ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.28.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 28/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2006 o dovolání, které podal obviněný K. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2005, sp. zn. 4 To 743/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T 96/2001, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2005, sp. zn. 4 To 743/2003, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 5 T 96/2001, v odsuzující části, zrušují .
Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Teplicích p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 5 T 96/2001, byl obviněný K. K. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„1. dne 12. 6. 1995 v Teplicích předložil v rámci celního řízení nepravý doklad o koupi osobního vozidla zn. VW Golf, č. kar. – doklad o zaplacení ze dne 3. 6. 1995, znějící na částku 700,- DM, ačkoli ve skutečnosti za uvedené vozidlo zaplatil u prodejce A. S., F., S. dne 7. 6. 1995 dohromady částku 2.000,- DM, když částka 700,- DM představovala zálohu, a tímto způsobil škodu státu zastoupenému C. ř. Ú. n. L. ve výši 11.301,- Kč,
2. dne 22. 9. 1995 v T. předložil v rámci celního řízení nepravou kupní smlouvu ze dne 21. 9. 1995 o koupi osobního vozidla zn. AUDI 89, č. kar. za částku 1.200,- DM, ačkoli ve skutečnosti uvedené vozidlo zakoupil dne 21. 9. 1995 za částku 2.800,- DM u prodejce A. G. R., U., S., čímž způsobil škodu státu zastoupenému C. ř. Ú. n. L. ve výši 13.800,- Kč,
3. dne 21. 3. 1996 v T. předložil v rámci celního řízení nepravou kupní smlouvu ze dne 20. 3. 1996, ohledně koupi osobního vozidla zn. VW Transporter, č. kar. za částku 1.600,- DM, ačkoli ve skutečnosti vozidlo sám nezakoupil, ale koupil je u prodejce P. –A. –C., F. B., B., S. dne 20. 3. 1996 M. H., nar., za částku 15.000,- DM, přičemž na zhotovení nepravé kupní smlouvy byli předem domluveni, čímž způsobil škodu státu zastoupenému C. ř. Ú. n. L. ve výši 108.546,- Kč“
Za to byl odsouzen podle §148 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena podmínka pro osvědčení se ve zkušební době podmíněného odsouzení spočívající v povinnosti uhradit podle svých sil v průběhu zkušební doby škodu, kterou trestným činem způsobil.
Naproti tomu byl obviněný K. K. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby „státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Teplicích ze dne 30. 7. 2001 č. j. 2 Zt 184/2000, která mu kladla za vinu, že dne 31. 1. 1997 zakoupil v S. osobní automobil zn. Opel Astra za částku 3.500,- DM, v rámci celního řízení předložil padělanou kupní smlouvu na částku 1.700,- DM, tím způsobil škodu C. ř. Ú. n. L. ve výši 147.806,- Kč.“
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný K. K., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. 7. 2005, sp. zn. 4 To 743/2003, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 25. 7. 2005 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný K. K., prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel v prvé řadě uvedl, že byla nesprávně posouzena otázka zavinění, že soudy obou stupňů se touto otázkou nezabývaly, resp. nezabývaly se jí dostatečně. Připomněl přitom, že v odvolání široce namítal vadu spočívající v tom, že soud prvního stupně se uvedenou problematikou nezabýval a omezil se na konstatování, že se obviněný jednání dopustil úmyslně, odvolací soud se však otázce zavinění nevěnoval a odkázal na odpovídající pasáže prvoinstančního rozsudku. Vzhledem k tomu je podle slov dovolatele právní posouzení otázky zavinění nesprávné. Dále dovolatel konstatoval, že s otázkou zavinění souvisí i nesprávné právní posouzení otázky účasti nepřímého pachatele, která v odvolacím řízení přes jeho odvolací námitky nebyla zohledněna. Zdůraznil v souvislosti s tím, že ze skutkových zjištění vyplývá, že skutečným pachatelem jednání popsaného pod bodem 3. výroku rozsudku soudu prvního stupně nebyl on (dovolatel), nýbrž svědek M. H., který celé jednání vymyslel a k jeho realizaci využil jeho (dovolatele), jenž o trestněprávně relevantních skutečnostech vůbec nevěděl. Tento závěr pak dovolatel podrobněji odůvodnil, přičemž poznamenal, že právní posouzení takto zjištěného skutkového stavu je nesprávné a navíc není ani dostatečným způsobem zdůvodněno. Za nesprávně právně posouzenou pak označil též otázku výše škody, kterou měl způsobit. Uvedl k tomu, že ve svém odvolání poukazoval na to, že škoda byla určena chybně, neboť mechanismus výpočtu cla a daně z přidané hodnoty je při vyplacení M. jiný a namítal, že toto nebylo soudem prvního stupně zohledněno, odvolací soud se však touto vadou nijak nezabýval, a právní posouzení škody je tedy nesprávné. Výše škody by podle dovolatele měla odpovídat nezaplacenému clu a příslušné dani z přidané hodnoty s tím, že výpočet této daně je specifický potud, že základem daně je základ cla po připočtení cla.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2005, sp. zn. 4 To 743/2003, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 5 T 96/2001, a přikázal Okresnímu soudu v Teplicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Do dne konání neveřejného zasedání nebylo Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) doručeno vyjádření nejvyššího státního zástupce k tomuto dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, které lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný K. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž ve skutečnosti soudům vytýká primárně nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci. To platí ve vztahu k namítané otázce výše škody a otázce účasti nepřímého pachatele. Pokud jde o prvou z uvedených otázek, pak je třeba uvést, že výhrady uplatněné v tomto směru nelze označit za relevantní (hmotně právní) již proto, že znakem skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. není škoda, nýbrž ve větším rozsahu zkrácená daň, clo pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná jim podobná povinná platba (v tomto směru lze ovšem poznamenat, že ani rozsudek soudu prvního stupně není v popisu skutku pojmově přesný, jestliže hovoří o škodě namísto toho, aby vyjádřil zkrácení cla a daně z přidané hodnoty). Vedle toho je třeba konstatovat, že dovolatel de facto namítá, že při stanovení výše škody mělo být vycházeno z jiné výše ceny placené za zboží (automobily), než jakou zjistily soudy (namítá, že nalézacím soudem nebylo zohledněno vyplacení M. - tvrdí tedy, že východiskem pro výpočet cla a daně z přidané hodnoty měla být nižší celní hodnota zboží), a v tomto smyslu opírá argumentaci o skutkový, nikoli hmotně právní základ. K tomu lze dodat, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů a po jejich zhodnocení dospěl ke shora citovaným závěrům stran skutečných cen jednotlivých automobilů (tyto závěry potvrdil odvolací soud), přičemž právě z těchto cen bylo vypočteno clo a daň z přidané hodnoty a v návaznosti na to i rozsah zkrácení cla a daně z přidané hodnoty. Soudy obou stupňů se přitom ztotožnily s odborným vyjádřením C. ř. Ú. n. L., jímž byla výše zkráceného cla a daně z přidané hodnoty konkrétně specifikována.
Dále je na místě uvést, že nepřímé pachatelství je sice institutem hmotného práva, v předmětné věci však dovolatel existenci nepřímého pachatele, jehož měl být nástrojem, vyvozuje z odlišných skutkových východisek, než jaká vzaly za základ pro své právní závěry soudy obou stupňů. Tvrdí totiž, že o trestněprávně relevantních skutečnostech jednání popsaného pod bodem 3. rozsudku soudu prvního stupně vůbec nevěděl, přičemž celé toto jednání vymyslel svědek M. H. a ten jej (dovolatele) k jeho realizaci užil. Nalézací soud ovšem po zhodnocení důkazů zjistil (jeho zjištění i v tomto směru odvolací soud akceptoval), že dovolatel a jmenovaný svědek byli na zhotovení nepravé kupní smlouvy (kterou dovolatel předložil v rámci celního řízení) předem domluveni.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem z podstatné části spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá též správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud by dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil pouze zmíněné procesní námitky, musel by Nejvyšší soud postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že v posuzované věci byla nesprávně posouzena otázka zavinění, že soudy obou stupňů se touto otázkou nezabývaly, resp. nezabývaly se jí dostatečně. Tuto argumentaci lze označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu za formálně právně relevantní.
Zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu, jde o vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu. V těchto souvislostech je třeba připomenout, že trestní zákon vychází ze zásady důsledného uplatňování odpovědnosti za zavinění. Okruh skutečností, které musí být složkami zavinění zahrnuty, vyplývá právě z vymezení pojmu zavinění. Zavinění se vztahuje k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem uvedeným v tomto trestním zákoně, vztahuje se na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu. Zavinění se tedy musí vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu (pochopitelně s výjimkou znaků subjektivní stránky). Pokud by se zavinění k některé z požadovaných skutečností nevztahovalo, není dána subjektivní stránka trestného činu a proto je vyloučena trestní odpovědnost pachatele (viz Š. P., P. F., R. S., Trestní zákon – komentář, C. H. Beck, 6. vydání, str. 47-48).
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu.
Z citovaného vymezení uvedeného úmyslného trestného činu je zřejmé, že zavinění pachatele musí zahrnovat rovněž větší rozsah zkrácené daně, cla nebo jiné podobné dávky.
V návaznosti na uvedená teoretická východiska je třeba konstatovat, že popis dílčího skutku uvedený v bodě 3. výroku rozsudku nalézacího soudu nelze právě z hlediska zavinění označit za úplný a náležitě výstižný. Nevyjadřuje totiž vědomost dovolatele o tom, že skutečná cena osobního vozidla zn. VW Transporter činila 15.000,- DM a že v intencích rozdílu mezi touto cenou a cenou deklarovanou v rámci celního řízení nepravou kupní smlouvou dojde ke zkrácení cla a daně z přidané hodnoty. Tato vědomost nevyplývá ani z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Jinak řečeno, ve skutkových zjištěních, která nalézací soud učinil a popsal ve svém rozhodnutí a která, jak již opakovaně konstatováno, potvrdil odvolací soud, není podklad pro závěr, že zaviněním dovolatele byl pokryt cenový rozdíl mezi nepravou kupní smlouvou a skutečnou cenou zmíněného automobilu a jeho dopad na zkrácení cla a daně z přidané hodnoty. To pak znamená s přihlédnutím k tomu, že v prvých dvou případech (dílčích skutcích popsaných pod body 1. a 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně) nutno dovolateli podle skutkových zjištění soudů přičítat zaviněné (úmyslné) zkrácení cla a daně z přidané hodnoty v celkové výši 25.101,- Kč, jež nelze kvalifikovat jako zkrácení ve větším rozsahu (tedy nejméně ve výši 50.000,- Kč), že pokračující skutek tvořený všemi třemi dílčími skutky nelze za popsaného stavu pro nedostatek subjektivní stránky – zavinění – vztahující se k třetímu dílčímu skutku subsumovat pod ustanovení §148 odst. 1 tr. zák.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 7. 2005, sp. zn. 4 To 743/2003, a v odsuzující části též rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 5 T 96/2001, zrušil a současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Teplicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V dalším řízení bude na soudu prvého stupně, aby náležitě objasnil, zda v případě dílčího skutku popsaného v původním rozsudku pod bodem 3. zahrnuje úmyslné zavinění dovolatele zkrácení cla a daně z přidané hodnoty v takové míře, že v rámci pokračujícího skutku je úmyslným zaviněním dovolatele pokryto zkrácení cla a daně z přidané hodnoty ve větším rozsahu. V tomto směru bude namístě znovu vyslechnout svědka M. H. Nelze pochopitelně vyloučit, že může vyvstat potřeba provedení důkazů dalších. V takovém případě bude na soudu prvního stupně, aby v zájmu zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), i takové důkazy provedl. Provedené důkazy musí pečlivě vyhodnotit způsobem vymezeným v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a na tomto základě zjištěný skutkový děj pak přiléhavě právně kvalifikovat.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý