pokud jde o úroky z prodlení z částky 30.000,- Kč žalovaným zaplacené, je však zjevné, že požadavek na zaplacení tohoto příslušenství neshledal oprávněným proto, že z absolutně neplatné smlouvy o reklamní spolupráci nemohlo platně vzniknout právo na zaplacení samotné pohledávky. Skutečnost, že z této smlouvy bylo částečně plněno, je lhostejná.
Ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněn opodstatněně. Jeho prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tak tomu je, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů soudem postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je logický rozpor, nebo který odporuje §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR, svazek 1, pod č. C 8).
V daném případě bylo pro posouzení otázky platnosti smlouvy o reklamní spolupráci právně významné zjištění, zda před tím, než starosta učinil právní úkon směřující k uzavření této smlouvy, bylo obecním zastupitelstvem rozhodnuto o jejím uzavření. Skutkové zjištění, že obecní zastupitelstvo o uzavření smlouvy nerozhodlo, které odvolací soud převzal od soudu prvního stupně, bylo čerpáno z přednesu žalovaného, jehož pravdivost žalobkyně nezpochybňovala. Protože byla názoru, že předchozí rozhodnutí obecního zastupitelstva není předpokladem k platnému uzavření smlouvy, netvrdila, že uzavření smlouvy starostou předcházelo rozhodnutí obecního zastupitelstva. Za této situace nelze odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytknout žádné pochybení, neboť pro skutková zjištění byly vzaty v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesu účastníků, žádné pro věc významné skutečnosti (provedenými důkazy prokázané nebo vyšlé za řízení najevo) nebyly pominuty. Skutkový závěr, že uzavření smlouvy nepředcházelo rozhodnutí obecního zastupitelstva, je tak správný.
Protože se žalobkyni nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit správnost napadeného rozsudku, dovolací soud její dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 7.500,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. října 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu