ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1498.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1498/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2006 o dovolání, které podal obviněný R. F., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. 50 To 410/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 27 T 45/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. 5. 2006, sp. zn. 27 T 45/2005, byl obviněný R. F. uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „v P., dne 14. 7. 2005, v době kolem 16.30 hodin v pátém patře v bytě svého otce J. F., tohoto nejprve bez zjevného důvodu napadl nejméně pěti ranami pěstí ze zadu a z boku do hlavy a obličeje, pak otce chytil rukou do „kravaty“ za krk a druhou rukou, v níž držel nůž o délce čepele 24 cm, naznačil opakovaně proti břichu otce bodnutí, toto jednání doprovázel slovy „teď tě probodnu“, poté se J. F. podařilo R. F. nůž vyrazit, R. F. jej však opět napadl údery pěstí do obličeje a na zemi kopanci do žeber, údery pěstí R. F. napadl otce v obývacím pokoji, přičemž v ruce držel nůž délky cca 15 cm, a když otec vytíral krev v kuchyni, přiložil otci nůž pod krk se slovy „víš, jak my muslimové podřezáváme dobytek?“, naznačil nožem pod krkem otce pohyb podříznutí se slovy „podřezáváme jim krky a tobě ho podříznu taky“, na to řízl otce nožem nad pravé obočí, když se J. F. pokusil z bytu uprchnout, dostihl jej a opakovaně jej tloukl údery pěstí do hlavy, pokud do bytu nejméně třikrát volal syn J. F., Mgr. L. F., a zjišťoval co se v bytě děje, R. F. přikázal otci telefon zvednout s tím, že se v bytě nenachází a přitom otci vyhrožoval, že jestli o tom otec „cekne, má hlavu dole“, při telefonování držel kuchyňský nůž přiložený ke krku svého otce a při telefonování jej opakovaně udeřil pěstí do hlavy, otci dále vyhrožoval zapíchnutím, opakovaně jej tloukl pěstmi do hlavy, pokud se do bytu dostavil J. F., R. F. jej napadl úderem pěstí do čelisti, následně byl přivolanou hlídkou R. F. zadržen, J. F. utrpěl zranění spočívající v řezné ráně vpravo na čele, krevní podlitině v oblasti pravé očnice, zlomení nosních kůstek, roztržení sliznice horního rtu v délce 2 mm, viklavosti horního zevního řezáku vlevo a krevní podlitině hrudníku, s následnou hospitalizací od 14. 7. 2005 do 18. 7. 2005 a dobou léčení do 22. 7. 2005“. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný R. F., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. 50 To 410/2006, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněnému R. F. podle §235 odst. 2 tr. zák. s použitím §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný R. F. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že nesouhlasí s právní kvalifikací skutku soudy obou stupňů. V návaznosti na to konstatoval, že již ve svém odvolání namítl porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. soudem prvního stupně, který podle jeho slov nesprávně posoudil provedené důkazy a na jejich základě dospěl k nesprávnému závěru o skutkovém stavu věci, neprovedl (dovolatelem) navržené důkazy, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí se nevypořádal s tím, proč takto vznesené důkazní návrhy neprovedl a takto nesprávně zjištěný skutkový stav věci i nesprávně právně posoudil. Dovolatel přitom vyslovil názor, že soud prvního stupně porušil zásadu in dubio pro reo vyjádřenou v §2 odst. 5 tr. ř. Zmíněná zásada měla být podle něho aplikována ve vztahu k výslechu svědkyně C. i znaleckému posudku z oboru soudního lékařství a následnému výslechu znalce MUDr. M. Jak uvedl, svědkyně C. i znalec MUDr. M. vnesli pochybnosti o rozsahu skutku a pravdivosti výpovědi poškozeného J. F. Zásada in dubio pro reo je podle jeho slov zásadou, která se aplikuje ve vztahu k řešení otázek skutkových a vyplývá z další zásady, a to „iura novi cúria – soudce zná právo“. Podle jeho přesvědčení však soud prvního stupně tuto zásadu neaplikoval a při svém rozhodnutí vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. V návaznosti na to došlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku. Pokud by totiž soud prvního stupně postupoval podle výše naznačených pravidel, bylo by možné na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci dovodit pouze to, že se svým jednáním dopustil pouze trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., případně trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
V další části odůvodnění dovolání obviněný poukázal na to, že přes výše uvedené námitky, které byly obsaženy v jeho odvolání, odvolací soud dospěl k závěru, že „zjištěný skutkový stav věci … odpovídá požadavkům ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu“ přičemž odkázal na „ust. §263 odst. 7 tr. řádu, dle kterého je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem I. stupně za situace, že se v rámci apelace neprovádí některé důkazy znovu či nově“. K tomu dovolatel vyjádřil názor, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo nezákonné a odvolací soud byl povinen v rámci přezkumu zákonnosti tohoto rozhodnutí k jeho námitkám přihlédnout.
Dovolatel vyslovil nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu rovněž v tom směru, pokud tento soud „nepřipustil“ jeho námitku o nemožnosti jednočinného souběhu trestného činu násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. Podle jeho přesvědčení v daném případě nelze skutek v rozsahu, jak vyplývá z výroku rozsudku soudu prvního stupně, právně posoudit jako jednočinný souběh trestného činu násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., když má za to, „že skutková podstata trestného činu dle ust. §197a odst. 1 tr. zákona je v daném případě již včleněna do skutkové podstaty a kvalifikace skutku jako trestného činu vydírání dle ust. §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona.“
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 8. 2006, sp. zn. 50 To 410/2006, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co krátce zrekapitulovala dovolací námitky, konstatovala, že většina námitek je skutkových a v této části se dovolání míjí s věcným naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a po obsahové stránce neodpovídá ani žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř.
Za relevantní označila námitku, podle které byl skutek nesprávně posouzen jako sbíhající se trestné činy podle §235 tr. zák. a §197a tr. zák., protože trestný čin násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci je již včleněn do skutkové podstaty trestného činu vydírání. V návaznosti na to uvedla, že v obecné rovině platí, že splní-li pachatel jím prezentovanou pohrůžku, může být při zachování téhož skutku trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. konzumován závažnějším poruchovým trestným činem, např. trestným činem vraždy podle §219 tr. zák. nebo ublížení na zdraví podle §222 tr. zák., ke kterým je ve vztahu subsidiarity, popř. i pokusem takového trestného činu. Aby však mohlo dojít k faktické konzumpci, musí poruchový delikt směřovat k takovému cíli závažnějšímu. Je-li vyhrožováno usmrcením, musí fyzický útok směřovat také k usmrcení, je-li vyhrožováno těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, musí fyzický útok směřovat zejména ke způsobení takové újmy. V konkrétním případě bylo obviněným vyhrožováno poškozenému usmrcením a současně došlo ke způsobení lehké újmy na zdraví, proto nebyl tento ohrožovací delikt (trestný čin podle §197a tr. zák.) konzumován poruchovým deliktem (trestným činem podle §221 tr. zák.), neboť ten směřoval ke kvalitativně méně závažnému cíli, než jakým bylo vyhrožováno.
Jak dále státní zástupkyně uvedla, ze skutkové věty výroku o vině je zřejmé, že obviněný otce bil pěstí, ohrožoval ho nožem, přičemž mu vyhrožoval zabitím, podříznutím apod. V této fázi šlo o pouhé vyvolání určitého psychického stavu v ohroženém, aniž to mělo podle úmyslu pachatele sloužit k dosažení dalšího cíle. Teprve při telefonátu mladšího bratra postoupil úmysl obviněného dál, nově směřoval k tomu, aby pomocí stejného působení na duševní stav poškozeného a psychickým nátlakem takto nastalým si vynutil nějaké plnění, a to nepravdivé ujištění, že je vše v pořádku, a aby se poškozený zdržel žádosti o pomoc. Pokud pachatel užitím pohrůžek násilí postupně sledoval kromě obavy z nich samých i další cíl, a sice přinutit poškozeného k rozhovoru podle svých dispozic, jde o souběh trestných činů, a to trestného činu násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. s trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Státní zástupkyně pak ještě poukázala na skutečnost, že z výše citovaných rozhodnutí je zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o která následně opřely právní posouzení skutků jako trestných činů ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., přičemž nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad.
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnut jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný R. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky z podstatné části směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká především neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů (viz např. námitky týkající se výpovědi svědkyně C. či znaleckého posudku MUDr. M.) a nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům. Převážně teprve sekundárně – z uvedených procesních (skutkových) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti z podstatné části spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v naznačeném směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že skutek v rozsahu, jak vyplývá z výroku rozsudku soudu prvního stupně, nelze právně posoudit jako jednočinný souběh trestného činu násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., neboť skutková podstata trestného činu podle §197a odst. 1 tr. zákona je v daném případě již včleněna do skutkové podstaty trestného činu podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona. Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Souběh (konkurence) trestných činů je dán tehdy, jestliže se pachatel dopustil dvou nebo více trestných činů dříve než byl pro některý z nich vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující rozsudek, za podmínky, že tento rozsudek později nabyl právní moci a že o něm neplatí fikce neodsouzení. Soudní praxe i teorie rozlišuje následující druhy souběhu. Jednočinný souběh stejnorodý, který spočívá v tom, že pachatel jedním skutkem vícekrát naplní tutéž skutkovou podstatu trestného činu, jednočinný souběh nestejnorodý, kdy pachatel jedním skutkem naplní více různých skutkových podstat, vícečinný souběh stejnorodý, kdy pachatel více skutky spáchá trestné činy stejné skutkové podstaty, a vícečinný souběh nestejnorodý, kdy pachatel více skutky spáchá trestné činy různých skutkových podstat. Vícečinný souběh tedy předpokládá více skutků a každý z těchto skutků se posuzuje jako samostatný trestný čin. Naproti tomu při jednočinném souběhu jde o skutek jediný, kterým je spácháno více trestných činů. Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (viz Šámal, P., Půry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2004. 26, 27 s.).
Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a takový čin spáchá se zbraní.
S dovolatelem lze v obecné rovině zásadně souhlasit, že není možný jednočinný souběh trestných činů násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a tr. zák. a vydírání podle §235 tr. zák. Je-li pohrůžka usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou prostředkem vynucení určitého chování, nejde o trestný čin podle §197a tr. zák., ale o trestný čin podle §235 tr. zák. (viz rozhodnutí č. 25/1983 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění soudů však vyplývá, že předmětné jednání obviněného je třeba posuzovat jako nestejnorodý vícečinný souběh (uvedených trestných činů). Z hlediska hodnocení celého děje je totiž třeba konstatovat, že zjištěný skutkový děj měl dynamický vývoj, probíhal v konkrétních, jasně definovatelných fázích.
V počáteční fázi skutkového děje obviněný svého otce „bez zjevného důvodu napadl nejméně pěti ranami pěstí ze zadu a z boku do hlavy a obličeje, pak otce chytil rukou do „kravaty“ za krk a druhou rukou, v níž držel nůž o délce čepele 24 cm, naznačil opakovaně proti břichu otce bodnutí, toto jednání doprovázel slovy „teď tě probodnu“, poté se J. F. podařilo R. F. nůž vyrazit, R. F. jej však opět napadl údery pěstí do obličeje a na zemi kopanci do žeber, údery pěstí R. F. napadl otce v obývacím pokoji, přičemž v ruce držel nůž délky cca 15 cm, a když otec vytíral krev v kuchyni, přiložil otci nůž pod krk se slovy „víš, jak my muslimové podřezáváme dobytek?“, naznačil nožem pod krkem otce pohyb podříznutí se slovy „podřezáváme jim krky a tobě ho podříznu taky“, na to řízl otce nožem nad pravé obočí, …“.
Jak správně a výstižně soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí k této fázi konstatoval, tato výhrůžka „prostředkem k vynucení určitého chování nebyla“.
Poté, co do inkriminovaného bytu zavolal syn poškozeného J. F., Mgr. L. F. proběhla další fáze předmětného děje. Když jmenovaný syn „zjišťoval co se v bytě děje“, obviněný „přikázal otci telefon zvednout s tím, že se v bytě nenachází a přitom otci vyhrožoval, že jestli o tom otec „cekne, má hlavu dole“, při telefonování držel kuchyňský nůž přiložený ke krku svého otce…“.
Soud druhého stupně jednání obviněného v této fázi zhodnotil slovy tak, že „pohrůžka usmrcením a těžkou újmou na zdraví byla jen v jedné fázi jednání obžalovaného prostředkem k vynucení určitého jednání poškozeného, a to konkrétně, pokud obžalovaný poškozenému přikázal zvednout telefon s tím, že on (tj. obžalovaný) se v bytě nenachází a přitom mu vyhrožoval, že jestli o tom „cekne, má hlavu dole“…“.
Nejvyšší soud tedy shrnuje, že v úvodní fázi děje obviněný svému otci „pouze“ vyhrožoval a bil ho, přičemž toto jednání nebylo prostředkem k vynucení nějakého dalšího chování ze strany poškozeného. Obviněný tak tímto jednáním, jež bylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu, dokonal trestný čin násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. Teprve v další fázi děje (poté, co do bytu volal syn poškozeného Mgr. L. F.), kdy jednání obviněného nabylo odlišného charakteru, neboť popsaným způsobem úmyslně poškozeného nutil ke konkrétnímu jednání, tj. aby pod vlivem násilné pohrůžky svému synovi Mgr. L. F. sdělil, že obviněný se v předmětném bytě nenachází, obviněný naplnil skutkovou podstatu trestného činu vydírání, a to se zřetelem ke skutečnosti, že čin spáchal ve smyslu ustanovení §89 odst. 5 tr. zák. se zbraní (použil kuchyňský nůž), podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci dovolatele žádné opodstatnění.
Lze tak konstatovat, že právní závěry soudů nejsou v nesouladu se skutkovými zjištěními, jež po zhodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. učinily. V souvislosti s tím je na místě připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. F. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. prosince 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý