ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1094.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1094/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2006 o dovolání, které podal obviněný V. L., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 3 To 466/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 195/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 2 T 195/2004, byl obviněný V. L. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v blíže nezjištěné době v období od měsíce prosince 2003 do poloviny měsíce ledna 2004, v souvislosti s jím požadovaným doplatkem provize za zprostředkování koupě domu ve výši 50.000,- Kč, vyplývajícího ze sepsané dohody o zajištění nemovitosti, ve třech případech z telefonu kontaktoval L. B., a pod pohrůžkou násilí po něm požadoval vyplacení 50.000,- Kč jako doplatku provize za zprostředkování koupě nemovitosti, kdy tomuto uvedl, že v případě nevyplacení uvedené částky na něj pošle své kamarády, kteří mu zlámou nohy a jinak mu ublíží, a ve dvou případech z telefonu a ve třech případech z telefonu neustanoveného telefonního čísla telefonicky kontaktoval V. B., a pod pohrůžkou násilí po ní vyžadoval vyplacení 50.000,- Kč jako doplatku provize za zprostředkování koupě nemovitosti, kdy jí říkal, že ví, kde pracuje a že na ně pošle lidi, kteří z ní a jejího manžela těch 50.000,- Kč vytlučou, že to dá vymahačské firmě a taková firma nechá polámat nohy a vyrazit zuby, ale když mu zaplatí těch 50.000,- Kč, tak se tomu vyhnou a nemusí už nic kupovat.“ Za tento trestný čin byl odsouzen podle §45 odst. 1 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře sto šedesát hodin.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný V. L. a jeho matka M. L., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 3 To 466/2005, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §53 odst. 2 písm. a), odst. 3 a §54 odst. 1 tr. zák. uložil peněžitý trest ve výměře 20.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný V. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku v prvé řadě namítl, že jej soudy obou stupňů uznaly vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., aniž by náležitě zkoumaly, zda jeho jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Podle jeho názoru nelze tento závěr z provedeného dokazování vyvodit. Nebyla totiž objasněna objektivní stránka uvedeného jednání, ani proveden jediný důkaz svědčící o tom, že by jeho jednáním byla naplněna subjektivní stránka trestného činu vydírání. Dále dovolatel uvedl, že soud prvního stupně dovodil závěry o jeho vině pouze z výpovědí poškozených V. B. a L. B. a svědka P. K. Žádný jiný důkaz, který byl před nalézacím soudem proveden, podle jeho slov nepotvrdil to, co bylo tvrzeno v obžalobě, a zejména pak to, co ve své výpovědi uváděli poškození. V návaznosti na uvedené vyjádřil názor, že v tomto směru nelze věc bez podrobného prostudování a provedení dalších důkazů náležitě přezkoumat. Zmínil přitom, že tyto důvody uplatnil již ve svém odvolání, na jehož písemné podání odkázal, avšak odvolací soud se jimi komplexně nezabýval.
V další části dovolání obviněný podotkl, že neexistují žádné přímé důkazy o tom, že trestný čin spáchal právě on, ani že byl spáchán vůbec. Nedostatek přímých důkazů tedy vzbuzuje pochybnosti, kterými se soudy obou stupňů nezabývaly, čímž byla porušena zásada in dubio pro reo. Zejména se nezabývaly okolností, zda s ohledem na technické vlastnosti mobilního telefonu poškozené bylo vůbec možné uskutečnit hovory způsobem popsaným svědkem K., tj. pomocí tzv. hlasitého odposlechu. Dále dovolatel zdůraznil, že soudy obou stupňů dospěly ke skutkovým zjištěním, jež nemají oporu v provedeném dokazování, zejména pokud se jedná o okolnost, že musel znát telefonní číslo poškozené B. Poukázal také na to, že jak nalézací soud, tak soud odvolací bez dalšího zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování výslechem dalších osob s poukazem, že tyto by jen stěží mohly do věci vnést nové skutečnosti, aniž tento svůj závěr blíže zdůvodnily.
Závěrem v obecné rovině namítl, že i pokud by bylo vycházeno ze závěrů soudů obou stupňů, nebylo by možno po subjektivní stránce jeho požadavek na zaplacení sjednané odměny považovat za jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání, tím spíše za situace, domáhal-li by se oprávněného nároku, jehož nesplnění by představovalo protiprávní jednání poškozených.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí, zejména rozhodnutí odvolacího soudu, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný V. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům rovněž vytýká nedostatečné (neúplné) dokazování (viz např. výhradu vůči zamítnutí jeho návrhů na doplnění dokazování výslechem dalších osob), nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění. Z podstatné části teprve sekundárně – v návaznosti na tyto procesní (skutkové) výhrady – činí závěr, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje též v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uvedené námitky proto pod výše citovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že předmětný skutek nevykazuje znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (pro absenci objektivní a subjektivní stránky). Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Objektem tohoto trestného činu je svobodné rozhodování člověka.
Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval.
Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Na rozdíl od loupeže stačí u vydírání pohrůžka násilí nikoli bezprostředního (např. dopisem, telefonicky apod.) [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1389 s.].
Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dovolatel v souvislosti s jím požadovaným doplatkem provize za zprostředkování koupě domu ve výši 50.000,- Kč, … ve třech případech z telefonu kontaktoval L. B., … a pod pohrůžkou násilí po něm požadoval vyplacení 50.000,- Kč jako doplatku provize za zprostředkování koupě nemovitosti, kdy tomuto uvedl, že v případě nevyplacení uvedené částky na něj pošle své kamarády, kteří mu zlámou nohy a jinak mu ublíží, a ve dvou případech z telefonu a ve třech případech z telefonu neustanoveného telefonního čísla telefonicky kontaktoval V. B., … a pod pohrůžkou násilí po ní vyžadoval vyplacení 50.000,- Kč jako doplatku provize za zprostředkování koupě nemovitosti, kdy jí říkal, že ví, kde pracuje a že na ně pošle lidi, kteří z ní a jejího manžela těch 50.000,- Kč vytlučou, že to dá vymahačské firmě a taková firma nechá polámat nohy a vyrazit zuby, ale když mu zaplatí těch 50.000,- Kč, tak se tomu vyhnou a nemusí už nic kupovat.
K tomu nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dodal, že poté, co L. B. dal najevo, že nic neuhradí, „byla telefonicky kontaktována poškozená V. B.“ U té „bylo jednoznačně prokázáno, že … obavu měla, v důsledku toho změnila dokonce svůj režim a své návyky …“, kdy „ … obava z obžalovaného nakonec vedla poškozeného B. k tomu, aby celou událost nahlásil.“ Odvolací soud pak po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a jemu předcházejícího řízení a po doplnění dokazování shledal, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou správná, přičemž také konstatoval (zejména v návaznosti na opětovný výslech poškozené V. B.), že „v rámci dalších důkazů, které byly ve věci provedeny, nelze pochybovat o tom, že obžalovaný jí v několika případech svých telefonátů vyhrožoval, a to způsobem, který je zjišťován v napadeném rozsudku a že svědkyně B. měla skutečně z jednání obžalovaného strach.“
Jsou-li skutková zjištění soudu prvního stupně hodnocena v kontextu s výše rozvedenými teoretickými východisky, je třeba konstatovat, že nalézací (ani odvolací) soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že dovolatel naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Je totiž zřejmé, že dovolatel jiného (poškozené manžele B.) pohrůžkou násilí (viz konkretizovaná hrozba fyzickým násilím včetně újmy na zdraví) nutil, aby něco konal (zaplacení částky 50.000,- Kč). V tomto smyslu naplnil objektivní stránku uvedeného trestného činu, přičemž je zřejmá i subjektivní stránka – úmyslné zavinění. K subjektivní stránce lze připomenout [byť by přesnějším byl závěr o zavinění dovolatele ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák.], že podle závěru nalézacího soudu „obžalovaný jednal nejméně v úmyslu nepřímém ve smyslu §4 písm. b) trestního zákona, neboť věděl, že svým jednáním může způsobit porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, konkrétně zájmu na ochraně svobodného rozhodování, pro případ, že toto způsobí, byl s tím obžalovaný srozuměn. Obžalovanému totiž muselo být jednoznačně zřejmé, že pohrůžka fyzickým násilím může mít či bude mít přímý vliv na rozhodování poškozených, …“.
Nalézací soud přitom správně dovodil, že pro právní kvalifikaci není rozhodné, zda obviněný měl na požadovanou finanční částku právní nárok. Neoprávněnost (protiprávnost) jednání pachatele totiž může spočívat buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, anebo je sice pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 215/2003).
Námitka dovolatele týkající se hodnověrnosti svědeckých výpovědí, není (jak vyplývá z výše uvedeného) z hlediska uplatněného důvodu dovolání relevantní. Nejvyšší soud však obiter dictum poznamenává, že nalézací soud ve svém odůvodnění rozsudku zmínil, že při svých skutkových zjištěních „vycházel především z výpovědí poškozených L. B. a V. B., kteří věrohodně bez vnějších a vnitřních rozporů a v souladu se svými výpověďmi navzájem podrobně popsali svůj kontakt s obžalovaným …“ s tím, že byl vyslechnut svědek P. K., jemuž „bylo od poškozených známo, že mají problémy s obžalovaným, který po nich chce zbytek provize, zaslechl telefonický rozhovor obžalovaného s paní B., přičemž … popsal okolnosti tohoto hovoru v zásadě shodně jako B.“ Věrohodnost usvědčujících důkazů potvrdil i soud odvolací, který „sám opakovaně vyslechl svědky P. K. a svědkyni V. B.“ a ujistil se o tom, že „poškozená V. B. je svědkyní věrohodnou.“
Lze tak konstatovat, že právní závěry soudů nejsou v nesouladu se skutkovými zjištěními, jež po zhodnocení důkazů učinily. V souvislosti s tím je na místě připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci dovolatele žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. L. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý