ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.997.2004.1
sp. zn. 33 Odo 997/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně M. H., proti žalovaným 1) Ing. F. P., a 2) F. P., o zaplacení částky 162.608,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 238/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 19 Co 353/2002-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení částky 162.608,- Kč s příslušenstvím, představující bezdůvodné obohacení, které na její úkor získali tím, že v době od ledna 1998 do prosince 1999 užívali bez právního důvodu byt, jehož je pronajímatelkou. Za užívání platili platby ve výši tzv. regulovaného nájemného. Žalovaná částka odpovídá rozdílu mezi těmito platbami a tzv. neregulovaným nájemným ve výši 8.000,- Kč měsíčně.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. února 2003, č. j. 10 C 238/2000-93, zamítl žalobu o zaplacení částky 162.608,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (jeho předchozí - rovněž zamítavý - rozsudek ze dne 5. ledna 2001, č. j. 10 C 238/2000-34, Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. srpna 2001, č. j. 19 Co 291/2000-53, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 19 Co 353/2002-120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí domu čp. 301 v P., Š. 28 (dále jen „předmětný dům“). Odbor bytového hospodářství Obvodního úřadu pro Prahu 6 vzal dne 7. 2. 1991 písemně na vědomí, že na prvního žalovaného po smrti jeho matky přešlo právo užívání bytu o velikosti 1+1 první kategorie ve druhém nadzemním podlaží předmětného domu (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“). Žalobkyně proti prvnímu žalovanému podala dne 18. 9. 1995 u soudu žalobu o vyklizení předmětného bytu s tvrzením, že na něho právo užívání bytu nepřešlo. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 4.1999, sp. zn. 18 C 281/95, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. 16 Co 389/99, který nabyl právní moci dne 7. 12. 1999, byla prvnímu žalovanému uložena povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, neboť na něho právo užívání bytu nepřešlo a užívá jej tedy bez právního důvodu. První žalovaný a jeho syn, druhý žalovaný, kteří byt užívali společně i v období od ledna 1998 do prosince 1999, byt vyklidili a poté, co syn žalobkyně odmítl převzít klíče od bytu, zaslali je žalobkyni doporučeným dopisem ze dne 3. 1. 2000. Oba žalovaní až do doby, kdy rozsudek o povinnosti byt vyklidit nabyl právní moci, byli v dobré víře, že první žalovaný je nájemcem bytu. Žalobkyni platili nájemné ve výši, kterou jim sama vyměřovala podle vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, v tehdy platném znění (dále jen „vyhláška č. 176/93 Sb.“). Takto ve sledovaném období žalobkyni zaplatili celkem částku 34.962,- Kč, ačkoli vzhledem k výměře a stavu bytu I. kategorie s vybavením mělo být podle vyhlášky zaplaceno maximálně 30.036,- Kč. Žalobkyně nikdy po žalovaných nepožadovala tzv. tržní nájemné (realizované platby od nich bez připomínek přijímala) a tento požadavek uplatnila až žalobou v tomto řízení.
Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Konstatoval sice, že první žalovaný byt užíval bez právního důvodu a výše takto získaného bezdůvodného obohacení odpovídá ceně za bydlení, kterou by bylo nutno vynaložit na získání bytu v obdobné kvalitě a místě. Zároveň však dovodil, že výkon práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi zaplaceným nájemným podle vyhlášky č. 176/93 Sb. a tržním nájemným za období, které předchází pravomocnému skončení řízení o vyklizení bytu, je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Přihlédl totiž ke zjištění, že žalovaní až do pravomocného skončení řízení o vyklizení bytu byli v dobré víře, že jej užívají z titulu nájmu (resp. přechodu práva užívat byt na prvního žalovaného), kdy přechod užívacího práva byl vzat právním předchůdcem žalobkyně na vědomí, že po celou dobu řádně platili nájemné, které jim žalobkyně po řadu let sama v regulované výši předepisovala, tyto platby od nich přijímala a požadavek na tržní nájemné vznesla až v tomto řízení. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že na užívání bytu žalovanými nebylo možno aplikovat vyhlášku č. 176/93 Sb., která byla podle jejího názoru zrušena s účinky ex tunc nálezem Ústavního soudu, jelikož nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. zrušil uvedenou vyhlášku až dnem 31. 12. 2001, žalované období proto nebylo zrušením vyhlášky dotčeno, a v letech 1998 a 1999 tak regulace nájemného ve smyslu vyhlášky platila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v přesvědčení, že napadený rozsudek má zásadní význam po stránce právní, pokud jde o posouzení otázky, zda za situace, kdy žalovaní užívali byt bez právního důvodu a za užívání bytu platili tzv. regulované nájemné, je její požadavek na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi nájemným regulovaným a tržním v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Namítá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) tuto otázku posoudil nesprávně a navíc jí není známo, že by byla daná problematika v soudní judikatuře jednoznačně řešena. Především polemizuje se závěrem, že žalovaní byli v dobré víře, že jim k užívání bytu svědčí právní titul. Oba soudy pochybily, když nepřihlédly k jejímu tvrzení, že žalovaní v řízení o vyklizení bytu záměrně nepravdivě vypovídali ve snaze fingovat podmínky pro přechod užívacího práva k bytu, a náležitě nevyhodnotily listinu odboru bytového hospodářství Obvodního úřadu Prahy 6, v níž sice byl vzat na vědomí přechod práva užívat byt na prvního žalovaného, avšak s výhradou, že pokud uvedená tvrzení jsou nepravdivá, užívací právo mu nevznikne. Oběma soudům také vytkla, že se neseznámily s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 18 C 281/95, z něhož vyplývá, že první žalovaný zneužil institut přechodu užívacího práva, že záměrně vytvářel dojem společné domácnosti, opuštění domácnosti své rodiny a přitom si v předmětném bytě zřídil kanceláře svých firem, ubytovával v něm své známé a zkresloval daňová přiznání. Počínal si tak se zištným cílem získat byt za regulované nájemné. Místo toho, aby soudy toto jednání prvního žalovaného posoudily jako jednání v rozporu s dobrými mravy, vyhodnotily je jako jednání v dobré víře. Je názoru, že žalovaní již od okamžiku, kdy jim byla doručena žaloba o vyklizení, nemohli být v dobré víře ohledně užívání bytu na základě platného právního titulu. I nadále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vydání bezdůvodného obohacení brání §3 odst. 1 obč. zák. Žalobkyně považuje odmítnutí ochrany vlastníka domu s přihlédnutím ke všem okolnostem případu za diskriminační a v rozporu s. §3 odst. 1 obč. zák. Podpůrně poukazuje na nález Ústavního soudu, kterým byla vyhláška č. 176/93 Sb., o regulaci nájemného jako nezákonná a protiústavní zrušena. Proto pokládá za nepřípustné analogické použití této vyhlášky na bezesmluvní vztah, kdy žalovaní z vypočítavosti zneužívali svého postavení a situace, kterou navíc záměrně přivodili. „Hodnota nájmu by měla analogicky odpovídat ceně v místě a čase obvyklé v souladu s §671 odst. 1 obč. zák. za použití §853 obč. zák. Snížení tzv. tržní ceny nezákonnou vyhláškou č. 176/93 Sb. nemá proto žádné právní ani morální opory“. Navrhuje proto, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou - účastnicí řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Dovolání nemůže být v posuzovaném případě přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozsudkem, jenž byl potvrzen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nerozhodl ve věci samé jinak než v předchozím (zrušeném) rozsudku. V obou případech šlo o rozsudky žalobu zamítající. Přípustnost dovolání může být tedy dána pouze za podmínek §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok rozhodnutí odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních; jiné otázky (zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Znamená to, že v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolací přezkum otevřen výlučně pro posouzení otázek právních (navíc takových, které se vyznačují zásadním významem ve shora uvedeném smyslu). Zcela vyloučeno je použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. mířícího proti skutkovým zjištěním. Proto při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí dovolací soud převzít skutkový stav, na němž založil právní posouzení věci soud odvolací (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004).
Zcela bez významu jsou tak výhrady žalobkyně, jež jsou založeny na kritice správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud a před ním i soud prvního stupně při rozhodování ve věci samé vycházel. Žalobkyně současně v dovolání nabízí svou verzi skutkového stavu (k níž měl odvolací soud po zhodnocení důkazů správně dojít), že žalovaní v řízení o vyklizení bytu záměrně nepravdivě vypovídali a že tak činili ve snaze fingovat podmínky pro přechod užívacího práva k bytu, že první žalovaný vytvářel dojem společné domácnosti vedené s jeho matkou a opuštění domácnosti své rodiny, v předmětném bytě si zřídil kanceláře svých firem, ubytovával v něm své známé a zkresloval daňová přiznání, přičemž si tak počínal se zištným cílem získat byt za regulované nájemné, a že v listině odboru bytového hospodářství Obvodního úřadu Prahy 6 byl vzat na vědomí přechod užívacího práva, ovšem s výhradou. Na ní pak buduje své vlastní právní posouzení věci, že výkon jejího práva na vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající tržnímu nájemnému není v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák.; k němu by musel návazně dospět i odvolací soud, pokud by vyšel z jí předestřených (správných) skutkových závěrů. Tím ale ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Odvolací soud založil své rozhodnutí, na závěru, podle něhož je v posuzovaném případě výkon práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající nájemnému v daném místě a čase obvyklém (tzv. tržnímu nájemnému) v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák.
Přezkum tohoto závěru podle názoru dovolacího soudu postrádá především judikatorní přesah, jelikož úvaha, zda výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů je či není v rozporu s dobrými mravy, se odvíjí od posouzení jedinečných skutkových okolností a zvláštností konkrétního případu vyplývajících z jednání účastníků, jež jsou významné právě a jen pro projednávanou věc. Posouzení této právní otázky proto nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozsudku ve shora uvedeném smyslu.
Navíc výklad pojmu „dobré mravy“ podal Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích již opakovaně (srovnej např. usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 53/2003, odůvodnění rozsudků ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, a ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/1998 a R 5/2001). Ten je pak zcela konformním se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.
V posuzované věci se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) od této soudní judikatury neodchýlil a jeho právní posouzení věci není ani v rozporu s hmotným právem, jestliže svůj závěr, že jsou zde splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., dovodil při zvážení všech rozhodných okolností tohoto případu. Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud nepřípustně na bezesmluvní vztah použil vyhlášku č. 176/93 Sb., která byla s účinky ex tunc pro nezákonnost zrušena, pak přehlíží, že na tomto tvrzeném právním závěru napadené rozhodnutí nestojí. Odvolací soud pouze k argumentaci žalobkyně přičinil správnou poznámku, že uvedená vyhláška byla zrušena nálezem Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. dnem 31. 12. 2001, tedy s účinky ex nunc, a že ve sledovaném období bylo nájemné touto vyhláškou regulováno (srovnej v této souvislosti rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 867/2004, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 171/2005).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a dovolání žalobkyně tudíž není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovaným, kteří by jinak měli právo na jejich náhradu, žádné náklady v této fázi řízení nevznikly (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu