ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1621.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1621/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2006 dovolání, které podala obviněná Ing. J. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 3 To 1040/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 272/2003, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Ing. J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2004, sp. zn. 71 T 272/2003, byla obviněná Ing. J. S. uznána vinnou, že
1) v období od 1. 3. 2001 do 30. 4. 2001 v O. neoprávněně pobírala od S. m. O., Ú. m. o. O. –J., odboru sociální péče, opakované dávky sociální péče, které jí byly přiznány na základě rozhodnutí S. m. O., Ú. m. o. O. –J., č. j., ve výši 1.770,- Kč měsíčně s ohledem na žádost obžalované o dávku sociální péče ze dne 28. 3. 2001, přičemž, přestože byla řádně poučena o povinnosti uvést veškeré údaje, vztahující se k majetkovým poměrům, rozhodné pro poskytnutí a trvání nároku na dávku, úmyslně zamlčela své skutečné majetkové poměry, zejména že je spoluvlastníkem a vlastníkem pozemků, kdy v tomto období jí byly neoprávněně vyplaceny dávky sociální péče v celkové výši 3.540,- Kč,
2) v období od 1. 7. 2001 do 31. 3. 2002 v O. neoprávněně pobírala od S. m. O., Ú. m. o. O. –J., odboru sociální péče, opakované dávky sociální péče, které jí byly přiznány na základě rozhodnutí S. O., Ú. m. o. O. –J., č. j., ve výši 1.177,- Kč měsíčně, dále rozhodnutím č. j., ve výši 1.507,- Kč měsíčně, a dále rozhodnutím č. j., ve výši 1.432,- Kč měsíčně, s ohledem na žádost obžalované o dávku sociální péče ze dne 11. 7. 2001, přičemž, přestože byla řádně poučena o povinnosti uvést veškeré údaje, vztahující se k majetkovým poměrům, rozhodné pro poskytnutí a trvání nároku na dávku, úmyslně zamlčela své skutečné majetkové poměry, zejména že je spoluvlastníkem a vlastníkem pozemků, kdy v tomto období jí byly neoprávněně vyplaceny dávky sociální péče v celkové výši 12.198,- Kč,
svým jednáním v bodech 1) a 2) tak způsobila S. m. O., Ú. m. o. O. –J., ul. H. č., O. –H., škodu v celkové výši 15.738,- Kč.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a obviněnou odsoudil podle §250 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podmíněně odložil podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozenému S. m. O., Ú. m. o. O. –J., ul. H. č., O., škodu ve výši 15.738,- Kč.
Proti konstatovanému rozsudku podala obviněná odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2005. sp. zn. 3 To 1040/2004, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná Ing. J. S. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněná uvedla, že nesprávné právní posouzení spatřuje především v tom, že obecné soudy se náležitě nevypořádaly s její obhajobou a pouze konstatovaly, že naplnila formální znaky žalovaného skutku kvalifikovaného jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Namítla, že v průběhu trestního řízení poukazovala na veškeré okolnosti případu a navrhovala i v rámci odvolacího řízení vyslechnout svědky. S touto argumentací se soudy nijak nevypořádaly a zamítly návrhy na doplnění dokazování.
Obviněná konstatovala, že podstatou žalovaného jednání má být, že ve dvou časových obdobích roku 2001 až 2002 měla vylákat z Ú. dávky sociální péče v celkové výši 15.738,- Kč, neboť neuvedla veškeré údaje vztahující se k jejím majetkovým poměrům a úmyslně zamlčela své skutečné majetkové poměry. V této souvislosti namítla, že se ostře ohrazuje proti této subjektivní stránce, neboť rozhodně neměla v úmyslu poškodit stát, když je do dnešního dne přesvědčena, že splňuje všechny podmínky k přiznání dávek sociální péče. Obviněná má za to, že ji měla být přiznána nezbytná sociální ochrana pro zajištění jejích základních životních potřeb, kterou zaručuje čl. 30 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, a jež byla postupem odvolacího soudu porušena. Připomněla, že celý život řádně pracovala. Když v roce 1991 začala podnikat, musela si od tehdejšího známého, dnes již svého manžela pana S., půjčit větší finanční obnos ve výši 300.000,- Kč. Tuto půjčku musela splácet z úvěru u U. b. Pokud jde o nemovitosti v K. a na M. obviněná poukázala na skutečnost, že jejich faktická tržní hodnota byla zanedbatelná, neboť se jednalo o nemovitosti na cizím pozemku, respektive tyto byly zastaveny na úhradu úvěru, takže pro její osobu šlo spíše o břemena, z kterých neměla žádný užitek, i když formálně byla jejich vlastníkem. Právě z těchto důvodů při vypisování čestného prohlášení na příslušném sociálním odboru tyto své pozemky neuvedla. Obviněná zdůraznila, že byla skutečně na hranici existenčního minima a po 35-ti letech práce je přesvědčena, že má nárok na sociální dávky. Pokud se krajský soud zabýval i majetkovými poměry jejího manžela, tak k tomu uvedla, že sice v R. pobírá 800,- Euro měsíčně, avšak tato částka je vzhledem k životním nákladům v této zemi postačující toliko na úhradu základních životních potřeb a závazků, které měl ještě z doby, než se poznali. Nadále je přesvědčena, že splňuje status sociálně potřebného občana, správní orgán náležitě nezkoumal její celkové sociální a majetkové poměry, aby mohlo být objektivně posouzeno, zda je či není schopna plně si zajistit dostatečné prostředky ke své výživě. Podle obviněné se správní uvážení tohoto orgánu omezilo toliko na údaje obsažené v čestném prohlášení, které nekorespondovaly s výpisem z katastru nemovitostí. V průběhu celého trestního řízení navrhovala kromě výslechu svědků, aby byl vyžádán objektivní znalecký posudek k tržní ceně předmětných nemovitostí v době roku 2000-2001, neboť s ohledem na právní závady a jiná břemena je přesvědčena, že znehodnocovaly jejich cenu do té míry, že byly prakticky bezcenné.
Závěrem dovolání obviněná vyjádřila přesvědčení, že postupem správních orgánů i soudů obou stupňů jsou poškozena její osobnostní práva a že se jedná o propojení těchto institucí včetně policie a státních zastupitelství. Bylo jí odejmuto základní právo se náležitě hájit a nebyla prověřena její obhajoba spočívající v tom, že shora zmíněné nemovitosti neměly žádnou hodnotu a nemohly mít proto na přiznání sociálních dávek vliv. O šikanózním přístupu svědčí mimo jiné i jednání před Krajským soudem v Ostravě dne 20. 12. 2004, kdy požadovala, aby jí bylo umožněno nahrávání průběhu veřejného zasedání, což jí, aniž by k tomu byl důvod, nebylo umožněno. V průběhu jednání byla často nevhodným způsobem přerušována a nebyl jí dán prostor k řádné obhajobě. Z popsaných důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí s uvedením závazného právního názoru týkající se zejména postupu při uplatnění jejích práv.
Vlastnoruční podání učinila i obviněná Ing. J. S. (č. l. 288-290 tr. spisu), přičemž je označila za doplnění dovolání. V podrobnostech uvedla jednak důvody, pro které nesouhlasí s odsouzením své osoby, jednak vznesla námitku podjatosti samosoudkyně okresního soudu a celého senátu soudu druhého stupně. Rovněž navrhla zrušení obou napadených soudních rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru nelze námitkám obviněné přisvědčit. V tomto směru odkázala na opatřená skutková zjištění o zákonných podmínkách poskytování dávek sociální péče, se kterými sice byla dovolatelka opakovaně seznámena, avšak v rozporu se svými skutečnými majetkovými poměry nikdy neuvedla jejich skutečný stav. Dále státní zástupkyně k činu obviněné konstatovala: „…není sporu o tom, že důvody, které ji k tomu vedly, nemohly být zohledněny při posuzování subjektivní stránky jejího jednání, když jí žádné překážky nebránily, aby v souvislosti s uplatněním v žádosti sociálně potřebné osoby sdělila pravdivě veškeré rozhodné údaje o vlastnictví uvedených nemovitostí, jakož i další skutečnosti, které by podle jejího názoru mohly obsah tohoto právního vztahu právně relevantním způsobem poznamenat a kterými se hájila až v postavení obviněné. Naopak z jejího přístupu k věci zcela logicky vyplývá, že s ohledem na poučení, kterého se jí dostalo, jakož i s ohledem na její vysokoškolské vzdělání i její bývalé profesní zaměření, si minimálně musela být vědoma, že neúplností informací o své aktuální majetkové situaci předejde vzniku možných překážek při rozhodování o přiznání sociálních dávek a současně musela být srozuměna i s faktem, že za těchto okolností by jí takové dávky mohly být poskytnuty bez splnění předepsaných podmínek.“ (str. 2 vyjádření). Státní zástupkyně odmítla i námitku obviněné týkající se materiální stránky trestného činu. V tomto směru zdůraznila, že jednala-li dovolatelka s ohledem na absentující tržní hodnotu svých nemovitostí, přehlédla, že pokud by tomu tak skutečně bylo, předmětné nemovitosti by nemohly sloužit jako předmět zástavního práva formálně zajišťujícího její pohledávku u finančního ústavu a následně by se nemohly stát předmětem darovací smlouvy a představovat tak majetkovou protihodnotu finanční pohledávky vzniklé na straně jejího věřitele W. S. ještě v době před uzavřením jejich manželství. Nezanedbatelnou roli sehrál i fakt, že v období vytýkaného jednání dovolatelka pobírala jako jeho manželka z jeho strany spíše symbolický finanční příspěvek a za daného stavu věci odmítla otázku svých životních nákladů řešit z titulu uvedeného rodinného postavení a způsobem odpovídajícím podmínkám zákona o rodině. Na základě těchto skutečností státní zástupkyně uvedla, že se závěrem soudů obou stupňů o způsobu posouzení jednání dovolatelky se lze plně ztotožnit, a navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné Ing. J. S. jako zjevně neopodstatněné odmítl a rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněné Ing. J. S. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Jelikož obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce [§265d odst. 2 tr. ř.], nelze přihlížet ke zmíněnému vlastnímu podání obviněné Ing. J. S. ve věci. Podle názoru Nejvyššího soudu zákon nepochybně předpokládá zcela jinou součinnost obhájce při podání dovolání (jeho doplnění), než je písemnost, kterou obviněná sama vypracovala a u soudu podala, v níž rozvíjí dovolací námitky popřípadě činí výhrady další. Rovněž je nutno upozornit, že v řízení před dovolacím soudem nebylo možno uvedený nedostatek odstranit postupem ve smyslu ustanovení §265d odst. 2 věty druhé tr. ř., tj. obviněné vrátit podání označené jako doplnění dovolání s tím, že dovolání (v daném případě jeho doplnění) může podat pouze prostřednictvím obhájce, neboť již uplynula dvouměsíční lhůta k podání dovolání stanovená v §265e tr. ř. Podle §265f odst. 2 tr. ř. totiž platí, že rozsah, v němž je dovolání napadeno, a důvody dovolání, lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky (v dovolání podaném prostřednictvím obhájce) naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z hlediska dovolacího řízení jsou irelevantní výtky obviněné Ing. J. S., když v dovolání v podrobnostech uvádí svoji verzi události, dále tvrdí porušení práva na obhajobu (zejména neprovedení obhajobou navržených důkazů, neumožnění pořízení zvukové nahrávky z veřejného zasedání konaného o odvolání), a v čemž spatřuje, že jí bylo zabráněno náležitě se hájit. Těmito výhradami včetně tvrzeného propojení orgánů správních, soudních, státních zastupitelství a policie dovolatelka nezpochybnila právní závěry učiněné v napadených rozhodnutích, ale primárně je zaměřila proti úplnosti provedeného dokazování a správnosti skutkových zjištění, popřípadě jde o výhrady jiného procesního charakteru. Zmíněné námitky nenaplňují nejen obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný další z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny. V tomto směru tudíž nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Prostřednictvím výše citovaného dovolacího důvodu obviněná současně zpochybnila úmyslné zavinění ve vztahu k zákonným znakům trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a v podstatě vytkla i absenci materiální stránky zmíněného trestného činu. Takto koncipované dovolací námitky směřují do správnosti právního posouzení skutku a svým obsahem korespondují s deklarovaným dovolacím důvodem, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují namítané právní vady.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli nepatrnou rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč. Podle §3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Podle §4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Ve stručnosti lze připomenout, že z hlediska trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. je omyl rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti znala, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek pro druhou stranu. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (srov. znění §3 odst. 3 tr. zák.).
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě pod body 1) a 2) výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Ostravě, v podstatě vyplývá, že obviněná Ing. J. S. v předmětném období neoprávněně pobírala od S. m. O., Ú. m. o. O. –J., odboru sociální péče, opakované dávky sociální péče, které jí byly přiznány rozhodnutím tohoto úřadu na základě obviněnou podaných žádostí o dávku sociální péče, přičemž ačkoliv byla vždy řádně poučena o povinnosti uvést veškeré údaje, vztahující se k majetkovým poměrům, jež byly rozhodné pro poskytnutí a trvání nároku na dávku, úmyslně zamlčela své skutečné majetkové poměry, zejména že je spoluvlastníkem a vlastníkem pozemků, v důsledku čehož jí byly neoprávněně vyplaceny dávky sociální péče v celkové výši 15.738,- Kč a v této částce způsobila S. m. O., Ú. m. o. O. –J., škodu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že obviněná Ing. J. S. zamlčela v žádosti respektive v čestném prohlášení, jež tvoří přílohu této žádosti, skutečnosti významné pro přiznání dávky sociální péče, tj. své vlastnické právo k pozemku s rekreační chatou v M. a spoluvlastnické právo k pozemku v katastrálním území K. Z tzv. právní věty výroku o vině předmětného rozsudku je zřejmé, že prvostupňový soud považoval zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. za naplněné v tom, že obviněná ke škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že uvedla jiného v omyl a způsobila tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Ostravě (následně i odvolací soud) v rozporu s trestním zákonem, když v zjištěném jednání obviněné Ing. J. S. shledal zmíněný trestný čin.
V odůvodnění napadeného usnesení Krajský soud v Ostravě ke skutkovým zjištěním konstatoval: „V projednávaném případě skutečně došlo k opakovanému úmyslnému zamlčení skutečných majetkových poměrů obžalované, což vedlo k neoprávněnému opakovanému vyplácení dávek sociální péče…“. Dále uvedl: „Pokud se jedná o subjektivní stránku tohoto trestného činu, lze na straně obžalované spatřovat alespoň nepřímý úmysl, když věděla, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, v tomto případě zájem společnosti na ochraně majetkových práv před neoprávněnými zásahy a pro případ, že je způsobí, byla s tím srozuměna.“ V této spojitosti odvolací soud zdůraznil: „Na srozumění obžalované je možno usuzovat z toho, že byla výslovně v čestném prohlášení, které vlastnoručně podepsala dne 28. 3. 2001, upozorněna na možnost trestních následků, které by ji postihly v případě vyplnění nepravdivého čestného prohlášení. Obžalovaná se taktéž ve své prvotní žádosti o přiznání sociální dávky, jak je založena na č. l. 20 spisu, vůbec nezmínila o vlastnictví či spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem ani o skutečnosti, že pobírá výživné od manžela ve výši 2.000,- Kč. Příjem uvedené částky uvedla až v podaném odvolání do rozhodnutí odboru sociální péče Ú. m. o. O. –J. ze dne 12. 4. 2001. Při hodnocení subjektivní stránky vytýkané trestné činnosti je nezbytné rovněž přihlédnout k osobě obžalované, která má vysokoškolské vzdělání, pracovala dle jejího vlastního vyjádření jako ekonomka a vedoucí kontrol České obchodní inspekce. Nejedná se tudíž o osobu s minimálním základním vzděláním, která by mohla namítat případné nejasnosti v otázce sdělování údajů, rozhodných pro přiznání sociálních dávek.“ (vše na str. 5 napadeného usnesení).
V rámci odvolacího řízení se Krajský soud v Ostravě, a to na rozdíl od soudu prvního stupně, náležitě zabýval i materiální stránkou činu obviněné Ing. J. S., přičemž připomněl nejen ustanovení §3 odst. 2, 4 tr. zák. (srov. znění citované výše), ale uvedl i konkrétní skutečnosti, které tento znak naplňují. V této souvislosti konstatoval: „Jak již bylo zmíněno, v projednávaném případě došlo ze strany obžalované, která je vysokoškolsky vzdělanou osobou s praxí v hospodářské sféře se zaměřením na kontrolní činnost, k zamlčení majetkových poměrů, které jsou rozhodné pro poskytnutí a trvání nároku na dávku sociální péče. Obžalovaná v rozporu se skutečností vyplnila čestné prohlášení, které je významné pro rozhodnutí o této dávce, když o sociální potřebnosti je nutno rozhodovat okamžitě bez časové prodlevy a pouze na základě údajů sdělených žadatelem. Je nutno totiž v případě sociální potřebnosti reagovat na potřeby žadatelky ihned, a teprve následně je možno zjišťovat pravdivost údajů. Obžalovaná v rozporu se skutečností vyplnila právě tento doklad, na základě kterého jí byla vyplacena částka v celkové výši 15.738,- Kč, tedy částka nikoliv zanedbatelná. Tuto částku obžalovaná doposud nevrátila, ani nesjednala s poškozenou organizací žádnou dohodu o úhradě vzniklé škody.“ K argumentaci obviněné o nedostatku finančních prostředků u její osoby odvolací soud mimo jiné uvedl: „…v dubnu 2002 kupuje pozemek o výměře 10 m2 pod chatou na M. a dne 6. 5. 2002 převádí darovací smlouvou na svého manžela rekreační chatu na M. včetně pozemků“. Také zdůraznil: „Jednání obžalované je třeba hodnotit v kontextu s průvodními okolnostmi a zejména pak s motivem jejího jednání, kterým bylo získání finančních prostředků, byť pro osobní potřebu v rozporu se zákonem. Byť ve skutkové větě je obžalované konkrétně vytýkáno, že zamlčela své vlastnictví a spoluvlastnictví k pozemkům, je v této souvislosti taktéž nezbytné uvést, že v původním čestném prohlášení, jakož i ve své žádosti o přiznání sociálních dávek obžalovaná neuvedla skutečnost, že jí manžel poukazuje na výživu částku 2000,- Kč. Obžalovaná přitom nechce respektovat právní závěry vyplývající ze zákona o rodině, dle kterých oba manželé mají mít stejnou životní úroveň, a tudíž její nárok na výživné ze strany manžela není v uvedené poskytované výši přiměřený, přičemž lze vzít v úvahu tvrzení obžalované o zdravotních a sociálních potížích manžela. Tato pohnutka má rovněž podstatný význam pro stanovení stupně společenské nebezpečnosti jednání obžalované.“ Odvolací soud poukázal i na postoj obviněné k vytýkané trestné činnosti a vzal v úvahu její dosavadní bezúhonnost (vše na str. 6 a 7 odůvodnění napadeného usnesení).
Podle Nejvyššího soudu zahrnuje zjištěné jednání obviněné skutečnosti, z nichž vyplývá jednak naplnění úmyslného zavinění ve smyslu ustanovení §4 písm. b) tr. zák. k zákonným znakům objektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (v konkrétním případě ohledně obohacení vlastní osoby, a to v důsledku zamlčení svých skutečných majetkových poměrů orgánu příslušnému k rozhodnutí o poskytnutí sociální dávky, tj. jeho uvedení v omyl a k způsobení škody větší než nepatrné na cizím majetku z důvodu neoprávněného vyplácení dávky sociální péče) jednak naplnění materiální stránky tohoto trestného činu.
K námitce obviněné Ing. J. S., že faktická tržní hodnota předmětných nemovitostí byla zanedbatelná, neboť se jednalo o nemovitosti na cizím pozemku, respektive byly zastaveny na úhradu úvěru, lze kromě spoluvlastnictví k pozemku v K. o výměře 450 m2, připomenout, že např. nemovitost - rekreační chatu v M. bez pozemku jmenovaná vydražila ve veřejné dražbě dne 5. 12. 1992 za cenu 294.000,- Kč, kterou uhradila (č. l. 59 tr. spisu). Kupní smlouvou ze dne 19. 3. 1996 obviněná zakoupila i pozemek ve výměře 49 m2 týkající se této nemovitosti (č. l. 183-184 tr. spisu). Rovněž byla v M. vlastníkem pozemku o výměře 1503 m2 trvalého travního porostu, a to na základě dohody o vydání věci ze dne 31. 7. 2000 (viz výpis z katastru nemovitostí na č. l. 189-190 spisu). Pokud by tyto nemovitosti byly prakticky bezcenné, jak je tvrzeno v dovolání, tak by nemohly sloužit jako předmět zástavního práva zajišťujícího finanční pohledávku finančního ústavu a následně by se nemohly stát předmětem darovací smlouvy a představovat tak majetkovou protihodnotu finanční pohledávky W. S.
Pro úplnost lze uvést, že právě s ohledem na majetkové poměry obviněné Ing. J. S. jí byla rozhodnutím Ú. m. o. O. –J., odboru sociální péče, ze dne 11. 6. 2002, č. j. (č. l. 41 tr. spisu), potvrzeného rozhodnutím M. M. O., odboru sociálních věcí, ze dne 9. 7. 2002, č. j. (č. l. 50-52 tr. spisu), odejmuta opakovaná dávka sociální péče - peněžitý příspěvek ve výši 1.432,- Kč s účinností od 1. 4. 2002. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího správního orgánu vyplývá, že při posuzování celkových majetkových a sociálních poměrů jmenované, bylos poukazem na ustanovení §3 odst. 2 věty před středníkem zák. č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů (tj. že občan se nepovažuje za sociálně potřebného, i když jeho příjem nedosahuje částek životního minima, jestliže jeho celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že mu mohou plně zaručit dostatečné zajištění jeho výživy a ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost a toto zajištění vlastním přičiněním lze na občanu spravedlivě žádat), přihlédnuto i ke zjištění, že v rozhodné době byla výlučným vlastníkem chaty a pozemku o výměře 1.552 m2 v M. Zjištěním tohoto vlastnictví se proto změnily rozhodné skutečnosti pro nárok na dávku sociální péče, neboť prodejem či pronájmem těchto nemovitostí si Ing. J. S. mohla vlastním přičiněním zvýšit svůj příjem.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná O. s. v O., s nimiž se v odvolacím řízení ztotožnil i Krajský soud v Ostravě, a podrobně rozvedená v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů objasňují v zásadě všechny potřebné skutkové okolnosti pro posouzení jednání obviněné Ing. J. S. jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně aplikovaná právní věta. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí vadami, s nimiž dovolatelka spojovala nesprávné právní posouzení předmětného skutku.
S poukazem na shora popsané skutečnosti Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné Ing. J. S. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k