ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1121.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1121/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2006 dovolání, která podali obviněný M. L., a obviněný J. N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2005, sp. zn. 9 To 503/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 81/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. L. a J. N. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 10. 2005, sp. zn. 15 T 81/2005, byli obvinění M. L. a J. N. uznáni vinnými:
1. oba obvinění trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., který spáchali jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.,
2. obviněný M. L. trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.,
3. oba obvinění trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.,
4. obviněný M. L. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. v souběhu s trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný M. L. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu v hl. m. Praze na dobu pěti let. Obviněný J. N. byl odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu v hl. m. Praze na dobu pěti let. Podle §230 odst. 2 tr. ř. si soud vyhradil k rozhodnutí o ochranném opatření k zabrání plynové pistole provést ještě další dokazování.
Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu u obviněného A. K. a dále o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.
Podle §226 písm. c) tr. ř. byli obvinění J. N. a A. K. zproštěni obžaloby pro skutek uvedený na str. 7 rozsudku.
Proti konstatovanému rozsudku podali obvinění M. L. a J. N. odvolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2005, sp. zn. 9 To 503/2005, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ohledně obviněného M. L. v celém rozsahu, ohledně obviněného J. N. v odsuzující části. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl o vině, že
1. obvinění M. L. a J. N. společně s již odsouzenými A. K., ml. J. P., a ml. M. H.
dne 12. 3. 2005 kolem 02.20 hod., na chodníku před barem, bezdůvodně napadli F. Š., jenž byl v té době po úrazu nohy a používal berle, a P. Š., tím způsobem, že nejprve obž. J. N. vytáhl svou plynovou pistoli, aby bratry Š. zastrašil, poté ods. ml. J. P. odcizil F. Š. berli, podrazil mu nohy a s berlí se několikrát proběhl, pak ji poškozenému vrátil a při tom hlasitě vyčítal P. Š. jeho pearcing v obočí, v důsledku čehož ho poškozený sundal a předal ods. A. K., který si ho ponechal s tím, že mu jej jinak vytrhne z obočí, dále ml. J. P. vyzval P. Š. na souboj, udeřil ho jako první tzv. hlavičkou a pěstí do obličeje, až poškozený upadl na zem, na zemi sraženého P. Š. obž. M. L. a J. N. společně s již ods. ml. J. P., ml. M. H. a A. K. napadli kopy těžkou obuví, tzv. kanadami, ale i teniskami, do hrudníku, boku, žeber i do celé oblasti hlavy, čímž mu způsobili oděrky na čele na ploše 5x4 cm, hluboce tržnou ránu na čele uprostřed zasahující k okostici o velikosti 4x1 cm, povrchní tržně zhmožděnou ránu při vnitřním okraji pravého obočí a pohmoždění předsíňové plochy horního rtu vpravo s odlomením skloviny horního špičáku vpravo nahoře, vyléčení tohoto zranění si vyžádalo pracovní neschopnost poškozeného a omezilo ho v obvyklém způsobu života nejméně do 22. 3. 2005,
srozuměni s tím, že mu tím mohou způsobit zranění ohrožující život poškozeného, a sice zlomeniny obličejového skeletu, čelistí, čelistní dutiny, krvácení do mozkových obalů nad tvrdou plenu mozkovou nebo pohmoždění mozku,
obž. J. N. se tohoto jednání dopustil poté, co byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. 34 T 10/2001, odsouzen jako mladistvý pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, který vykonával společně s trestem z rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 1 T 18/2002, přičemž dne 29. 7. 2004 byl z výkonu trestu odnětí svobody z obou rozsudků podmíněně propuštěn a zkušební doba mu byla stanovena na tři roky s dohledem,
obž. M. L. se tohoto jednání dopustil poté, co byl rozsudkem Okresního soudu Louny ze dne 1. 11. 2002, sp. zn. 3 T 416/2002, odsouzen jako mladistvý pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 2 T 100/2001, za dvojnásobný tr. čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku jako mladistvý, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 1 T 91/2000, přičemž z výkonu trestů z obou rozsudků byl podmíněně propuštěn dne 9. 9. 2004 a zkušební doba mu byla stanovena na tři roky,
2. obviněný M. L. společně s již odsouzenými ml. J. P., A. K.
dne 12. 3. 2005 kolem 02.30 hod. v tramvaji, bezdůvodně napadli A. E. K., a G. T. L., kdy nejprve ods. ml. J. P. udeřil poškozeného G. T. L. pěstí do obličeje, potom ho udeřili i ods. A. K. a obž. M. L., následně do něho všichni tři těžkou obuví kopali, což obž. M. L. navíc zdůraznil tím, že se vzepřel na záchytná madla a vytrčenými kopy vedl údery do hrudníku a hlavy poškozeného, přičemž když poškozeného začala bránit A. E. K., kopli ji rovněž do obličeje a do hrudníku, svým jednáním způsobili G. T. L. svisle probíhající tržně zhmožděnou ránu v pravém obočí o délce cca 2 cm, zasahující do podkoží, oděrky na čele a zlomeninu nosních kůstek s posunem úlomků a otokem měkkých tkání nosu, přičemž léčení tohoto zranění si vyžádalo omezení poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu 2 až 3 týdnů,
srozuměni s tím, že takové údery vedené na hlavu mohou mít za následek poranění bezprostředně ohrožující život poškozeného, a sice zlomeniny obličejového skeletu, čelistí, čelistní dutiny, krvácení do mozkových obalů nad tvrdou plenu mozkovou nebo pohmoždění mozku,
obž. M. L. se tohoto jednání dopustil poté, co byl rozsudkem Okresního soudu Louny ze dne 1. 11. 2002, sp. zn. 3 T 416/2002, odsouzen jako mladistvý pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 2 T 100/2001, za dvojnásobný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku jako mladistvý, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 1 T 91/2000, přičemž z výkonu trestů z obou rozsudků byl podmíněně propuštěn dne 9. 9. 2004 a zkušební doba mu byla stanovena na tři roky,
3. obvinění M. L. a J. N., společně s již odsouzenými A. K., ml. J. P., a ml. M. H.
dne 12. 3. 2005 kolem 02.40 hod. před hotelem, napadali bezdůvodně T. N., a B. R., kdy nejprve již ods. ml. J. P. udeřil tzv. hlavičkou T. N. do hlavy, poté přiběhli ostatní obžalovaní a všichni poškozeného několikrát udeřili pěstí do obličeje a napadli ho kopy, až upadl na zem, a když přišla poškozenému na pomoc B. R., napadli ods. ml. J. P. a ml. M. H. údery pěstí také ji,
4. obviněný M. L. společně s již odsouzeným ml. J. P.
dne 12. 3. 2005 kolem 02.40 hod. před hotelem, poté, co společně s dalšími odsouzenými bezdůvodně napadli poškozené ad 3. rozsudku se ods. ml. J. P. na pokyn M. L. pokusil vytrhnout poškozené B. R., kabelku v hodnotě 50,- Kč, která obsahovala anglicko - český slovník v hodnotě 100,- Kč, dvě knihy v hodnotě 80,- Kč, kosmetický štěteček v hodnotě 10,- Kč, tužku v hodnotě 2,- Kč, kreditní kartu, průkazku MHD a finanční částku 1.000,- Kč, když poškozená kabelku nechtěla pustit, přišel mu na pomoc obž. M. L., který prudkým pohybem kabelku získal, s kabelkou utekli a opodál ji prohlédli a kabelku a věci odhodili,
obž. M. L. se tohoto jednání dopustil poté, co byl rozsudkem Okresního soudu Louny ze dne 1. 11. 2002, sp. zn. 3 T 416/2002, odsouzen jako mladistvý pro tr. čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 2 T 100/2001, za dvojnásobný tr. čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku jako mladistvý, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 1 T 91/2000, přičemž z výkonu trestů z obou rozsudků byl podmíněně propuštěn dne 9. 9. 2004 a zkušební doba mu byla stanovena na tři roky.
Takto popsané jednání soud druhého stupně právně kvalifikoval u obviněného M. L. v bodě 1) jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., v bodě 2) jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., v bodě 3) jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., v bodě 4) jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., u obviněného J. N. v bodě 1) jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., v bodě 3) jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tuto trestnou činnost byl obviněný M. L. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57a odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu pobytu v hl. městě Praze na pět roků. Obviněný J. N. byl odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57a odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu pobytu v hl. městě Praze na pět roků. Rovněž bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných k náhradě škody. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění M. L. a J. N. prostřednictvím obhájců dovoláním, jež shodně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný M. L. namítl, že po celou dobu přípravného řízení byl v případě skutků popsaných pod body 1) a 2) rozsudečného výroku stíhán toliko pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a stejnou právní kvalifikaci použila i obžaloba, která vycházela ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Podle znalce nejsou poranění poškozených vážná, a to i za situace, kdy by se útoku zúčastnili všichni obvinění, neboť kopy nebyly vedeny takovou intenzitou, aby vážná poranění způsobily. Podle názoru obviněného lze z toho dovodit, že nikdo z obviněných neměl v úmyslu způsobit poškozenému vážná poranění. Soud však přecenil hodnocení subjektivní stránky zmíněného trestného činu a bez ohledu na znalcem objektivně zjištěná poranění dovodil závěr pro obviněné nepříznivý, tj. u všech z nich vzal za prokázaný úmysl nepřímý směřující k těžké újmě na zdraví. Ani v jednom případě nedošlo napadením k závažnému následku, a proto mělo být jednání obviněného v bodech 1) a 2) posouzeno toliko podle §221 odst. 1 tr. zák. Dále obviněný namítl, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly v bodech 1), 2) a 4) výroku o vině ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti vyslovil názor, že odvolací soud zvažoval toliko formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy a nepřihlédl ke stupni společenské nebezpečnosti jeho jednání. Ačkoliv v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin a byl na něm vykonáván trest odnětí svobody, tak šlo o jednání, jehož se dopustil jako mladistvý, ve výkonu trestu byl kladně hodnocen a byl také podmíněně propuštěn. Z trestního spisu o předchozím odsouzení lze dovodit, že se v minulosti nejednalo o tak závažné jednání, aby mohl být nyní učiněn spolehlivý závěr o tom, že okolnosti předchozího odsouzení podstatně zvyšují stupeň společenské nebezpečnosti nových trestných činů. Osobní hodnocení obviněného, který před vzetím do vazby pracoval, vyznívá rovněž příznivě. Právě z materiálního hlediska nebyly jednoznačně naplněny znaky pro použití ustanovení §41 tr. zák. Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1), 2) a 4) i ve výroku o trestu a věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby jeho jednání pod body 1) a 2) bylo posouzeno podle §221 odst. 1 tr. zák. a v bodě 4) nebylo užito ustanovení §41 odst. 1 tr. zák.
Obviněný J. N. napadl rozsudek soudu druhého stupně v bodě 1) výroku o vině a výrok o trestu. V prvé řadě vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu ohledně právní kvalifikace jeho jednání pod bodem 1) výroku o vině jako pokusu trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. V tomto směru obviněný upozornil, že odvolací soud nesprávně vycházel pouze z obecných úvah znalce, jaká újma na zdraví může při útoku vedeném zjištěným způsobem nastat. Znalec však netvrdil, že zranění ohrožující život napadeného nastávají vždy. Při svých úvahách se ani nezabýval intenzitou kopnutí, nevzal v potaz, že poškozený měl na sobě více vrstev oblečení vzhledem k počasí, popřípadě že se poškozený kryl. Odvolací soud se s těmito nepřesnostmi znaleckého posudku přesvědčivým způsobem nevypořádal a své rozhodnutí o vině založil jen na úvahách o tom, co se stát mohlo, aniž by vycházel z toho, co se skutečně stalo. Z provedených důkazů lze přitom spolehlivě zjistit, že poškozeného P. Š. kopl jednou směrem na hrudník; naopak nelze učinit spolehlivé zjištění, že by poškozeného kopal opakovaně, a to i do jiných částí těla, např. do hlavy. Obviněný je přesvědčen, že ze samotné skutečnosti, že jednou kopl poškozeného do oblasti hrudníku, byť byl obut v botách typu tzv. kanad, nelze dovozovat závěr, že došlo k pokusu trestného činu těžké újmy na zdraví. Podle jeho názoru bylo zapotřebí hodnotit i další skutečnosti, jako je místo, do něhož byl poškozený zasažen, intenzitu kopnutí, jaký význam mělo pro zmírnění intenzity kopnutí více vrstev oblečení, které měl P. Š. na sobě, popřípadě množství alkoholu požitého obviněným v době jeho jednání. Ke zjištění těchto skutečností však nalézací soud neprovedl potřebné důkazy. Ani odvolací soud neměl dostatek skutkových zjištění pro závěr, že obviněný měl v úmyslu poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví. Podle obviněného nepřihlédl odvolací soud při svých úvahách důsledně k závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1990, sp. zn. 7 Tz 44/90, podle nichž úmysl pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví nelze dovozovat jen z povahy předmětu, kterým byl veden útok, ale je třeba zvážit i další okolnosti případu. Konstatoval, že pro stejný skutek byli společně s ním obviněni i ml. J. P. a ml. M. H., přičemž řízení proti nim bylo vyloučeno ze společného řízení a následně bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 70 Tm 26/2005, předmětné jednání kvalifikováno jako dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Obviněný uzavřel, že v jeho případě byl skutek v bodě 1) nesprávně posouzen jako pokus trestného činu podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. namísto trestného činu podle §221 odst. 1 tr. zák.
Další vadu obviněný spatřuje v tom, že v důsledku výše zmíněné nesprávné právní kvalifikace odvolací soud nesprávně posoudil jeho osobu jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. Uvedl, že pokud nebylo najisto postaveno, že jednání, kterého se měl dopustit, lze posoudit jako pokus těžké újmy na zdraví, nelze považovat za splněnou podmínku ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., tj. že znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Připustil, že byl v minulosti uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., avšak tohoto trestného činu se dopustil jako mladistvý, a tudíž v důsledku omezení horní hranice trestu u mladistvých na pět let ve smyslu tehdy platného ustanovení §79 odst. 1 tr. zák. nelze toto předchozí odsouzení podřadit pod ustanovení §62 odst. 1 tr. zák. ve spojení s ustanovením §41 odst. 2 tr. zák. Navíc trest za tento čin mu byl uložen v polovině zákonné trestní sazby a během jeho výkonu byl kladně hodnocen, a proto vyvstává otázka, zda toto předchozí potrestání je okolností natolik závažnou, že podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti nyní posuzované trestné činnosti. Sama okolnost, že byl v minulosti jako mladistvý potrestán pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin ještě neznamená, že se jedná o okolnost, která podstatným způsobem zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti nyní stíhané trestné činnosti. V posuzované věci vzal odvolací soud do úvahy pouze formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, aniž by se dostatečně zabýval též materiální podmínkou pro použití ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Obviněný zdůraznil, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 10/2001 byly vypracovány tři znalecké posudky, z jejichž závěrů vyplývá, že je osobou, která není pro společnost výrazně nebezpečná. Odvolací soud se však s těmito znaleckými závěry dostatečně nevypořádal. Z výše uvedených důvodů má za to, že nebyla splněna formální ani materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil výrok o vině pod bodem 1) napadeného rozsudku Městského soudu v Praze i výrok o trestu a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že obě dovolání jsou sice podána s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ve skutečnosti však v části namítají neúplnost dokazování a vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadají soudem učiněná skutková zjištění. Podle názoru státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají toliko námitky nesprávnosti posouzení skutků ve výroku o vině napadeného rozsudku pod bodem 1) (oba obvinění) a pod bodem 2) (obviněný M. L.) jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. s tím, že skutky měly být posouzeny toliko jako dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a dále námitky nesprávnosti posouzení obou obviněných jako zvlášť nebezpečných recidivistů ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o zpochybnění právní kvalifikace podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. státní zástupce poukázal, že všichni poškození byli napadeni zcela bezdůvodně skupinkou pachatelů, kteří proti nim zaútočili jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Vůči poškozeným byly použity jak údery pěstmi, tak i kopy nohama obutýma v těžké obuvi, přičemž tyto kopy směřovaly do různých částí těla, mj. i do hlavy a hrudníku. Zdůraznil, že je notoricky známo a vyplývá to i z předmětného znaleckého posudku, že kopy do hlavy v těžké obuvi běžně vznikají závažná zranění, vedoucí k poškození důležitých v hlavě se nacházejících orgánů a nezřídka vedou i ke smrti napadeného. Těchto skutečností si oba dovolatelé museli být vědomi a s takovým následkem museli být i srozuměni, neboť zde neexistoval žádný rozumný důvod, proč by takový následek vzniknout neměl. I přesto se do napadení poškozených spolu s ostatními zapojili a jejich role přitom nebyla nikterak bezvýznamná.
K námitkám ohledně aplikace ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. státní zástupce uvedl, že znaky zvlášť nebezpečné recidivy byly u obou obviněných po formální stránce naplněny, přičemž skutečnost, že za předchozí zvlášť závažné trestné činy byli oba odsouzeni ještě jako mladiství je zcela irelevantní a nemá na posouzení těchto trestných činů žádný vliv. Rovněž i po stránce materiální byly znaky zvlášť nebezpečné recidivy naplněny. Obviněný M. L. byl opakovaně potrestán za trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil za použití přímého fyzického násilí vůči poškozeným. Obviněný J. N. byl potrestán za trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., kterého se rovněž dopustil za použití přímého fyzického násilí. Vzhledem ke krátkosti doby, která uplynula od jejich propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, je podle státního zástupce nepochybné, že i přes kladné hodnocení z výkonu tohoto trestu neměl jeho výkon výraznější převýchovný účinek a oba obvinění k páchání zvlášť závažných trestných činů proti životu a zdraví jiných osob inklinují. Jejich předchozí potrestání za zvlášť závažné trestné činy proto nebezpečnost nyní posuzovaných trestných činů pro společnost výrazně zvyšují, zejména při zvážení i bezprostředního motivu jejich činů. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obě dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných M. L. a J. N. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky, sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z tohoto důvodu je nutno označit za irelevantní námitky obviněného J. N., jimiž zpochybňuje správnost konečných skutkových zjištění ve věci včetně úplnosti provedeného dokazování a hodnocení provedených důkazů. Tak je tomu v případě, pokud namítá, že soud při svých úvahách vycházel z nepřesného a neúplného znaleckého posudku a neprovedl potřebné důkazy ohledně napadení poškozeného P. Š. Jak již bylo výše zdůrazněno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jeho dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obvinění rovněž spatřují naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nesprávné právní kvalifikaci skutků ve výroku o vině napadeného rozsudku, jednak oba obvinění pod bodem 1) výroku, jednak obviněný M. L. pod bodem 2) výroku, a to v obou případech jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. V podrobnostech namítají, že poškozené nenapadli takovým způsobem, jenž by vedl k těžké újmě na zdraví, kterou ani neměli v úmyslu poškozeným způsobit, a tudíž jejich činy měly být posouzeny podle skutečného následku jako dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Dále vytýkají, že jejich jednání bylo ve výroku o vině napadeného rozsudku v bodě 1) (ohledně obou obviněných) a v bodě 2) a 4) výroku (ohledně obviněného M. L.) nesprávně posouzeno jako zvlášť nebezpečená recidiva podle §41 odst. 1 tr. zák. Tyto výhrady uplatněný dovolací důvod naplňují, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadený rozsudek vykazuje namítané právní vady.
Pokud jde o námitku týkající se nesprávné právní kvalifikace jednání obviněných jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., tak v obecné rovině lze zmínit, že trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Ve stručnosti je zapotřebí připomenout, že k naplnění citovaného trestného činu nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo těžkou újmu na zdraví, ale je třeba, aby jeho úmysl též směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví (srov. znění §89 odst. 7 tr. zák.). Pro závěr, že těžká újma na zdraví byla způsobena úmyslně, však není nutné, že pachatel chtěl způsobit právě takové poranění. V tomto ohledu postačuje zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn, když na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použitého nástroje, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, a z pohnutky činu. Dále je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým způsobem či předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo.
Podle §8 odst. 1 tr. zák. je pokusem trestného činu jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pokus trestného činu pouze vyvolává nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde, avšak nikdy se u něj nerozvine příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem požadovaným u dokonaného trestného činu, neboť pachatel tento následek z důvodu absence dokonání deliktu nezpůsobil. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, přičemž v tomto směru trestní zákon požaduje, aby jednání, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, bylo trestné, i když nedošlo k následku, neboť pokus představuje bezprostřední nebezpečí způsobení tohoto následku.
Aplikujeme-li výše rozvedené argumenty na posuzovaný případ, nelze než dospět k závěru, že výhrady obviněných ohledně právní kvalifikace jednání, tj. že odvolací soud měl vycházet ze skutečných následků na zdraví u poškozených včetně jejich námitky poukazující na absenci úmyslu způsobit poškozeným osobám těžkou újmu na zdraví, nemohou obstát.
Ze skutkových zjištění výroku o vině napadeného rozsudku plyne, že objektivní stránka předmětného jednání [v bodě 1) rozsudku u obou obviněných a v bodě 2) rozhodnutí u obviněného M. L.] spočívala ve společném, bezdůvodném, fyzickém útoku obviněných a dalších obviněných osob proti tělesné integritě poškozených, a to zejména v úderech pěstí do obličeje a kopech těžkou obuví z různých stran do různých částí těla včetně hrudníku a hlavy. Tímto jednáním byla poškozeným způsobena v rozsudku specifikovaná poranění. S ohledem na charakter a způsob útoku, početní převahu obviněných, jejich agresivitu i razanci jednání obviněných směřovalo jejich počínání, a to bezprostředně, k dokonání trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., avšak k následku spočívajícímu v takové poruše zdraví, jež by mohla být posouzena jako těžká újma na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák., nedošlo. V tomto směru již soud prvního stupně přiléhavě upozornil: „…kopy nohou obutých do těžké obuvi, zejména vedené na hlavu a obličej, tak jak znalec uvádí, mohou mít za následek ztrátu nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, tj. postižení zraku a sluchu, poškození důležitého orgánu nebo i delší dobu trvající poruchu zdraví.“ Tyto své úvahy prvostupňový soud promítl i při hodnocení subjektivní stránky jednání obviněných, když uvedl: „…v obou shora uvedených skutcích věděli, že zejména kopy těžkou obuví směrem na hlavu poškozených Š. a L. mohou způsobit velmi závažné poranění, jak popsáno shora, s případnými závažnými následky byli srozuměni“ (vše na str. 11 rozsudku soudu prvního stupně).
S těmito úvahami prvostupňového soudu se ztotožnil i soud druhého stupně, který ve svém rozsudku upřesnil znění tzv. skutkových vět, a to právě s ohledem na výstižnější vyjádření subjektivní stránky zjištěného jednání. V tomto směru v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že obvinění věděli, že svým jednáním mohou způsobit poškozeným těžkou újmu na zdraví, a pro případ, že ji způsobí, s tím byli srozuměni. V této spojitosti poukázal na způsob provedení činu (zcela bezdůvodné napadení několika osob, které obviněným náhodně přišli do cesty, když obvinění byli vždy v početní převaze), intenzitu útoku (kopy těžkou obuví z různých stran do různých částí těla, a to i do hrudníku a hlavy), pohnutku (jedinou pohnutkou byla jednak předchozí konzumace alkoholu a pouhá vzájemná solidarita vyjádřená obviněnými tím, že si chtěli jenom kopnout) a agresivitu obviněných (k těmto skutečnostem srov. zejména argumentaci na str. 13 až 16 rozsudku). Za této situace je zřejmé, že oba obvinění si museli být vědomi toho, že v důsledku jejich jednání proti tělesné integritě poškozených, zejména kopy do hlavy, hrozila poškozeným zranění mající charakter těžké újmy na zdraví, respektive mohlo dojít k vážným zraněním vedoucím k poškození životně důležitých orgánů nacházejících se v hlavě. Ke způsobení tohoto následku tedy směřovalo i zavinění obou obviněných, a to minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., neboť zejména vzhledem k charakteru a intenzitě útoku si museli být vědomi, že mohou popsanými údery poškodit zdraví poškozených v rozsahu předpokládaném v §222 odst. 1 tr. zák. a pro případ, že takový následek způsobí, s ním byli srozuměni. Ačkoliv ke zranění poškozených, jež by dosáhlo intenzity těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák., nedošlo, jednání obou obviněných k tomuto zamýšlenému následku jednoznačně směřovalo. Obvinění se proto nemohou dovolávat toho, že zranění poškozených nebyla nikterak vážná a soud měl při právní kvalifikaci jednání vycházet ze skutečných následků na zdraví poškozených. Pokud bylo prokázáno, a to s ohledem na okolnosti, za kterých se útok stal, že obvinění jednali v eventuálním úmyslu způsobit poškozeným těžkou újmu na zdraví, ale v důsledku jejich jednání došlo „jen“ k ublížení na zdraví, tak jejich jednání bylo důvodně posouzeno jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák.
K námitce obviněného J. N., jejímž prostřednictvím zpochybňuje svou míru zapojení do společného jednání ostatních spolupachatelů [tvrdí, že v případě skutku pod bodem 1) rozsudečného výroku učinil pouze jeden kop vůči poškozenému P. Š., který směřoval proti hrudníku], nutno dodat, že obviněný zcela pomíjí, že předmětný skutek byl spáchán všemi obviněnými osobami (kromě M. L. a J. N. též A. K., ml. J. P. a ml. M. H.) jako spolupachateli ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Spolupachatelé trestného činu ublížení na zdraví přitom odpovídají za celý následek společného jednání bez ohledu na okolnost, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého pachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (srov. např. rozhodnutí pod č. 41/1993-III Sb. rozh. tr.). Z tohoto důvodu bylo pro přisouzenou právní kvalifikaci nepodstatné, jakou měrou se obviněný J. N. zúčastnil popsané trestné činnosti, neboť v posuzovaném případě postačilo, že znaky skutkové podstaty dotčeného trestného činu byly naplněny společným jednáním všech spoluobviněných. Ostatně obsahově shodnou námitku obviněný uplatnil již v rámci odvolacího řízení a soud druhého stupně se s ní přesvědčivě vypořádal, přičemž v tomto směru své úvahy rozvedl zejména na str. 21 odůvodnění rozsudku. Bezpředmětná je výtka obviněného, že jednání obviněných ml. J. P. a ml. M. H. bylo v jiném soudním řízení kvalifikováno jako dokonaný trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
V daném případě neobstojí ani tvrzení dovolatelů, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení jejich jednání jako zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák.
Ve stručnosti lze připomenout, že podle §41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle §41 odst. 2 tr. zák. platí, že zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
Spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti předpokládá, že pachatel byl takovým trestným činem pravomocně uznán vinným, vykonal alespoň část uloženého trestu odnětí svobody a že šlo o některý z trestných činů uvedených v §41 odst. 2 tr. zák. Při hodnocení předchozího odsouzení pachatele za zvlášť závažný úmyslný trestný čin bude rozhodující výrok rozsudku o jeho dřívějším odsouzení. Potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu v minulosti, pokud s jeho výkonem není spojena zákonná fikce zahlazení nebo pokud odsouzení k takovému trestu již nebylo zahlazeno. Přitom lze přihlížet pouze k tomu trestu, který byl vykonán před spácháním nové trestné činnosti, za jejíž spáchání má být pachatel označen jako zvlášť nebezpečný recidivista. K naplnění pojmu potrestání stačí i jediné předchozí potrestání, jde-li o výkon trestu odnětí svobody za trestný čin uvedený v §41 odst. 2 tr. zák.
Materiální předpoklad zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. je splněn jen tehdy, když opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu (konkrétní projevy recidivy) je tak závažné, že zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost podstatně. Z uvedeného vyplývá, že pro uznání pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu nepostačuje formální naplnění ostatních znaků uvedených v §41 odst. 1 tr. zák. Při hodnocení materiální podmínky podle §41 tr. zák. je nutno přihlížet zejména k délce doby, který uplynula od posledního odsouzení. Délku přitom nelze předem vymezit, ani není možné paušálně stanovit, kdy ještě bude podstatně zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti, neboť vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností konkrétního případu. Vedle doby, která uplynula od posledního odsouzení, je nutno přihlížet též k době, která uplynula od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody. Důležité je zhodnocení následků trestného činu, způsobu jeho spáchání, motivace a délky páchání trestné činnosti. Dále je nutné ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, způsob života mezi pácháním jednotlivých trestných činů, působení jiných opatření. Významné je v této souvislosti zejména zjištění, kolikrát byl pachatel v minulosti potrestán a za kolik trestných činů, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak dlouhé byly intervaly mezi jejich výkonem. Rovněž komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobnostního profilu, vlastností a věku je závažným hlediskem.
Skutečnost, že splnění materiálního předpokladu nelze dovozovat ze samotných okolností, které naplňují formální podmínky ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. však neznamená, že nelze přihlížet k tomu, s jakou intenzitou byly formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy naplněny. Tato intenzita bude důležitým hlediskem, zda jde o podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. V uvedeném směru je nutno posoudit i konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jak trestného činu předchozího, tak trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek stanovených v §3 odst. 4 tr. zák. V konkrétních případech může splnění formální podmínky spočívající ve spáchání trestného činu uvedeného v §41 odst. 2 tr. zák. vykazovat podstatné rozdíly co do závažnosti a konkrétního stupně společenské nebezpečnosti. Při hodnocení materiální stránky trestného činu je proto nutno zvážit i intenzitu naplnění všech ostatních formálních znaků, neboť na nebezpečnost osoby pachatele lze usuzovat jen při současném komplexním uvážení dalších okolností případu - následku a způsobu provedení trestného činu, skutečností charakterizujících subjektivní stránku trestného činu včetně motivace jednání, bezprostředních pohnutek a psychických impulsů.
V posuzovaném případě soudy obou stupňů zjistily, že obviněný J. N. byl v minulosti mimo jiné uznán vinným jako mladistvý rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. 34 T 10/2001, trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku. Dále byl obviněný uznán vinným a odsouzen jako mladistvý za další úmyslnou trestnou činnost včetně násilného charakteru rozsudky Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 1 T 28/2002, Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 1 T 18/2002, a Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 1 T 5/2003, jak jsou tato odsouzení blíže specifikována na str. 17 a 18 v rozhodnutí odvolacího soudu. Z výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 1 T 18/2002, a z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2001, sp. zn. 34 T 10/2001, byl obviněný podmíněně propuštěn dne 29. 7. 2004 se zkušební dobou na tři roky a současně byl nad ním vysloven dohled. Posuzované trestné činnosti se přitom dopustil v této zkušební době. Obviněný M. L. byl odsouzen jako mladistvý rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 1 T 91/2000, pro trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. k podmíněnému trestu odnětí svobody na tři měsíce. Dále byl jako mladistvý odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 1. 11. 2002, sp. zn. 3 T 416/2002, za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 2 T 100/2001, za dvojnásobný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku za současného zrušení výroku o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Chebu. Usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 2 Nt 2143/2003, byl obviněnému stanoven společný výkon trestů u rozsudků Okresních soudů v Lounech a v Chebu ve věznici s dozorem pro mladistvé. Z výkonu těchto trestů byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. Pp 638/2004, se zkušební dobou na tři roky. Posuzované trestné činnosti se též dopustil ve zkušební době tohoto podmíněného propuštění.
S poukazem na tyto skutečnosti není pochyb o naplnění tzv. formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., neboť obvinění se v nyní posuzovaném případě dopustili trestného činu, jenž spadá do okruhu zvlášť závažných úmyslných trestných činů podle §41 odst. 2 tr. zák. [oba obvinění pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. u obviněného M. L. dvojnásobného, přičemž tento obviněný spáchal i trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. - vše viz body 1), 2) a 4) výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu], ačkoliv již dříve byli pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestáni.
V této souvislosti je nezbytné odmítnout výtku obviněného J. N., že jeho předchozí odsouzení pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jako mladistvý, nelze považovat za odsouzení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu §62 odst. 1 tr. zák. ve spojení s ustanovením §41 odst. 2 tr. zák. Jak přiléhavě zmínil soud druhého stupně v odůvodnění rozsudku na str. 18, mladistvého sice nelze uznat vinným za zvlášť nebezpečného recidivistu, avšak k nezahlazenému vykonanému trestu odnětí svobody, který mu byl uložen jako mladistvému za trestný čin uvedený v §41 odst. 2 tr. zák., je možno přihlížet jako k potrestání, jestliže byl za takový trestný čin opětovně uznán vinným již jako zletilý pachatel (srov. I/1969 Sb. rozh. tr.). Skutečnost, že obviněný J. N. spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. jako mladistvý proto nemá z formálního hlediska na posuzování zvlášť nebezpečné recidivy vliv.
V rámci komplexního posouzení splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy vzaly soudy obou stupňů v úvahu, že oba obvinění se opětovně dopustili zvlášť závažného trestného činu ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., a to ve zkušební době podmíněného propuštění (obviněný J. N. po zhruba sedmi a půl měsících na svobodě a obviněný M. L. asi po šesti měsících) za jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Z uvedeného je evidentní, že při posouzení, zda byl stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost podstatně zvýšen, soudy přihlédly u obou obviněných především k délce doby, která uplynula od jejich posledního odsouzení. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je však zřejmé, že se zabývaly i dalšími hledisky, které podstatně zvyšovaly stupeň nebezpečnosti jejich jednání pro společnost.
V naznačené souvislosti se Obvodní soud pro Prahu 3 zabýval ohledně obviněného J. N. obsahem spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 34 T 10/2001 a ohledně obviněného M. L. obsahem spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 3 T 416/2002 a Okresního soudu v Chebu sp. zn. 2 T 100/2001, které jsou z hlediska projednávaného případu zásadní. V rámci posouzení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti těchto dřívějších odsouzení, a to ve vztahu k nyní projednávanému případu, prvostupňový soud poukázal na okolnosti, za kterých oba obvinění spáchali předchozí zvlášť závažné úmyslné trestné činy, přičemž je zřejmé, že se těchto trestných činů dopustili vždy za užití přímého fyzického násilí proti tělesné integritě poškozených. K nyní souzeným trestným činům odvolací soud zdůraznil: „…brutalita, s níž se oba obžalovaní dopustili předmětné trestné činnosti, je skutečně výjimečná. Násilí bylo velmi závažné, mohlo mít daleko nebezpečnější následky, než bylo v daném případě prokázáno. Právě bezdůvodnost a stádnost jednání obžalovaných představuje vysokou společenskou nebezpečnost jejich osob i jednání. Ve 4 případech byly předmětem jejich útoku cizinci jenom proto, že mluvili anglicky a v 1 případě upoutal jejich pozornost poškozený, který šel o berlích a už to bylo důvodem pro zlomyslný útok, který se posléze přesunul na bratra tohoto poškozeného, který ho provázel.“ Vedle okolností vypovídajících o stupni společenské nebezpečnosti předchozího odsouzení za zvlášť závažné úmyslné trestné činy i za nyní souzené trestné činy soudy obou stupňů přihlédly i k chování obviněných ve výkonu uložených trestů odnětí svobody i po jejich propuštění na svobodu. V této spojitosti k osobám obviněných odvolací soud konstatoval, že jejich hodnocení z výkonu trestu bylo vcelku kladné, avšak „obžalovaní si nevzali ponaučení z předchozích odsouzení ani z výkonu trestu odnětí svobody, nevážili si toho, že u nich bylo užito podmíněné propuštění. Právě skutečnost, že se trestné činnosti dopustili po několika měsících po podmíněném propuštění velmi výrazně zvyšuje společenskou nebezpečnost jejich jednání i osoby“ (vše na str. 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Soudy se rovněž náležitě zabývaly dosavadním způsobem života obviněných i posouzením jejich osobnosti. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti Městský soud v Praze uzavřel, že v posuzovaném případě je stupeň společenské nebezpečnosti jednání i osob obviněných velmi vysoký, a proto je nezbytné jejich jednání posoudit i po materiální stránce jako zvlášť nebezpečnou recidivu ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud shledal výše rozvedené závěry, že se obvinění J. N. a M. L. v případě výroku o vině napadeného rozsudku mimo jiné dopustili v bodě 1) pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr zák. a obviněný M. L. v bodě 2) pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. a v bodě 4) trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpeční recidivisté podle §41 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., správnými, a tudíž i tresty jim byly ukládány za podmínek ustanovení §42 odst. 1 tr. zák. Úvahy, na základě kterých soudy dospěly k závěru o naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy rovněž náležitě vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí. Proto námitky obviněných, které v mimořádných opravných prostředcích uplatnili, nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných M. L. a J. N. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k