ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1066.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1066/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. září 2006 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 13 To 120/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 664/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 2 T 664/2005, byl obviněný Ing. J. V. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 30. 3. 2005 kolem 14.10 hod. jako řidič vlastního osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Fabia 1,4 s přívěsem při jízdě po silnici ve směru od V. M. v km 160,6 v uzavřené obci L. na okrese S., na níž jsou vyznačeny čtyři jízdní pruhy, a to v jednom směru vždy po dvou pruzích, které jsou od protisměrných pruhů odděleny „Podélnou čárou souvislou“ se v rozporu zejména s ustanovením §24 odst. 1 a §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, začal otáčet přes plnou čáru vlevo v době, kdy v jeho souběžném jízdním pruhu přijíždělo osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Fabia 1,4, které řídila jeho majitelka J. H., v důsledku čehož tomuto vozidlu vytvořil náhlou překážku, na kterou řidička J. H. reagovala vybočením vlevo, aby zabránila střetu, což se jí však nepodařilo a přední částí svého vozidla narazila do levé boční části otáčejícího se vozidla, při střetu utrpěla drobné poranění J. H. a zejména její spolujezdkyně V. V., která utrpěla zlomeninu člunkové kosti levé ruky, zhmoždění hrudníku, zhmoždění pravé ruky s podvrtnutím základního kloubu palce a zhmoždění břišní stěny s dobou léčení od 30. 3. 2005 do 30. 9. 2005 včetně rehabilitace.“
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §223 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené J. H. a V. V. odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný Ing. J. V., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 13 To 120/2006, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podal obviněný Ing. J. V. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že výše citovanými odsuzujícími rozhodnutími je mu kladeno za vinu porušení důležité povinnosti ve smyslu ustanovení §223 tr. zák., avšak v odůvodnění těchto rozhodnutí není uvedeno, jakou konkrétní povinnost měl svým jednáním porušit. Uvádí se pouze, že se v rozporu s ustanovením §5 odst. 1 písm. b) a §24 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), začal otáčet přes plnou čáru vlevo v době, kdy v jeho souběžném jízdním pruhu přijíždělo osobní motorové vozidlo. S tímto tvrzením vyslovil nesouhlas s tím, že svým jednáním žádnou ze zákonem stanovených povinností neporušil a tudíž nemohl naplnit objektivní ani subjektivní stránku trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. Svůj názor opřel také o ustanovení §18 vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích (dále jen „vyhláška č. 30/2001 Sb.“). Poukázal přitom na skutečnost, že podle tohoto ustanovení značku V 1a („podélnou čáru souvislou“) je zakázáno přejíždět nebo ji nákladem přesahovat, pokud to není nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci. Ve spojení s ustanovením §24 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích pak dovodil, že je-li možné přejíždění podélné čáry souvislé při odbočování, je možné i její přejíždění při otáčení, neboť při otáčení platí obdobně ustanovení o odbočování.
V další části odůvodnění dovolání obviněný zmínil ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. a v souvislosti s tím poznamenal, že spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. je podmíněno porušením „podstatné“ povinnosti uložené zákonem. V návaznosti na to konstatoval, že tato podmínka i s ohledem na výše uvedené splněna nebyla. Podle jeho slov ve výroku (rozsudku soudu prvního stupně) citovaná ustanovení zákona hovoří pouze o obecných povinnostech řidiče. Otáčení je upraveno v ustanoveních §24 odst. 4 a §12 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. a žádné z těchto ustanovení neporušil. V místě nehody nebyla žádná omezující či zákazová značka vztahující se k otáčení. Nad rámec zákona je podle něho požadavek, aby se na uvedené komunikaci v inkriminovaném místě neotáčel. Jednoduchá souvislá středová čára není příkazovou ani zákazovou značkou a jejím přejetím nemohl ohrozit vzadu jedoucí vozidlo, zejména tehdy, když se otáčel z levého středního pruhu. Podle jeho přesvědčení naopak řidička H., která měla přizpůsobit svoji jízdu požadavkům zákona tak, aby byla schopna reagovat ve dvou, pro její jízdu vymezených pruzích, přejetím jednoduché souvislé středové čáry ohrozila provoz v protisměru.
Dále dovolatel vyjádřil nesouhlas se způsobem prokazování zranění poškozené V. V. S poukazem na svědeckou výpověď této poškozené dovodil, že nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by zlomeninu člunkové kosti levé ruky utrpěla při dopravní nehodě. Toto zranění si mohla podle jeho názoru způsobit pádem na zem ve svém bytě, stejně tak jako při dopravní nehodě. Ostatní zranění, která při nehodě utrpěla, nenaplňují objektivní stránku daného trestného činu.
Závěrem dovolatel konstatoval, že nebylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že by se stal skutek tak, jak je popisován v obžalobě. Podle jeho slov jsou zde stále rozpory v jednotlivých výpovědích, které se nepodařilo odstranit. V souvislosti s tím poukázal na porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 13 To 120/2006, a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 2 T 664/2005, zrušil a sám jej podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ze základních obecných hledisek označila dovolání za přípustné. Dále uvedla, že v daném případě je třeba se plně ztotožnit se závěry soudů obou stupňů, zejména se závěrem soudu druhého stupně, který se zabýval totožnou argumentací obviněného již v rámci odvolání. Obviněný velmi hrubým způsobem porušil důležité ustanovení pravidel silničního provozu, vyvolal bezprostřední nebezpečí kolize s jinými vozidly jedoucími rychlostí 70 km/hod., k čemuž také následně došlo, a při nehodě bylo způsobeno jiné osobě zranění. Skutek je přitom ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně popsán nezaměnitelně s jiným jednáním a lze jej tedy označit za zcela akceptující všechny požadavky uvedené v ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. S odkazem na dostupné spisové materiály pak státní zástupkyně konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., vyjádřila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný Ing. J. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z nikoli nepodstatné části do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci (pokud jde o zranění poškozené V. V.), přičemž v tomto směru prosazuje vlastní hodnotící úvahy a závěry (dovozuje, že nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by zlomeninu člunkové kosti levé ruky utrpěla poškozená V. V. při dopravní nehodě).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje rovněž v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše citovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Totéž platí pro námitku opírající se o ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., neboť i v tomto směru se jedná o námitku procesního charakteru, která ovšem nekoresponduje ani žádnému z dovolacích důvodů založených na procesních vadách.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že předmětný skutek nevykazuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., neboť neporušil žádnou ze zákonem stanovených povinností a nemohl proto naplnit objektivní ani subjektivní stránku uvedeného trestného činu, přičemž nebyl naplněn ani zákonný znak porušení „podstatné“ (důležité) povinnosti uložené zákonem. Uvedené námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vyplývá, že dovolatel „… jako řidič vlastního osobního motorového vozidla … s přívěsem … při jízdě po silnici … v uzavřené obci L. …, na níž jsou vyznačeny čtyři jízdní pruhy, a to v jednom směru vždy po dvou pruzích, které jsou od protisměrných pruhů odděleny „Podélnou čárou souvislou“ se v rozporu zejména s ustanovením §24 odst. 1 a §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, začal otáčet přes plnou čáru vlevo v době, kdy v jeho souběžném jízdním pruhu přijíždělo osobní motorové vozidlo …, které řídila jeho majitelka J. H., …, v důsledku čehož tomuto vozidlu vytvořil náhlou překážku, na kterou řidička J. H. reagovala vybočením vlevo, aby zabránila střetu, což se jí však nepodařilo a přední částí svého vozidla narazila do levé boční části otáčejícího se vozidla, při střetu utrpěla drobné poranění J. H. a zejména její spolujezdkyně V. V., …, která utrpěla zlomeninu člunkové kosti levé ruky, zhmoždění hrudníku, zhmoždění pravé ruky s podvrtnutím základního kloubu palce a zhmoždění břišní stěny s dobou léčení od 30. 3. 2005 do 30. 9. 2005 včetně rehabilitace.“
Odvolací soud, který potvrdil správnost závěrů soudu prvního stupně, rovněž shledal u dovolatele hrubé porušení dopravních předpisů s tím, že dovolatel „se na frekventovaném úseku v obci otáčel přes plnou čáru, přestože takový manévr dopravní značení zakazovalo, a reálně tak vytvořil nebezpečí kolize s dalšími vozidly, která mohla jet v daném místě povolenou rychlostí 70 km/h.“
K uvedeným zjištěním je třeba dále uvést následující skutečnosti. Podle §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. je řidič povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích.
Podle §24 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. při otáčení platí obdobně ustanovení o odbočování (§21) a při otáčení na křižovatce též ustanovení o jízdě křižovatkou (§22). V návaznosti na to lze příkladmo uvést, že podle §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Podle §2 písm. l) zákona č. 361/2000 Sb. pro účely tohoto zákona „nesmět ohrozit“ znamená povinnost řidiče počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí.
Nemůže přitom obstát tvrzení dovolatele, že nad rámec zákona je požadavek, aby se na uvedené komunikaci v inkriminovaném místě neotáčel. Jeho názor (opřený o ustanovení §18 vyhlášky č. 30/2001 Sb. a ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.) podle něhož „je-li možné přejíždění podélné čáry souvislé při odbočování, je možné i její přejíždění při otáčení, neboť při otáčení platí obdobně ustanovení o odbočování“, je třeba označit za chybný a účelový. Podle §18 písm. a) vyhlášky č. 30/2001 Sb. „značku č. V 1a („podélná čára souvislá“) je zakázáno přejíždět nebo ji nákladem přesahovat, pokud to není nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo komunikaci nebo vjíždění na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo pozemní komunikaci“. Z uvedeného vyplývá, že jde o taxativní výčet případů, kdy lze značku č. V 1a přejíždět nebo ji nákladem přesahovat. Jinak řečeno, plnou čáru souvislou nelze zásadně přejíždět nebo nákladem přesahovat a lze tak učinit pouze ve výjimečných, výslovně stanovených případech, nikoli podle libovůle účastníka dopravního provozu. Nehledě na to za předpokladu dovolatelovy interpretace by značka č. V 1a prakticky pozbyla smyslu a nebyl by žádný rozdíl mezi touto značkou a značkou V 2a a V 2b („podélná čára přerušovaná“). Výklad citovaného ustanovení nelze vázat na ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Pokud se v tomto zákonném ustanovení odkazuje na ustanovení §21 zákona č. 361/2000 Sb., pak je to pouze z hlediska vymezení povinností řidiče. Není proto možné mechanicky dovozovat, že v případech, kdy je možné přes značku č. V 1a odbočení, je možné i otáčení.
Z rozvedených skutečností je dostatečně zřejmé, které povinnosti řidiče a jakým způsobem dovolatel porušil.
Nelze také přisvědčit dovolateli, že naopak řidička J. H. měla přizpůsobit svoji jízdu požadavkům zákona tak, aby byla schopna reagovat ve dvou, pro její jízdu vymezených pruzích, a že přejetím jednoduché souvislé středové čáry ohrozila provoz v protisměru. Především je třeba poukázat na již shora uvedené zjištění nalézacího soudu, že dovolatel vytvořil poškozené J. H. náhlou překážku. Na tuto překážku reagovala podle závěrů znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava silniční znalce Ing. I. K. (tento posudek byl nalézacímu soudu jedním ze základních usvědčujících důkazů) bez zpoždění. Odvolací soud pak k tomu konstatoval, že „z obsáhlého dokazování před okresním soudem vyplynulo, že zmíněná řidička (H.) nejela nedovolenou nebo nepřiměřenou rychlostí“, když „výchozí rychlost jízdy řidičky H. byla okolo 70 km/h, což v daném místě dopravní značení umožňovalo. … To, že řidička (H.) reagovala bržděním a vyhýbáním vlevo na situaci, kdy vozidlo obžalovaného vytvořilo překážku v její polovině vozovky, nelze pokládat za pochybení řidičky, ale běžnou naučenou reakci, která měla zabránit střetu vozidel, když v protisměru právě nic nejelo.“
S ohledem na uvedené skutečnosti je třeba uzavřít, že výlučnou příčinou vzniku dopravní nehody bylo jednání dovolatele spočívající v porušení shora uvedených základních povinností řidiče. Jinak řečeno, bez jeho protiprávního počínání [otáčel se přes „podélnou čáru souvislou“, přitom nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci] by nedošlo k dopravní nehodě a tím ani k následku (účinku) v podobě zranění shora jmenovaných poškozených (a škody na majetku). Nelze přitom pochybovat o tom, že jednání dovolatele bylo zaviněné a rovněž následek (účinek) byl pokryt jeho zaviněním, a to zaviněním, jak je možno usuzovat ze zjištěných skutkových okolností, ve formě nedbalosti vědomé ve smyslu §5 písm. a) tr. zák.
Dále je třeba uvést, že zákon nevysvětluje, kterou povinnost pokládá ve smyslu ustanovení §223 tr. zák. za důležitou a ponechává soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností uvážil, zda povinnost, již pachatel porušil svým trestním jednáním, má charakter důležité povinnosti. Nestačí totiž každé porušení povinnosti, ale porušení povinnosti, jež je podle okolností případu důležitou. Vyjmenovat všechny povinnosti účastníků silničního provozu, zejména řidičů motorových vozidel, které mohou být důležitými, není dobře možné, poněvadž vždy bude záviset na okolnostech toho kterého případu, zda porušení zjištěné povinnosti je i v daném případě porušením důležité povinnosti ve smyslu příslušného ustanovení trestního zákona. Za porušení důležité povinnosti lze považovat jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví nebo majetek, kdy tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (viz např. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 38/1975 Sb. rozh. tr.). Pravidla silničního provozu jsou upravena zákonem č. 361/2000 Sb., příp. navazujícími podzákonnými právními předpisy právě proto, že v důsledku případných dopravních kolizí účastníků silničního provozu velkou měrou hrozí nebezpečí pro lidský život, zdraví nebo majetek. Porušení těchto pravidel tedy vzhledem k možným významným poruchám společenských vztahů, nelze v žádném případě bagatelizovat. Pro úplnost je na místě ještě připomenout, že i Nejvyšší soud již v minulosti konstatoval, že formulace „porušení důležité povinnosti uložené podle zákona“ je formulací natolik širokou, že postihuje porušení všech možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně života a zdraví lidí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 378/2002).
Jednání dovolatele bylo třeba charakterizovat jako porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona. Nerespektoval totiž zejména ustanovení upravující základní povinnosti řidiče, jejichž porušení bývá velmi často příčinou závažných dopravních nehod s následky na životech či zdraví lidí nebo na majetku (formální hledisko). Závěr o porušení důležité povinnosti byl však odůvodněn i z hlediska materiálního. Dovolatel kumulativně porušil ustanovení pravidel silničního provozu mající podstatný význam pro bezpečnost tohoto provozu, přičemž bylo nutno mít na zřeteli a náležitě vyjádřit také výraznou intenzitu porušení těchto pravidel. V tomto směru je třeba upozornit na skutečnost, že si dovolatel počínal výrazně nezodpovědným a riskantním způsobem (soud druhého stupně k tomu ve svém rozhodnutí uvedl, že dovolatel „velmi hrubým způsobem porušil důležité ustanovení pravidel silničního provozu, vyvolal bezprostřední nebezpečí kolize s jinými vozidly …, k čemuž také následně došlo, a při nehodě bylo způsobeno jiné osobě zranění“). Jeho jednání, které bylo jedinou příčinou dopravní nehody a jejího následku (účinku), tak vykazovalo stupeň společenské nebezpečnosti odpovídající citovanému pojmovému znaku.
Na základě skutečností rozvedených v předcházejících odstavcích a také s přihlédnutím k tomu, že mohlo obstát právní posouzení zranění poškozené V. V. jako ublížení na zdraví, je na místě učinit závěr, že popis skutku, jenž je uveden ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, odpovídá všem znakům rozhodným z hlediska objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. Naproti tomu formálně právně relevantní argumentaci dovolatele nemohl Nejvyšší soud přiznat žádné opodstatnění.
K tomu lze dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. J. V. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba uvést, že návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který ovšem v posuzovaném případě takový návrh neučinil. Ze strany dovolatele se proto jednalo o podnět k rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř., který však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu dovolatele k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. září 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý