ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.220.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 220/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2006 dovolání, které podal obviněný J. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. 10 To 85/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 T 3/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, byl obviněný J. Č. uznán vinným, že
po předchozí telefonicky domluvené schůzce neznámá osoba, jejíž totožnost se nepodařilo zjistit a obžalovaný J. Č. v době kolem 17. 6. 1998 předali v obci P. D. Š. osobní automobil tovární značky Škoda Octavia, SPZ, s vybudovaným dutým prostorem pod palubní deskou, v garáži u Š. bydliště pak neznámá osoba, jejíž totožnost se nepodařilo zjistit, v přítomnosti obžalovaného J. Č. a D. Š. do tohoto dutého prostoru zabudovala nejméně 4 kg látky - heroinu, poté D. Š. podle instrukcí obžalovaného J. Č. dovezl ukrytou zásilku s heroinem do S. r. N. do F., kde ji na předem dohodnutém místě na parkovišti před nemocnicí předal dvěma příjemcům albánské národnosti, jejichž totožnost nebyla zjištěna, kteří se na místo předání dostavili poté, co D. Š. oznámil obžalovanému J. Č. příjezd na určené místo, a po předání podle instrukcí předávaných mu telefonicky obžalovaným J. Č. od těchto příjemců převzal 10 uzavřených balíčků s tím, že je v nich zabalena částka 100.000,- DEM a dovezl je do Č. r., kde je předal do rukou obžalovaného J. Č., přičemž heroin byl zařazen ve skupině III přílohy 3 vládního nařízení č. 192/1988 Sb., ve znění pozdějších novel, účinného do 31. 12. 1998, jako omamná látka, jejíž kvalita nemohla být objektivně zjištěna, neboť nedošlo k zajištění zásilky.
Takto zjištěné jednání soud prvého stupně právně kvalifikoval jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 290/1993 Sb. Za to obviněného odsoudil podle §187 odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 290/1993 Sb., k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti konstatovanému rozsudku soudu prvého stupně podal obviněný J. Č. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. 10 To 85/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči usnesení soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem soudu prvého stupně podal obviněný J. Č. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění dovolání obviněný podrobně zrekapituloval dosavadní procesní průběh předmětné trestní věci a zejména poukázal na předchozí v odvolacím řízení zrušené rozsudky Krajského soudu v Plzni týkající se předmětného skutku, jimiž byl obžaloby opakovaně zproštěn. V této souvislosti konstatoval, že rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2003, sp. zn. 1 T 3/2002, byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 10 To 2/2004, ohledně jeho osoby podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen pod bodem I. výroku o vině a v rozsahu zrušení byla věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvého stupně. Zdůraznil, že v případě obviněných R. Z. a E. R. bylo odvolání státní zástupkyně podle §256 tr. ř. zamítnuto. Obviněný uvedl, že podle bodu I. obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 1 KZv 14/2001, se měl vytýkaného jednání dopustit společně s R. Z., přičemž jejich činnosti měly na sebe bezprostředně navazovat a spolu bezprostředně souviset. Podle jeho názoru není možné, aby soud účelově rozdělil jednání, které je ve všech rozhodnutích a především v podané obžalobě popisováno jako jeden skutek. Tímto rozhodnutím došlo k porušení zásady obžalovací, neboť soud si nemůže pro potřeby svého rozhodnutí dodatečně utvářet průběh jednání pachatelů v rozporu s tím, co je uvedeno v obžalobě. V daném případě bylo Krajským soudem v Plzni rozhodnuto (rozsudek ze dne 2. 10. 2003, sp. zn. 1 T 3/2002), že skutek uvedený pod bodem I. obžaloby se nestal a toto rozhodnutí bylo potvrzeno i Vrchním soudem v Praze (usnesení ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 10 To 2/2004) tím, že potvrdil zprošťující rozsudek v případě obviněného R. Z. Nebylo-li tedy prokázáno, že se skutek v případě jmenovaného stal, nemohlo být současně prokázáno, že se téhož skutku dopustil dovolatel, navíc když popis skutku v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, je zcela totožný s popisem skutku, jak je uveden v obžalobě. Podle mínění obviněného by šlo o jinou situaci, pokud by byl obviněný R. Z. zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., tedy že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal, neboť v naznačeném případě by soud mohl dovozovat při dostatku konkrétních důkazů, že skutek spáchal obviněný J. Č. Takovéto rozhodnutí však soudy obou stupňů nevydaly; naopak bylo rozhodnuto ve smyslu §226 písm. a) tr. ř. na podkladě toho, že nebylo prokázáno, že se stal skutek popsaný v původně podané obžalobě pod bodem I., pro nějž byl stíhán jak obviněný R. Z., tak i obviněný J. Č. Jestliže soudy obou stupňů dříve rozhodly, že se skutek nestal, nelze tvrdit, že se tohoto skutku dopustil dovolatel. Obviněný zdůraznil, že dovoláním napadené rozhodnutí je v rozporu nejen s trestním řádem, ale i se samotnou logikou věci.
Z konstatovaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, a současně tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání obviněného se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. V podrobnostech konstatoval, že obviněný J. Č. fakticky brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, neboť namítá, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. Č. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Při zvážení výše rozvedených argumentů Nejvyšší soud konstatuje, že formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není obviněným J. Č. uplatněnými námitkami naplněn. V dovolání obviněný v podrobnostech soudům vytýká nesprávný postup ohledně skutku, jímž byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. s tím, že pro stejný skutek byl spoluobviněný R. Z. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby. Těmito výhradami však obviněný namítá jednak nesprávnou aplikaci procesních ustanovení, jednak jimi brojí proti konečným skutkovým zjištěním, ke kterým došly v rámci provedeného dokazování soudy obou stupňů, a to s cílem prosadit vlastní verzi skutkového děje, jejíž podstatou je tvrzení, že se předmětný skutek vůbec nestal. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V dovolání obviněný nenamítá, že by předmětný skutek (viz jeho doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) byl nesprávně posouzen jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 290/1993 Sb., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V daném případě jde proto ze strany obviněného výlučně o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně stanovený dovolací důvod.
Nutno připomenout, že v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. musí každý dovolatel v mimořádném opravném prostředku nejen odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v §265b tr. ř.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Pouze pro úplnost je možno poznamenat, že tvrzení zpochybňující dodržení procesních ustanovení trestního řádu, jímž se Nejvyšší soud nemohl z výše popsaných důvodů v rámci dovolacího řízení zabývat, lze namítat prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.), přičemž podnět ministru spravedlnosti k jejímu podání může učinit kdokoliv (např. obviněný, jeho obhájce, státní zástupce apod.).
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného J. Č. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat) a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k