ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.623.2005.1
sp. zn. 33 Odo 623/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce Ing. J. V., proti žalovaným 1) D. V., a 2) A. V., o zaplacení částky 532.383,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 7/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2004, č. j. 19 Co 371/2004-166, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na nákladech dovolacího řízení částku 9.150,- Kč k rukám JUDr. E. P., advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. května 2004, č. j. 11 C 7/2003-133, zamítl žalobu, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 532.383,- Kč s 5 % úrokem z prodlení od 21. 12. 2001 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. listopadu 2004, č. j. 19 Co 371/2004-166, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2004, č. j. 19 Co 311/2004-166, není podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), přípustné a nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozsudku, také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004). Možnost užití dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. zákon výslovně spojuje s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. (popř. podle obdobného užití §238 a §238a o. s. ř.). Při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto musí dovolací soud převzít skutkový stav, na němž odvolací soud založil právní posouzení věci. Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení zjevně nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde. I kdyby tedy bylo řízení zatíženo uvedenými vadami, jejich existence není způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit.
S přihlédnutím ke shora řečenému jsou proto bez významu z hlediska zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. výhrady žalobce, že soud prvního stupně neprovedl důkazy, jež navrhl (výslechem žalobce a svědků E. B. a Ing. M. D.), neboť jsou uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., a ten nemůže činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným.
Žalobce sice dále v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, avšak z obsahu dovolacích námitek plyne, že jeho výtky směřující proti závěru odvolacího soudu, že nemá právo na odměnu podle smlouvy o zprostředkování ze dne 5. 7. 2000, neboť je ve smyslu §37 obč. zák. neplatná, jsou založeny na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud tento právní závěr založil. Otázky, zda smlouva o zprostředkování obsahuje projev vůle žalovaných k uzavření této smlouvy a zda smlouva o správě nemovitosti (konkrétně její bod V/6) obsahuje projev vůle zmocnit k podpisu smlouvy o zprostředkování jinou osobu, jsou otázky skutkové, nikoli právní. Právním posouzením věci je totiž taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Činí-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, či jeho rozsudek ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Zpochybněním právního závěru odvolacího soudu, že nárok na zprostředkovatelskou odměnu nevznikl, argumentací, že zprostředkovatelská smlouva obsahuje projev vůle žalovaných k jejímu uzavření, když tuto smlouvu za ně uzavřela správcovská firma „D.“ na základě zmocnění, jež je obsaženo ve smlouvě o správě nemovitosti, uplatnil tím žalobce ve skutečnosti nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím napadl správnost skutkových (nikoliv právních) závěrů odvolacího soudu. Pokud je v dovolání vytýkáno nesprávné právní posouzení věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které tvrdil žalobce, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu závěru.
Protože ani proti výrokům napadeného rozsudku, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání přípustné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/203), je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyššímu soudu České republiky tak nezbylo, než dovolání žalobce odmítnout (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovaným náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 9.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006) a z paušálních částek náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 75,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 17. října 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu