ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.267.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 267/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2006 dovolání, které podal obviněný P. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 7 To 315/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 8/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 38 T 8/2005, byl podle §37a tr. zák. u obviněného P. L. zrušen z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 6 T 113/2003, výrok o vině a celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Dále byl jmenovaný obviněný uznán vinným v bodě 1 trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. a v bodě 2 trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák. a §37a tr. zák. ke společnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem byla uznána vinnou a odsouzena i obviněná Z. S.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění P. L. a Z. S. odvolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 7 To 315/2005, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného P. L. zrušen. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a jmenovaného obviněného uznal vinným, že
dne 6. 10. 2003 společně se Z. S., v době kolem 19.30 hod. v P. na tramvajové zastávce MHD A. při nastupování do zadního vozu linky č. v prostoru dveří odcizili poškozené S. M., z kabelky, kterou měla zavěšenou přes pravé rameno hnědou koženou peněženku v hodnotě 1.500,- Kč, v níž měla uloženou finanční hotovost ve výši 2.600,- Kč, občanský průkaz, kartu pojištěnce VZP, průkazní lístky k bankovním účtům, sedm kusů stravenek v hodnotě po 40,- Kč, poštovní známky v hodnotě 20,- Kč a průkaz MHD s kuponem na čtvrté čtvrtletí roku 2003 v hodnotě 950,- Kč, a to tak, že Z. S. se při nástupu do tramvaje zezadu natlačila na poškozenou, které blokoval vstup do tramvaje obžalovaný L. a následně pravou rukou vytáhla z kabelky poškozené uvedenou peněženku a svým jednáním tak poškozené S. M. způsobili škodu v celkové výši 5.350,- Kč.
Podle soudu druhého stupně obviněný tímto jednáním spáchal trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za to obviněného odsoudil podle §247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněné Z. S. zamítnuto.
Konstatované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný P. L. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu svého podání obviněný předeslal, že skutek, jímž byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky vytýkaného trestného činu. Podle jeho názoru soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly právní předpisy na nesprávně zjištěný skutkový stav. Namítl, že hodnocení důkazů prvostupňovým i odvolacím soudem trpí závažnými nedostatky. V podrobnostech poukázal na odvolací námitky, jimiž upozorňoval, že soud prvého stupně nevycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu. I přes namítané rozpory ve skutkových zjištěních odvolací soud dospěl k závěru, že řízení žádné vady nevykazuje. S tímto názorem dovolatel zásadně nesouhlasí. Za naprosto nesprávný označil zejména názor odvolacího soudu, že všechny důkazy provedené před soudem prvého stupně jsou důkazy přímé. S ohledem na obsah svědeckých výpovědí odmítl i tvrzení, že není důvod pochybovat o identitě obviněného jako jednoho z pachatelů trestného činu. Odvolací soud se rovněž nevypořádal se všemi jeho námitkami týkající se nevěrohodnosti znaleckého posudku z oboru psychiatrie. V návaznosti na tyto skutečnosti má obviněný za to, že v jeho případě nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu krádeže, neboť nebylo jednoznačně prokázáno jeho zavinění ve formě úmyslu, tj. že se úmyslně dopustil spáchání uvedeného trestného činu. Zdůraznil, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by se na místě činu vůbec nacházel. Poškozená S. M. nebyla v rámci hlavního líčení vůbec schopna obviněného identifikovat a samotný incident neviděla. Svědek M. S. nebyl incidentu vůbec přítomen. Svědek V. P. rovněž obviněného v rámci řízení neidentifikoval, pouze z jeho přítomnosti u soudu dovozoval, že se údajně jedná o osobu podílející se na spáchání předmětného trestného činu. Soud nepřihlédl k tvrzení obviněného, že k místu spáchání trestného činu přišel za jiným účelem, až po jeho spáchání, a vůbec nevěděl, co obviněná Z. S. udělala. Současně nepřihlédl ani k tvrzení jmenované, že se dovolatel na místě činu v době spáchání trestného činu vůbec nenacházel a na její trestné činnosti se nepodílel. S poukazem na tyto skutečnosti obviněný konstatoval, že ve vztahu k jeho osobě nebyla naplněna ani objektivní stránka trestného činu krádeže, neboť nebyl prokázán příčinný vztah mezi následkem trestného činu a jednáním, kterým se měl trestného činu dopustit. V daném případě nebyly splněny nejméně dva z obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže, a proto nebyl jeho pachatelem. Skutek, jak je v napadeném rozsudku odvolacího soudu popsán, se nestal tak, jak je v rozhodnutí uvedeno, a jednání, jež je mu kladeno za vinu, není trestným činem.
Závěrem podání dovolatel namítl, že se soudy v rozporu se zásadou in dubio pro reo nezabývaly tvrzeními, které uváděl ve svůj prospěch a rovněž porušily zásadu materiální pravdy ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., neboť neobjasňovaly pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Z popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 7 To 315/2005, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 38 T 8/2005, a podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl, že se jeho osoba v celém rozsahu zprošťuje obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. V podrobnostech konstatovala, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť mají povahu vad skutkových. Zdůraznila, že mezi skutkovými zjištěními, které soudy po zhodnocení důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného P. L. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného P. L. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce zmíněného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným P. L. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami naplněn. V dovolání obviněný zejména namítá neúplné dokazování a nesprávné hodnocení provedených důkazů, tj. porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. včetně zásady in dubio pro reo, dále uvádí svou verzi skutkového děje a tvrdí, že skutková podstata trestného činu, jímž byl uznán vinným, nebyla naplněna. Nutno zdůraznit, že všechny tyto v dovolání podrobněji rozvedené výhrady jsou primárně námitkami ohledně správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu věci, přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný P. L. spáchal posuzovaný skutek tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze, který rozhodoval o podaných odvoláních. V dovolání obviněný nenamítá, že tento skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto konstatuje, že v daném případě obviněný uplatnil výlučně námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý z dalších v zákoně taxativně stanovených dovolacích důvodů.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat důvodnost námitek, které nespadají pod důvody dovolání zakotvené v §265b tr. ř.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného P. L. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než je uveden v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k