ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1018.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1018/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. září 2006 o dovolání, které podal obviněný J. M., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 11 To 183/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 1 T 56/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 1 T 56/2005, byl obviněný J. M. uznán vinným trestným krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „podle předem promyšleného plánu dne 9. 4. 2005 v době kolem 06.00 hod. přijel vlastním motorovým vozidlem SEAT Toledo, k areálu závodu Š. A., a.s., toto motorové vozidlo odstavil na cestě a po přelezení plotu s ostnatým drátem, jehož výška byla 180 – 200 cm, neoprávněně vnikl do areálu závodu, kde nikým nepozorován vešel do montážní haly, v níž z regálu se součástkami odcizil ke škodě společnosti Š. A., a.s., 2 plastové přepravky s celkem 320 ks nových lambda sond pro vozidla v celkové hodnotě 1.727.598,- Kč; přepravky se součástkami uložil před halu do kontejneru na odpad a areál závodu opustil stejným způsobem, jakým do něho vniknul; dne 10. 4. 2005 v době kolem 02,00 hod. v úmyslu vynést přepravky s odcizenými součástkami z areálu přijel opět motorovým vozidlem SEAT Toledo, k závodu a po přelezení plotu neoprávněně znovu vniknul do areálu, jednu přepravku s odcizenými součástkami donesl z kontejneru na odpad směrem ke plotu a položil ji před halu lakovny, načež se vrátil pro druhou přepravku se součástkami, kterou chtěl donést až k plotu, avšak v blízkosti kontejneru na odpad byl přistižen pracovníkem ostrahy závodu, přepravku, kterou nesl, stačil ukrýt do odstaveného vleku a při následném útěku z areálu byl zadržen hasiči a pracovníky ostrahy závodu, kteří mu nadběhli a překřížili útěkovou dráhu, všechny odcizené věci byly v nepoškozeném stavu dány k dispozici poškozené společnosti.“ Za to byl odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dva roky a šest měsíců.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. M., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 11 To 183/2006, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný J. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl podle jeho přesvědčení naplněn tím, že soudy obou stupňů kvalifikovaly skutek po právní stránce v rozporu s trestním zákonem, když jeho jednání posoudily jako dokonaný trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a nikoliv jako pokus trestného činu. Dovolatel přitom zdůraznil, že jeho jednání lze posoudit pouze jako pokus trestného činu, neboť jím odcizované věci se fakticky nedostaly do jeho výlučné dispozice. Za místo páchání trestného činu je totiž třeba považovat nejen halu poškozené společnosti, ale celý její areál. V opačném případě by jeho jednání nemohlo být posuzováno jako trestný čin spáchaný vloupáním.
Dále dovolatel poznamenal, že si je vědom rozhodovací praxe obecných soudů týkající se obdobných krádežových jednání, současně však podotkl, že každou věc je třeba posuzovat individuálně. Připomněl, že skutek je popsán ve výroku rozsudku okresního soudu jako jednání, které mělo probíhat postupně ve dvou dnech, a v této souvislosti poukázal na závěr odvolacího soudu, podle něhož k dokonání trestného činu došlo již tím, že (dovolatel) odejmul věci (lambda sondy) z dispozice oprávněného. K tomu namítl, že pokud k dokonání trestného činu krádeže došlo již uložením přepravek s lambda sondami do kontejneru poškozeného, pak by bylo nadbytečné a nesprávné uvádět do skutkové věty jednání následné (dne 10. 4. 2005), neboť by šlo o jednání následující až po dokonání trestného činu. Podle jeho přesvědčení však k dokonání trestného činu nedošlo. Jestliže by se za místo spáchání trestného činu považoval celý areál, pak je zřejmé, že byl zadržen pracovníky poškozené společnosti dříve, než s odcizovanými věcmi areál opustil. Podle rozhodovací praxe, z níž vycházel i odvolací soud, postačí k dokonání trestného činu krádeže, aby pachatel vyloučil věci z dispozice osoby, která je oprávněna s nimi jinak nakládat a zároveň vytvořil takové podmínky, aby měl možnost s odcizenými věcmi sám volně nakládat. Dovolatel je však toho názoru, že v daném případě stav, který svým jednáním způsobil, nelze výše uvedeným způsobem hodnotit. Tím, že ukryl věci v areálu poškozeného a neodnesl je za plot, nepřekonal všechny předpokládané překážky o kterých věděl (plot, ostrahu areálu), neměl dosud věci ve své výlučné moci a zároveň je zcela neodejmul z dispozice poškozeného, když toho v dispozici s nimi pouze omezil. Bezpečnostní opatření (plot a ostraha) neslouží jen k zamezení vniknutí potencionálních pachatelů do areálu, nýbrž i k zabránění v odchodu z areálu s odcizenými věcmi. Pokud by se druhého dne do areálu nevrátil, poškozený by dříve nebo později přepravky s odcizenými věcmi nalezl. Poškozeného tedy pouze v dispozici omezil a sám nemohl zcela výlučně s odcizenými věcmi nakládat. Skutek, jehož se dopustil, měl proto být právně posouzen toliko jako pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák.
V další části odůvodnění dovolání dovolatel vyjádřil prostřednictvím dovolacích důvodů podle §256b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. výhrady vůči výroku o trestu. Uvedl, že nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře tří let se zařazením do věznice s ostrahou, mu byl uložen v rozporu s ustanoveními §31 odst. 1 tr. zák. a §23 tr. zák., přičemž soudy obou stupňů také porušily ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., §33 tr. zák. a §39a tr. zák., což následně podrobně rozvedl. Poukázal na to, že soudy nejsou při rozhodování o druhu a výměře trestu vázány pouze zvláštní částí trestního zákona, nýbrž též všemi ustanoveními týkajícími se trestů, jež jsou obsažena v obecné části tohoto právního předpisu. Vyslovil přitom názor, že podmíněně odložený trest odnětí svobody je jiným druhem trestu než nepodmíněný trest odnětí svobody. V návaznosti na to namítl, že soudy nerespektovaly některé základní zásady, které je třeba mít na mysli při volbě druhu a výměry trestu. Zejména opomněly důsledně aplikovat zásadu individualizace trestu, v souvislosti s tím ustanovení §23 tr. zák., a zásadu pomocné úlohy trestní represe. Příliš jednostranně hodnotily stupeň společenské nebezpečnosti a nesprávně posoudily též polehčující okolnosti, když zohlednily převážně skutečnosti svědčící v jeho neprospěch. V této souvislosti rozvedl podrobnou argumentaci, přičemž především zdůraznil, že se ke své trestné činnosti doznal, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, svého činu upřímně litoval, spáchal ho ve věku blízkém věku mladistvých navíc pod vlivem tíživých osobních poměrů, které si sám nezpůsobil. Vyslovil přitom přesvědčení, že k jeho nápravě nejen postačí, ale spíše přispěje trest odnětí svobody podmíněně odložený na přiměřenou zkušební dobu třeba i s dohledem. K uvedenému ještě dodal, že soudy porušily též ustanovení §39a tr. zák., když jej zařadily pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Měly totiž, pokud již považovaly za nezbytné a nevyhnutelné uložit mu nepodmíněný trest odnětí svobody, rozhodnout se zřetelem k ustanovení §39a odst. 3 tr. zák., že trest vykoná v mírnějším typu věznice.
Za nezákonný označil dovolatel také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Upozornil na to, že automobil používá jako běžný dopravní prostředek k cestě do zaměstnání a při práci pro autoškolu a že se uchází o práci armádního řidiče. Tyto činnosti by mu byly v případě uložení zmíněného trestu znemožněny a důsledek výkonu tohoto trestu by tak byl v rozporu s účelem trestu stanoveným v §23 tr. zák.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 1 T 56/2005, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 11 To 183/2006, zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Především vyložila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V návaznosti na to uvedla, že pokud jde o výrok o vině, byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně uplatněn. Ve vztahu k výhradám vůči trestu konstatovala, že pokud má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je speciálním vůči důvodu dovolání uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Aby pak došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. h) tr. ř., musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu, či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu. Za jedinou námitku způsobilou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu v rámci důvodu dovolání podle §256b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak lze považovat jen námitku o nezákonném uložení trestu zákazu činnosti.
V další části se státní zástupkyně vyjádřila k otázce právní kvalifikace zjištěného skutku. Podrobně vyložila skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., přičemž zdůraznila, že tento trestný čin je dokonán i tehdy, když pachatel věc odejme z dispozice poškozeného a ukryje ji na jiném místě s úmyslem si ji kdykoliv později vyzvednout. Pokud si pachatel poté pro uschovanou věc později přijde, je tím trestný čin pouze dokončen. Námitka dovolatele, že jeho trestné jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno, je tedy zjevně neopodstatněná.
Naproti tomu za důvodnou státní zástupkyně označila námitku zpochybňující zákonnost užití trestu zákazu činnosti. Uvedla, že při ukládání tohoto trestu ve formě zákazu řízení motorových vozidel za majetkový trestný čin je třeba zkoumat, zda pachatel užívá motorového vozidla k páchání majetkové trestné činnosti a jsou-li tak splněny podmínky pro uložení tohoto druhu trestu, či zda majetková trestná činnost s řízením motorového vozidla souvisí jen náhodně. Souvislost spáchaného trestného činu s činností, která má být zakázána, musí být přímá a bezprostřední. Taková souvislost je dána především v případě, kdy čin byl spáchán přímo při výkonu určité činnosti, postačí však, jestliže tato činnost poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu nebo mu spáchání trestného činu výrazně usnadnila. V daném případě však podle státní zástupkyně nejde o použití motorového vozidla v takové souvislosti s majetkovou trestnou činností jakou ustanovení §49 odst. 1 tr. zák. předpokládá. Dovolatel se totiž krádeže nedopustil v přímé bezprostřední souvislosti s řízením motorového vozidla, které mělo sloužit pouze jako prostředek k jeho přepravě na místo činu a posléze k tomu, aby se s odcizenou věcí dostal mimo sféru zásahu vlastníka věci.
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 11 To 183/2006, a dále aby buď přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby sám (Nejvyšší soud) ve věci rozhodl rozsudkem tak, že by ve výroku o trestu rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou zrušil uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let a šesti měsíců. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud projednal dovolání za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ, že by shledal podmínky pro to, aby sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný J. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Dovolatel ve svém dovolání namítl, že předmětný skutek nevykazuje znaky dokonaného trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., nýbrž jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť neměl dosud věci ve své výlučné moci a zároveň je zcela neodejmul z dispozice poškozeného, když toho v dispozici s nimi pouze omezil. Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a čin spáchá vloupáním, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Pachatel si přisvojí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 1431 s.). Pachatel se věci zmocní, když si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá (viz rozhodnutí č. 21/1972 Sb. rozh. tr.).
Trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se věci s úmyslem přisvojit si ji. O dokonané přisvojení věci zmocněním jde i tehdy, když pachatel věc odejme z dispozice poškozeného a ukryje ji na jiném místě s úmyslem si ji kdykoliv později vyzvednout. V takovém případě je čin dokonán (nejde tedy jen o pokus), ač pachatel věc ukryl v prostoru, v němž se původně nacházela (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 1431 s. a přiměřeně též rozhodnutí č. 51/1976 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, vyplývá, že dovolatel podle předem promyšleného plánu dne 9. 4. 2005 v době kolem 06.00 hod. přijel vlastním motorovým vozidlem k areálu závodu Š. A. a.s., toto motorové vozidlo odstavil na cestě a po přelezení plotu s ostnatým drátem, neoprávněně vnikl do areálu závodu, vešel do montážní haly, v níž z regálu se součástkami odcizil ke škodě společnosti Š. A., a.s. 2 plastové přepravky s celkem 320 ks nových lambda sond v celkové hodnotě 1.727.598,- Kč, přepravky se součástkami uložil (de facto ukryl) před halu do kontejneru na odpad a areál závodu opustil.
Vzhledem k výše uvedeným teoretickým východiskům, jež rozvedl a aplikoval i odvolací soud (ostatně v jejich smyslu postupoval při právní kvalifikaci skutku již nalézací soud), je třeba konstatovat, že trestný čin krádeže byl dokonán již uložením lambda sond po jejich odcizení do kontejneru před halu. Právě tímto jednáním totiž dovolatel odejmul popsané věci z dispozice poškozeného a zjednal si možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle. Skutečnost, že se uvedené místo nacházelo v areálu poškozeného na věci nic nemění. Jak správně dodal odvolací soud, „pouhý fakt, že odcizené věci se doposud nacházely v objektu závodu, neměl na časové stadium trestného činu žádný vliv, neboť obžalovaný přemístěním přepravek z haly, která se zamykala, do přístupného prostoru, si vytvořil možnost s věcmi nakládat dle svého zámyslu“.
K uvedeným skutečnostem je namístě ještě doplnit, že „k dokonání krádeže stačí, byla-li věc vzata z moci dosavadního majitele věci a ukryta na místě, o kterém vlastník věci nevěděl, třebas držba pachatelova nebyla dosud zabezpečena“ .
Z uvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní námitce dovolatele stran výroku o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. žádné opodstatnění. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
K námitkám dovolatele vztahujícím se k celému výroku o trestu je nutno konstatovat, že tyto námitky nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
Teoreticky (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Pokud tedy dovolatel vyjádřil výhrady vůči uloženému trestu odnětí svobody, pak je třeba uzavřít, že tyto výhrady nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto výhrady však nelze podřadit ani pod ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z kontextu argumentů, které dovolatel ve vztahu k uvedenému trestu uplatnil, je totiž zřejmé, že ve skutečnosti namítl, že mu v tomto směru byl uložen nepřiměřeně přísný trest, což platí též pro výtku týkající se nesprávné aplikace ustanovení §39a tr. zák. při rozhodnutí o způsobu výkonu trestu. Jak již shora uvedeno, taková argumentace nemůže být relevantně uplatněna prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř.
Těmto výhradám by však nebylo možno přiznat opodstatněnost ani tehdy, pokud by byly z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. relevantní. Trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. je totiž sankcionován trestem odnětí svobody (na dvě léta až osm let), přičemž dovolateli byl uložen (vedle trestu zákazu činnosti – k tomu viz. níže) právě tento druh trestu, a to ve výměře nevybočující z uvedené trestní sazby. Nelze přitom přisvědčit dovolateli, že by trest odnětí svobody (nepodmíněný) byl jiným druhem trestu než trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu. V tomto směru je na místě hovořit se již zřetelem k ustanovení §27 písm. a) tr. zák., jež vymezuje trest odnětí svobody bez dalšího rozlišení (stejně jako např. již uvedené ustanovení §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. či jiná ustanovení zvláštní části trestního zákona), „pouze“ o různé formě tohoto druhu trestu (jeho výkonu).
Dovolatel však také namítl nezákonnost užití trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Smyslem trestu zákazu činnosti podle §49 a §50 tr. zák. je na určitou dobu vyřadit pachatele z možnosti vykonávat činnost, k níž je zapotřebí zvláštního povolení, tedy zamezit výkon aktivity, k níž je určitá způsobilost vyžadována a jež pachatel zneužil ke spáchání trestné činnosti. Souvislost spáchaného trestného činu s činností, která může být zakázána, musí být užší, přímá, bezprostřední i když činnost kterou lze zakázat, nemusí být znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Souvislost v tomto smyslu bude dána v případě, kdy byl trestný čin spáchán přímo při výkonu určité činnosti, postačí ovšem, jestliže tato činnost poskytla pachateli příležitost k spáchání trestného činu nebo spáchání trestného činu alespoň usnadnila (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2004. s. 440).
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, vyplývá, že dovolatel použil své vozidlo ke spáchání majetkové trestné činnosti (trestného činu krádeže), neboť svým vozem dojel k areálu poškozeného a po spáchání krádeže opět vozidlo použil k opuštění místa činu. Vzájemnou souvislost mezi spáchanou trestnou činností a řízením motorového vozidla nelze v daném případě označit za náhodnou. (srov. rozhodnutí č. 35/97 Sb. rozh. tr.). Soud prvního stupně správně popsal situaci tak, že „pro úspěšné provedení krádežové vloupací akce obžalovaný aktivně řidičsky použil svoje motorové vozidlo“. Je nesporné, že řízení motorového vozidla zde nebylo nahodilé či odtažité od páchání trestné činnosti obviněného, neboť mu tuto činnost přinejmenším usnadnilo. Uvedené závěry významně podporuje i zjištění, že své vozidlo obviněný použil i k tomu, aby trestnou činnost dokončil, když si pro odcizené zboží, které si ukryl v kontejneru, opětovně následný den přijel. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit ještě skutečnost, že takto si dovolatel počínal podle předem promyšleného plánu. Nelze proto dovodit, že by uložený trest zákazu činnosti byl v posuzovaném případě trestem, který zákon nepřipouští. Došlo totiž k závažnému naplánovanému zneužití řidičské dovednosti, která obviněnému usnadnila spáchat závažnou (škoda přes 1,7 mil. Kč) majetkovou trestnou činnost (srov. rozhodnutí č. 6/80 Sb. rozh. tr.). Uvedený trest byl přitom vyměřen v rámci zákonem stanovené trestní sazby.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nepostupoval nalézací soud v rozporu s trestním zákonem, pokud dovolateli vedle trestu odnětí svobody uložil podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, ani odvolací soud, jestliže rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o tomto trestu potvrdil.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. M. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. září 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý