ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1575.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1575/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2006 dovolání, které podal obviněný J. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 5 To 175/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 210/2004, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 5 To 175/2005, zrušuje v části, jíž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 2 T 210/2004, a to proti výroku o vině pod bodem 1), kterým byl uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. a proti výroku o trestu. Dále se zrušuje rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 2 T 210/2004, ve výroku o vině pod bodem 1), jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. a ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Vyškově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 2 T 210/2004, byl obviněný J. G. uznán vinným, že
1) dne 4. 2. 2004 prodal ve sběrně surovin M. F., K., okres B, hliníkový kryt ochrany svorkovnic ze sloupu veřejného osvětlení, který byl předtím odcizen z prostoru R., ulice N., když obžalovaný si byl této skutečnosti vědom, čímž majiteli M. ú. R. byla způsobena škoda přibližně ve výši 1.500,- Kč,
2) dne 24. 2. 2004 v 18.05 hod. v D., okres V., na silnici třídy č. ve směru na L., řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. VAZ 2101, r. z., ačkoliv není držitelem řídičského oprávnění a rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 1 T 243/2003, který nabyl právní moci dne 7. 1. 2004, byl odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. b) tr. zák. mimo jiné k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř roků.
Takto popsané jednání soud prvého stupně právně kvalifikoval v bodě 1) jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2) jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Za to obviněného odsoudil podle §251 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný J. G. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 5 To 175/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. G. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že pokud jde o skutek uvedený pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, nebyla u jeho osoby prokázána subjektivní stránka trestného činu podílnictví, tedy že by věděl, že hliníkové kryty byly I. B. získány trestným činem. V tomto směru konstatoval, že trestnost nabytí hliníkových krytů I. B. nebyla prokázána z hlediska způsobu provedení, tak i výše způsobené škody, která ani zdaleka nedosáhla výše škody nepatrné podle §89 odst. 11 tr. zák. Klíčový svědek I. B. nebyl vyslechnut, čímž došlo k porušení zásady zakotvené v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Obviněný zdůraznil, že citovaným trestným činem byl uznán vinným prakticky bez důkazů, čímž došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Pokud jde o jednání pod bodem 2) rozsudku prvostupňového soudu, upozornil, že se k vytýkanému skutku, jehož společenská nebezpečnost je relativně nízká, doznal, doznáním napomohl k objasnění své trestné činnosti a svého jednání litoval. Jedná se proto o polehčující okolnosti podle §33 písm. ch), j) tr. zák.; z napadených rozhodnutí však nevyplývá, že by k nim soudy obou stupňů přihlédly. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že nízká společenská nebezpečnost jednání a zákonné polehčující okolnosti u skutku pod bodem 2) výroku o vině i pochybnosti o trestní odpovědnosti ohledně skutku pod bodem 1) téhož výroku neodůvodňovaly nepodmíněný trest odnětí svobody uložený v polovině trestní sazby uvedené v §251 odst. 1 tr. zák., a to ani s přihlédnutím k jeho osobě a předchozímu životu. Podle názoru dovolatele je druh trestu nepřiměřeně přísný a z pohledu generální prevence bylo možné i vhodné ukládat trest výchovný. Jestliže se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvého stupně ohledně uložení nepodmíněného trestu, mohl s přihlédnutím k zákonným polehčujícím okolnostem a okolnostem případu zmírnit způsob výkonu uloženého trestu aplikací §39a odst. 3 tr. zák. Obviněný dodal, že doposud se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici s dozorem, kde pracoval. V tomto ohledu vyslovil obavu, že při převedení do věznice s ostrahou je jeho pracovní zařazení téměř vyloučeno, což má dopad nejenom na další výchovné působení na jeho osobu, ale i na náhradu způsobené škody a náhradu nákladů řízení.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 5 To 175/2005, a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Opis dovolání obviněného byl ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Dovolací soud však ke dni rozhodnutí ve věci vyjádření neobdržel.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. G. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
S poukazem na tyto skutečnosti je nutno označit za irelevantní námitky obviněného, pokud v dovolání uvádí, že nebyl vyslechnut klíčový svědek I. B. a byl uznán vinným „prakticky bez důkazů“. Rovněž tvrdí, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu nízkou společenskou nebezpečnost jeho jednání pod bodem 2) rozsudečného výroku, dostatečně nepřihlédly k polehčujícím okolnostem ve smyslu §33 písm. ch), j) tr. zák., nezvážily pochybnosti o trestní odpovědnosti ohledně skutku pod bodem 1) výroku o vině a v návaznosti na tato pochybení mu uložily nesprávný druh trestu. Tento trest je navíc v rozporu s účelem trestu předpokládaným trestním zákonem a nemá na jeho osobu výchovný vliv. Nutno zdůraznit, že tyto uplatněné výhrady předně představují námitky ohledně správnosti zjištěného skutkového stavu věci včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž jak již bylo výše zdůrazněno, tak v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Dále pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř.) nelze podřadit zmíněné výhrady obviněného ohledně uloženého trestu. Nutno poznamenat, že nesprávný postup soudu při ukládání trestu z hlediska jeho druhu a výše je možné vytýkat (odhlédneme-li od dovolatelů odsouzených k trestu odnětí svobody na doživotí) pouze v rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Je zjevné, že v zákoně konstatované vady ohledně trestu nebyly v podaném dovolání uplatněny.
Nejvyšší soud připomíná, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Dovolací soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v §265b tr. ř. Pokud by obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výlučně jen z dosud probraných námitek, bylo by nezbytné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však relevantní námitka obviněného J. G. směřující do výroku o vině pod bodem 1) ohledně absence subjektivní stránky trestného činu podílnictví podle §251 tr. zák. včetně toho, zda jednání pachatele předchozího činu, jímž byla předmětná věc získána, kterou obviněný následně prodal, bylo trestným činem.
Protože Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku v rozsudku soudu prvého stupně [právní posouzení skutku ve výroku o vině pod bodem 1), s nímž se ztotožnil i odvolací soud], proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů relevantních námitek uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k níže popsaným závěrům.
Trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Podílnictví patří k formám trestné součinnosti; napomáhá tomu, aby byl zachován stav vytvořený základním (hlavním) trestným činem (tj. předchozím, na který podílnictví navazuje). Předmětem útoku je cizí věc získaná trestným činem (nikoli např. přestupkem) spáchaným jinou osobou. Skutečnost, že věc byla získána trestným činem, musí být v řízení o trestném činu podílnictví bezpečně zjištěna a z odůvodnění rozsudku musí být také patrno, jakým trestným činem se tak stalo (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 7/1978). Při posuzování znaků trestného činu podílnictví se vychází z trestnosti činu hlavního pachatele. Převedením na sebe nebo jiného podílník získává dispoziční moc nad věcí, která byla získána trestným činem, a směřuje k realizaci užitku z věci pro sebe nebo pro jiného. Pachatelem podílnictví může být kdokoli, ale vždy jen osoba rozdílná od pachatele, spolupachatele a účastníka základního trestného činu. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl; k naplnění subjektivní stránky zmíněného trestného činu je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc získána, je trestným činem.
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze skutek, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu ve Vyškově, právně kvalifikovat jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. Jeho popis neobsahuje skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat na naplnění objektivní a subjektivní stránky tohoto trestného činu. Z popisu zmíněného skutku mimo jiné vyplývá, že obviněný J. G. prodal ve sběrně surovin hliníkový kryt, který byl předtím odcizen a této skutečnosti si byl vědom, čímž byla způsobena majiteli předmětné věci M. ú. R. škoda přibližně ve výši 1.500,- Kč. Z takto koncipovaného popisu skutku nelze dovodit, že by obviněný na sebe převedl věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, jak je uvedeno v tzv. právní větě výroku o vině pod bodem 1) v rozsudku prvostupňového soudu.
Ke skutkovým zjištěním ohledně bodu 1) výroku o vině soud prvého stupně v odůvodnění rozsudku na str. 3 mimo jiné konstatoval: „…obžalovanému nebylo prokázáno, že by on sám ochranné kryty veřejného osvětlení přímo odcizil, neboť jak v rámci hodnocení důkazů bylo konstatováno, žádný nesvědčí o vině obžalovaného v tomto smyslu… Obžalovaný sám doznal, že o odcizení ochranných krytů veřejného osvětlení věděl a svolil k tomu, aby on prostřednictvím svého průkazu totožnosti kov ve sběrných surovinách prodal.“ Se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně se ztotožnil Krajský soud v Brně, který v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné poukázal na výpověď obviněného v hlavním líčení ze dne 7. 12. 2005, v níž uvedl, že hliníkový kryt odcizil I. B. a obviněný „to s ním pouze prodal“. Odvolací soud uzavřel: „…obžalovaný mj. z okolností, za jakých mu B. hliníkové kryty přinesl, z jeho sdělení i ze znalosti místních poměrů musel předpokládat, ne-li najisto vědět, že jde o věci patřící někomu jinému, tedy o věci, které byly získány trestnou činností spáchanou jinou osobou.“ (vše na str. 3 napadeného usnesení).
Jak již bylo uvedeno, při posuzování trestného činu podílnictví podle §251 tr. zák. se vychází z trestnosti činu hlavního pachatele. Pro trestnost podílnictví není rozhodné, zda zanikla trestnost trestného činu, kterým byla věc získána nebo že pachatele hlavního trestného činu nelze stíhat. Nezáleží ani na tom, kdo, kdy a za jakých okolností ho spáchal. Pro posouzení trestní odpovědnosti podílníka je podstatné, aby znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc uvedená v tomto ustanovení získána, je trestným činem (nikoliv např. přestupkem). Proto nestačí vědomost o tom, že se jiná osoba zmocnila cizí věci, ale pachatel musí vědět, resp. být alespoň srozuměn s tím, že pachatel hlavního trestného činu jím mohl způsobit škodu, kterou lze posoudit jako škodu nikoli nepatrnou (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 7/1995). Měl-li být tento čin krádeží podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., musí být podílníkovi prokázána i vědomost o skutkových okolnostech naplňujících formální znaky tohoto trestného činu, tedy vědomost, že jeho pachatel byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 45/2001).
V posuzovaném případě soudy obou stupňů vůbec nezjišťovaly, zda odcizení předmětné věci třetí osobou, kterou měl být podle tvrzení obviněného I. B., mohlo zakládat trestný čin a naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. (v napadeném rozsudku je neúplně uveden §251 odst. 1 tr. zák.) nedovodily ve vztahu k žádné konkrétně zjištěné skutkové okolnosti, která by byla součástí zjištěného skutku a která by s tímto zákonným znakem korespondovala. Bylo sice prokázáno, že obviněný J. G. věděl, že se hliníkového krytu zmocnil I. B. odcizením. Žádný ze soudů ale neučinil výslovné zjištění, že obviněný znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jmenovaným, je trestným činem. Soudy se proto měly zabývat tím, zda obviněný alespoň ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. věděl, že tato jiná osoba se mohla dopustit trestného činu krádeže a pro takový případ byl s tím srozuměn. S ohledem na výši škody způsobené odcizením zmíněné věci, jež nedosahovala zákonné hranice stanovené pro škodu nikoli nepatrnou, tj. nejméně 5.000 Kč (§89 odst. 11 tr. zák.), přicházela v posuzovaném případě v úvahu (při splnění dalších podmínek) právní kvalifikace jednání hlavního pachatele jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Za této situace bylo nutno zvažovat, zda obviněný J. G. věděl, resp. mohl vědět, že šlo o trestnou činnost jiné osoby (tj. že odcizením hliníkového krytu se pachatel hlavního trestného činu dopustil trestného činu krádeže, neboť byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán), a to při uvážení např. povědomí obviněného o trestní minulosti tohoto pachatele, popř. jeho sklonech k páchání majetkové trestné činnosti, znalosti prostředí, v němž se pohybuje apod.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že obviněný J. G. podal dovolání do výroku o vině pod bodem 1) důvodně, neboť v souvislosti s popsanou vadou ohledně právního posouzení skutku nelze považovat rozsudek soudu prvého stupně v tomto výroku za správný, přičemž v důsledku zjištěného nedostatku je chybný i výrok o uloženém trestu, který obsahově na výrok o vině navazuje. Proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 5 To 175/2005, v části, jíž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 2 T 210/2004, a to proti výroku o vině pod bodem 1), kterým byl uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. a proti výroku o trestu. Tento postup je důvodný, neboť zmíněné pochybení nebylo v odvolacím řízení napraveno. Dovolací soud zrušil i rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 2 T 210/2004, ve výroku o vině pod bodem 1), jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. a ve výroku o trestu. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Vyškově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pouze pro úplnost lze poznamenat, že tímto postupem nebyla dotčena právní moc výroku o vině pod bodem 2) v rozsudku prvostupňového soudu.
Po částečném zrušení obou napadených rozhodnutí se trestní věc obviněného J. G. dostala v rozsahu zrušení do procesního stadia řízení před soudem prvého stupně. Úkolem Okresního soudu ve Vyškově bude - při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu - věc projednat a učinit v ní zákonu odpovídající rozhodnutí. V rámci řešení předběžné otázky by mělo být zejména objasněno, zda odcizení hliníkového krytu zakládalo trestný čin, popřípadě o jaký trestný čin šlo, a to při zvážení případné trestní odpovědnosti jeho pachatele, nebo zda šlo pouze o přestupek. Dále, zda obviněný J. G. měl vědomost o skutkových okolnostech naplňující formální znaky tohoto trestného činu. Pokud zmíněný právní závěr soud učiní, tak potřebná skutková zjištění zahrne do tzv. skutkové věty výroku o vině (§120 odst. 3 tr. ř.). Nejvyšší soud ponechává na úvaze prvostupňového soudu, jaké konkrétní důkazy provede (mohou je navrhnout i strany trestního řízení), aby byl současně naplněn požadavek stanovený v §2 odst. 5 tr. ř. Po vyhodnocení všech ve věci provedených důkazů postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. soud prvého stupně zjištěný skutkový stav opětovně právně posoudí, zejména z hlediska, zda jednání obviněného naplňuje všechny formální a materiální znaky trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Skutková zjištění následně vyjádří v odůvodnění rozhodnutí tak, aby z nich byly zřejmé všechny okolnosti ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř.
Pro úplnost lze připomenout, že podle ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. je při novém projednání a rozhodnutí věci Okresní soud ve Vyškově vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil v tomto usnesení. Protože napadená rozhodnutí byla v uvedeném rozsahu zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže ve smyslu ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k