ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.1321.2005.1
sp. zn. 33 Odo 1321/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Z. M., proti žalovanému J. D., o zaplacení 99.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 11 C 2/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. března 2005, č. j. 26 Co 459/2004-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 138.800,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že s žalovaným uzavřela dne 4. 11. 1994 smlouvu o postoupení nároku na vyplacení transformačního podílu. Žalovaný měl z tohoto titulu zaplatit žalobkyni celkem částku 401.271,- Kč v měsíčních splátkách po 3.350,- Kč. Protože dluh splácel nepravidelně a v různé výši, dluží žalobkyni částku 138.800,- Kč.
Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. května 2004, č. j. 11 C 2/2003-77, žalobě v rozsahu částky 99.700,- Kč s příslušenstvím vyhověl, co do částky 39.100,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. I když smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 4. 11. 1994 považoval pro neurčitost a nesrozumitelnost za neplatnou, dovodil současně, že smlouva obsahuje platné ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 401.271,- Kč. Pro důvodně vznesenou námitku promlčení bylo však možno žalobkyni přiznat jen 99.700,- Kč s příslušenstvím.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. března 2005, č. j. 26 Co 459/2004-92, rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou odvoláním nenapadeného zamítavého výroku) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky je platným právním úkonem. Přihlédl totiž k celému jejímu obsahu, včetně přiloženého rozpisu transformace, jakož i k následnému chování žalovaného. Nárok žalobkyně opírající se o platný titul považoval proto za oprávněný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadně právně významné. Naplnění dovolacího důvodu spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýká nesprávný závěr o platnosti smlouvy ze dne 4. 11. 1994. Absolutní neplatnost s odkazem na §37 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.“) spatřuje v neurčitém vymezení postupované pohledávky, v absenci údaje o jakou pohledávku šlo a za jakým dlužníkem. Odvolací soud námitku nedostatku identifikace dlužníka, za kterým měla směřovat postupovaná pohledávka, odmítl s odkazem na otisk razítka Z. d. T. na listině, označené jako rozpis transformace. Žalovaný je však názoru, že takové zjištění z citované listiny nemohl odvolací soud učinit, protože na originálu smlouvy a originálu listiny opatřené jen jménem žalobkyně, propočtem živého a mrtvého inventáře, krmiv, osiv, steliv, sadby a hnojiva, které má žalovaný k dispozici, je u slovního spojení „podíl z transformace“ uvedena částka 138.972,- Kč a dále pak celková částka 401.271,- Kč. Kdo byl dlužníkem žalobkyně lze zjistit jen výkladem. Soudům obou stupňů vytkl rovněž nesprávnou aplikaci ustanovení §41a a §495 obč. zák., neboť takový postup má místo jen tam, kde právní úkon, nahrazující neplatný právní úkon, sám obstojí z hlediska platnosti. Žalovaný je přesvědčen, že nelze nutit smluvní strany absolutně neplatné smlouvy k plnění neplatně sjednaného závazku, zejména stranu, která neplatnost nezavinila. Navrhl proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (žalovaným) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o. s. ř., není však v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ nejde, takže přípustnost dovolání lze zvažovat pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Zásadní právní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.) pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo je-li řešena v rozporu s hmotným právem.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Již v rozsudku ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl Nejvyšší soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje právní závěry. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v tomto případě, se jeví výhrady žalovaného k tomu, že odvolací soud výkladem obsahu smlouvy ze dne 4. 11. 1994 dospěl k závěru o její určitosti, nikoli jako námitky zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Z hlediska právního posouzení věci žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že považoval dohodu ze 4. 11. 1994 za platný právní úkon, ač podle jeho názoru jde o dohodu neplatnou pro neurčitost ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Vzhledem k tomu, že v této věci odvolací soud zvažoval určitost a srozumitelnost zcela konkrétního a nezaměnitelným způsobem formulovaného právního úkonu, nemůže mít posouzení této právní otázky obecný přesah do rozhodovací činnosti soudů a nemůže proto založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu.
Přezkum výše uvedených závěrů tedy postrádá potřebný judikatorní přesah, když jde o výklad konkrétního právního úkonu mající význam právě a jen pro projednávanou věc; proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na takto zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny z tohoto skutkového stavu, žalovaný výhrady nevznáší. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle žalovaného správného) skutkového závěru o neurčitosti dohody ze dne 4. 11. 1994, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, tj. neplatnosti takové dohody. Tyto závěry dovolacího soudu obstojí i z pohledu výtky, že odvolací soud na věc nesprávně aplikoval ustanovení §41a a §495 obč. zák. proto, že své rozhodnutí založil na závěru o platnosti dohody o postoupení pohledávky ze dne 4. 11. 1994; nad rámec závěrů, na kterých své rozhodnutí odvolací soud založil, totiž přičinil úvahu o oprávněnosti nároku žalobkyně i v případě neplatnosti dohody o postoupení pohledávky.
Jelikož dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. července 2006
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu