ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1038.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1038/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2006 dovolání, která podali obviněný J. F., a v jeho neprospěch n. s. z. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 23 To 214/2005, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 115/2004, a rozhodl takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání n. s. z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 3 T 115/2004, byl obviněný J. F. uznán vinným, že
1. dne 28. 5. 2002 v době kolem 12.00 hod. v Č. B. v ulici U Č. č. v pobočce Č. s. a. s. vylákal od M. Š., bytem Č. B., F. O. č., finanční částku ve výši 55.000,- Kč s tím, že ji použije na uhrazení 4 leasingových splátek na vozidlo VW Transporter, SPZ, a tuto vrátí do konce měsíce července 2002, ačkoli věděl, že tomuto závazku nebude moci dostát vzhledem ke svým majetkovým poměrům, když neměl dostatek finančních prostředků, neboť Okresním soudem v Českých Budějovicích byla v té době proti němu vedena exekuční řízení pro pohledávky ve výši 267.955,- Kč, a to pod sp. zn. čímž poškozené M. Š., způsobil škodu ve výši 55.000,- Kč,
2. dne 14. 9. 2003 v době kolem 16.40 hod. před domem č. v obci B., okres Č. B., po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl L. Š., bytem Č. B., P., tak, že v okamžiku, kdy se k němu otočila zády, ji úderem do hlavy srazil na zem, přičemž utrpěla zhmoždění levého ramene s otokem a krevním výronem a zhmoždění levé kyčle s otokem, tedy zranění lehké s dobou léčení do 3 týdnů,
3. dne 1. 11. 2003 v době kolem 22.05 hod. v Č. B. v ul. F. O. na chodbě před T. B. po předchozí slovní rozepři napadl M. Š., bytem Č. B., F. O., tak, že ji nakopl do zadní části těla, až spadla ze schodů a následně ji udeřil pěstí do obličeje, až upadla na zem, přičemž utrpěla zlomeninu nosních kůstek, podvrtnutí krční páteře, krevní výrony v nadlícních oblastech, více vlevo a krevní výron na levé paži a levé ruce, tedy zranění lehké s dobou léčení do 3 týdnů,
4. dne 7. 7. 2003 jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající pod obchodním jménem J. F. se sídlem P., Č. B., IČ, v oboru živnosti zednictví a provádění jednoduchých a drobných staveb, jejich změn a odstraňování odebral dne 7. 7. 2003 se záměrem získat majetkový prospěch a odebrané zboží neuhradit od dodavatele firmy S. – M., S., Č. B., na fakturu číslo ze dne 7. 7. 2003 s datem splatnosti dne 31. 7. 2003 různé zboží v hodnotě 77.673,- Kč, které ve lhůtě splatnosti ani následně dodavateli neuhradil a užil je pro svoji potřebu, ačkoli věděl, že tomuto závazku nebude moci dostát vzhledem ke svým majetkovým poměrům, když neměl dostatek finančních prostředků, neboť Okresním soudem v Českých Budějovicích byla v té době proti němu vedena exekuční řízení a další řízení o zaplacení dlužných částek, které převyšují částku 200.000,- Kč, přičemž tímto jednáním způsobil firmě S., S. U j., Č. B., celkovou škodu ve výši 77.673,- Kč.
Takto popsané jednání obviněného okresní soud právně kvalifikoval v bodě 1) jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., v bodě 2) a 3) jako dvojnásobný trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a dvojnásobný trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a v bodě 4) jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Dále prvostupňový soud podle §37 tr. zák. upustil u obviněného od uložení souhrnného trestu za jednání pod bodem 1) výroku rozsudku a za sbíhající se trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., pro které již byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 6. 2003, č. j. 5 T 136/2002-91, k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců s odkladem na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let, neboť uložený trest je trestem dostatečným. Za jednání pod body 2) - 4) výroku rozsudku obviněného odsoudil podle §250 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody V. z. p., O. p. Č. B., v částce 6.727,- Kč a Z. p. M. v. v částce 3.608,- Kč.
Proti konstatovanému rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupce O. s. z. v Č. B.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 23 To 214/2005, bylo rozhodnuto:
I. K odvolání obviněného byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o vině v bodě 1) a v důsledku toho ve výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného J. F. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2004, sp. zn. Zt 1511/2003, která mu kladla za vinu, že
dne 28. 5. 2002 v době kolem 12.00 hod. v Č. B. v ul. U Č. v pobočce Č. s. a. s. vylákal od M. Š., bytem Č. B., F. O. č., finanční částku ve výši 55.000,- Kč s tím, že ji použije na uhrazení 4 leasingových splátek na vozidlo VW Transporter, SPZ, a tuto vrátí do konce měsíce července 2002, ačkoli věděl, že tomuto závazku nebude moci dostát vzhledem ke svým majetkovým poměrům, když neměl dostatek finančních prostředků, neboť Okresním soudem v Českých Budějovicích byla v té době proti němu vedena exekuční řízení pro pohledávky ve výši 267.955,- Kč, a to pod sp. zn., čímž poškozené M. Š., způsobil škodu ve výši 55.000,- Kč, čímž měl (podle obžaloby) spáchat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
II. Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči citovanému rozhodnutí soudu druhého stupně podali dovolání obviněný J. F. prostřednictvím obhájkyně a v jeho neprospěch nejvyšší státní zástupkyně.
Obviněný J. F. mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a směřoval ho proti výroku rozsudku, ve kterém zůstal napadený rozsudek soudu prvého stupně nedotčen. K rozsudku soudu prvého stupně v podrobnostech namítl, že v případě skutku pod bodem 2) výroku o vině poškozenou L. Š. fyzicky nenapadl. Poukázal, že s poškozenou měl dlouhodobé potíže, přičemž v předmětný den se osočila na jeho nezletilé syny; obviněný se jich běžel zastat a poškozená se otočila, zakopla na prašné cestě a upadla. Jediný svědek F. H. nemohl z místa, které uvedl, incident sledovat a ani soudní znalec nevyloučil, že si poškozená mohla zranění přivodit pádem bez útoku další osoby. Obhajobou navrhovaná rekonstrukce celé události nebyla provedena. K bodu 3) rozsudečného výroku obviněný poznamenal, že M. Š. dal pouze jednu facku otevřenou dlaní, žádnou větší sílu nevyvinul, když reagoval na její hysterické chování, sprosté nadávky a bezdůvodné facky podnapilé poškozené. Vyjádřil přesvědčení, že pokud by byla poškozená střízlivá, neztratila by rovnováhu a neupadla by. I v tomto případě soudní znalec potvrdil, že ke zranění mohlo dojít podle verze obviněného. Ke zranění poškozené dovolatel uvedl, že léčba by netrvala tak dlouho, pokud by si jmenovaná v minulosti páteř nevymkla. Rovněž upozornil, že soud jednoznačně uvěřil poškozené, aniž by vyslechl jediného svědka incidentu, když číšník, který se k věci vyjádřil, se na místo dostavil až po incidentu. V kontextu s bodem 4) výroku o vině obviněný konstatoval, že v době odběru stavebního materiálu od firmy S. žádné finanční potíže neměl, exekučně vymáhané dluhy již byly splaceny, na účtu měl dostatek prostředků. Navíc očekával platby od svých zákazníků a vrácení přeplatku na DPH, přičemž všechny tyto skutečnosti lze ověřit jeho účetními doklady, výpisem z účtu, doklady o úhradě exekučně vymáhaných pohledávek a zprávou F. ú. o přeplatku DPH; podvodu se proto nedopustil.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Českých Budějovicích. K dovolání dodatečně předložil kopii zprávy o kontrole DPH ze dne 16. 1. 2003 a výpisy z účtu za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002. Podle obviněného z těchto důkazů vyplývá, že očekával vrácení přeplatku DPH a na účtu měl dostatečné množství finančních prostředků, neboť jeho účet vykazuje značný obrat. Proto se nedopustil podvodného jednání vůči firmě S.
Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání rovněž z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zaměřila ho do výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen rozsudek soudu prvého stupně, a dále proti výroku, kterým byl obviněný J. F. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2004, sp. zn. Zt 1511/2003, pro skutek, ve kterém byl (obžalobou) spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřovala v tom, že odvolací soud nesprávně zprostil obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek pod bodem 1) ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu, ačkoliv vykazoval všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Vyjádřila nesouhlas se závěry odvolacího soudu a v návaznosti na to zdůraznila, že existence družského poměru mezi obviněným a poškozenou nijak nevylučuje spáchání trestného činu podvodu vůči poškozené. Konstatovala, že pro vztah druha a družky je sice charakteristické, že v určitém rozsahu společně uhrazují náklady na své potřeby, na druhé straně však mezi nimi nevzniká žádný majetkový vztah, který by byl obdobou společného jmění manželů ve smyslu §143 a násl. obč. zák. a majetek osoby žijící v takovém poměru je proto ve vztahu k jejímu partnerovi cizím majetkem. Dovolatelka dále poukázala, že odvolací soud výslovně označil skutková zjištění soudu prvého stupně za správná, současně však pomíjí jejich část, podle které si obviněný částku 55.000,- Kč vypůjčil s tím, že tuto vrátí do konce měsíce července 2002, ačkoli věděl, že tomuto závazku nebude moci dostát vzhledem ke svým majetkovým poměrům. Podle jejího názoru z tohoto skutkového zjištění vyplývá, že obviněný již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené peníze ve sjednané lhůtě nevrátit, a tudíž je na jeho straně dána subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., a to ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák.; v žádném případě nešlo o situaci, kdy by obviněnému ve vrácení peněz zabránily nějaké nepředvídatelné okolnosti nebo kdy by se až dodatečně rozhodl vypůjčené peníze nevrátit. Po věcné stránce lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu (byť k němu dospěl v rozporu s §259 odst. 3 tr. ř. na podkladě hodnocení důkazů, které nebyly před odvolacím soudem nově provedeny ani opakovány), že poškozená rámcově znala špatnou finanční situaci obviněného. Tato okolnost ale nevylučuje existenci subjektivních ani objektivních znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.. V tomto směru dovolatelka zdůraznila, že skutečnost, že nějaká osoba je v celkově špatné finanční situaci, ještě neznamená, že tato osoba je absolutně neschopná splnit jakýkoli svůj finanční závazek. Pokud je pachatel trestného činu podvodu ve špatné finanční situaci a poškozenému je zmíněná skutečnost v obecných rysech známa, může předstírat, že jednotlivý konkrétní závazek mezi ním a poškozeným bude schopen ve sjednané lhůtě uspokojit. Pokud v případě vylákání peněz pod záminkou půjčky pachatel vyvolá u poškozeného přesvědčení, že mu ve sjednané lhůtě vrátí finanční prostředky a poškozený mu finanční prostředky předá v přesvědčení, že pachatel bude schopen svůj závazek splnit, pak se na straně poškozeného jedná o majetkovou dispozici provedenou v omylu a z hlediska trestní odpovědnosti pachatele je irelevantní, že poškozený rámcově znal pachatelovu špatnou finanční situaci. Dovolatelka rovněž konstatovala, že podstata podvodného jednání obviněného spočívala v tom, že ačkoli věděl o své objektivně existující neschopnosti závazek uspokojit, slíbil poškozené M. Š. vypůjčené peníze vrátit ve zcela konkrétní krátké lhůtě; podle odůvodnění rozsudku nalézacího soudu navíc uváděl konkrétní zdroj, který mu umožní dluh vyrovnat. Obviněný tedy vyvolal u poškozené skutečnosti neodpovídající představu, podle které i při jinak nedobré finanční situaci bude schopen dluh ve výši 55.000,- Kč ve sjednané lhůtě vrátit. Uvedl tak poškozenou v omyl ve smyslu §250 tr. zák. a poškozená mu předala peníze do jeho výlučné dispozice v příčinné souvislosti s tímto omylem. Dovolatelka uzavřela, že v posuzovaném případě byl naplněn jak subjektivní znak trestného činu podvodu (od počátku existující úmysl pachatele nevrátit vypůjčené peníze), tak i znak objektivní (uvedení jiného v omyl), přičemž rovněž existence dalších objektivních znaků trestného činu podvodu je zcela evidentní, když došlo ke zmenšení majetku poškozené - ke vzniku škody na její straně a současně došlo k obohacení obviněného. Posuzovaný skutek proto vykazoval všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
V petitu dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 23 To 214/2005, ve výrocích, kterými byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen rozsudek soudu prvého stupně a obviněný J. F. byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Rovněž navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
K dovolání obviněného J. F. se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolatel neuvádí jedinou námitku, která by se týkala nesprávnosti právní kvalifikace skutku, popřípadě nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení. Ve vztahu ke všem skutkům se domáhá jiného hodnocení důkazů soudy, popř. vytýká neprovedení některých důkazů a prosazuje vlastní skutkovou verzi podstatně odlišnou od skutkových okolností popsaných v jednotlivých skutkových větách. Všechny uplatněné dovolací námitky mají výlučně skutkový charakter a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Nad rámec podaného dovolání státní zástupce uvedl, že v rozhodnutích soudů obou stupňů postrádá podrobnější právní úvahy týkající se existence formálních a materiálních znaků trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. [bod 2) - 3) rozsudečného výroku]. Současně však poukázal na omezený rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu a na absenci jakýchkoliv kvalifikovaných dovolacích námitek týkajících se existence znaků trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., a tudíž nemožnost zabývat se touto problematikou v rámci dovolacího řízení. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle §265h odst. 2 věty první tr. ř. bylo dovolání nejvyšší státní zástupkyně doručeno obviněnému a jeho obhájkyni s upozorněním, že se mohou k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Nejvyšší soud však ke dni rozhodnutí ve věci vyjádření neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování podaných dovolání předně shledal, že obě podaná dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným i nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce zmíněného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným J. F. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami materiálně naplněn. V dovolání obviněný tvrdí, že poškozenou L. Š. vůbec nenapadl a zranění si jmenovaná způsobila sama [bod 2) výroku]. Dále vůči poškozené M. Š. nevyvinul násilí větší intenzity - dal jí jen jednu facku v reakci na její předchozí chování a poškozená si rovněž zranění přivodila sama [bod 3) výroku]. Také poukazuje na dostatek finančních prostředků na účtu v předmětné době, na očekávané platby od svých zákazníků a vrácení přeplatku na DPH [bod 4) výroku]. Ve vztahu k jednotlivým bodům rozsudečného výroku o vině rovněž soudům vytýká neprovedení některých důkazů (např. výslech svědků, rekonstrukce události). Všechny uplatněné výhrady však primárně zpochybňují správnost konečných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z těchto tvrzených procesních nedostatků (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) až následně obviněný dovozuje vady ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze také přihlížet k důkazům, které tvoří přílohu dovolání. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V předmětné trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, jak je popsáno v bodech 2) až 4) výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích. V dovolání obviněný nenamítá, že tyto skutky, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, byly nesprávně právně posouzeny jako dvojnásobný trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a dvojnásobný trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. [body 2) a 3) výroku] a jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. [bod 4) výroku], nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V daném případě jde proto ze strany obviněného výlučně o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci ohledně dovolání obviněného J. F.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného J. F. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně v podrobnostech tvrdí, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že skutek pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu není trestným činem a obviněného J. F. v tomto případě zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., dopustil se pochybení, neboť skutek vykazoval všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Tyto dovolací námitky směřují do správnosti právního posouzení skutku a svým obsahem korespondují s uplatněným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud proto mohl posoudit, zda napadené rozhodnutí vykazuje namítanou právní vadu.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující nejméně částky 25.000 Kč.
Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy.
Samotná skutečnost, že dlužník nesplnil svůj závazek k vrácení věcí určených podle druhu, zejména peněz ve sjednané lhůtě, ač tak mohl učinit, ještě nedokazuje, že uvedl věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Nedostatek finančních prostředků je vyjádřením objektivní skutečnosti, jež svědčí o tom, že daná osoba není schopna plnit své závazky; nezahrnuje však vnitřní vztah pachatele (zavinění) k podstatným složkám trestného činu. Je-li pachatel v platební neschopnosti, podvodného jednání se dopouští jen tehdy, pokud již v okamžiku sjednávání závazku vědomě neseznámil věřitele s tímto stavem finančních prostředků, čímž ho uváděl v omyl o své způsobilosti smluvní ujednání plnit. Proto nedostatek finančních prostředků sám o sobě, bez spojení s určitým podvodným jednáním dlužníka, jehož se v tomto stavu dopustil, nemůže vyvolat trestní odpovědnost, a to s ohledem na absenci obligatorního znaku subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. - úmyslného zavinění. Úmysl pachatele musí vždy směřovat k uvedení někoho v omyl nebo k využití něčího omylu, a tím ke způsobení škody. Pokud by však překážky bránící dlužníkovi splnit závazek, které nemohl v době uzavření smlouvy o půjčce ani předvídat, vznikly až po uzavření smlouvy, když jinak byl schopen tehdy závazek splnit, nebo byl sice schopen závazek splnit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodu to odkládal, nebo dodatečně pojal úmysl závazek vůbec nesplnit, jeho jednání nelze považovat samo o sobě za podvodné (srov. např. rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 54/1967, 15/1969).
Ze skutkových zjištění Okresního soudu v Českých Budějovicích popsaných v tzv. skutkové větě rozsudečného výroku o vině pod bodem 1) vyplývá, že obviněný J. F. vylákal dne 28. 5. 2002 od poškozené M. Š. finanční částku ve výši 55.000,- Kč s tím, že ji použije na uhrazení leasingových splátek na motorové vozidlo a tuto vrátí do konce měsíce července 2002, ačkoli věděl, že tomuto závazku nebude moci dostát vzhledem ke svým majetkovým poměrům, když neměl dostatek finančních prostředků z důvodu vedených soudních exekučních řízení pro pohledávky v celkové výši 267.955,- Kč, přičemž tímto jednáním poškozené způsobil škodu ve výši vypůjčených peněz. Z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně plyne, že vyhodnotil jako věrohodnou výpověď poškozené M. Š., která mimo jiné uvedla, že s obviněným navázala vztah, důvěřovala mu, dostal od ní klíče od jejího bytu, živila ho, neboť většinou neměl peníze. Rovněž konstatovala: „V květnu 2002 obžalovanému zabavili vozidlo VW Transporter a v té době jí zrovna přišly finanční prostředky ze stavebního spoření na účet u Č. s. Obžalovaný ji neustále uháněl, aby mu finanční prostředky půjčila. Z tohoto důvodu dne 28. 5. 2005 vybrala částku 105.000,- Kč. Z této částky 55.000,- Kč zapůjčila obžalovanému. Současně jí slíbil, že finanční částku vrátí druhý měsíc, neboť dostane vyrovnání DPH. Obžalovaný jí však finanční prostředky nevrátil a začal jí tvrdit, že je v těžké finanční situaci. Přinesl jí nejdříve 5.000,- Kč pak 1.000,- Kč, pak si však peníze zase půjčil a takto se to stále opakovalo.“ Poškozená také konstatovala, že o finanční situaci obviněného v době půjčky nevěděla; dozvěděla se o jeho dluzích až při podání návrhu na exekuci (vše na str. 5 a 6 odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu).
Při právním posouzení skutkového zjištění z hlediska trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. okresní soud argumentoval zejména tím, že obviněný J. F. vylákal na M. Š. částku 55.000,- Kč, a to pod příslibem jejího vrácení do konce měsíce července 2002. Rovněž poukázal na jeho velice tíživou finanční situaci, kdy si od jmenované poškozené půjčoval peníze na hrazení svých osobních aktivit. Dále k jednání obviněného zdůraznil: „…předstíral svou solventnost a úmysl uhradit půjčené finanční prostředky, když mu muselo být známo, že takovému závazku nebude moci dostát.“ Po subjektivní stránce spatřoval v jeho činu úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák. (str. 10 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně).
Krajský soud v Českých Budějovicích podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného J. F. ohledně předmětného skutku obžaloby, neboť dospěl k závěru, že není trestným činem. V odůvodnění rozsudku konstatoval, že nalézací soud učinil správná skutková zjištění ohledně jednání obviněného v bodě 1), neboť „je skutečností, že obžalovaný částku 55.000,- Kč od M. Š. obdržel, jakož i to, že vzdor opakovaným slibům tuto částku jí nevrátil, jakkoli je i skutečností, že proti obžalovanému byla ve výroku rozsudku konkrétně uvedená exekuční řízení vedena“. Podle názoru odvolacího soudu však takovým jednáním obviněný nenaplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (str. 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
V naznačeném směru soud druhého stupně uvedl, že poškozená M. Š. ve své výpovědi u hlavního líčení potvrdila, že v době půjčky žila s obviněným v družském poměru a poté, co mu poskytla 55.000,- Kč na úhradu leasingových splátek, poskytovala mu i další peníze. Odvolací soud dále zmínil skutečnost, že obviněný poškozené opravoval byt a prováděl podobné práce pro jejího otce. Především však zdůraznil, že pro družský poměr je charakteristické společné hospodaření osob v takovém poměru žijících. V této spojitosti uvedl: „…poškozená M. Š. o majetkových, resp. finančních poměrech svého druha, obžalovaného J. F., věděla, přinejmenším byla s takovými jeho poměry srozuměna a hospodaření této skutečnosti také přizpůsobovala“. Podle odvolacího soudu nebyl závěr soudu prvého stupně o tom, že se obviněný vůči poškozené dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. učiněn v souladu se skutkovými zjištěními (vše na str. 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Českých Budějovicích zcela důsledně podle zákona, když dospěl k závěru, že ve zjištěném jednání obviněného J. F., jak je popsáno pod bodem 1) obžaloby, nemůže jít o trestný čin. V souvislosti s posuzovaným případem mělo především význam vyřešení otázky, zda již v době půjčky obviněný jednal v úmyslu vypůjčené peníze buď vůbec poškozené nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené době, případně jednal alespoň s vědomím, že je nebude moci vrátit a že tím uvádí poškozenou v omyl, aby se ke škodě jejího majetku obohatil a současně zda byla poškozená M. Š. tímto jednáním obviněného uvedena v omyl a v omylu učinila majetkovou dispozici, v důsledku které došlo ke škodě na jejím majetku a k obohacení obviněného. V tomto ohledu bylo nutno též zvážit, zda okolnosti vzájemného soužití mezi obviněným a poškozenou v době vytýkaného jednání měly takový charakter, že by podvodné jednání ze strany obviněného vylučovaly (tj. zda poškozená jednala při znalosti, resp. srozumění se všemi zásadními skutečnostmi pro její rozhodnutí učinit majetkovou dispozici, týkajících se schopnosti obviněného dostát svému závazku vrátit ve sjednané lhůtě půjčené peníze).
Je potřebné přisvědčit námitce nejvyšší státní zástupkyně uplatněné v dovolání, že existence družského poměru nevylučuje spáchání trestného činu podvodu mezi druhem a družkou, neboť byť v určitém rozsahu společně uhrazují náklady na své potřeby, nevzniká mezi nimi žádný majetkový vztah, který by byl obdobný institutu společného jmění manželů ve smyslu §143 a násl. obč. zák. Vztah mezi druhem a družkou je vymezen zpravidla tím, že tyto osoby spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby (srov. znění §115 obč. zák.). Výrazem společného žití bude zpravidla společné bydlení v témže bytě, přičemž spolužití osob musí být trvalé (nestačí občasné návštěvy, občasné přespání apod.). Společnou úhradou nákladů se rozumí spotřební společenství, tj. stav, kdy určité osoby společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy, přičemž není třeba, aby všichni příslušníci domácnosti přispívali na společné potřeby stejně (přispívají podle svých možností a vůle). Majetek osoby žijící v družském poměru však ve vztahu k jejímu partnerovi představuje cizí majetek, a jako takový může být za určitých podmínek objektem trestného činu podvodu. Samotná existence družského poměru proto nemohla v projednávané věci bez dalšího vyloučit podvodné jednání ve vztahu k poškozené a učinění majetkové dispozice z její strany v omylu.
Odvolacímu soudu je nutno vytknout, že na absenci naplnění objektivní stránky vytýkaného jednání usuzoval z obecného povědomí, resp. srozumění poškozené M. Š. s nepříznivou finanční situací obviněného, aniž by se důsledněji zabýval i dalšími konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu, z nichž vycházel soud prvého stupně (poškozená tvrdila jednak, že jí obviněný slíbil finanční částku vrátit druhý měsíc, neboť dostane vyrovnání DPH, jednak, že o jeho finanční situaci v době půjčky nevěděla; o jeho dluzích se dozvěděla až při podání návrhu na exekuci).
Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného bylo podstatné, zda poškozená mu půjčila peníze v mylném přesvědčení, že bude schopen, i přes svou obecně nepříznivou finanční situaci závazek z půjčky ve sjednaném termínu splnit a poskytnuté peníze jí v plné výši vrátit, a to vzhledem k jeho zcela konkrétnímu slibu. Dále zda v činu obviněného bylo naplněno i úmyslně zavinění ve formě alespoň nepřímého úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.], tj. zda v době půjčky jednal přinejmenším s vědomím, že peníze nebude moci poškozené vrátit ve sjednané lhůtě a že tím uvádí poškozenou v omyl, aby se ke škodě jejího majetku obohatil.
Pokud Krajský soud v Českých Budějovicích dospěl k závěru, že předmětný skutek nevykazuje všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněného J. F. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil pro tento skutek obžaloby, je tento závěr minimálně předčasný a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak byl zjištěn a popsán v rozsudku okresního soudu. V případě, že odvolací soud měl pochybnost o správnosti či úplnosti skutkových zjištění, měl v odvolacím řízení doplnit dokazování postupem ve smyslu ustanovení §259 odst. 3 písm. a) tr. ř., respektive §259 odst. 3 písm. b) tr. ř.
Podle Nejvyššího soudu není ale nutné zmíněný nedostatek napravovat.
Lze připomenout, že v posuzované trestní věci byl obviněný J. F. Okresním soudem v Českých Budějovicích uznán vinným v bodech 2) až 4) rozsudečného výroku výše uvedenými trestnými činy, za což byl odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. V této části je rozsudek soudu prvého stupně pravomocný, neboť zůstal nezměněn, a to jak v odvolacím, tak i dovolacím řízení.
V případě skutku pod bodem 1) výroku o vině prvostupňový soud uznal obviněného vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Současně podle §37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu za sbíhající se trestné činy, pro které již byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 6. 2003, č. j. 5 T 136/2002-91, neboť předchozí uložený trest shledal dostatečným (doslovná citace výroku byla popsána výše). V těchto výrocích byl rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 3 T 115/2004, zrušen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2005, sp. zn. 23 To 214/2005. Je zřejmé, že při postupu Nejvyššího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř., §265l odst. 1 tr. ř., tj. při zrušení výroku z rozsudku odvolacího soudu pod bodem I., a přikázání tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, hrozilo by v dalším řízení obviněnému J. F., že může být uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (pokud by tento právní závěr odpovídal skutkovému zjištění i po provedeném odvolacím řízení) a opět by přicházela v úvahu aplikace ustanovení §37 tr. zák.
Podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně (§223 odst. 1, 2 tr. ř.). Podle §223 odst. 2 tr. ř. soud může zastavit trestní stíhání též tehdy, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některý z důvodů uvedených v §172 odst. 2 tr. ř. Podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. platí, že státní zástupce může zastavit trestní stíhání, je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve smyslu ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného (s poukazem na znění §257 odst. 1 písm. c), §223 odst. 2 a §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. by u odvolacího soudu důvodně přicházelo v úvahu zastavení trestního stíhání obviněného J. F. pro neúčelnost v souvislosti s doposud pravomocně uloženými tresty) a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť v praxi soudů byla již vyřešena a ani z jiného důvodu její řešení nečiní potíže.
Z popsaných důvodů Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl.
Nejvyšší soud učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí o dovolání obviněného J. F. a n. s. z. v neveřejném zasedání, aniž byl oprávněn věc meritorně přezkoumat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
¨
V Brně dne 31. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k