ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1176.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1176/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2006 dovolání, které podal obviněný P. B., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. 50 To 43/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 8 T 139/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 8 T 139/2001, byl obviněný P. B. v bodě II. 15) uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že
obžalovaní N., B. a B. společně
v P., v nezjištěné dny v době od měsíce listopadu 1999 do měsíce prosince 1999, v obchodním domě, nejméně ve třech případech po společné domluvě s obž. N., využívaje skutečnosti, že obž. N. zde pracoval jako pokladní, pronesl obž. B. ke škodě společnosti K., k. s., bez zaplacení pokladnou obsluhovanou obž. N. nejméně 5 ks vrtaček v prodejní ceně 12.450,- Kč, 1 ks vrtačky v prodejní ceně 2.290,- Kč, 1 ks okružní pily v prodejní ceně 3.990,- Kč, přičemž zboží si předem v obchodním době vybral obž. B. a bylo odcizeno dle jeho požadavku, o čemž měl vědomost a obž. B. mu bylo za úplatu ve výši poloviny prodejní ceny předáno.
Za to byl obviněný P. B. odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Tímtéž rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněných M. B., P. M., A. M., P. R., M. F., T. N., Z. Š., J. D., S. B. a P. P. Dále bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody. Naproti tomu byli pro skutky v rozsudku blíže uvedené zproštěni obžaloby jednak obvinění M. B. a A. M. podle §226 písm. c) tr. ř. a jednak obviněný V. N. podle §226 písm. b) tr. ř.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. 50 To 43/2006, byl k odvolání obviněných Z. Š., J. D., P. B., S. B. a P. P. podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek soudu prvního stupně, a to ohledně obviněného P. P. ve výroku o vině pod bodem 17) a ohledně všech jmenovaných obviněných ve výrocích o trestech. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl jednak o vině a trestu obviněného P. P. a jednak o trestu u ostatních obviněných, přičemž obviněnému P. B. podle §247 odst. 1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Vůči rozhodnutí soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu podal obviněný P. B. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého podání obviněný namítl, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. V této souvislosti v podrobnostech poukázal na zákonné znění i právní teorii týkající se objektivní a subjektivní podmínky spolupachatelství. V návaznosti na to uvedl, že soudy obou stupňů, a to v rozporu s teoretickými předpoklady spolupachatelství, nesprávně právně posoudily zjištěný skutkový stav. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil ohledně jeho osoby dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že z tzv. skutkové věty nevyplývá, že by se obviněný P. B. na odcizení předmětného nářadí sám fyzicky podílel. Na druhé straně je ze skutkové věty zřejmé, že od obviněného B. převzal předměty, o kterých věděl, že byly odcizeny z obchodního domu, a to nejen proto, že je převzal za polovinu jejich skutečné ceny, ale především proto, že se na dodávce nářadí předem dohodl a dokonce si je v obchodním domě sám vybral. Státní zástupce uvedl, že v dané trestní věci nelze ze skutkových zjištění dovodit, že by obviněný P. B. naplnil některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 tr. zák., který byl dokonán již v momentě, kdy obviněný B. za součinnosti obviněného N. vynesl zboží z prostor obchodního domu, a nelze ani dovodit, že by jeho jednání bylo článkem řetězu činností ve shora uvedeném smyslu. Převzetí odcizených věcí po předchozí dohodě s přímým pachatelem trestného činu krádeže, kterému se tak zajišťuje rychlý odbyt odcizeného zboží, je třeba kvalifikovat jako pomoc k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §247 odst. 1 tr. zák. Dále se státní zástupce zabýval možností posouzení jednání obviněného P. B. jako návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. V tomto ohledu uvedl, že takovému závěru nenasvědčují okolnosti uvedené v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně na str. 23, podle kterých obviněný N. obviněnému B. možnost získání zboží sám nabízel a účast dovolatele se omezila na převzetí vybraného zboží proto, že se obával sám zboží z obchodního domu vyvézt. V návaznosti na tyto úvahy připomněl, že na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se zásadně užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele. Vzhledem k tomu, že obviněnému P. B. byl trest odnětí svobody vyměřen při spodní hranici trestní sazby uvedené v §247 odst. 1 tr. zák. a jeho výkon byl podmíněn odložen na nejkratší možnou zkušební dobu, nelze předpokládat, že při změně právní kvalifikace ve shora naznačeném směru by byl obviněnému uložen trest ještě mírnější; konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání účastníka ostatně nemusí být vždy automaticky nižší, než-li je tomu u hlavního pachatele trestného činu. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. podané dovolání odmítl, protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z jeho podnětu řešena, není po právní stránce zásadního významu. Současně navrhl, aby toto rozhodnutí bylo v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného P. B. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podstatou dovolacích námitek obviněného P. B. je tvrzení, že skutek popsaný v bodě II. 15) výroku o vině prvostupňového soudu nevykazuje zákonné znaky nezbytné pro posouzení jeho jednání jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Tyto námitky směřují do správnosti právního posouzení skutku a svým obsahem korespondují s deklarovaným dovolacím důvodem, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují obviněným namítanou právní vadu.
Trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak škodu nikoli nepatrnou. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli nepatrnou rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč. Podle §9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (vše trestní zákon ve znění účinném od 1. 1. 2002).
Ve stručnosti lze připomenout, že spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde v případě, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo pokud jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí vždy naplňovat znak jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Společný úmysl spolupachatelů zahrnuje jak společné jednání pachatelů, tak sledování společného cíle. Nejde o spolupachatelství, byla-li společná činnost uskutečněna až po dokonání trestného činu bez předchozí dohody. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů (postačí konkludentní dohoda), každý ze spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním a být s tím pro tento případ srozuměn.
K posouzení důvodnosti uplatněných dovolacích námitek je nezbytné připomenout příslušná skutková zjištění učiněná okresním soudem, se kterými se ztotožnil i odvolací soud. Z popisu skutku, jak je vyjádřen v tzv. skutkové větě pod bodem II. 15) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ve vztahu k dovolateli mimo jiné vyplývá, že obviněný P. B. si předem vybral v obchodním domě zboží, a to nejméně 5 ks vrtaček v prodejní ceně 12.450,- Kč, 1 ks vrtačky v prodejní ceně 2.290,- Kč, 1 ks okružní pily v prodejní ceně 3.990,- Kč, a podle jeho požadavku toto zboží odcizil obviněný S. B., který po společné domluvě s obviněným T. N., pracujícím zde jako pokladní, nejméně ve třech případech zboží pronesl z obchodního domu bez zaplacení pokladnou obsluhovanou obviněným T. N. a za úplatu ve výši poloviny prodejní ceny je předal obviněnému P. B., který věděl o tom, že zboží bylo takto odcizeno. Z tzv. právní věty téhož rozsudku plyne, že prvostupňový soud shledal znaky přisouzeného trestného činu za naplněné způsobem, že obviněný P. B. si společným jednáním přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a způsobil tak škodu nikoli nepatrnou.
V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně ke skutkovým zjištěním popsaným pod bodem II. 15) konstatoval: „Trestnou činnost, včetně subjektivní stránky, doznal obž. B., který ze spáchání trestné činnosti současně usvědčuje obž. B., který shodně jako obžalovaní Š. a P. popřel vědomost o původu zboží. Vědomost obž. B. o odcizeném zboží lze dovodit též z výpovědi obž. N., učiněné před soudem, ve které uvedl, že obž. B. nabídl možnost získání zboží, avšak obžalovaný ze strachu před odhalením odmítl sám zboží vyvézt, což tedy bylo zprostředkováno obž. B.“ Na základě těchto skutečností soud uzavřel, že obviněný P. B. naplnil „veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák.“ (str. 23 rozsudku okresního soudu).
Podle názoru Nejvyššího soudu nekoresponduje výše zmíněný právní závěr soudu prvního stupně týkající se dovolatele, který akceptoval i soud druhého stupně, se zjištěným skutkovým stavem věci. Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že jednání obviněného P. B. nelze zahrnout do objektivní stránky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se v daném případě prokazatelně dopustili pouze spoluobvinění S. B. a T. N. U jeho osoby nelze dovodit přímý podíl na společném jednání jmenovaných spoluobviněných směřující ke zmocnění se cizí věci a ke způsobení škody nikoli nepatrné, tj. jednání obviněného nepředstavovalo objektivně i subjektivně složku děje, jenž ve svém celku tvořil přisouzený trestný čin. Na druhou stranu však bylo prokázáno, že obviněný předem věděl o trestné činnosti spoluobviněných, neboť konkrétní zboží si v obchodním domě vybral a poté, co bylo podle jeho požadavku spoluobviněným S. B. za přispění spoluobviněného T. N. z obchodního domu odcizeno, je od prvně jmenovaného za úplatu převzal. Tím po předchozí dohodě s pachatelem trestného činu zajistil rychlý odbyt odcizených věcí. Učiněná skutková zjištění tak umožňují právní závěr, že se obviněný P. B. účastnil na trestném činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., který spáchali obvinění S. B. a T. N., a to ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Nejvyšší soud proto přisvědčil názoru dovolatele, že v popisu skutku, jak je uveden v tzv. skutkové větě v bodě II. 15) rozsudečného výroku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, nelze spatřovat ve vztahu k jeho osobě trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. I přes určité rozdíly mezi spolupachatelstvím a účastenstvím na trestném činu, však neshledal důvody, pro něž by rozhodnutí soudů obou stupňů v příslušném rozsahu zrušil.
Pachateli respektive spolupachateli trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný P. B. uznán vinným, lze uložit trest odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitý trest nebo trest propadnutí věci (trestní zákon ve znění účinném do 30. 6. 2006). To platí i pro účastenství na tomto trestném činu, neboť podle §10 odst. 2 tr. zák. se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného. Formálně vzato jsou sankce za uvedené delikty v obou případech shodné.
I v případě, že by skutek popsaný v bodě II. 15) výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu byl ohledně obviněného P. B. právně kvalifikován jako účastenství na trestném činu krádeže ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) k §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., je zcela zřejmé, že při této právní kvalifikaci by se v zásadě nijak podstatně nezměnilo jeho postavení, neboť obviněnému by byl ukládán trest podle stejné trestní sazby. V posuzovaném případě byl obviněnému P. B. podle §247 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody ve výměře dva měsíce, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Vzhledem k tomu, že trest odnětí svobody byl obviněnému vyměřen při samé spodní hranici zákonné trestní sazby a jeho výkon byl podmíněně odložen na nejkratší možnou zkušební dobu, nelze se důvodně domnívat, že by namítaná právní vada mohla vést k zásadní změně výměry uloženého trestu, popřípadě ke stanovení jiného druhu trestu.
S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal jako zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, stejně jako dospěl k závěru, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť v praxi soudů byla již vyřešena a ani z jiného důvodu její řešení nečiní potíže. Proto podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného P. B. odmítl, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení §265i odst. 3, 4 tr. ř. a rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. prosince 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k