ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.237.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 237/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2006 dovolání, které podal obviněný Mgr. L. P., , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 2 To 169/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 273/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. L. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 4 T 273/2001, byl obviněný Mgr. L. P. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dva roky.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný Mgr. L. P. odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 2 To 169/2005, byl z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Dále za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově uznal obviněného Mgr. L. P. vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že jako předseda představenstva a generální ředitel M. d. z. a. s. Š. se sídlem v Š. neplnil zákonnou povinnost a za zaměstnance této firmy neodvedl od 9. 10. 1999 do 31. 7. 2000 zdravotní pojišťovně M. – A. se sídlem v K., na zdravotním pojištění zaměstnanců částku 212.080,- Kč, H. z. p. se sídlem v O., na zdravotním pojištění zaměstnanců částku 274,- Kč, V. z. p. se sídlem v P., na zdravotním pojištění zaměstnanců částku ve výši 138.829,- Kč, Z. p. M. v. se sídlem v O., na zdravotním pojištění zaměstnanců částku ve výši 1.057,- Kč, České národní zdravotní pojišťovně se sídlem v P., na zdravotním pojištění zaměstnanců částku ve výši 33.951,- Kč, S. z. p. se sídlem v P., na zdravotním pojištění zaměstnanců částku ve výši 4.589,- Kč a F. ú. v Š. daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ve výši nejméně 870.365,- Kč, tedy celkem dlužil na všech těchto platbách částku 1.261.145,- Kč. Za tento trestný čin byl obviněný nově odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dva roky.
Vůči citovaným rozsudkům soudů obou stupňů (všem jejich výrokům) podal obviněný Mgr. L. P. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění dovolání obviněný zrekapituloval, jak ve věci v minulosti rozhodly soudy obou stupňů. Připomněl, že rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 12. 2003 byl k jeho odvolání zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30. 9. 2004 a věc byla soudu prvého stupně vrácena k novému rozhodnutí. Obviněný uvedl, že odvolací soud v rozhodnutí konstatoval, že okresní soud v dosavadním řízení vhodně přihlédl v námitkám obhajoby, jednak pokud se týká zákonné povinnosti ve vztahu k odvodům plateb pojistného na sociální zabezpečení ve vztahu k okresní správě sociálního zabezpečení i ve vztahu k V. z. p. ČR (dále jen „V.“) a jednak dle posudku znalce Ing. J. B. Jako nepřesnou však shledal situaci ve vztahu k soudem prvého stupně vypočtenému dluhu na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ve výši 870.365,- Kč, kdy tato částka tvoří podstatnou část celkového dluhu. V této spojitosti soud druhého stupně poukázal na to, že by se okresní soud měl mimo jiné zabývat tím, zda obviněný ve funkci předsedy představenstva a generálního ředitele M. se i ve vztahu k finančnímu úřadu vyjádřil tak, jak to učinil ve vztahu k okresní správě sociálního zabezpečení a V., jímž dal dopisy jasně na vědomí, aby počínaje listopadem 1999, kdy nastoupil do funkcí, byly jednotlivé platby přiřazovány do jeho funkčního období. Dále v mimořádném opravném prostředku obviněný zdůraznil, že od samého počátku tvrdil, že okresní správě sociálního zabezpečení i V. písemně sdělil, že žádá, aby veškeré platby učiněné od jeho nástupu do funkce byly přiřazovány k povinným platbám za dobu, kdy bude ve funkci. Ve vztahu k F. ú. v Š. sice takový dopis nezaslal, ale stejný požadavek opakovaně vznesl při mnoha jednáních na tomto úřadu, což mohou potvrdit právní zástupci podniku. Poté, co byla věc okresnímu soudu vrácena, však tento soud naprosto nedostatečným způsobem doplnil dokazování (toliko se F. ú. v Š. dotázal, zda Mgr. L. P. za doby jeho působení v předmětných funkcích u M. tento úřad požádal, aby prostředky uhrazené finančnímu úřadu, popř. získané v době exekucí, byly započteny na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků), které požadoval odvolací soud. Na učiněný dotaz F. ú. v Š. sdělil, že obviněný o to žádným způsobem nepožádal a navíc by případná žádost byla stejně bezpředmětná. Dovolatel zdůraznil, že zmíněné vyjádření považuje za nepravdivé, a proto opakovaně navrhoval doplnění dokazování výslechem svědků - tehdejších právních zástupců firmy Mgr. K. a JUDr. D., jež byly přítomny jednání se zástupci F. ú. v Š. Navíc poukazoval i na svědeckou výpověď I. V., zaměstnankyně konstatovaného úřadu, která uvedla, že pokud došlo k zaplacení platby z vymáhání exekučním oddělením, pak tyto peníze byly dávány na daň, kde byl nejstarší nedoplatek. Pokud by daňový subjekt sdělil k částkám vymoženým exekučním řízením, aby takto získaná částka byla platbou na jinou konkrétní daň, než se běžně počítalo, pak by podle tohoto určení daňového subjektu byla platba započítána.
Obviněný konstatoval, že ještě před jeho nástupem do funkce si finanční úřad započítal z výtěžku exekucí téměř 11.000.000,- Kč, takže kdyby jenom část takto získaných prostředků použil k úhradě daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, za kterou byl odsouzen, pak by nemohl být žalovaným trestným činem uznán vinným. Připomněl, co namítal v odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 1. 2005, které však krajský soud neakceptoval, nově jej uznal vinným stejným trestným činem a celkovou výši dluhů snížil na částku 1.261.145,- Kč, jež byla uvedena v úplně prvním rozsudku okresního soudu ze dne 1. 12. 2003. Odvolacímu soudu vytkl, že aniž by setrval na svém dříve vyjádřeném právním názoru, tak velmi zjednodušeně celou věc posoudil způsobem, že obviněnému bylo uloženo zřídit hotovostní fond, ze kterého financoval provoz podniku a s nímž disponoval, přičemž finanční prostředky z tohoto fondu měl použít na plnění své zákonné povinnosti k povinným odvodům. Obviněný uvedl, že jako předseda představenstva a generální ředitel M. si byl vědom své odpovědnosti za odvádění povinných plateb a zopakoval své tvrzení ohledně apelu svými dopisy na okresní správu sociálního zabezpečení a V., aby veškeré platby byly přiřazovány právě povinným odvodům jeho funkčního období včetně opakovaných ústních žádostí příslušným pracovníkům, aby týž postup aplikoval F. ú. v Š. Podle jeho názoru bylo rozhodnutí odvolacího soudu ovlivněno do určité míry i tím, že trestní stíhání ve věci probíhalo několik let a další zrušení rozsudku prvostupňového soudu by ho ještě více prodloužilo. V postupu soudů také shledal porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a zdůraznil, že v dosavadním soudním řízení nebyla jeho vina prokázána.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 4 T 273/2001, i rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 2 To 169/2005, a věc vrátil soudu prvého stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že z obviněným vymezeného zaměření dovolací argumentace je zřejmé, že není způsobilá k věcnému přezkoumání, a to ani na podkladě výjimečného zásahu do skutkových zjištění, který v daném případě nepřipadá v úvahu. Podle skutkových zjištění došlo za dobu dovolatelova působení ve statutárním postavení povinné obchodní společnosti ke vzniku dluhu jednak na zdravotním pojištění zaměstnanců (ve smyslu zák. č. 592/1992 Sb., v aktuálním znění) a jednak na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků (ve smyslu zák. č. 586/1992 Sb., v aktuálním znění), a to v zákonem předepsaném rozsahu. Podle názoru státní zástupkyně vycházely soudy obou stupňů při dovození odpovědnosti obviněného za trestný čin podle §147 odst. 1 tr. zák. především z rozhodného ekonomického stavu - v té době již exekučním řízením zatížené povinné obchodní společnosti a dále ze způsobu jeho řešení vycházejícího z rozhodnutí jejího představenstva, které bylo zřízením tzv. hotovostního fondu prakticky realizováno. I když z tohoto důvodu dovolatel disponoval dostatečným množstvím finančních prostředků v hotovosti, účelově určených na pokrytí tzv. neodkladných plateb, mimo jiné i na zajištění platební povinnosti jím řízené obchodní společnosti vůči státu, přesto její úhradu neprovedl. Proto není pochyb o tom, že vyvození jeho odpovědnosti ve smyslu přisouzeného výroku o vině je správné. Pokud se dovolatel snažil míru správnosti právní kvalifikace svého jednání zpochybnit po subjektivní stránce, učinit tak odkazem na svůj požadavek účelového určení veškerých plateb v té době hrazených F. ú. Š., tedy poukázal na jinou než přisouzenou verzi skutkového děje, a tudíž argumentoval způsobem, který věcnému naplnění jím použitého dovolacího důvodu neodpovídá. V uvedeném směru státní zástupkyně odkázala na způsob, jakým se soudy vypořádaly s námitkami obviněného. S poukazem na popsané skutečnosti a nekvalifikovanost použité dovolací argumentace navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl a rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Mgr. L. P. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným Mgr. L. P. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami obsahově naplněn. V dovolání obviněný předně poukazuje na to, jak ve věci v roce 2003 rozhodl soud prvého stupně a co tomuto soudu v rámci zrušovacího usnesení uložil odvolací soud. Dále uvádí, že okresní správě sociálního zabezpečení i V. písemně sdělil, že žádá, aby veškeré platby učiněné od jeho nástupu do funkce byly přiřazovány k povinným platbám za dobu, kdy bude ve funkci. Ve vztahu k F. ú. v Š. sice takový dopis nezaslal, ale stejný požadavek opakovaně vznesl při jednáních na tomto úřadu, což mohou potvrdit právní zástupci podniku. Namítá, že v novém řízení okresní soud nedostatečným způsobem doplnil dokazování, které požadoval odvolací soud a ani nevyhověl návrhům ohledně výslechu svědků, kteří mohli zmíněnou obhajobu potvrdit. Jeho odvolání krajský soud neakceptoval, a aniž setrval na svém předchozím právním názoru, uznal jej vinným stejným trestným činem a pouze snížil celkovou výši dluhů. Nutno zdůraznit, že všechny tyto v dovolání podrobněji rozvedené výhrady, jsou primárně námitkami ohledně správnosti skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (zejména ohledně nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) až následně obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V dovolání obviněný nenamítá, že skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení), byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konstatované výtky nelze podřadit nejen pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod některý z dalších v zákoně taxativně stanovených dovolacích důvodů.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v §265b tr. ř.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného Mgr. L. P. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (přezkoumat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející), přičemž rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k