ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1071.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1071/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2006 dovolání, které podal obviněný J. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 10 To 41/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 14/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 51 T 14/2003, byl obviněný J. T. společně s obviněným ml. P. K. uznán vinným, že
dne 5. 9. 2002 kolem 22.00 hod. v Ch. před domem na betonovém chodníku společně uchopili F. T., zkroutili mu pravou ruku za záda a povalili na zem, kdy jeden si na něj sedl a prohledával oděv a druhý jej kopal a takto mu z kapsy kalhot odcizili peněženku s částkou nejméně 1700 Kč a způsobili mu tříštivou zlomeninu krčku levé kosti pažní s odlomením velkého hrbolku pažní kosti, poranění si vyžádalo léčení do 29. 11. 2002 a zanechalo trvalé následky spočívající v těžkém omezení pohyblivosti levého ramenního kloubu.
Tímto jednáním podle soudu prvního stupně obviněný J. T. spáchal trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle §234 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. byl obviněný odsouzen za projednávaný trestný čin a za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 6. 2003, č. j. 3 T 68/2003-151, dále za dvojnásobný pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1, §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestné činy poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. d) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. 4. 2003, č. j. 3 T 50/2003-667, za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a tři trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. d) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 5. 11. 2002, č. j. 3 T 44/2002-174, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 2. 6. 2003, č. j. 3 T 68/2003-151, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu i u obviněného ml. P. K. a o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.
Proti konstatovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. T. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 10 To 41/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči citovaným rozhodnutím soudů obou stupňů podal obviněný J. T. prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen že spočívají na nesprávném hmotně právním posouzení věci.
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný předeslal, že při rozhodování prvostupňový soud vycházel z výpovědi poškozeného, částečného doznání obviněného ml. P. K. a listinných důkazů. Dále v podrobnostech popsal, co sám ve své výpovědi uvedl a co uvedli jednak jmenovaný spoluobviněný a jednak poškozený F. T. Konstatoval, že soud jeho obhajobě neuvěřil, shledal ji jako rozpornou, a to s poukazem na výpovědi zmíněných osob. Obviněný zdůraznil, že jeho obhajoba, spočívající v tvrzení, že se útoku na poškozeného nezúčastnil, a o všem se následně dozvěděl od P. K., nebyla nikdy vyvrácena. Podle jeho názoru spoluobviněný chrání svého bratrance, se kterým se trestného činu dopustil. Využil toho, že dovolatel neví, jak se tento bratranec jmenuje a kde bydlí. Dále obviněný připomněl, že svoji výpověď neměnil, přičemž jeho tvrzení jsou logická. Upozornil, že u hlavního líčení poškozený uváděl, když zde oba obviněné viděl, že je stoprocentně nemůže ztotožnit s mladíky, kteří jej přepadli. Navíc osoba J. T. není ničím nápadná a je lehce zaměnitelná s jinými mladíky téhož věku. Obviněný také uvedl, že před přepadením poškozený v restauraci vypil dvě dvanáctistupňová piva, a proto byl lehce pod vlivem alkoholu. Celá událost musela být pro něho velmi traumatizující, a tudíž si nepamatoval přesnou podobu mladíků, kteří jej přepadli, i když je viděl v celkem dobrém osvětlení dostatečně dlouho.
Podle dovolatele nemůže být výpověď obviněné osoby nikdy objektivní, každý se snaží vylepšit své postavení a zmírnit svoji vinu a dosáhnout tak nižšího trestu, jak tomu bylo i v jeho případě. Vinu je třeba jednoznačně prokázat přímými důkazy. Na závěr hlavního líčení před Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 30. 1. 2006 spoluobviněný ml. P. K. uvedl - není pravda co jsem vypovídal, to je vše. Tímto jeho vyjádřením se nikdo nezabýval. Pokud poškozený konstatoval, že jeden z pachatelů byl menší a druhý větší, tak bylo zjištěno, že mezi obviněnými je výškový rozdíl 3 cm, což je zanedbatelné. Obviněný konstatoval, že navrhoval provést důkaz svědeckými výpověďmi B., T. a K., kteří byli pouze vytěženi. Tyto důkazní návrhy byly zamítnuty.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 51 T 14/2003, a rozsudek (správně má být usnesení) Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 10 To 41/2006, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že v případě obviněného byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován, když bylo zjištěno, že to byl J. T., kdo se na předmětné trestné činnosti aktivně podílel jako spolupachatel ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. Skutková zjištění, která našla odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, soud učinil na základě částečného doznání obviněného ml. P. K., které koresponduje se svědeckou výpovědí poškozeného F. T., jakož i svědka J. K. V tomto směru státní zástupce odkázal na podrobné rozvedení hodnotících úvah soudů, jak jsou obsaženy v odůvodnění napadených rozhodnutí. Dále konstatoval, že obviněný formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitky jím uplatněné stojí obsahově mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů. V posuzované věci neexistuje nesoulad (a již vůbec ne extrémní) mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba napravit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, jež jsou taxativně vymezeny v §265b tr. ř. Jelikož podle státního zástupce námitky obviněného nenaplňují uplatněný důvod dovolání (ani žádný jiný dovolací důvod), tak navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání předně shledal, že dovolání obviněného J. T. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným J. T. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami naplněn. V dovolání obviněný poukazuje na výpověď spoluobviněného ml. P. K., svědeckou výpověď poškozeného F. T. a na svou obhajobu ve věci, že se útoku na poškozeného nezúčastnil, což nikdy nebylo vyvráceno. O události se následně dozvěděl od spoluobviněného. Také zpochybňuje věrohodnost zmíněných výpovědí a nesouhlasí s tím, že soud zamítl jeho návrh na výslech svědků navržených obhajobou. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené výhrady, jež jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně vytýkají správnost zjištěného skutkového stavu věci včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) až následně obviněný dovozuje vady v právním posouzení předmětného skutku. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je jimi naopak vázán. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) a rozvedeno v odůvodnění obou napadených rozhodnutí. V dovolání obviněný nenamítá, že takto popsaný skutek, s nímž se v odvolacím řízení ztotožnil i Vrchní soud v Praze, byl nesprávně posouzen jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Lze proto důvodně uzavřít, že v dovolání uplatněné výhrady stojí výlučně mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně stanovený dovolací důvod.
Nutno připomenout, že v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. musí každý dovolatel v mimořádném opravném prostředku nejen odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v zákoně. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného J. T. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k