ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1260.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1260/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2006 dovolání, které podal obviněný J. U., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 5 To 266/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 144/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného J. U. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. 91 T 144/2005, byl obviněný J. U. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zák., kterého se měl dopustit na skutkovém základě, že
dne 13. 2. 2005 v době okolo 19.50 hod. v B. v přízemním bytě domu, po příchodu policistů Policie ČR - policejních inspektorů pprap. R. L. a pprap. M. K. - z důvodu dodání jeho osoby do výkonu trestu, se ukryl v pokoji v úložném prostoru lůžka a po výzvě policistů k opuštění úkrytu se slovy „mě nedostanete“ uchopil do ruky štípací kleště, s nimiž se opakovaně snažil zasáhnout do obličeje a krku pprap. L., který byl nucen použít proti němu slzotvorný prostředek, dále se policisty snažil fyzicky napadat údery a kopy směřujícími na tělo a hlavu, následně pprap. L. zasáhl hodem reproduktorovou skříní o velikosti 40x25 cm do čela, a když se ho jmenovaný pokusil svést k zemi, podařilo se mu vyprostit a utéct do chodby bytu, kde uchopil do rukou mačetu s dřevěnou rukojetí a délkou čepele 33 cm, se kterou se ohnal po krku pprap. L., který jej držel zezadu kolem krku a který jej byl nucen pro vlastní bezpečnost pustit, poté utekl do koupelny, kde se uzamčel, a provedení služebního zákroku proti jeho osobě se podařilo realizovat až poté, co na místo přijeli ještě další dva policisté, přičemž svým jednáním způsobil pprap. L. otok a oděrku hlavy, prap. H. distorzi ruky a namožení pravého zápěstí a pprap. K. odřeninu na třetím prstu pravé ruky, tedy lehká zranění, která poškozené výrazněji neomezovala v obvyklém způsobu života.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle §155 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 45 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks mačety, tvořící přílohu spisu.
Proti tomto rozsudku podal obviněný J. U. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 5 To 266/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči konstatovanému usnesení soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný J. U. prostřednictvím obhájce dovolání, jež zaměřil do výroku o vině i trestu a opřel je o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.
V odůvodnění svého podání obviněný rozvedl námitky, jimiž by měly být uplatněné dovolací důvody naplněny. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily skutek jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 2 písm. b) tr. zák. zčásti dokonaný, zčásti nedokonaný. Poukázal na obsah judikatury týkající se ublížení na zdraví a v návaznosti na to uvedl, že z provedeného dokazování vyplynula skutečnost, že zranění bylo při zásahu způsobeno T. H., který měl pohmožděné zápěstí, avšak toto zranění nebylo způsobeno obviněným, k čemuž dospěl i soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku. Při zásahu byl dále zraněn R. L., který ve své výpovědi uvedl, že jeho zranění bylo způsobeno obviněným, a to hodem reprobednou, přičemž zranění jej omezilo v obvyklém způsobu života pouze na dobu čtyř dnů. Další zranění, která byla pří zásahu způsobena, byly drobné oděrky. Podle úředního záznamu ze dne 3. 6. 2005 na č. l. 29 spisu i znalkyně z oboru zdravotnictví prim. MUDr. M. uvádí, že zranění policistů nelze považovat za ublížení na zdraví. Obviněný konstatoval, že prvostupňový soud v rozsudku nezdůvodnil, jak dospěl k závěru, že zasahujícím policistům bylo ublíženo na zdraví, ani z čeho vyvodil, že se o to J. U. pokusil. Z uvedených skutečností shledal nesprávné právní posouzení skutku. Dále obviněný namítl, že jednal v nutné obraně proti nepřiměřenému policejnímu zákroku a policejní brutalitě R. L. a M. K., neboť prvně jmenovaným byl napaden a svým jednáním se pouze tomuto napadení bránil. Rozhodně na policisty neútočil a nenapadal je za použití zbraně. O této skutečnosti svědčí četnost a charakter zranění obviněného. Jeho jednání tudíž mělo být posouzeno jako nutná obrana, když existovala okolnost vylučující protiprávnost.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný namítl, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, kdy po určitou část přípravného řízení neměl obhájce, ač byly dány podmínky nutné obhajoby. Připomněl, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno usnesením dne 14. 2. 2005, které bylo jeho osobě téhož dne doručeno, aniž by mu však byl ustanoven obhájce, popřípadě aniž by měl obhájce zvoleného. Přesto ten den provedl orgán činný v trestním řízení výslech obviněného a následně další úkony v trestním řízení, kdy vytěžil několik svědků, aniž by se jednalo o neodkladné úkony. Dne 21. 2. 2005 podepsal obviněný generální plnou moc JUDr. D. S., který dne 3. 3. 2005 oznámil orgánu činnému v trestním řízení převzetí zastoupení. Předmětná plná moc však byla udělena jako plná moc generální, kdy v této nebylo přímo dáno zmocnění k obhajobě v předmětné trestní věci. Jmenovaný obhájce navíc neprovedl jediný úkon a dne 8. 4. 2005 plnou moc vypověděl. Obviněný uvedl, že dne 19. 5. 2005 mu byl jako obhájce ustanoven Mgr. D. H. Uzavřel, že v období, kdy neměl obhájce, ač ho mít měl, byla orgány činnými v trestním řízení provedena řada úkonů, kdy mu tímto postupem byla odňata možnost obhajoby.
Z popsaných důvodů obviněný v petitu dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu druhého stupně a věc soudu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Poukázala, že zasahujícím policistům přinejmenším hrozila lehká újma na zdraví, ale případně i těžká újma na zdraví, a to v důsledku razance jednání obviněného a zbrani, resp. předmětů, kterých používal proti důležitým částem těla poškozených. V důsledku této skutečnosti, ale i na základě dalších skutkových zjištění, má státní zástupkyně za to, že právní kvalifikace jednání obviněného není v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. U. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
c) obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je naplněn v případě, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jedná se především o situaci, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu znění §36 a §36a tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným nebo ustanoveným, a přitom žádného obhájce neměl. Rovněž se jedná o případy, kdy obviněný sice obhájce formálně má, ale orgány činné v trestním řízení neplní zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti mohl vykonávat.
Podle §38 odst. 1 tr. ř. platí, jestliže obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho musí mít (§36 a §36a tr. ř.), určí se mu lhůta ke zvolení obhájce. Pokud v této lhůtě nebude obhájce zvolen, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven.
Obviněný J. U. shledává existenci uvedeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. v tom, že v určité fázi přípravného řízení, kdy byla, jak tvrdí, orgány činnými v trestním řízení provedena řada úkonů trestního řízení, neměl obhájce, ačkoliv byly dány podmínky nutné obhajoby a tímto postupem mu byla odňata možnost obhajoby. Tato výtka koresponduje s uplatněným dovolacím důvodem, a proto Nejvyšší soud posuzoval její důvodnost.
Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že v trestní věci obviněného J. U. vznikl důvod nutné obhajoby ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. zahájením trestního stíhání dne 14. 2. 2005, neboť v té době byl ve výkonu trestu odnětí svobody za předchozí trestný čin uložený rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 9 T 19/2004 (viz příkaz k dodání do výkonu trestu založený na č. l. 25 spisu a úřední záznam na č. l. 80 spisu). Z trestního spisu dále plyne, že dne 21. 2. 2005 byl obviněný poučen, že musí mít ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. obhájce s tím, že pokud si obhájce do dvou dnů od doručení tohoto poučení nezvolí, bude mu soudem ustanoven (č. l. 2 spisu). Obviněný si obhájcem zvolil JUDr. D. S., což jmenovaný soudu oznámil přípisem ze dne 24. 2. 2005 doručeným Policii ČR dne 1. 3. 2005 (č. l. 11 spisu); tuto skutečnost doložil plnou mocí ze dne 21. 2. 2005 (č. l. 12 spisu). Na č. l. 14 spisu je založeno sdělení tohoto obhájce ze dne 8. 4. 2005 doručené Policii ČR dne 11. 4. 2005 (viz č. l. 15 spisu), že předmětnou plnou moc vypovídá. Následně byl obviněný J. U. vyzván, aby si zvolil nového obhájce (viz záznam na rubu č. l. 2 spisu) a jelikož tak neučinil, byl mu opatřením Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 70 Nt 579/2005, jako obhájce ustanoven Mgr. D. H. (č. l. 17 spisu).
Ze spisu je též patrno, že první výslech obviněného J. U. se uskutečnil dne 14. 2. 2005, avšak v rámci tohoto výslechu odmítl vypovídat do doby, než bude přítomen jeho obhájce (č. l. 50-51 spisu). K dalšímu výslechu obviněného v přípravném řízení došlo až dne 8. 6. 2005, a to již za přítomnosti řádně ustanoveného obhájce Mgr. D. H. (č. l. 52-54 spisu). Pokud jde o výslechy jednotlivých svědků, tak z příslušných protokolů o těchto úkonech vyplývá, že dne 23. 5. 2005 došlo za přítomnosti obhájce obviněného Mgr. D. H. k výslechům svědků M. K. a R. L. (č. l. 58-60, 64-66 spisu), dne 2. 6. 2005 byli vyslechnuti svědek T. H. a svědkyně J. K., přičemž obhájce se k oběma výslechům nedostavil, ač byl vyrozuměn (č. l. 55-57, 61-63 spisu). Dne 7. 6. 2005 proběhl výslech svědka P. V., u něhož obhájce obviněného přítomen nebyl (č. l. 67-69 spisu), přičemž z úředního záznamu na č. l. 70 spisu plyne, že orgány činné v trestním řízení se jej snažily o konání tohoto výslechu v jiném než původně plánovaném termínu vyrozumět, což se nepodařilo; následně obhájce uvedl, že vyrozumění považuje za dostatečné a k úkonu se nedostavil z důvodu, že byl zaneprázdněn.
Z výše rozvedené rekapitulace vyplývá, že postupem orgánů činných v trestním řízení nebyla porušena příslušná ustanovení trestního řádu, aby to naplnilo obviněným uplatněný dovolací důvod. V posuzovaném případě byl obviněný po zahájení trestního stíhání poučen o právu zvolit si obhájce, což také učinil a poté, co jeho zvolený obhájce plnou moc vypověděl a obviněný si obhájce nezvolil, byl mu neprodleně ustanoven soudem. Pokud v době od 14. 2. 2005 do 21. 2. 2005, kdy obviněný převzal poučení o tom, že se v jeho případě jedná o nutnou obhajobu ve smyslu §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. a z toho důvodu musí mít obhájce již v přípravném řízení, obhájce neměl, tak ze spisového materiálu vyplývá, že v této době nedošlo - vyjma výslechu obviněného dne 14. 2. 2005, v jehož rámci však odmítl vypovídat s tím, že vyčká na přítomnost svého obhájce - k žádným úkonům trestního řízení, při nichž by mohl své právo na obhajobu jakkoliv realizovat. Ke všem svědeckým výslechům došlo až poté, co byl obviněnému obhájce řádně ustanoven, o výsleších byl řádně vyrozuměn a měl možnost se jich účastnit. Z popsaných důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že v posuzované trestní věci nedošlo k vadě zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., a proto v této části shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným.
V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí z hodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Obviněný J. U. uplatnil v části svého mimořádného opravného prostředku námitky, které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují. Tak je tomu v případě, pokud namítá, že v inkriminovanou dobu jednal v mezích nutné obrany. Existenci podmínek nutné obrany spatřuje v tom, že se bránil nepřiměřenému policejnímu zákroku a brutalitě policistů R. L. a M. K., kdy byl prvně jmenovaným napaden; rozhodně však na policisty neútočil a nenapadal je za použití zbraně. Z takto koncipovaných dovolacích námitek je zřejmé, že obviněný dovozuje okolnosti - vylučující v jeho jednání protiprávnost - výlučně ze zcela odlišných skutkových východisek, než ze kterých při právním posouzení vycházely soudy obou stupňů. Nutno zdůraznit, že závěr, zda v době činu, kladeného mu za vinu, obviněný jednal v nutné obraně podle §13 tr. zák. či nikoli, je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to v rozsahu potřebném pro posouzení takové otázky.
Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud je vázán skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy dříve činné ve věci. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný J. U. spáchal posuzovaný skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho doslovná citace uvedená v úvodu tohoto usnesení), tj. mimo jiné, že „…po výzvě policistů k opuštění úkrytu se slovy „mě nedostanete“ uchopil do ruky štípací kleště, s nimiž se opakovaně snažil zasáhnout do obličeje a krku pprap. L., který byl nucen použít proti němu slzotvorný prostředek, dále se policisty snažil fyzicky napadat údery a kopy směřujícími na tělo a hlavu, následně pprap. L. zasáhl hodem reproduktorovou skříní o velikosti 40x25 cm do čela, a když se ho jmenovaný pokusil svést k zemi, podařilo se mu vyprostit a utéct do chodby bytu, kde uchopil do rukou mačetu s dřevěnou rukojetí a délkou čepele 33 cm, se kterou se ohnal po krku pprap. L., který jej držel zezadu kolem krku a který jej byl nucen pro vlastní bezpečnost pustit, poté utekl do koupelny, kde se uzamčel, a provedení služebního zákroku proti jeho osobě se podařilo realizovat až poté, co na místo přijeli ještě další dva policisté…“. V dovolání obviněný nenamítá, že ohledně takto popsaného skutku rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tj. že mělo být aplikováno ustanovení §13 tr. zák. Lze dodat, že předmětný skutek zcela vylučoval právní závěr o tom, že by dovolatel jednal v mezích nutné obrany podle §13 tr. zák. (neobsahuje žádné zjištění o tom, že by zasahující policisté jednali vůči J. U. způsobem, jak tvrdí v příslušné části dovolání). Nejvyšší soud proto uzavřel, že námitky uplatněné obviněným, ač je vydával za vady hmotně právní, se primárně týkají tvrzených nedostatků ve skutkových zjištěních. Takové výhrady však stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně stanovený dovolací důvod.
Obviněný J. U. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také v tom, že došlo k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 2 písm. b) tr. zák., dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. s tím, že zranění zakročujících policistů byla nesprávně posouzena jako ublížení na zdraví. Uplatněné dovolací námitky směřují do správnosti právního posouzení skutku a svým obsahem korespondují s deklarovaným dovolacím důvodem, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje obviněným namítané právní vady.
Trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zák. se dopustí pachatel, který užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele (srov. ustanovení §89 odst. 9 tr. zák.), takový čin spáchá se zbraní a takovým činem ublíží jinému na zdraví.
Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Ve stručnosti lze připomenout, že pokus trestného činu pouze vyvolává nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde, avšak nikdy se u něj nerozvine příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem požadovaným u dokonaného trestného činu, neboť pachatel tento následek z důvodu absence dokonání deliktu nezpůsobil. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, přičemž trestní zákon v tomto směru požaduje, aby jednání, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, bylo trestné, i když nedošlo k následku, neboť pokus představuje bezprostřední nebezpečí způsobení tohoto následku.
Z tzv. právní věty výroku o vině napadeného rozsudku plyne, že prvostupňový soud považoval znaky přisouzeného trestného činu za naplněné tím, že obviněný dílem užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, tento čin spáchal se zbraní a ublížil takovým činem jinému na zdraví, a dílem se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, čin spáchal se zbraní a ublížil takovým činem jinému na zdraví, a tohoto jednání se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.
Pokud jde o následek, tak ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku vyplývá, že obviněný J. U. svým jednáním způsobil „…pprap. L. otok a oděrku hlavy, prap. H. distorzi ruky a namožení pravého zápěstí a pprap. K. odřeninu na třetím prstu pravé ruky…“. Tato zranění městský soud posoudil jako lehká, která poškozené výrazněji neomezovala v obvyklém způsobu života, zejména pokud jde o drobné oděrky u poškozených R. L. a M. K. Dále v odůvodnění rozhodnutí konstatoval: „Delší pracovní neschopnost si vyžádalo pouze zranění poškozeného T. H., který utrpěl distorzi ruky a namožení pravého zápěstí, pracovní neschopnost trvala od 16. 2. do 3. 5. 2005. Zranění nepochybně vzniklo v přímé příčinné souvislosti se zákrokem vůči obžalovanému, avšak na rozdíl od poškozeného L. nebylo prokázáno, a to ani z výpovědi samotného poškozeného, že by zranění bylo způsobeno v důsledku přímého ataku ze strany obžalovaného“ (vše na str. 4 napadeného rozsudku).
K právní kvalifikaci jednání obviněného J. U. prvostupňový soud mimo jiné uvedl: „…užil přímého fyzického násilí vůči zasahujícím příslušníkům Policie ČR realizujícím soudem vydaný příkaz k dodání do výkonu trestu ve snaze zabránit tomuto zákroku a vyhnout se zadržení, užil tedy násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Pokud obžalovaný k tomuto útoku používal navíc i štípací kleště, s nimiž se snažil zasáhnout poškozeného L., proti jmenovanému navíc hodil i reproduktor a v závěru se jej snažil dokonce zasáhnout mačetou o délce čepele 33 centimetrů, pak se jednání dopustil se zbraní ve smyslu §89 odst. 5 tr. zák…“. Dále zdůraznil: „Dílem pak jednání obžalovaného zůstalo nedokonáno ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., pokud jde o ustanovení §155 odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť zákonný znak ublížení na zdraví nenastal, avšak vzhledem k charakteru a povaze použitých nástrojů, míře agresivity obžalovaného, jeho zjevné snaze zasáhnout citlivá a zranitelná místa na těle poškozených je zřejmé, že v podstatě pouze obezřetností policistů a dílem náhodou, nenastala závažnější poranění. Zejména v případě již zmíněné snahy zasáhnout poškozeného mačetou“ (vše na str. 6 napadeného rozsudku).
Z citovaných skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a rozvedena v jeho odůvodnění, je zjevné, za jakých okolností a jakým způsobem obviněný J. U. užil fyzického násilí proti policistům, kteří se účastnili služebního zákroku - dodání jeho osoby do výkonu trestu odnětí svobody. Je v nich popsán i následek jednání obviněného v podobě zranění policistů R. L. a M. K., která sice nedosahovala intenzity ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákona, neboť se jednalo o poranění lehká, bez výraznějšího omezení v obvyklém způsobu života, avšak jednání obviněného k následku stanovenému v §155 odst. 2 písm. b) tr. zák. bezprostředně směřovalo. Ke způsobení tohoto následku směřovalo i zavinění obviněného, a to minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. S ohledem na způsob provedení útoku, motiv činu i použitou zbraň (především konkrétní způsob užití štípacích kleští a mačety) si obviněný musel být vědom, že může útokem proti tělesné integritě poškozených těmto způsobit i závažnější poranění (zejména v případě útoku vůči R. L.) a pro případ, že takový následek způsobí, s ním byl srozuměn. Podle názoru Nejvyššího soudu zjištěným jednáním obviněný spáchal pokus trestného činu útoku na veřejného činitele podle §8 odst. 1 k §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zák. Toto konstatování je důvodné, byť předmětný trestný čin byl již dokonán v základní i kvalifikované skutkové podstatě [§155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák.] a ve stadiu pokusu zůstal pouze v kvalifikované skutkové podstatě podle §155 odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť celá trestná činnost byla spáchána jedním nepokračujícím jednáním. Při porovnání zmíněné právní kvalifikace s právním posouzením skutku, jak bylo aplikováno v napadeném rozsudku, je zřejmé, že se prvostupňový soud dopustil nepřesnosti, neboť trestný čin sice správně označil podle příslušných ustanovení zvláštní části trestního zákona, ale nepatřičně uvedl, že jde o trestný čin dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. V tomto směru lze proto námitce vznesené dovolatelem přisvědčit.
Projednání dovolání v rozsahu uplatněných námitek by však ve smyslu ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, neboť i při změně právní kvalifikace by byl jeho osobě ukládán trest odnětí svobody nejen opět podle trestní sazby stanovené v §155 odst. 2 tr. zák., ale i při totožné společenské nebezpečnosti spáchaného činu. Zcela zřejmé je také to, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť v rozhodovací činnosti soudů nevyvolává pochybnosti či větší potíže a je již také vyřešena judikaturou soudů.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného J. U. odmítl. Proto nepostupoval podle §265i odst. 3, 4 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. prosince 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k