ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1148.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1148/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. října 2006 dovolání, které podal obviněný A. T., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 4 To 9/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 13/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 50 T 13/2003, byl obviněný A. T. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí na str. 1 až 9 uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve všech obchodních společnostech na dobu deseti let.
Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. případně podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 2 KZv 36/2001, a to pro skutky specifikované v rozsudku na str. 10 až 15, v nichž krajský státní zástupce spatřoval jednotlivé skutky pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb.
Vůči konstatovanému rozsudku podal obviněný A. T. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 4 To 9/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti citovanému usnesení podal obviněný A. T. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný rozvedl námitky, jimiž by měly být uplatněné dovolací důvody naplněny. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. namítl, že soudy obou stupňů pochybily, pokud nepostupovaly důsledně podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. V tomto směru upozornil, že při určování výše způsobené škody soudy měly v souladu se zásadou in dubio pro reo tuto snížit o odměnu, která by jeho osobě, respektive společnosti M., s. r. o. náležela. Obviněný však současně připustil, že se jedná pouze o „kosmetickou vadu“, která by mohla mít vliv přinejmenším na výměru trestu. Další nedostatek obviněný shledal v tom, že při ukládání trestu soudy neuplatnily ustanovení §40 odst. 3 tr. zák. V této souvislosti uvedl, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s hodnocením jeho osoby jakožto jedné z podmínek pro užití zmíněného ustanovení. Poukázal, že soud druhého stupně v rámci doplnění dokazování toliko přečetl obžalobu Městského státního zastupitelství v Praze; obžaloba však neuvádí právní kvalifikaci zločinného spolčení jako jednu z formálních podmínek pro postup podle §40 odst. 3 tr. zák. Podle obviněného samotný fakt, že jednání osob, na něž je podána obžaloba, není formálně kvalifikováno jako zločinné spolčení, nemůže vést takřka k automatickému odmítnutí aplikace ustanovení §40 odst. 3 tr. zák. Podle jeho názoru by se v opačném případě jednalo o negativní signál pro další osoby, které hodlají využít dobrodiní citovaného zákonného ustanovení. Proto pouhé přečtení zmiňované obžaloby v rámci odvolacího řízení není dostatečným naplněním požadavku na spravedlivý proces. Soudy obou stupňů měly roli jeho osoby pečlivě zadokumentovat a zaměřit se zejména na to, jak byla trestná činnost zbývajících spolupachatelů posuzována, co bylo předmětem jednání obviněného s orgány činnými v trestním řízení, na základě čeho vypovídal k věci jako tzv. utajený svědek apod. Podle názoru obviněného se výše rozvedená procesní pochybení promítají do dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 4 To 9/2006, a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo dovolání obsahově vymezeno tak, že by v době rozhodování odvolacího soudu trpělo napadené rozhodnutí porušením hmotného práva. Pokud jde o dovoláním napadený výrok o trestu, tak podle názoru státní zástupkyně ho nelze napadat na základě tohoto ani dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. prostřednictvím námitky, že trest odnětí svobody měl být uložen s použitím ustanovení §40 tr. zák. Nedůvodná je i námitka dovolatele, jež směřuje proti zjištěné výši způsobené škody, kterou by mohl být za jiných okolností dovolací důvod naplněn. Státní zástupkyně uvedla, že trestněprávně relevantním následkem přisouzeného trestného činu podvodu je způsobení škody na cizím majetku a prostředkem k jeho dosažení byly v daném případě smlouvy o odkupu pohledávek a v nich dohodnuté podmínky, které od samého počátku nebyly myšleny vážně a nesměřovaly k jinému cíli, než k obohacení obviněného nebo jiného. Zdůraznila, že obviněný se nemůže domáhat provize jako odměny za vymožení pohledávky, kterou poškozeným v rozporu s obsahem těchto smluvních ujednání nepředal a ani to neměl v úmyslu. Státní zástupkyně uzavřela, že po zhodnocení provedených důkazů soudy vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o která následně opřely právní posouzení skutku. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného A. T. jako zjevně neopodstatněné odmítl a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného A. T. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Jelikož dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., tak Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného A. T. však o takovou situaci nejde. Z trestního spisu a napadeného usnesení vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky, sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle §40 odst. 3 tr. zák. platí, že soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele, který významně přispěl k objasnění trestné činnosti spáchané ve prospěch zločinného spolčení nebo napomohl zabránit trestné činnosti, kterou ve prospěch zločinného spolčení jiný připravoval nebo se o ni pokusil, jestliže vzhledem k možnostem nápravy pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti má za to, že účelu trestu lze dosáhnout i trestem kratšího trvání.
Nutno konstatovat, že obviněným A. T. vytýkané nepoužití ustanovení §40 odst. 3 tr. zák. zjevně není otázkou právního posouzení skutku, protože nemá žádný vztah k tomu, jak byl skutek, jímž byl uznán vinným, kvalifikován. Nejde ani o jiné hmotně právní posouzení, protože nemůže mít žádný vztah k výroku o trestu za stavu, kdy jsou výslovně v §265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. zakotveny zvláštní dovolací důvody týkající se trestu. V opačném případě by to znamenalo připustit dovolání i proto, že nebyla správně aplikována další ustanovení vztahující se k výši trestu (např. zakotvená v §23 tr. zák. a §31 odst. 1 tr. zák.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 22/2003).
Namítaný nedostatek aplikace ustanovení §40 odst. 3 tr. zák. nelze podřadit ani pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je založen v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nevyužití moderačního práva soudem, a tudíž uložení konkrétního trestu odnětí svobody v rámci nemodifikované trestní sazby nelze považovat za druh trestu zákonem nepřípustný nebo za trest uložený ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Zmíněná výtka obviněného nenaplňuje ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který lze aplikovat pouze v případě, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
Pro úplnost lze připomenout, že obdobný právní názor, jak je prezentován v předcházejících odstavcích, byl již Nejvyšším soudem konstatován v řadě jeho rozhodnutí o dovolání (srov. např. usnesení sp. zn. 7 Tdo 356/2002, 7 Tdo 904/2002, 5 Tdo 396/2003, 11 Tdo 1215/2003). V případě, že by obviněný v mimořádném opravném prostředku uplatnil jen dosud probranou výhradu, bylo by nutno, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Těžištěm druhé obviněným vznesené výtky je tvrzení, že výše škody nebyla soudy obou stupňů správně stanovena, neboť podle jeho názoru měla být snížena o provizi, která by jeho osobě nebo společnosti M., s. r. o., náležela jako odměna za vymožení předmětných pohledávek. Takto koncipovaná dovolací námitka směřuje do správnosti jiného hmotně právního posouzení a svým obsahem koresponduje s deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují namítanou právní vadu.
Z konečných skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkových větách výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Brně a rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, v podstatě vyplývá, že obviněný A. T. svým jednáním, kdy jako jednatel společnosti M., s. r. o., uzavíral v posuzovaném období za tuto společnost jako postupníka, a to sám nebo prostřednictvím dalších osob, smlouvy o postoupení pohledávek s různými firmami jako postupiteli, na základě těchto smluv byly vymáhány pro postupitele pohledávky u dlužníků, a přestože od řady dlužníků získal finanční prostředky, tyto následně nezaslal postupitelům, ani tak neměl v úmyslu, ale ponechal si je pro svoji potřebu či je předal jiným osobám.
V kontextu s dovolací námitkou obviněného zpochybňující způsob stanovení výše vzniklé škody, lze poukázat na skutkové závěry soudu prvního stupně rozvedené na str. 84 rozsudku, z nichž plyne, že při stanovení výše škody, která byla jednáním obviněného způsobena, soud postupoval v jednotlivých případech rozdílně, a to v závislosti, jak bylo v předmětných smlouvách o postoupení pohledávek specifikováno, kdy a jakým způsobem obdrží společnost M., s. r. o., provizi. V tomto směru prvostupňový soud uvedl, že pokud ze smlouvy o postoupení pohledávky vyplývalo, že provize je splatná až po vymožení celého dluhu, tuto provizi od vymožených částek neodečítal a naopak konstatoval, že škoda byla způsobena postupiteli v celé částce, kterou dlužník k rukám společnosti M., s. r. o. postoupil. Pokud dlužník zaplatil celý dluh, pak soud provizi stanovenou ve smlouvě odečetl a výši škody stanovil jako vymoženou částku po odečtu provize. V případě, že smlouva uzavřená mezi postupitelem a společností M., s. r. o., jako postupníkem obsahovala ujednání, že postupník může splácet postupně vymožené částky v procentuální výši po odečtu provize, která již byla zohledněna, tak soud výši způsobené škody snížil.
K těmto závěrům považuje Nejvyšší soud za potřebné dodat, že v posuzované věci šlo o podvodné uzavření jednotlivých smluv o postoupení pohledávek pod předstíranou záminkou vymožení a předání vymožených částek jednotlivým postupitelům při současném úmyslu tyto částky nepředat a tímto se na úkor poškozených obohatit. Kromě jediného případu, kdy obviněný předal poškozenému nepatrnou část vymoženého dluhu [ad 1 a) výroku o vině], tak vymožené peněžní částky poškozeným nepředal, a ani to neměl v úmyslu. Proto i přes ujednání o provizi pro případ vymožení dlužných částek se obviněný nemůže domáhat odečtení provize od výsledné výše stanovené škody, neboť jeho vůle nesměřovala ke vzniku práv a povinností, které byly obsahem právního vztahu založeného smlouvami o postoupení pohledávek. Týž názor vyjádřil i odvolací soud (srov. argumentaci na str. 23 usnesení). Stejnou úvahu je nutno vztáhnou i na případy, kdy obviněný jako jednatel M., s. r. o., nezajistil, aby postupitelům byly předány vymožené dluhy i ze smluv uzavřených dříve, než se jednatelem stal. Podle skutkových zjištění totiž „věděl, jakým způsobem společnost M., s. r. o., funguje, neučinil ničeho, aby postupitele varoval či případně od dříve uzavřených smluv odstoupil, nýbrž naopak tyto ujišťoval, že částky budou vymoženy, a v případě, že se tak skutečně stalo, vymožené částky postupitelům nepostoupil“ (str. 84-85 rozsudku). S poukazem na tato zjištění, je výhrada obviněného A. T. ohledně výše jím způsobené škody, zjevně neopodstatněná.
Pro úplnost je potřebné dodat, že škoda způsobená podvodným jednáním obviněného několikanásobně přesahuje hranici škody velkého rozsahu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. (stanovena nejméně částkou 5 000 000 Kč), přičemž právní kvalifikace skutku, a to jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., není v dovolání ani zpochybňována.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného A. T. jako zjevně neopodstatněné odmítl, neboť z obou shledaných důvodů pro odmítnutí dovolání je stěžejní. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k