ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.1415.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1415/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 1. 2006 o dovolání obviněného Ing. Z. H., Ph.D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 To 544/2004, a o dovolání obviněné J. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 To 413/2004, který v obou případech rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 332/2002, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Z. H., Ph. D., odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 2 T 332/2002, byli obviněný Ing. Z. H., Ph.D., a obviněná J. H. spolu s ostatními spoluobviněnými uznáni vinnými trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustili tím, že obviněná J. H. dne 18. 9. 2000 v D. uzavřela tzv. licenční smlouvu o poskytnutí know-how, označení, viněty a láhve k výrobě bylinného likéru J. B. B. s jednatelem společnosti D., spol. s r. o., T., B., obviněným J. V., na základě které měla společnost D., spol. s r. o., zajistit výrobu likéru, jeho odbyt a zajistit všechny potřebné komponenty k výrobě včetně prostor, a jako majitelka domnělých práv udělila svému synovi obviněnému Ing. Z. H., Ph.D., plnou moc, aby ji zastupoval, obviněný J. V. pak jako zástupce společnosti D., spol. s r. o., T., uzavřel dne 13. 10. 2000 v M. s firmou L. S., M., zastoupenou obviněným J. S., smlouvu o výrobě a dodávce, kterou se obviněný J. S. zavázal vyrobit a dodat firmě D., spol. s r. o., do 28. 12. 2000 400.000 litrů 38 % lihoviny vyrobené studenou cestou, a dne 1. 12. 2000 na základě podepsané smlouvy o dílo se obviněný J. S. zavázal provádět pro firmu D., spol. s r. o., výrobu 38 % bylinného likéru J. B. B. podle objednávky této společnosti podle technologického postupu stanoveného obviněným Ing. Z. H., Ph.D., a k zajištění dohodnuté činnosti obviněný J. S. dne 31. 10. 2000 uzavřel v H. smlouvu o dílo s jednatelem společnosti P., s. r. o., H., obviněným M. P., podle které se společnost zastoupená obviněným M. P. zavázala plnit láhve lihovinou podle požadavků obviněného J. S., což společnost včetně lepení etiket na láhve a kartonování hotových výrobků prováděla, a to v pronajatých prostorách firmy J. P., s. r. o., P., když na základě předchozích dohod obviněný Ing. Z. H., Ph. D., přímo v provozovně v P. vyrobil a dodal macerát pro výrobu bylinného likéru, který byl následně ředěn lihem dodaným obviněným J. S., z čehož pak byl vyráběn bylinný likér, a v P. pod dohledem obviněného M. P. stáčen do zelených lahví o obsahu 1 litru, které byly dodány do skladu v P. prostřednictvím obviněných Ing. Z. H., Ph.D., a J. V. a označovány etiketou s nápisem J. B. B., výrobce L. S., M., jež podle požadavku obviněného Ing. Z. H., Ph.D., nechal zhotovit obviněný J. S. v měsíci listopadu 2000, přičemž prostřednictvím firmy D., spol. s r. o., zastoupené obviněným J. V. bylo dodáno v rámci reklamní činnosti v listopadu 2000 celkem 7 kartonů po 6 l lahvích společnosti P., s. r. o., B., a obviněným J. S. bylo prodáno společnosti L., s. r. o., O., 360 ks litrových lahví hotového výrobku za 59.000,- Kč, když v měsíci lednu 2001 bylo zajištěno ještě 18.660 ks lahví naplněných bylinným likérem připravených k distribuci, 25.087 ks prázdných zelených lahví o obsahu 1 litr, 24.000 ks horních etiket s nápisem J. B. a 12.000 ks předních etiket s přelepem na zadní stranu láhve s nápisem O. B. B., přičemž všichni obvinění jednali na úkor a ke škodě společnosti J. B. – K. B., a. s., se sídlem K. V., T. G. M., neboť společným jednáním zajistili výrobu bylinného likéru v úmyslu hotové výrobky uvádět do oběhu, a to takové výrobky, které byly neoprávněně označené ochrannými známkami, zapsanými a registrovanými v rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví ČR, aniž by jim byla majitelkou ochranných známek, společností J. B. – K. B., a. s., poskytnuta jakákoli licenční práva k užití ochranných známek, přičemž zneužili ochranné známky, chránící tvar a provedení láhve výrobků, chránící provedení a tvar etikety s názvem O. B. B. G., chránící vyobrazení pohárku s nápisem J. na etiketě a láhvi, chránící slovní název B., a č., chránící slovní název na etiketě J. B. J. K., a to takovým způsobem, že vyrobené výrobky svým provedením, tvarem a celkovým vzhledem jsou v tolika prvcích totožné s výrobky J., že je běžný spotřebitel od originálních výrobků nerozliší.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. Z. H., Ph.D., odsouzen podle §150 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, a pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Obviněná J. H. byla za shora uvedený trestný čin odsouzena podle §150 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. jí byl tento trest odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění J. H., Ing. Z. H., Ph.D., a ostatní obvinění odvoláními. V odvolacím řízení byla trestní věc Ing. Z. H., Ph.D., vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí a následně odvolací soud rozhodl o odvoláních obviněných tak, že usnesením ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 To 413/2004, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná odvolání J. H. a ostatních odvolatelů mimo odvolání obviněného Ing. Z. H., Ph.D., a usnesením ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 To 544/2005, zamítl pak podle §256 tr. ř. jako nedůvodné i odvolání obviněného Ing. Z. H., Ph.D.
Proti uvedenému usnesení ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 To 413/2004, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 2 T 332/2002, podala obviněná J. H. prostřednictvím obhájce JUDr. J. S. dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř., neboť byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného na veřejném zasedání, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 To 544/2004, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 2 T 332/2002, podal taktéž obviněný Ing. Z. H., Ph.D., prostřednictvím obhájce JUDr. J. S. dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř., neboť byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného na veřejném zasedání, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř.
Obviněná J. H. v odůvodnění svého dovolání zejména shrnula průběh dosavadního řízení před soudem prvního i druhého stupně včetně důkazních návrhů, a v rámci něj uvedla následující výhrady, které byly uvedeny již v odvolání proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně:
Dne 9. 8. 2004 byl doručen obhájci obviněných Ing. Z. H., Ph.D., a J. H., rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 2 T 332/2002, toliko v jednom vyhotovení, a proto nebylo toto rozhodnutí řádně doručeno.
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka zejména uvedla, že obvinění se měli souzeného trestného činu dopustit výrobou a uvedením do oběhu výrobků neoprávněně označených ochrannými známkami přesněji specifikovanými v rozsudku, nicméně žádná z těchto ochranných známek nechrání bylinný likér, který vyrábí poškozený, a mohla tak být proto obviněným vytýkána pouze výroba a uvádění do oběhu výrobků, které jsou chráněny ochrannými známkami, tedy jen etiket a lahví, avšak popis skutku obsahuje toliko popis výroby a distribuci likéru, čímž se nemohli dopustit trestného činu podle §150 odst. 1 tr. zák., tj. porušení práv k ochranným známkám, když žádnou z uvedených ochranných známek není chráněna výroba likéru, přičemž etikety ani lahve obžalovaní ani nevyráběli, ani neuvedli na trh.
Dále dovolatelka zpochybnila skutečnost, že poškozené společnosti J. B. – K. B., a. s., se sídlem K. V., T. G. M., svědčí hmotné právo k ochranným známkám, o jejichž porušení jde, a uvedla, že nalézací soud se touto otázkou náležitě nezabýval, zejména v trestním řízení nebylo dokázáno, že poškozená společnost nabyla práva k ochranným známkám na základě bezvadného titulu a tedy že by převodce ze smlouvy o převodu práv k průmyslovému vlastnictví ze dne 12. 12. 1996 byl skutečně nositelem práva, které převáděl. Takto měl nalézací soud zejména zjistit, na základě jakého právního titulu svědčilo právo k ochranným známkám, obchodnímu jménu a označení původu podniku J. B., výroba lihovin, národní podnik, K. V., který byl zapsán do podnikového rejstříku dne 21. 1. 1976, na základě jakého právního titulu svědčilo právo k podnikovému know-how podniku J. B., výroba lihovin, národní podnik, K. V., který byl zapsán do podnikového rejstříku dne 21. 1. 1976, na základě jakého právního titulu svědčilo právo k podnikovému know-how podniku J. B., výroba lihovin, státní podnik, K. V., který byl zapsán do podnikového rejstříku dne 30. 12. 1988, neboť pokud poškozená společnost tvrdí, že ke dni 12. 12. 1976 byl národní podnik nositelem výše zmíněných práv, pak tato také měla prokázat právní nástupnictví od firmy J. B. až po národní podnik J. B., tedy v době od roku 1945 do roku 1976, resp. až 1988, a od koho vlastně tato práva na tvrzené převodce a nabyvatele přešla. Následně dovolatelka zdůraznila, že shora specifikovaná práva poškozená společnost nabyla nikoli od státního podniku, ale od podniku národního, ale zato smlouvou o převodu práv podle ustanovení zákona č. 92/1991 Sb., které se ovšem nevztahovalo na národní podniky ale na státní podniky, a jelikož národní podnik privatizován nebyl, jedná se tak o smlouvu uzavřenou v rozporu se zákonem, tedy absolutně neplatnou. Obviněná také zmínila, že poškozená společnost zčásti nabývala práva k ochranným známkám již evidovaným u Úřadu na ochranu průmyslového vlastnictví za situace, kdy převodce převáděl některá práva v době, kdy je ještě neměl evidována ani pro sebe. Poukázala také na omezení vyplývající z ustanovení §45 zákona č. 92/1991 Sb., o velké privatizaci, a též na skutečnost, že smlouvu o převodu práv ze dne 10. 12. 1996 i smlouvu ze dne 12. 12. 1996 podepsaly osoby, které byly ve statutárních orgánech či jiných důležitých funkcích jedné a zároveň i druhé smluvní strany. Teprve poté, kdy se poškozené společnosti podaří prokázat, že jí svědčí v této věci hmotné právo, pak teprve vznikne povinnost dokazovat své tvrzení obviněným, aby mohl soud posoudit čí hmotně právní titul je silnější.
V souvislosti s tím dovolatelka zdůraznila, že oproti formálnímu zápisu ochranných známek poškozené stojí rozhodnutí a potvrzení Okresního soudu v Domažlicích, které je pravomocné a nezrušitelné a zakládá proto práva obou dovolatelů. Tímto soudem totiž bylo dne 25. 2. 1998 úředně potvrzeno, že na dědice ze zákona, tj. oba obviněné, přešla veškerá práva a povinnosti k používání obchodního jména k bylinnému likéru J. B., K., vinětě a lahvi. Úředním potvrzením ve smyslu §141 jednacího řádu pro státní notářství potvrzovalo státní notářství také přechod autorských práv ze zůstavitele na dědice, který dědictví neodmítl. Okresní soud v Domažlicích vydal úřední potvrzení ze dne 25. 2. 1998, protože posoudil předmět dodatečného projednání dědictví, tj. práva k obchodnímu jménu, láhvi a vinětě likéru J. B., analogicky podle přechodu práv autorských, tedy jako práva absolutní. Dále v této souvislosti poukazuje dovolatelka na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cmo 1446/94. Na závěr této části svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka podotkla, že v přípravném řízení nebyl orgány činnými v trestním řízení dostatečně zjišťován znak skutkové podstaty trestného činu podle §150 odst. 1 tr. zák., a to ... neoprávněně označované ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému..., když bylo považováno za dostatečné předložení osvědčení o zápisu ochranných známek u Úřadu průmyslového vlastnictví v Praze, ač nespornou prioritu zde má právo hmotné. K důkazům navrhovaným v tomto směru v nalézacím i odvolacím řízení dovolatelka zdůraznila, že tyto nalézací soud neprovedl a návrh na provedení zmíněných důkazů zamítl s tím, že se jedná o návrh nadbytečný.
Další námitka dovolatelky směřovala k tomu, že v hlavním líčení nebylo prokázáno, že by obvinění porušili chráněný zájem podle §150 odst. 1 tr. zák., a zejména že by tak učinili úmyslně. V této souvislosti obviněná uvedla rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tz 186/2001 a namítla, že nalézací soud se vůbec nezabýval zjišťováním, zda obvinění sami uvedli předmětné výrobky chráněné ochrannou známkou na trh a zda v tomto případě nejde o stupeň nebezpečnosti malý či dokonce nepatrný, neboť pokud by tak učinil, musel by zjistit, že poškozená společnost neuvádí na trh žádné výrobky, chráněné ochrannými známkami uvedenými následně ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, ale výrobky jiné.
Dovolatelka rovněž uvedla, že stejně tak by soud musel správně zjistit i další skutečnosti, a to, že Okresní soud v Domažlicích úředně potvrdil přechod práv spojených s používáním obchodního jména k bylinnému likéru J. B., k vinětě a k lahvi, na dědice zůstavitele K. H., tedy na manželku J. H. a syna Ing. Z. H., Ph.D. Dokazování v tomto směru však soud neprovedl. Pokud tedy byla obviněná přesvědčena, že jim svědčí práva, která zdědili, tak nemohla mít úmysl poškodit poškozenou společnost, pokud této práva nenáležela.
Dovolatelka v další části dovolání namítla, že v odvolacím řízení byla podána námitka podjatosti, o které však nebylo doposud rozhodnuto, místo toho soud druhého stupně nařídil veřejné zasedání k projednání odvolání.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněná v dovolání chronologicky uvedla sled nařízených veřejných zasedání, k nimž posléze namítla, že k veřejnému zasedání nařízenému na den 27. 10. 2004, se obhájce dotázal telefaxem, zda se toto veřejné zasedání bude konat i přesto, že nebylo doposud doručeno předvolání obviněnému H., a bylo mu sděleno, že bude. Na tomto veřejném zasedání pak bylo rozhodnuto o jeho odročení na den 24. 11. 2004, i když věc obviněného H. byla vyloučena k samostatnému projednání. Následující veřejné zasedání však bylo odročeno, což bylo obhájci sděleno až dne 23. 11. 2004, když již byl na cestě do B. Dne 13. 12. 2004 bylo obhájci doručeno opatření Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2004, kterým bylo rozhodnuto o vyloučení věci obviněného H. ze společného řízení, avšak současně bylo nařízeno další veřejné zasedání v nynějších obou věcech na stejný termín, a to 12. 1. 2005, přičemž podle obhájce nelze ani v odvolacím řízení postupovat tak, že věc vyloučená se opět sloučí do původního řízení, když tento postup je v rozporu se zákonem. Okresní soud v Břeclavi podle obviněné s odkazem na nález Ústavního soudu ČR č. 26, publikovaný ve svazku č. 32 Sbírky nerespektoval zásady pro provádění důkazů ve smyslu trestního řádu, a odvolací soud svým nesprávným postupem způsobil obžalovaným J. H. a Ing. Z. H., Ph.D., marné vynaložení nákladů obhajoby ve výši asi 20.000,- Kč.
K dalšímu veřejnému zasedání nařízenému na den 9. 3. 2005 dovolatelka vznesla výhradu, že ač se její obhájce dne 24. 2. 2005 písemně soudu z tohoto jednání omluvil pro kolizi s dříve nařízeným jednáním u jiného soudu, přesto se veřejné zasedání u Krajského soudu v Brně konalo a bylo odročeno na den 30. 3. 2005. K tomuto obviněná uvádí, že její obhájce již dříve dal v souvislosti s omluvou obhájce v rámci trestního řízení podnět České advokátní komoře i Ministerstvu spravedlnosti, neboť nejsou zatím dána jasná pravidla pro realizaci omluv jako zajištění práva na právní pomoc, práva na spravedlivý proces i práva na výkon povolání advokáta i výkon moci soudní. Pokud totiž soud odmítl omluvu obhájce obviněné, kdy tento se omlouval z důvodu kolize s dříve nařízeným jednáním u jiného soudu, aniž advokátovi tuto skutečnost sdělil dopředu, pak tímto svým jednáním ve skutečnosti nerespektoval právě tento jiný soud a přenesl odpovědnost na obhájce, když tomuto uložil povinnost například zajistit substituci či předložit předvolání k jednání na kolizní jednání, a to přesto, že žádným právním předpisem není takováto povinnost obhájci stanovena. Tímto jednáním pak jsou poškozována jak práva obviněných, tak i práva obhájců.
Dovolatelka také nebyla odvolacím soudem k veřejnému zasedání řádně předvolána, nýbrž pouze vyrozuměna, což soud učinil s cílem omezit její osobní účast u veřejného zasedání, když při vyrozumění lze doručit i uložením, a takto soud pominul, že ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. je osobní účast obviněné vždy nutná.
Následující výhrada dovolatelky směřovala k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu není řádně odůvodněno ve smyslu §125 a §134 odst. 2 tr. ř., odvolacím soudem nebyl respektován nález Ústavního soudu ČR č. 25, sp. zn IV. ÚS 219/03, přičemž hodnocení subjektivní stránky popsané trestné činnosti odvolacím soudem je nesprávné a účelové, když nebylo provedeno žádné dokazování a soud podsouval obviněné úsudky, které neodpovídají skutečnosti.
Následně dovolatelka zrekapitulovala průběh dědického řízení, na jehož závěry ve svém dovolání poukazovala, a uvedla, jak měl být správně posouzen význam tohoto řízení. Na tomto zhodnocení pak založila své přesvědčení o tom, že se jí vytýkané trestné činnosti nedopustila, neboť v řízení před odvolacím soudem nebylo dokázáno, že by úmyslně porušila práva poškozeného k ochranným známkám, když byla zcela bez pochyby přesvědčena. že práva spojená s používáním obchodního jména k bylinnému likéru J. B., K., vinětě a lahvi náleží jí a jejímu synovi. Pokud by byly opatřeny a provedeny důkazy navrhované obhajobou, pak by byla také prokázána její nevina.
V závěru svého dovolání obviněná prostřednictvím svého obhájce vzhledem ke shora uvedeným argumentům navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 To 413/2004, zrušil.
Obviněný Ing. Z. H., Ph.D., v odůvodnění svého dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. uvedl zcela totožné námitky jako obviněná J. H. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. se jeho výhrady od námitek druhé dovolatelky lišily.
Obviněný v rámci tohoto jím uplatněného důvodu dovolání zejména popsal průběh veřejných zasedání konaných u Krajského soudu v Brně ve dnech 9. 2. 2005, 9. 3. 2005, 30. 3. 2005, 13. 4. 2005 a 27. 4. 2005. Z těchto veřejných zasedání dovolatel zaměřil své výtky zvláště k veřejnému zasedání ze dne 13. 4. 2005, přičemž namítl, že v protokolu z tohoto veřejného zasedání je uvedeno, že obhájce se nedostavil, ač bylo doručeno řádně a včas. K tomuto ale obviněný namítá, že dne 11. 4. 2005 byla soudu odeslána telefaxem omluva obhájce se žádostí o odročení veřejného zasedání pro nedodržení lhůty k přípravě podle §233 odst. 2 tr. ř.
Veřejné zasedání pak bylo odročeno na den 27. 4. 2005, kdy bylo usnesením odvolání obviněného zamítnuto podle §256 tr. ř. V protokole je u obviněného i obhájce uvedeno, že se nedostavili, ač jim bylo předvolání doručeno řádně a včas, avšak obviněný namítá, že vyrozumění obhájce bylo tomuto doručeno až dne 18. 4. 2005, dne 19. 4. 2005 byla soudu zaslána telefaxem omluva obhájce s žádostí o odročení veřejného zasedání z důvodu kolize s dříve nařízeným veřejným zasedáním u Krajského soudu v Ústí nad Labem v jiné trestní věci. V souvislosti s těmito námitkami jsou pak dále v odůvodnění dovolání obviněného Ing. Z. H., Ph.D., uplatněny opět argumenty totožné s těmi, které v dovolání uvedla obviněná J. H.
V závěru dovolání obviněný prostřednictvím svého obhájce vzhledem ke shora uvedeným námitkám navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 To 544/2004, zrušil a zároveň rozhodl ve smyslu ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. o odkladu výkonu trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 332/2002.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla dovolání obviněných J. H. a Ing. Z. H., Ph.D., doručena ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se vyjádřil tak, že je možno uzavřít, že nedošlo k věcnému naplnění deklarovaných důvodů dovolání, napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo potřeba odstranit cestou dovolání, které slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, taxativně vypočtených v ustanovení §265b tr. ř. Z tohoto důvodu státní zástupce navrhl, aby dovolání obou obviněných Nejvyšší soud ČR odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a zároveň souhlasil, aby toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán u dovolání obviněné J. H. nebo u dovolání obviněného Ing. Z. H., Ph.D., některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že obě dovolání jsou ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi shodně tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
V té souvislosti je třeba zdůraznit, že pokud obvinění v dovolání namítali i pochybení soudů obou stupňů skutkového charakteru, konkrétně se týkající například neprovedení některých obhajobou navrhovaných důkazů, výhrad vůči závěrům učiněným nalézacím soudem ze znaleckého posudku, nemohl se Nejvyšší soud těmito námitkami zabývat, neboť je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. Skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá z důvodů dovolání vymezených v §265b tr. ř. a také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). K tomu je třeba ještě dodat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Při uplatnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněná J. H. a obviněný Ing. Z. H., Ph.D., v podaných dovoláních především vznesli několik námitek ve vztahu k postupu odvolacího soudu při nařizování a odročování veřejného zasedání v jejich trestní věci, resp. po vyloučení věci obviněného Ing. Z. H., Ph.D., v jejich trestních věcech.
K těmto námitkám považuje Nejvyšší soud za nutné uvést celý průběh odvolacího řízení, což je rozhodující pro posouzení relevantnosti těchto námitek. První veřejné zasedání ve věci pod sp. zn. 5 To 413/2005, které bylo nařízeno dne 16. 9. 2004, tedy v zápětí po nápadu věci, k němuž došlo dne 13. 9. 2004, a to na den 6. 10. 2004 (č. l. 824 spisu), proběhlo v nepřítomnosti obou obviněných J. H. a Ing. Z. H., Ph.D., a jejich obhájce, který se omluvil z důvodu kolize s jednáním u jiného soudu. Na tomto jednání soud rozhodl, že se bude jednat v jejich nepřítomnosti, nicméně z protokolu vyplynulo, že na tomto veřejném zasedání se pouze přítomní obhájci a zmocněnci vyjádřili k podaným odvoláním, a poté bylo veřejné zasedání odročeno na 27. 10. 2004. Oba obvinění byli o tomto odročenému veřejném zasedání vyrozuměni, přičemž vyrozumění bylo doručeno obviněné J. H. dne 14. 10. 2004, obhájci JUDr. J. S. dne 13. 10. 2004, avšak obviněnému Ing. Z. H., Ph.D., doručeno nebylo. Na č. l. 833 spisu je obsažen dotaz obhájce adresovaný soudu, a to zda bude dne 27. 10. 04 konáno veřejné zasedání, když nebylo předvolání doručeno obv. Ing. Z. H. K tomu nalézací soud odpověděl na č. l. 834 spisu, že toto veřejné zasedání konáno bude a klient ať si sám zváží, zda přijede a nebude trvat na doručení, anebo nepřijede, a v tom případě bude jeho věc vyloučena ze společného řízení. Na tomto veřejném zasedání pak obhájce uvedl, že obviněná J. H. se nebude jednání zúčastňovat ze zdravotních důvodů a vzdálenosti (č. l. 827 p. v. spisu). V průběhu tohoto veřejného zasedání nebyly prováděny žádné důkazy a toto bylo odročeno na den 24. 11. 2004, přičemž obhájce byl soudem vyzván, aby termín veřejného zasedání sdělil obviněnému H.
Veřejného zasedání dne 24. 11. 2004 se zúčastnil obhájce obou obviněných osobně, avšak z obviněných se nedostavil ani jeden, i přesto, že obviněné J. H. bylo doručeno vyrozumění dne 3. 11. 2004, a obviněnému Ing. Z. H., Ph.D., bylo vyrozumění doručeno dne 5. 11. 2004 (č. l. 895ch spisu). Na tomto veřejném zasedání nebylo prováděno žádné dokazování, a bylo opět odročeno na den 12. 1. 2005 z důvodu nedoručení předvolání dvěma z dalších obviněných (srov. č. l. 895e spisu – odpověď soudu na dotaz obhájce JUDr. J. S.), což vzal na vědomí i přítomný obhájce obviněných JUDr. J. S. K veřejnému zasedání dne 12. 1. 2005 bylo doručeno vyrozumění obviněné J. H. dne 13. 12. 2004, obviněnému Ing. Z. H., Ph.D., se nepodařilo vyrozumění doručit, obhájce vzal termín na vědomí, nicméně v mezidobí podal za oba své klienty námitku podjatosti (č. l. 843 obviněná J. H., č. l. 895k obviněný Ing. Z. H., Ph.D.,), o které Krajský soud v Brně rozhodl usneseními dne 31. 1. 2005, sp. zn. 5 To 544/2004 a sp. zn. 5 To 413/2004, tak, že soudci JUDr. A. F., JUDr. H. K. a Mgr. P. H. nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení (č. l. 895ř spisu – obviněný Ing. Z. H., Ph.D., č. l. 856 spisu – obviněná J. H.) a poté toto rozhodnutí potvrdil i Vrchní soud v Olomouci, který usnesením ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 6 To 21/2005 a sp. zn. 6 To 20/2005, stížnosti obou obviněných zamítl (č. l. 895nn spisu -obviněný Ing. Z. H., Ph.D., č. l. 878 spisu – obviněná J. H.); není tedy pravdou, jak se uvádí v dovoláních, že by o uvedené námitce podjatosti nebylo rozhodnuto. Obhájce pak dne 10. 1. 2005 zaslal Krajskému soudu v Brně omluvu své neúčasti i neúčasti obviněného Ing. Z. H., Ph.D. (č. l. 895n), a obviněné J. H. (č. l. 849) u veřejného zasedání nařízeného na den 12. 1. 2005, přičemž jako důvod uvedl podanou námitku podjatosti, o které ještě nebylo rozhodnuto, a také skutečnost, že obviněnému nebylo řádně doručeno předvolání k veřejnému zasedání. V reakci na tento přípis mu uvedený soud odpověděl, že vzhledem k omylu soudu a nesprávnému uvedení spisových značek na vyrozuměních obviněných, bude veřejné zasedání stejně odročeno (č. l. 895ň spisu).
Veřejné zasedání tedy bylo v obou trestních věcech odročeno shodně na den 9. 2. 2005. Vyrozumění o tomto veřejném zasedání (č. l. 895ž) bylo doručeno dne 3. 2. 2005 obhájci JUDr. J. S., dne 9. 2. 2005 obviněné J. H. a dne 14. 2. 2005 obviněnému Ing. Z. H., Ph.D. (č. l. 895t-ť spisu), a s ohledem na to soud u obviněného Ing. Z. H., Ph.D., konstatoval doručení a konal veřejné zasedání, zatímco u obviněné J. H. nebylo možno věc ve veřejném zasedání projednat, a proto bylo v jejím případě veřejné zasedání odročeno na den 9. 3. 2005, což vzal její obhájce na vědomí. Na veřejném zasedání týkajícím se obviněného Ing. Z. H., Ph.D., bylo provedeno dokazování přečtením fotokopie osvědčení o ochranné známce zboží v Ruské federaci předloženém obhajobou a výpovědi Ing. Z. H., Ph.D., jako žalovaného ze spisu 19 C 6/2000 Krajského soudu v Plzni. Veřejné zasedání pak bylo také odročeno na 9. 3. 2005, přičemž obhájce JUDr. J. S. vzal termín na vědomí, aniž by cokoli ohledně tohoto termínu namítl.
Dne 25. 2. 2005 byla však Krajskému soudu v Brně opět doručena omluva obhájce v trestních věcech obou obviněných, ve které se obhájce omlouvá ohledně veřejného zasedání nařízeného na den 9. 3. 2005 z důvodu kolize s dříve nařízeným jednáním u Okresního soudu v Teplicích a žádá o odročení veřejného zasedání (č. l. 880 spisu J. H. a č. l. 895pp spisu Ing. Z. H., Ph.D.). Na č. l. 881 spisu je pak založena omluva obviněné J. H., která sděluje, že má chřipku a její zdravotní stav jí nedovoluje se zúčastnit, což však nedoložila žádným lékařským potvrzením, přičemž žádá o odročení, aby příští jednání mohlo být konáno v její přítomnosti. Veřejné zasedání bylo konáno v její nepřítomnosti, přičemž v jeho průběhu nebylo prováděno žádné dokazování a bylo vydáno napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 To 413/2004, kterým bylo mimo jiné podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné J. H. Na č. l. 895qq spisu je pak založena prakticky totožná omluva obviněného Ing. Z. H., Ph.D., ohledně veřejného zasedání v jeho trestní věci, kterou doložil neschopenkou (následující č. l. 895rr), a proto veřejné zasedání bylo odročeno na 30. 3. 2005. Vyrozumění o veřejném zasedání nařízeném na den 30. 3. 2005 bylo obviněnému doručeno 19. 3. 2005, jeho obhájci dne 16. 3. 2005. Na č. l. 895xx spisu je však založena další omluva obviněného Ing. Z. H., Ph.D., ohledně tohoto veřejného zasedání z důvodu kolize s jednáním ve věci pod sp. zn. 22 Cm 16/2000 u Krajského soudu v Plzni, a žádá o odročení. Veřejné zasedání tedy bylo odročeno na den 13. 4. 2005. Vyrozumění bylo obhájci JUDr. J. S. doručeno dne 8. 4. 2005, obviněnému pak bylo doručeno až Policií České republiky dne 18. 4. 2005. Obhájce JUDr. J. S. (č. l. 895ag) pak sebe i obviněného Ing. Z. H., Ph.D., ohledně tohoto veřejného zasedání omluvil, a to z důvodu nedodržení lhůty k přípravě. Veřejné zasedání bylo poté znovu odročeno na den 27. 4. 2005, a to přesto, že pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání, která je stanovena v §233 odst. 2 tr. ř. se nevztahuje na jejich přípravu k odročenému veřejnému zasedání, ledaže by v mezidobí došlo k zásadní změně projednávaných otázek (srov. č. 35/2002 Sb. rozh. tr.), k čemuž však v projednávané věci nedošlo. Vyrozumění o konání tohoto veřejného zasedání bylo doručeno obhájci JUDr. J. S. dne 18. 4. 2005, a obviněnému Ing. Z. H., Ph.D., dne 15. 4. 2005. Taktéž z tohoto nově nařízeného jednání se však obhájce JUDr. J. S. omluvil z důvodu kolize s jednáním v jiné věci u jiného soudu (č. l. 895al spisu). Rovněž tak i obviněný Ing. Z. H., Ph.D., se ohledně tohoto veřejného zasedání omluvil, neboť se nebude účastnit jeho obhájce, na čemž on trvá, a proto navrhl další odročení (č. l. 895ap spisu). Veřejné zasedání bylo konáno v jeho nepřítomnosti, přičemž v jeho průběhu nebylo prováděno žádné dokazování a bylo vydáno napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 To 544/2004, kterým bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je důvodem pro podání dovolání to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.) má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a ve veřejném zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení, ve kterém je těžiště procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec v nepřítomnosti obviněného nelze konat (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nejsou tak rigorózně vymezeny, neboť ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Pokud však jde o veřejné zasedání konané o odvolání obviněného, blíží se toto veřejné zasedání, pokud je v něm prováděno dokazování (srov. §263 odst. 6, 7 tr. ř.), svou povahou i významem hlavnímu líčení.
Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v §232 a násl. tr. ř. Zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením §263 tr. ř. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř., podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává. Podle §263 odst. 3 při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení, tedy v případech nutné obhajoby podle §36 tr. ř.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, by k jeho naplnění mohlo dojít především porušením zmíněného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. Jde totiž o jediné ustanovení trestního řádu, které výslovně vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. jediné ustanovení, ze kterého konkrétně vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná. Obviněný Ing. Z. H., Ph.D., ani obviněná J. H. však nebyli v době konání veřejného zasedání Krajského soudu v Brně ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a to jak v posuzované věci, tak ani v jiné věci, tudíž ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. je v daném případě nepoužitelné, a nemohlo být proto ani porušeno.
Další případy nezbytné účasti obviněného ve veřejném zasedání odvolacího soudu je nutné posuzovat na základě konkrétních okolností případu, kdy je třeba s přihlédnutím k nim vyhodnotit, zda odvolací soud správně aplikoval obecná ustanovení o přítomnosti u veřejného zasedání, zejména §233 tr. ř. vztahující se k přípravě veřejného zasedání. Podle tohoto ustanovení předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast je při něm nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob.
Uvedené ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. tedy rozlišuje předvolání k veřejnému zasedání a vyrozumění o veřejném zasedání. Podle tohoto ustanovení předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná, přičemž tuto nutnost, která je objektivní kategorií, je třeba zvažovat jak z hlediska povahy a významu konkrétního veřejného zasedání odvolacího soudu pro obviněného, tak zejména s přihlédnutím, zda při tomto veřejném zasedání bude, a to i případně k návrhu obviněného prováděno dokazování, jaký význam takové dokazování má pro obviněného, zda je třeba toto dokazování provést v kontradiktorní podobě, tedy umožnit obviněnému vyjádřit se k provedenému důkazu, příp. i klást vyslýchaným svědkům otázky. Nutnost zvažovat tyto důležité momenty vyplývá i z ustanovení §263 odst. 6 věta druhá tr. ř., podle kterého se na provádění důkazů užije ustanovení o provádění důkazů v hlavním líčení. Proto odvolací soud je ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. povinen obviněného předvolat k veřejnému zasedání zejména tehdy, když považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat ho k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání (srov. §214 tr. ř. ve spojení s §263 odst. 6 věta druhá tr. ř.), zvláště je-li dokazování před odvolacím soudem doplňováno k návrhu obviněného, příp. jde-li o doplňování dokazování výslechem svědka nebo znalce a lze-li na základě důkazní situace předpokládat, že obviněný bude realizovat své právo klást otázky (srov. i §215 tr. ř. ve spojení s §263 odst. 6 věta druhá tr. ř.), či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, resp. o vyjádření k odvolání jiné procesní strany, neboť v těchto případech je osobní účast obviněného ve veřejném zasedání odvolacího soudu s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu nutná. V ostatních případech, v nichž osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, resp. jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena (srov. č. 38/2003-I. Sb. rozh. tr.). Nelze tedy souhlasit s tvrzením obviněných v podaných dovoláních, že ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. je osobní účast obviněného vždy nutná, poněvadž posouzení této otázky je závislé na uvedených skutečnostech.
Náležité zvažování a přísné rozlišování důvodů pro předvolání a vyrozumění obviněného případně jiné osoby ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. je důležité také s ohledem na způsob doručování vyrozumění o veřejném zasedání, neboť vyrozumění lze podle §64 odst. 2 tr. ř. uložit s možností fikce doručení i v případě, že se adresát o uložení vyrozumění nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Naproti tomu předvolání k veřejnému zasedání ve smyslu §64 odst. 4 písm. a) tr. ř. uložit nelze, čímž je zajištěno, aby se obviněný o konání veřejného zasedání vždy dověděl a mohl realizovat svá shora uvedená práva, příp. aby bylo zajištěno řádné kontradiktorní projednání věci.
S přihlédnutím k těmto obecným úvahám vztahujícím se k výkladu ustanovení §233 odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud v návaznosti na prostudovaný spisový materiál neshledal přítomnost obviněných J. H. a Ing. Z. H., Ph.D., u předmětných veřejných zasedání odvolacího soudu nezbytnou ani nutnou, neboť odvolací soud při nich neprováděl žádné dokazování a takové dokazování ani s ohledem na povahu věci nebylo nutné provést, nehodlal obviněné vyslechnout či je vyzvat k vyjádření k některému z provedených důkazů, a proto správně odvolací soud oba obviněné o předmětných veřejných zasedáních pouze vyrozuměl. Navíc oba obvinění o konání veřejných zasedáních opakovaně, včetně posledního případu u každého z nich, kdy bylo ohledně jejich odvolání rozhodnuto, věděli, a zcela záměrně se tohoto veřejného zasedání nezúčastnili, aniž by jim v tom cokoli závažného bránilo. Pokud obviněná uváděla onemocnění chřipkou, toto své onemocnění nedoložila žádným lékařským potvrzením, a proto její omluvu nelze považovat za dostatečně kvalifikovanou, aby mohla zakládat další již mnohonásobně opakované odročení veřejného zasedání.
Pokud jde o neúčast obhájce ve veřejném zasedání, nebyly dány podmínky ustanovení §263 odst. 3 tr. ř., neboť ani u jednoho z obviněných J. H. a Ing. Z. H., Ph.D., se nejednalo o nutnou obhajobu z některého důvodu uvedeného v §36 tr. ř., a proto nebyla jeho účast ve smyslu §263 odst. 3 tr. ř. nutná.
K shora uvedenému přehledu nařízených veřejných zasedání považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že účast u veřejného zasedání odvolacího soudu je za této situace právem obviněných a jejich obhájce, nikoli povinností. Z podaného přehledu nařízených veřejných zasedání k projednání odvolání obou obviněných se zcela nepochybně podává, že oba obvinění i jejich obhájce měli dostatek možností realizovat své právo na osobní účast při několika shora uvedených veřejných zasedáních, ale toto své právo z vlastního rozhodnutí nerealizovali, a proto bylo rozhodnuto v nepřítomnosti obou obviněných i jejich obhájce, když zcela zjevně se snažili odvolací řízení protahovat a tím rozhodnutí o podaných odvoláních oddalovat. Navíc obviněná J. H. prostřednictvím svého obhájce i odvolacímu soudu sdělila, že se nebude jednání u odvolacího soudu zúčastňovat ze zdravotních důvodů a vzdálenosti (č. l. 827 p. v. spisu). Žádné potvrzení o zdravotní neschopnosti se dostavit k veřejnému zasedání však v průběhu odvolacího řízení, které trvalo od září 2004 až do 9. 3. 2005, obviněná J. H. odvolacímu soudu nepředložila.
Oba obvinění J. H. a Ing. Z. H., Ph.D., ve svých dovoláních uplatnili také dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněných týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z něho vyplývajících skutkových okolností případu tak, jak se sběhly podle obviněných.
V rámci své jediné právně relevantní námitky, která nesměřovala do skutkových zjištění a závěrů soudů obou instancí, oba dovolatelé shodně svou výtkou, že nelze v jejich jednání shledat úmysl, a to ani nepřímý, zpochybnili správnou právní kvalifikaci jimi spáchaného skutku, jak byl soudem zjištěn, a to v návaznosti na shora podrobně rozvedené úvahy, zda poškozená společnost J. B. – K. B., a. s., se sídlem K. V., T. G. M., nabyla práva k ochranným známkám na základě bezvadného titulu. Tento svůj závěr o neexistenci jejich úmyslného zavinění oba obvinění pak zdůvodnili především tím, že v jejich prospěch svědčí výsledek řízení o dodatečném projednání dědictví u Okresního soudu v Domažlicích ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. D 572/97 a Nd 9/98. Na základě zejména této skutečnosti pak oba obvinění ve svých dovoláních uvedli, že se domnívali, že jsou dědici předmětných práv a mohou s nimi tedy disponovat.
K této námitce obou dovolatelů je nutno především uvést, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buď chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (§4 tr. zák.).
Trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo doveze, vyveze nebo uvede do oběhu výrobky nebo služby neoprávněně označované ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou snadno s ní zaměnitelnou. Pokud jde o následek spočívající v porušení práv na označení, je vždy narušena základní funkce individualizační. Rozhodující bude posouzení, zda došlo k užití takových prvků ochranné známky, obchodního jména nebo označení původu výrobků, na nichž spočívá jejich rozlišovací způsobilost (tzv. silné prvky). Pro stanovení rozsahu následku je pak nutno přihlédnout zejména k druhu a významu neoprávněně užitého označení, k druhu a množství výrobků nebo služeb takto označených, k velikosti trhu tím ovlivněného, ke způsobilosti vyvolat záměnu atd., a pokud to přichází v úvahu i k vyčíslitelné škodě nebo získanému prospěchu. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl. Úmysl se musí vztahovat i na pachatelovo vědomí, že jde o ochrannou známku, a protože jde o trestněprávní normu s blanketovou dispozicí, uplatní se zásada, že neznalost trestního zákona a takových právních norem, kterých se trestní zákon dovolává, tedy toho, co je trestným činem, neomlouvá. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4 a §5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Jak Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, uvedenými námitkami se, ač to sami obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích popírají, již ve značné míře zabývaly soudy obou stupňů, neboť je oba dovolatelé uplatňovali v průběhu celého předchozího řízení. Takto soud nalézací na straně 15 svého rozsudku podrobně rozvedl, že již v licenční smlouvě ze dne 18. 9. 2000 je … uvedeno, že společnost J. B. – K. B., a. s., nemá potřebná práva k bylinnému likéru, když obžalovaní H. si museli být plně vědomi skutečnosti, že příslušné ochranné známky jsou v té podobě, jak byly konstatovány ve znaleckém posudku, zapsány v rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví ČR, a to pro oprávněného majitele, společnost J. B. – K. B., a. s. Jejich subjektivní přesvědčení o tom, že jsou dědici všech příslušných práv na základě darovací smlouvy, o níž bylo zjištěno, že je úplným falzifikátem, je v žádném případě nemůže zbavit trestní odpovědnosti, neboť oba si byli vědomi, že v rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví ČR jako oprávněné osoby vedeni nejsou, o čemž svědčí i to, že se u tohoto úřadu domáhali změny tohoto stavu. Na straně 16 pak nalézací soud z výše uvedených skutečností dovozuje zavinění dovolatelů ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Odvolací soud se k odvolání obviněného Ing. Z. H., Ph.D., ve svém usnesení ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 To 544/2004, zabýval zejména subjektivní stránkou souzené trestné činnosti a na straně 4 svého usnesení zejména zmínil, že obviněný především ví, že práva poškozené společnosti nebyla v žádném soudním sporu zpochybněna. O míře poctivých úmyslů při jeho jednání svědčí i to, že svá práva vědomě buduje na zfalšovaném dokumentu. Posudek k předmětné tzv. smlouvě darovací byl dokončen dne 18. 5. 1999, přibližně od této doby tedy obviněný musel vědět, že se jedná o falzifikát. Tvrzení obviněného a jeho matky před Krajským soudem v Plzni o tom, že u soudu je založen falzifikát a pravou darovací smlouvu mají ukrytou v zahraničí z obavy před zcizením, je podle názoru odvolacího soudu absurdní a účelové, neboť by se jinak nevystavovali opakovaným prohrám před civilními soudy i postihu v řízení trestním. Obdobně se odvolací soud vyjádřil i ke zcela totožným námitkám odvolatelky J. H. na straně 4 a 5 usnesení ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 To 413/2004. Dále odvolací soud zdůraznil, že ze spisového materiálu je zřejmé, že oba obvinění již řadu let vyvolávají spory o práva k průmyslovému vlastnictví k uvedeným ochranným známkám a výrobě a prodeji likérů světoznámé značky. Ve spise tak je založena celá řada soudních rozhodnutí, stejně tak i rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví a jedno rozhodnutí Ústavního soudu ČR. Obvinění byli v těchto sporech „úspěšní“ pouze třikrát, avšak z takových důvodů, že ústavní stížnost poškozené společnosti J. B., K. B., a. s., byla zamítnuta jako opožděně podaná, poté usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cmo 627/2000, zrušilo předchozí usnesení Krajského soudu v Plzni, neboť u tohoto soudu rozhodoval ve věci samosoudce, přestože příslušným k rozhodnutí byl senát. Třetím rozhodnutím pak byl rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 19 C 6/2000, kterým byla zamítnuta žaloba poškozené společnosti vůči Ing. Z. H., Ph.D., a J. H. Poškozená společnost se v tomto případě domáhala, aby soud určil, že žalovaným z listiny, označené jako darovací smlouva mezi A. B., L. K. a J. H. z roku 1939, nevzniklo vlastnické právo k ochranným známkám. Krajský soud žalobu zamítl, a to proto, že dovodil, že subjektem, který je nositelem práv k ochranným známkám, je žalobce, a proto se stěží může domáhat určovací žalobou ochrany svých práv. Obvinění tedy byli ve svých sporech tzv. úspěšní dvakrát z důvodů procesních, ve třetím případě byl požadavek poškozené společnosti nadbytečný. Ve svém rozhodnutí na straně 4 také odvolací soud zdůraznil, že v řízení u Krajského soudu v Plzni, vedeném pod sp. zn. 19 C 6/2000, oba obvinění H. shodně uvedli, že předmětná darovací smlouva je komplexní padělek.
Taktéž k dovolateli namítanému dědickému řízení se zejména odvolací soud poměrně podrobně vyjádřil, když na straně 4 svého usnesení sp. zn. 5 To 544/2004, citoval z obviněnými zmiňovaného usnesení Okresního soudu v Domažlicích, sp. zn. D 572/97, ND 9/98, ze kterého bylo patrno, že obviněný Ing. Z. H., Ph.D., požádal o dodatečné projednání dědictví po svém otci K. H. ohledně práv, souvisejících s vlastnictvím k obchodnímu jménu, láhvi a vinětě likéru J. B.. Z odůvodnění tohoto usnesení pak dále vyplynulo, že soud se v rámci dědického řízení věcně nezabýval otázkou platnosti předmětné darovací smlouvy. Z tohoto odvolací soud dovodil, že i osobě bez právnického vzdělání musí být jasné, že příslušný orgán ve věci v podstatě nejednal, neboť řízení zastavil, a zejména se odmítl vyjádřit k otázce platnosti darovací smlouvy.
Nejvyšší soud se s těmito závěry soudu první instance a v návaznosti na ně i odvolacího soudu, který plně potvrdil závěry nalézacího soudu a dále je ještě rozvedl, plně ztotožňuje, když neshledává důvodnými námitky obou obviněných týkající se zpochybňování práv poškozené společnosti J. B. – K. B., a. s., se sídlem K. V., T. G. M., k dotčeným ochranným známkám, neboť se stejně jako odvolací soud ztotožňuje se závěry soudů, na které bylo v souvislosti s civilními spory již opakovaně poukázáno, a na které pro stručnost odkazuje. Ze shora uvedených skutkových zjištění, o kterých nevznikají pochybnosti, je zřejmé, že oba dovolatelé skutečně museli minimálně od roku 1999, kdy byl vyhotoven znalecký posudek ohledně pravosti jimi předkládané tzv. darovací smlouvy, vědět, že smlouva, na které založili svá tvrzení o vlastnictví předmětných práv, je falzifikátem, a rozhodnutí z řízení o dědictví, kterým odůvodňovali obvinění své pozdější jednání, se vůbec věcně nezabývalo otázkou platnosti této smlouvy. Z řízení tak nevyplynuly žádné skutečnosti, které by zpochybňovaly závěry obou soudů ohledně zavinění na straně obou obviněných, a proto je právní posouzení otázky zavinění ve formě přímého úmyslu v jednání obviněněné J. H. a obviněného Ing. Z. H., Ph.D., nalézacím soudem a v návaznosti na to i odvolacím soudem zcela správné.
Důvodná pak není ani námitka týkající se vymezení skutku ve výroku o vině v rozsudku (bod I. 2. obou dovolání), neboť není pravdou, že je zde popisována jen výroba a distribuce likéru, ale jak vyplývá se shora uvedeného popisu skutku jsou zde uvedeny i rozhodné skutečnosti pro posouzení skutku z hlediska uvádění do oběhu výrobků neoprávněně označovaných ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému a známkou s ní snadno zaměnitelnou. K tomu srovnej zejména tu části skutkové věty, kde se hovoří o dodání lahví do skladu v P., dále „… dodání sedmi kartonů po 6 l lahvích společnosti P., s.r.o., B., prodání společnosti L., s.r.o., O., 360 ks litrových lahví hotového výrobku za 59.000,- Kč“ atd., kdy již došlo k uvedení do oběhu a tedy k dokonání trestného činu, přičemž v další části zůstalo jednání v předchozích stadiích trestného činu (srov. zejména závěrečnou část skutkové věty). Přihlédne-li se k tomu, že obvinění předpokládali podle smluv podrobně uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně rozsáhlou výrobu a distribuci výrobků neoprávněně označovaných ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému a známkou s ní snadno zaměnitelnou, neboť podle těchto smluv jen v první fázi mělo být vyrobeno 400.000 litrů 38 % lihoviny – bylinného likéru J. B. B., přičemž tato trestná činnost byla ukončena jen v důsledku zásahu příslušných orgánů, poněvadž byla odhalena, nelze po zvážení všech shora podrobně rozvedených okolností případů, kdy byly tato výroba a distribuce, tedy uvádění do oběhu, po všech stránkách zajištěny, dospět k závěru, že by stupeň nebezpečnosti trestné činnosti obviněných J. H. a Ing. Z. H., Ph.D., byl malý či dokonce nepatrný, jak bylo namítáno v dovoláních obou obviněných. Poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 186/2001 je z tohoto hlediska nepřípadný, neboť v tomto případě jde o zcela jinou a nesrovnatelnou situaci, a to i z hlediska, zda poškozená společnost J. B. – K. B., a. s., se sídlem K. V., T. G. M., uváděla v té době na trh výrobky pod uvedeným označením, když je nesporné, že tato společnost uvádí na trh výrobky, vzhledem k nimž výrobky uváděné na trh obviněnými byly svým provedením, tvarem a celkovým vzhledem v tolika prvcích totožné, že je běžný spotřebitel od originálních výrobků nerozliší. Při úvahách o stupni nebezpečnosti činu pro společnost je naopak nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když by tedy neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O takový případ se však u trestné činnosti obviněné J. H. nebo obviněného Ing. Z. H., Ph.D., vzhledem k shora uvedenému zhodnocení rozhodných okolností z hlediska konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 2, 4 tr. zák. nejednalo.
Oba obvinění shodně ve svých mimořádných opravných prostředcích namítli i dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., nicméně neuvedli, kterou ze dvou možných variant mají na mysli. Dovolací důvod v tomto ustanovení uvedený lze namítnout tehdy, pokud se dovolatel domnívá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). První případ nepřichází v úvahu vzhledem k tomu, že odvolací soud obě odvolání věcně projednal a zamítl je podle §256 tr. ř., z čehož vyplývá, že se z věcného hlediska námitkami uvedenými odvolateli v jejich odvolání zabýval, a nebylo tedy rozhodnuto z procesních důvodů. Pokud jde o druhou možnost, pak vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal důvodnými jak námitky podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tak ani námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nepřipadá v úvahu shledat důvodnost ani z hlediska druhé části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
S přihlédnutím k tomu, že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neshledal Nejvyšší soud, že by byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněných ve veřejném zasedání odvolacího soudu, přičemž další dovolací námitky týkající se důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v podstatě jen reprodukcí námitek uvedených v odvolání, a z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadená a řízení jim předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť námitky v tomto směru uvedené byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem nalézacím či posléze před soudem odvolacím. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného Ing. Z. H., Ph.D., a dovolání obviněné J. H. o dovolání zjevně neopodstatněná, neboť v podstatě jen opakují námitky uplatňované obviněnými již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.