ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.34.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 34/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. března 2006 dovolání, které podal obviněný P. L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 9 To 516/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 1 T 32/2003, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 9 To 516/2003, a to pouze ve výroku, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného. Rovněž se zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 1 T 32/2003, a to v odsuzující části. Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 1 T 32/2003, byl obviněný P. L. uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že
dne 27. 9. 2002 v P., na n. M. v A. p. a. s. nahlásil pojistnou událost, kterou podložil oznámením o odcizení vozidla zn. Škoda Octavia Eleganz, SPZ, VIN0 , ke kterému mělo dojít v době od 16. 9. 2002 do 17. 9. 2002 v Praze 7, přičemž uvedené vozidlo bylo dne 16. 8. 2002 převezeno do B. přes hraniční přechod B. (správně B. - srov. zprávu I. P. na č. l. 49 spisu), pojistné plnění ve výši 468.920,- Kč vyplaceno nebylo.
Za to byl obviněný odsouzen podle §250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků.
Oproti tomu byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby obvodní státní zástupkyně pro Prahu 7, sp. zn. 1 Zt 241/2002, pro skutek v ní uvedený pod bodem 1) dosud kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byly poškozené společnosti Š. P., P., a pojišťovna A. P., n. M., odkázány s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozhodnutí soudu prvého stupně podali odvolání jednak obviněný P. L. a jednak v jeho neprospěch obvodní státní zástupce pro Prahu 7.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 9 To 516/2003, byl podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve zprošťujícím výroku a ve výroku o náhradě škody. Dále podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný P. L. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť jím bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku obvodního soudu, který taktéž spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný současně upozornil, že usnesení městského soudu neobsahuje poučení o přípustnosti dovolání. Podle jeho názoru je zřejmé, že byl pravomocně uznán vinným a byl mu uložen trest, a proto je zmíněný mimořádný opravný prostředek přípustný.
V odůvodnění dovolání obviněný předeslal, že soudy aplikovaly nesprávně na jeho jednání ustanovení hmotného práva, přičemž vzhledem k tomu, že jeho názor není v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s rozhodnutím sp. zn. 6 Tdo 876/2002, navrhl věc předložit velkému senátu trestního kolegia ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb. Konstatoval, že v dovolacím řízení nelze přezkoumávat skutková zjištění, avšak současně poukázal, že obvodní soud jednoznačně neuvedl, jaký skutkový stav považuje za prokázaný. Pouze dovodil, že s ohledem na veškeré okolnosti případu mohl obviněný předpokládat eventualitu, že předmětné vozidlo území republiky opustí, a na tom postavil svůj závěr, že ve vztahu k odcizení vozidla a jeho převozu do B. jednal v úmyslu nepřímém. Soud prvého stupně však neučinil skutkový závěr, podle něhož by P. L. o převozu vozidla dopředu věděl či vozidlo osobám, které jej převezly, poskytl a jakkoli na tom profitoval. Tyto skutkové závěry městský soud akceptoval a stran subjektivní stránky vytýkaného trestného činu uvedl, že k jejímu naplnění stačí pouze nahlásit nepravdivé údaje, přičemž tento názor koresponduje s výše citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, jež však podle obviněného pomíjí materiální stránku trestného činu i systematický a teleologický výklad dotčeného ustanovení. Ačkoliv úmyslné uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů pojišťovně postačí při uplatnění nároku na pojistné plnění samo o sobě k závěru, že došlo k naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu, neznamená to automaticky trestnost jednání. Podle dovolatele musí být jednání způsobilé zaútočit na chráněný společenský zájem, tj. majetek pojišťovny, a tudíž musí existovat i příčinná souvislost mezi nepravdivostí uvedených údajů a potencionálním škodlivým následkem na majetku pojišťovny. Úmyslná forma zavinění ve vztahu k nepravdivosti údajů uváděných pojišťovně nepostačuje, ale musí zde být i úmyslná forma zavinění pachatele ve vztahu k útoku na majetek pojišťovny a nejméně srozumění se škodlivým následkem. Obviněný dále namítl, že nebyla zjištěna jeho motivace k útoku na zákonem chráněný zájem. V této souvislosti vyslovil přesvědčení, že motivaci nelze omezovat jen na případy vylákání pojistného plnění nebo jiné obohacení obviněného nebo třetí osoby; motivaci lze dovodit i z logického hodnocení řetězce nepřímých důkazů. Na druhé straně nebude dána tam, kde si obviněný jednáním způsobí spíše nepříjemnosti. V daném ohledu dovolatel upozornil, že i kdyby vytýkané jednání dokonal, pojistné plnění by obdržela leasingová společnost a jeho osobě by byly nanejvýš vráceny zaplacené leasingové splátky snížené o další poplatky za užívání vozidla, a proto by neměl z uvedení nepravdivých údajů pojišťovně žádný prospěch. Rovněž zmínil, že vozidlo bylo fakticky odcizeno, byť za jiných okolností než uvedl Policii ČR a pojišťovně, přičemž i pokud by nahlásil krádež vozidla ihned, tak krádež by byla pojistnou událostí a nárok leasingové společnosti na pojistné plnění by pravděpodobně vznikl. Vzhledem k tomu, že následek dokonaného jednání by nebyl pravděpodobně škodlivější než při uvedení pravdivých údajů pojišťovně, není zde příčinná souvislost mezi nepravdivostí uvedených údajů a potencionálním škodlivým následkem útoku na chráněný společenský zájem. Obviněný uzavřel, že v daném případě byly naplněny formální znaky základní skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu, avšak nebylo dosaženo typové nebezpečnosti jednání pro společnost předpokládané zákonem, neboť jeho jednání nebylo způsobilé útoku na majetek pojišťovny, když nebyla dána příčinná souvislost mezi nepravdivostí uvedených údajů a potencionálním škodlivým následkem na majetku pojišťovny. Nebyl prokázán ani úmysl dovolatele způsobit útok na společenský zájem chráněný trestním zákonem, nebyl zjištěn jeho nepoctivý záměr a jednáním se nemohl obohatit, a to ani kdyby ho dokonal. Jednání, kterého se dopustil, tudíž není trestné.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ve výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně zrušil i výrok o vině a trestu v rozsudku prvoinstančního soudu a tomuto soudu věc vrátil, neshledá-li zákonné podmínky k vlastnímu rozhodnutí podle §265m tr. ř.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Za bezpředmětné označil námitky obviněného, podle kterých vzhledem k absenci materiálního znaku nevykazuje jeho jednání ani znaky základní skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. Pokud jde o námitku obviněného stran absence úmyslu způsobit škodu na majetku pojišťovny, státní zástupce konstatoval, že k trestní odpovědnosti se nevyžaduje vznik škody, a proto ani úmysl pachatele nemusí ke způsobení škody směřovat. Jestliže vznik škody ani zištný úmysl pachatele vůbec nejsou formálními znaky skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák., nelze považovat absenci úmyslu směřujícího ke způsobení škody na majetku pojišťovny za okolnost, která by stupeň nebezpečnosti činu pro společnost snižovala pod dolní hranici typové nebezpečnosti tohoto trestného činu. Poněkud jiná je situace u kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu podle §250a odst. 3 až 5 tr. zák., kde vznik škody je jedním z formálních znaků skutkových podstat. S ohledem na ustanovení §6 písm. a) tr. zák. postačuje v případě dokonaného trestného činu na straně pachatele ve vztahu ke vzniku škody zavinění ve formě nedbalosti; v případě pokusu trestného činu musí úmysl pachatele zahrnovat způsobení škody, neboť pokus trestného činu s tzv. kvalifikovanou skutkovou podstatou s nedbalostním těžším následkem porušujícím týž druhový objekt jako základní skutková podstata je pojmově vyloučen. Podle státního zástupce by námitky dovolatele měly racionální jádro v případě, že by skutečně došlo k pojistné události, tj. že by podle skutkových zjištění soudu byl předmětný automobil odcizen, byť za jiných okolností, než jaké dovolatel uvedl v oznámení pojistné události. V tomto případě by za škodu, resp. zamýšlenou škodu bylo možno považovat toliko rozdíl mezi pojistným plněním, jehož vyplacení zamýšlel obviněný dosáhnout, a pojistným plněním, které by náleželo v případě, že by v oznámení pojistné události neuvedl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje. Státní zástupce konstatoval, že skutková zjištění soudů ohledně skutečného osudu předmětného motorového vozidla jsou poněkud kusá, když z tzv. skutkové věty vyplývá pouze fakt, že vozidlo bylo již před jeho údajným odcizením vyvezeno do B. Rovněž v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu jsou skutková zjištění uvedena roztříštěně v souvislosti s hodnocením rozporných výpovědí obviněného. Z těchto skutkových zjištění nicméně vyplývá, že obviněný zapůjčil vozidlo jiné osobě, kterou znal pod jménem R. K. s vědomím, že tato osoba bude s vozidlem dlouhodobě disponovat a případně s ním i vyjede za hranice. V žádném případě nedošlo k odcizení vozidla. Obviněný oznámil pojistnou událost, ke které nedošlo, a logicky musel být přinejmenším srozuměn s tím, že dojde k neoprávněné výplatě pojistného plnění; k takovéto výplatě by jednoznačně došlo v příčinné souvislosti s jeho jednáním. Státní zástupce současně poukázal na okolnost, že argumentace odvolacího soudu na str. 4 usnesení není přiléhavá a budí dojem, že soud vycházel z předpokladu, že v případě uvedení nepravdivých údajů při uplatnění nároku na pojistné plnění lze pachateli přičítat tzv. těžší následek spočívající ve vzniku škody bez ohledu na zavinění. Nepřiléhavost odůvodnění však nemůže být důvodem ke zrušení věcně správného rozhodnutí v dovolacím řízení. Podle mínění státního zástupce jsou zcela bezpředmětné námitky dovolatele, podle kterých by při dokonání činu bylo pojistné plnění vyplaceno leasingové společnosti, nikoli obviněnému. Formálním znakem kvalifikované skutkové podstaty je vznik škody nikoli malé na cizím majetku, nikoli obohacení či majetkový prospěch na straně pachatele. Je tudíž lhostejné, kterému subjektu by v případě dokonání trestného činu bylo pojistné plnění vyplaceno. Vzhledem k popsaným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného P. L. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.). Skutečnost, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 9 To 516/2003, neobsahuje poučení o možnosti podat proti němu dovolání (viz str. 5 rozhodnutí), jak důvodně tvrdí obviněný, je nedostatkem, který v daném případě nemá na projednání mimořádného opravného prostředku vliv.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho opravný prostředek v případě odvolání zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
Ve věci obviněného P. L. však o takový případ nejde, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) obviněného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze zmíněný dovolací důvod uplatnit, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku podanému proti některému rozhodnutí podle §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný namítl, že se soudy omezily pouze na formální stránku trestného činu pojistného podvodu a vyjádřil nesouhlas s právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 6 Tdo 876/2002, z něhož při posouzení skutku vycházely. V podrobnostech má za to, že k naplnění skutkové podstaty vytýkaného trestného činu nestačí úmyslné uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů pojišťovně při uplatnění nároku na pojistné plnění, ale úmysl pachatele se musí vztahovat i na vznik škody na majetku pojišťovny. Rovněž musí být dána příčinná souvislost mezi uvedením nepravdivých údajů a potencionálním škodlivým následkem na majetku pojišťovny. Podle obviněného jeho jednání nedosahoval potřebné typové společenské nebezpečnosti trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. a nemohl se jím ani obohatit, neboť v případě dokonání by pojistné plnění obdržela leasingová společnost. Takto koncipované námitky lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (správnost právního posouzení skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud), v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k níže popsaným závěrům.
Trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. spáchá ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a takovým činem způsobí na cizím majetku škodu nikoliv malou. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč.
Základní skutková podstata trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. není vázána na způsobení škodlivého následku (škody na cizím majetku) nebo na úmysl pachatele takový následek způsobit. Je-li však pachatelem škoda spočívající ve vylákání pojistného plnění způsobena, popřípadě jeho jednání k takové škodě úmyslně směřovalo, je její výše jedním ze znaků kvalifikované skutkové podstaty (srov. znění §250a odst. 3, 4 písm. b), odst. 5 tr. zák.).
Vzhledem k tomu, že jde o speciální druh podvodu, je nutno při posuzování subjektivní stránky tohoto trestního činu prokázat, že pachatel úmyslně předstíral okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Za nepravdivé údaje se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti rozhodné pro uzavření pojistné smlouvy nebo poskytnutí pojistného plnění. Hrubě zkreslené údaje mylně či neúplně informují o okolnostech podstatných a důležitých pro uzavření pojistné smlouvy nebo pro uplatnění pojistného nároku a mohou vést k zásadně nesprávnému závěru o skutečnostech rozhodných pro uzavření pojistné smlouvy či plnění z ní. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede jakékoliv zásadní či rozhodující údaje, které by vedly k tomu, že pokud by byly druhé straně známy, k uzavření pojistné smlouvy nebo k pojistnému plnění by nedošlo, popřípadě došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Vždy musí jít o vědomě lživé údaje, které jsou objektivně způsobilé rozhodnutí pojišťovny ovlivnit, bez ohledu na to, zda taková nepravdivá okolnost skutečně rozhodnutí o uzavření pojistné smlouvy nebo poskytnutí pojistného plnění ovlivnila.
Rovněž lze poukázat na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 5/2000, ve kterém se mimo jiné konstatuje, že ohrožení majetku či porucha způsobené pojistným podvodem (§250a tr. zák.) jsou ve svém reálném důsledku typicky závažnější než poruchy vyvolané podvodem obecným (§250 tr. zák.), kde provázanost různých subjektů pojištění chybí. Proto je trestněpoliticky žádoucí a nutné, aby byla existující objektivní nerovnost v dopadech obecného a pojistného podvodu vyrovnána trestněprávní úpravou. Ta se uvedeného úkolu zhostila tak, že kriminalizovala ne pouhé vyvolání majetkových poruch jako v případě podvodu obecného, nýbrž také jejich „předpolí“, tedy i činy hrozící takovými poruchami. Takto odůvodněná širší a v tomto smyslu trestněprávně funkční „nerovnost“ je nezbytná k tomu, aby se celková ochrana před podvody různých typů stala podle práva vyrovnanou (uveřejněno pod č. 31, sv. 21, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).
Z výše popsaného rozboru obecných náležitostí trestného činu pojistného podvodu podle §250a tr. zák. je zřejmé, že senát Nejvyššího soudu rozhodující v této trestní věci se ztotožňuje s právním názorem, který byl vysloven v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 6 Tdo 876/2002, a proto nelze v tomto směru námitky vznesené dovolatelem akceptovat včetně jeho návrhu na postup podle ustanovení §20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., tj. předložení věci k rozhodnutí velkému senátu kolegia.
Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. se rozumí jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Ve stručnosti lze připomenout, že jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, pokud pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu, nebo dokonce pokud sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu, ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má dojít k následku trestného činu (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 53/1976). Pokus trestného činu, a to na rozdíl od jeho dokonání, pouze vyvolává nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde a vyznačuje se především nedostatkem následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu. Příčinná souvislost mezi jednáním a následkem však není rozvinuta a ohrožení objektu trestného činu, které pokus vyvolává, je následkem, který není znakem skutkové podstaty. Pokus je trestný pouze u úmyslných trestných činů. Pokud úmysl pachatele směřuje i ke způsobení těžšího následku porušujícího stejný druhový objekt, k němuž však pro okolnosti nezávislé na vůli a jednání pachatele nedošlo, půjde za podmínek §88 odst. 1 tr. zák. o pokus trestného činu spáchaný za okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby.
Z tzv. právní věty v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 je patrno, že soud považoval znaky pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák. za naplněné tím, že obviněný se „dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvést nepravdivé údaje a způsobit takovým činem škodu nikoli malou v úmyslu trestný čin spáchat, k dokonání však nedošlo“.
Ze skutku, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, v podstatě vyplývá, že obviněný P. L. nahlásil A. p. a. s. pojistnou událost, spočívající v odcizení vozidla zn. Škoda Octavia Eleganz, ke kterému mělo dojít v době od 16. 9. 2002 do 17. 9. 2002 v Praze 7, ačkoliv uvedené vozidlo bylo již dne 16. 8. 2002 převezeno do B., přičemž pojistné plnění ve výši 468.920,- Kč vyplaceno nebylo.
Je zřejmé, že z takto formulované skutkové věty nevyplývá subjektivní vztah obviněného P. L. k nepravdivosti údajů poskytnutých pojišťovně, tj. že jí nahlásil pojistnou událost spočívající v odcizení vozidla, ačkoliv věděl, že vozidlo ve skutečnosti odcizeno nebylo a jím uváděné údaje rozhodné pro poskytnutí pojistného plnění jsou proto v rozporu se skutečným stavem věci. Z popisu skutku nelze rovněž vysledovat vědomost obviněného s převozem auta do B., a ani jeho vědomost, že svým jednáním může způsobit poškozené společnosti škodu nikoli malou a alespoň srozumění s případným škodlivým následkem. Vzhledem k tomu, že nesprávné právní posouzení skutku nelze dovozovat pouze z toho, že skutek není ve výroku o vině popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, pokud jinak je z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, že soud zjistil skutkový stav v rozsahu, jenž pokrývá znaky skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda z odůvodnění napadených rozhodnutí lze jednoznačně dovodit skutečnosti rozhodné pro soudy aplikovanou právní kvalifikaci skutku.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 7 konstatoval: „Po provedeném dokazování v hlavním líčení vzal soud za prokázaný skutkový děj tak, jak byl popsán ve výrokové části tohoto rozsudku“. Rovněž zrekapituloval, co obviněný P. L. k věci tvrdil v přípravném řízení a u hlavního líčení. V této souvislosti prvostupňový soud uvedl: „Již mezi těmito samotnými dvěma výpověďmi jsou podstatné rozdíly, kdy vypovídal o některých věcech rozdílně. Zatímco v přípravném řízení obžalovaný uváděl, že toto vozidlo jakémusi R. zapůjčil i s doklady OTP a klíčky od vozidla, později svoji výpověď změnil tak, že toto zapůjčení bylo vlastně nedobrovolné, že mu R. sebral klíče z kapsy a s vozidlem odjel. Celou událost popisoval v druhém výslechu v přípravném řízení zcela jinak, než potom hovořil u hlavního líčení. Tyto pozměněné výpovědi obžalovaného činí jeho obhajobu naprosto nevěrohodnou, vedenou pouze snahou, vyvinit se z obvinění, za které je stíhán (vše na str. 2 a 3 rozsudku).
Dále soud prvého stupně připomněl, že ve věci byl v přípravném řízení i u hlavního líčení jako svědek vyslechnut R. Š., jenž před soudem mimo jiné vypověděl: „…někdy koncem léta 2002 se mu ozval muž, který se představil jako V. (jak na něj získal kontakt, svědek nevěděl) s tím, že by měl pro něj práci. Přijel za ním do Ch., kde mu řekl, že by měl jet s vozidlem Octavia přes P. do B., za což dostane zaplaceno. Za 4-5 dnů tento muž přijel, předal mu vozidlo s malým technickým průkazem, ověřenou plnou mocí od notáře znějící na P. L., klíče, kartu pojištění a 200 USD a přes P. a P. jel do B..“ Podle odůvodnění rozsudku popsal jmenovaný svědek i ženu, které automobil v B. předal (v Ch. mu V. říkal, že auto převezme paní L., přičemž soud poznamenal, že obviněný žádnou manželku nemá) a okolnosti tohoto úkonu. Auto si měli předat oproti heslu, které znělo nějak jako T. Svědek rovněž uvedl, že pokud vidí obviněného, nikdy předtím ho neviděl. O V. nevěděl žádné další údaje, ani kdo ho posílá; ten mluvil pouze o panu L., že je to převoz pro něj (vše na str. 3 rozsudku).
Ke svědecké výpovědi R. Š. obvodní soud poznamenal, že vysvětlení přijaté zakázky je velice nestandardní, ale nemá důvod jeho tvrzení zpochybnit, když auto skutečně převezl a i na celnici nebylo proti plné moci, ani dokladům žádných námitek. Podle jeho názoru je vyjma této svědecké výpovědi obviněný z trestné činnosti pod bodem 2/ obžaloby usvědčován také leasingovou smlouvou, splátkovým kalendářem, oznámením pojistné události, zprávou pojišťovny A., kopií cestovního pasu R. Š., informacemi I. a úředními záznamy na č. l. 52, 54 spisu. Prvostupňový soud uvedl: „…pokud by přistoupil na obhajobu obžalovaného, že vozidlo skutečně zapůjčil jakési osobě, kterou vůbec neznal, znal pouze její jméno, které navíc nemuselo být pravé, a kterou znal pouze z náhodného kontaktu v kavárně K., není možné uvěřit tomu, že této osobě vozidlo zapůjčil, aniž by věděl, co tato osoba s vozidlem zamýšlí, kam s ním pojede. Obžalovanému muselo být z leasingové smlouvy zcela nepochybně známo, pokud jí podepsal a s ní se i seznámil, že zapůjčování vozidla, které sám má na leasing, cizím osobám, zejména cizím státním příslušníkům pro jakékoli dlouhodobé cesty musí hlásit leasingové společnosti, tím spíše, pokud by vozidlo překročilo hranice Č. r. Zejména pokud obžalovaný uváděl ve své druhé výpovědi, že se s R. spojil a tento mu řekl, že si auto půjčí na delší dobu, neboť ho naboural a je nutná jeho oprava a že si s ním potřebuje vyřídit nějaké záležitosti, muselo být obžalovanému jasné, že tato osoba může s vozidlem i vycestovat přes hranice. Tuto skutečnost měl tedy, pokud by šlo o krádež vozidla, nahlásit okamžitě, zvlášť věděl-li osobu, která s vozidlem odjela a pokud se jednalo o zapůjčení vozidla a toto nebylo vráceno ve stanovené době, měl tuto skutečnost ohlásit také s ohledem na to, že znal v podstatě pachatele.“ (vše na str. 4 rozsudku).
Podle Nejvyššího soudu byly zákonné znaky základní skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. naplněny tou částí zjištěného skutku, která spočívala v tom, že obviněný P. L. nahlásil A. p. a. s. pojistnou událost, kterou podložil oznámením o odcizení vozidla (P. v P.), ke kterému mělo dojít v době od 16. 9. 2002 do 17. 9. 2002 v blízkosti jeho bydliště, ačkoli věděl, že tyto údaje jsou nepravdivé, neboť neodpovídají skutečnosti. Nepravdivé údaje, které se týkaly místa události, jejího časového vymezení a způsobu odcizení vozidla, byly zjevně rozhodnými pro poskytnutí pojistného plnění z uzavřené pojistné smlouvy. Takové jednání zahrnuje úmyslné zavinění.
Dále Nejvyšší soud posuzoval, zda zjištěným jednáním byla také naplněna kvalifikovaná skutková podstata posuzovaného trestného činu ve formě pokusu, a to zejména pokud jde o zákonný znak úmyslu způsobit škodu nikoli malou na majetku pojišťovny. Podstatným pro vyřešení této otázky bylo jednoznačné určení, zda v posuzovaném případě došlo k faktickému odcizení předmětného vozidla, byť jiným způsobem a za jiných okolností, než obviněný uváděl v oznámení pojistné události nebo naopak, že k odcizení automobilu nedošlo. V tomto směru jsou však skutkové závěry soudů nejednoznačné.
Nutno zdůraznit, že odlišný způsob vzniku pojistné události a v návaznosti na to i vzniku škody nemusí nezbytně znamenat, že by pojišťovna vůbec neposkytla pojistné plnění - náhradu škody. Případné zjištění, že k odcizení vozidla nedošlo tak, jak ho obviněný v oznámení pojistné události popisoval, ale jinak, by totiž ještě neznamenalo, že pojišťovna neměla povinnost poskytnout pojistné plnění, byť za odlišných, třeba pro pojištěného i podstatně méně výhodných podmínek a v jiné výši, než za situace nahlášené obviněným. V tomto případě by obviněný svým jednáním sice naplnil základní skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvodu, pokud jde o uvedení údajů neodpovídajících skutečnému stavu, tj. místu, času a způsobu odcizení vozidla, avšak toto zjištění by mělo vliv na výši škody, předvídanou v kvalifikované skutkové podstatě trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. (ve formě pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.), ke které jednání obviněného směřovalo, resp. která jeho jednáním mohla reálně vzniknout. Nešlo by tedy o stav, kdy k pojistné události vůbec nedošlo, ale o případ, kdy k pojistné události došlo, ale jiným způsobem. Vzhledem k tomu, že v rámci pojistných podmínek je vždy sjednán určitý okruh důvodů, z nichž pojišťovna může v rámci náhrady škody, která skutečně vznikla, krátit rozsah pojistného plnění, obviněný by mohl svým jednáním spočívajícím v uvedení nepravdivých údajů při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, dosáhnout toho, že pojišťovna poskytne pojistné plnění v celém rozsahu, ačkoli ve skutečnosti je dán důvod k jeho krácení. Pokud by bylo zjištěno, že na vzniku této odlišným způsobem nastalé pojistné události by byl zainteresován i obviněný (např. neoprávněným zapůjčením vozidla jiné osobě, která ho poté, bez jeho zavinění, odcizila), bylo by možno dovodit jeho úmysl ve vztahu ke způsobení škody, pokud by jednal s vědomím, že u pojišťovny nárokuje plnění, na jehož výši nemá vzhledem k okolnostem pojistné události nárok a s eventuálním škodlivým následkem by byl alespoň srozuměn. V tomto případě by škodou byla částka odpovídající rozdílu mezi skutečným plněním, jež by bylo poskytnuto a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby obviněný neuvedl nepravdivé údaje při uplatnění nároku na pojistné plnění. Pokud by takový rozdíl činil nejméně 25 000 Kč, šlo by o škodu nikoli malou. Za škodu totiž nelze bez dalšího považovat celou výši poskytnutého pojistného plnění, je-li zřejmé, že k pojistné události došlo a že nárok na pojistné plnění vznikl, byť v nižší částce, než jakou pachatel vylákal (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 29/2003).
Ze skutkových zjištění je nejen zřejmé, že obviněný úmyslně uvedl nepravdivé údaje ohledně odcizení vozidla, ale rovněž, že předmětný automobil byl dne 16. 8. 2002 svědkem R. Š., který se celním orgánům prokazoval plnou mocí znějící na jméno P. L., měl doklady a klíčky od vozidla, převezen do B., kde ho předal nějaké ženě. Soud prvého stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud, však neučinil žádné zjištění, že obviněný by např. zmíněný převoz motorového vozidla zorganizoval nebo jinak se na jeho realizaci podílel. Pouze se omezil na konstatování ohledně nevěrohodnosti obhajoby obviněného, dále popsal jaké povinnosti mu vyplývaly z leasingové smlouvy při zapůjčení vozidla jiné osobě a jak měl postupovat v případě krádeže vozidla.
Nejvyšší soud je názoru, že právní kvalifikace skutku jako trestného činu pojistného podvodu i podle §250a odst. 3 tr. zák. ve formě pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. nemůže obstát. Samotné zjištění, že obviněný uvedl nepravdivé údaje o místě, času a způsobu odcizení automobilu, nepostačuje k závěru, že k žádné pojistné události spočívající v odcizení vozidla nedošlo a že pojistné plnění, k němuž jednání obviněného směřovalo, by bylo v celém rozsahu neoprávněné.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že obviněný P. L. podal dovolání důvodně, neboť právní posouzení zjištěného skutku nelze považovat za správné, přičemž v důsledku tohoto nedostatku je vadný i výrok o trestu, jenž na výrok o vině obsahově navazuje. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 9 To 516/2003, a to pouze ve výroku, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného. Rovněž zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 1 T 32/2003, a to v odsuzující části. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení konstatovaných částí obou napadených rozhodnutí se trestní věc obviněného P. L. dostala v rozsahu zrušení do procesního stadia řízení před soudem prvého stupně. Úkolem Obvodního soudu pro Prahu 7 bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat a učinit v ní zákonu odpovídající rozhodnutí. Především bude nezbytné se zaměřit na objasnění otázek, na něž bylo výše poukazováno. Nejvyšší soud ponechává na úvaze prvostupňového soudu jaké konkrétní důkazy provede (mohou je navrhnout i strany trestního řízení), aby byl současně naplněn požadavek stanovený v §2 odst. 5 tr. ř. Po vyhodnocení všech ve věci provedených důkazů postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. soud prvého stupně zjištěný skutkový stav opětovně právně posoudí, zejména z hlediska, zda jednání obviněného naplňuje všechny formální a materiální znaky pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák., přičemž lze ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. odkázat na právní názor vyslovený v tomto usnesení. Skutková zjištění následně vyjádří ve svém rozhodnutí tak, aby z nich byly zřejmé všechny okolnosti ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud zvlášť upozorňuje, že postupem podle §265k odst. 2 tr. ř. došlo mimo jiné i ke zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 1 T 79/2003, kterým byl obviněnému P. L. uložen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §60a odst. 1 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 1 T 32/2003. Podle §60a odst. 2 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let a současně byl nad obviněným, a to během zkušební doby podmíněného odsouzení, stanoven dohled pracovníka P. a m. s. Č. r. (celý výrok rozhodnutí je na č. l. 181 a násl. spisu). Tento rozsudek nabyl právní moci usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 9 To 2/2005, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného (č. l. 208 a násl. spisu). Z tohoto přehledu je zřejmé, že Obvodní soud pro Prahu 7 se bude muset v případě odsuzujícího výroku zabývat i úvahou ohledně uložení souhrnného trestu za podmínek §35 odst. 2 tr. zák. (tj. trestu i za trestné činy, jimiž byl obviněný pravomocně uznán vinným konstatovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1).
Protože napadená rozhodnutí byla ve zmíněném rozsahu zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže s poukazem na ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadených rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k