ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1117.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1117/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. září 2006 o dovolání, které podal obviněný J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 13 To 152/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 140/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 1 T 140/2005, byl obviněný J. S. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako spolupachatel podle §9 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu se tohoto trestného činu dopustil s obviněným K. K. tím, „že oba společně dne 4. 10. 2005, kolem 01.13 hod., v provozovně E. Bar přepadli servírku J. S., tak, že J. S. ji fyzicky napadl v době, kdy vybírala peníze z hracích automatů, opakovaně ji mlátil pěstmi do obličeje, chytil ji rukou za krk, srazil na podlahu, kde ji mlátil pěstmi do obličeje, způsobil jí tak otok a hematom očnice, omezil hybnosti páteře, s následnou pracovní neschopností do 31. 10. 2005, K. K. vběhl do provozovny do míst za barovým pultem, a zde vzal dvě nezajištěné zásuvky s kovovými mincemi v celkovém množství asi 20 000,- Kč, z majetku majitele provozovny J. K., oba obžalovaní byli ve stavu po požití alkoholu, S. měl v krvi přibližně množství g/kg 2,22, Koc 1,86.“ Za tento trestný čin byl obviněný J. S. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody ve výměře šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Naproti tomu byl obviněný J. S. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek v rozsudku popsaný. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená J. S. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na totéž řízení byl podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody poškozený J. K.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného K. K.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. S. a K. K., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 13 To 152/2006, podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ohledně obou obviněných ve výrocích o trestech a náhradě škody ve vztahu k poškozené J. S. a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. znovu rozhodl tak, že obviněnému J. S. uložil podle §234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Stejně rozhodl též stran obviněného K. K.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný J. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkou, že odůvodnění obou rozsudků a zejména pak výrok o vině nekorespondují s tím, jak je skutek popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a zejména pak v obou rozsudcích, neboť v popisu celého skutku tak, jak jej vyjádřil rozsudek soudu prvního stupně, kromě uvozovací věty, podle níž „oba (obvinění) společně“ přepadli poškozenou, chybí jakýkoliv popis toho v čem ono „společně“ spočívá. Z toho učinil závěr, že skutek, jak byl popsán, nemůže být posouzen jako trestný čin loupeže, neboť ve vztahu k němu nijak nedovozuje subjektivní stránku uvedeného trestného činu, a tento nedostatek popisu skutku nemůže být nahrazen sebepodrobnějším odůvodněním. Tím, že odvolací soud toto pochybení nenapravil, došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
V další části odůvodnění dovolání dovolatel namítl, že v jeho případě nedošlo k prokázání subjektivní stránky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a i kdyby tomu tak bylo, pak toto jednání a jeho právní kvalifikace neodpovídá popisu skutku tak, jak je v rozsudku soudu prvního stupně uveden. Protože odvolací soud toto pochybení nenapravil tím, že by jej (dovolatele) obžaloby pro uvedený trestný čin zprostil, případně by jeho jednání posoudil podle jiného ustanovení trestního zákona, došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem rozhodl tak že jej podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostí. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání. V samém závěru pak ještě navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265l odst. 4 tr. ř. tak, že nebude omezen až do rozhodnutí ve věci samé na osobní svobodě.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že námitka nedostatku totožnosti skutku s uplatněným dovolacím důvodem nekoresponduje, neboť je procesního charakteru. Navíc ani není důvodná, protože popisy skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a v odsuzujícím rozsudku jsou v podstatných rysech shodné. Ve zbývající části označil dovolání za zjevně neopodstatněné. Neuvedení příslušného odstavce §9 trestního zákona je sice vadou, nicméně zcela bezvýznamnou. Výslovné uvádění spolupachatelství včetně jeho zákonného označení v odsuzujícím výroku není nezbytně nutné, tudíž tento výrok obstojí i bez něho. V této souvislosti státní zástupce připustil, že mohlo jít i o pouhou písařskou chybu, jenž vznikla při písemném vyhotovení rozsudku a kterou je možno napravit vydáním opravného usnesení. Dále zdůraznil, že naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. společným úmyslným jednáním obou obviněných vyplývá ze skutkové věty dostatečně, když bližší podrobnosti jsou rozvedeny v odůvodnění rozsudku. V návaznosti na to konstatoval, že oba obvinění jednali společně a v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný J. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pokud dovolatel rovněž namítl, že nedošlo k prokázání subjektivní stránky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., pak takovou námitku nelze pod uvedený dovolací důvod podřadit. Má totiž procesní základ, neboť tímto způsobem je ve skutečnosti soudům vytýkáno porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Citovaný dovolací důvod má však, jak, ze shora rozvedených teoretických východisek vyplývá, hmotně právní povahu. Tytéž závěry je třeba vztáhnout k výhradě nedostatku totožnosti skutku.
Dovolatel však také namítl, že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (pro nedostatek subjektivní stránky). Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Tento trestný čin má dva objekty, jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků. Násilí je prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1374 s.).
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání („spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ - srov. rozh. č. Rt 786/1922 Sb. rozh. NS).
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedena v odůvodněních soudů obou stupňů vyplývá, že oba společně (tedy i dovolatel) přepadli servírku J. S. tak, že J. S. ji fyzicky napadl v době, kdy vybírala peníze z hracích automatů, opakovaně ji mlátil pěstmi do obličeje, chytil ji rukou za krk, srazil na podlahu, kde ji mlátil pěstmi do obličeje, K. K. vběhl do provozovny do míst za barovým pultem, a zde vzal dvě nezajištěné zásuvky s kovovými mincemi v celkovém množství asi 20 000,- Kč.
Takový popis skutku je dostatečný pro závěr o vině dovolatele trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Vyplývá totiž z něho, že oba obvinění jednali úmyslně společně, vykonávali vědomě společné jednání, které záleželo v tom, že každý z obviněných vědomě naplňoval svým jednáním některý ze znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu; dovolatel fyzicky poškozenou J. S. napadl, tedy užil proti ní násilí, aby se spoluobviněný K. K. (při vědomí rozhodných skutečností, zejména násilného aktu dovolatele vůči poškozené a v souvislosti s ním) zmocnil finanční hotovosti (cizí věci).
K tomu je třeba nad rámec shora rozvedených teoretických východisek zdůraznit, že pro závěr o spolupachatelství na loupeži není rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (viz přiměřeně rozh. č. 18/1994 rozh. tr.). Také účast na loupeži si mohou spolupachatelé rozdělit, takže zatímco jeden bude vykonávat násilí, druhý toho využije a zmocní se cizí věci (viz přiměřeně rozh. č. 67/1971 rozh. tr.). Spolupachatelstvím na trestném činu loupeže je i jednání, jímž se pachatel dopustí na jiném násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí s vědomím, že další pachatel se chce tímto způsobem zmocnit cizí věci (viz rozhodnutí publikované pod č. 14/1980 Bulletinu Nejvyššího soudu, trestní část).
Pokud soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly další skutečnosti, nejednalo se o doplnění relevantních údajů, jež by snad měly ve výroku rozsudku nalézacího soudu chybět, nýbrž pouze o bližší (podrobnější) rozvedení a navazující právní hodnocení skutkových zjištění ve skutkové větě výrokové části předmětného rozhodnutí vyjádřených.
Lze proto rovněž konstatovat, že popisu skutku uvedenému ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně odpovídá i vylíčení skutkového děje v odůvodnění rozsudku tohoto soudu i soudu odvolacího. Nalézací soud přitom v důvodech svého rozhodnutí zdůraznil: „oba obžalovaní si vytipovali, že v E. baru jsou peníze, … Odešli z baru, pojednou se do něj vrací S., napadá barmanku, v té chvíli vbíhá dovnitř K., běží za bar a bere peníze. tento popis svědčí zcela jasně o dohodnutém jednání, kdyby se S. vracel jen proto, aby si s barmankou vyřídil „účty“, není žádný důvod pro návrat K. Pak nasedají do auta a ujíždí do P. … Je proto nepochybné, že oba obžalovaní společným jednáním dvou osob užili proti jinému násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“.
Odvolací soud především konstatoval, že „základní průběhový děj, totiž že oba obžalovaní ještě společně s J. K. navštívili předmětného večera E. Bar v K. a poté, co tento společně opustili, se nejprve vrátil obžalovaný S. a fyzicky napadl servírku J. S., přičemž v průběhu tohoto útoku se do provozovny vrátil i obžalovaný K. a z pultu za barem odcizil dvě zásuvky s finanční hotovostí ve výši cca 20 000,- Kč, okresní soud bezpečně bez jakýchkoli pochybností stanovil na základě výpovědi poškozené J. S. a záznamu na CD nosičích, kterým byl proveden důkaz, jakož i na podkladě důkazů listinných a výpovědi svědka J. K. Zejména pak odvolací soud zdůraznil, že „ze záznamu průběhu přepadení na CD nosičích je zcela zřejmá časová návaznost jednání obou aktérů, jakož i způsob ukončení fyzického útoku proti servírce obžalovaným S. a jeho odchod z baru ihned poté, co zjevně zaregistroval a pohledem ověřil, že se obžalovaný K. již finanční hotovosti zmocnil a bezpečně prostor opustil“. V návaznosti na to připomněl výpověď svědkyně J. S., z níž vyvodil, že dovolatel „v průběhu incidentu křičel „dělej, dělej“, což jistě nebylo určeno právě servírce, která byla na podlaze paralyzovaná a neschopná jakéhokoli pohybu.“
Odvolací soud proto důvodně uzavřel, že „bylo … bezpochyby prokázáno, že obžalovaný S. použil vůči poškozené násilí, tuto zpacifikoval, aby se obžalovaný K. mohl zmocnit cizích věcí, což také učinil, čímž oba naplnili po objektivní i subjektivní stránce všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.“ Přesvědčivě se v daných souvislostech vypořádal s otázkou spolupachatelství. Po krátkém teoretickém exkurzu, že „k naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není potřeba, aby se spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž stačí i částečné přispění, když je vedeno stejným úmyslem jako činnost dalšího pachatele (což bylo prokázáno), a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání … výslovná dohoda spolupachatelů není vyžadována, postačí konkludentní dohoda a vědomost každého spolupachatelů alespoň o možnosti, že jednání jeho i ostatních směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním a srozumění pro tento případ“, konkretizoval, „že minimálně konkludentní souhlas obou spolupachatelů vyplývá z toho, že každý pokračoval ve své roli (v popisu skutku přesně specifikované) za součinnosti s druhým, když v tak omezeném prostoru, kde se nikdo další nenacházel, museli mít o jednání druhého přehled, což je zcela zřejmé i z časové návaznosti a koordinovanosti jejich jednání.“
Tyto skutečnosti dokreslují závěr, že dovolatel naplnil nejen objektivní, ale i subjektivní stránku spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Jak již bylo uvedeno, u spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů zahrnující jejich společné jednání včetně sledování společného cíle. V posuzované věci je zjevná existence společného úmyslu dovolatele a obviněného K. K. společným jednáním za užití násilí vůči poškozené J. S. zmocnit se cizí věci - finančních prostředků v uvedeném baru, a to konkrétně tak, že zatímco dovolatel jmenovanou poškozenou fyzicky napadne, obviněný K. K. odcizí finanční hotovost.
Právní závěr o vině dovolatele trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. proto odpovídá zjištěným skutkovým okolnostem popsaným ve výroku rozsudku nalézacího soudu.
V souvislosti s tím je na místě připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci dovolatele žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. S. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §265l odst. 4 tr. ř. tak, že nebude omezen až do rozhodnutí ve věci samé na osobní svobodě, pak je třeba uvést, že tento návrh byl za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto, bezpředmětný, přičemž v tomto směru nebylo nutno, vzhledem k vymezení podmínek postupu Nejvyššího soudu podle uvedeného zákonného ustanovení, rozhodnout samostatným výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý