ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.535.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 535/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2006 dovolání, které podal obviněný B. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 6 To 56/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 27/99, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 33 T 27/99, byli obvinění R. K., M. L., B. H., P. M. a J. Č. uznáni vinnými, že
na základě vzájemné dohody a vzájemné součinnosti organizované obžalovaným M. L. v úmyslu vyhnout se zaplacení daně, cla a dovozní přirážky, elektronické zboží odebrané od rakouských firem T., M. a E. za účelem údajného tranzitu tohoto zboží přes tehdejší území Č. do P. r. rozprodali v tuzemsku, porušili tak ustanovení §79 odst. 4 celního zákona č. 461/92 Sb. a neodvedli příslušné daně, a to tak, že
1) obž. M. L.:
v době od 17. 7. 1992 do 2. 10. 1992 zařídil odběr elektronického zboží u výše uvedených rakouských firem, jehož celková celní hodnota činila 24.468.798,- Kč, přičemž toto zboží bylo řidiči R. K. a J. S. dováženo dle jeho pokynů do jeho firmy M. nebylo s příslušnými průvodkami vystavenými vstupní celnicí dodáno celnici určení a nebyl realizován jeho vývoz do zahraničí a naopak bylo rozprodáváno obžalovaným L. blíže nezjištěným kupcům na území tehdejší Č., a porušil tedy ust. §§77 odst. 1, 3, 79 odst. 4 celního zákona č. 44/74 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále ust. §1 odst. 2 vyhlášky č. 108/91 Sb. o dovozní přirážce, §3 odst. 1 zák. č. 73/52 Sb. o dani z obratu ve znění pozdějších předpisů a ust. §3 odst. 1 zák. č. 157/89 Sb. o důchodové dani, čímž ze strany obžalovaného M. L. došlo ke zkrácení cla a dovozní přirážky v celkové výši 2.333.427,- Kč a současně došlo ke zkrácení daně z obratu a důchodové daně v celkové výši 8.193.837,- Kč,
2) obž. R. K.:
v době od 22. 7. 1992 do 23. 9. 1992 v 11-ti případech odebral od shora uvedených rakouských firem elektronické zboží, jehož celková celní hodnota činila 16.913.097,- Kč, toto zboží, které byl zavázán dovést na celnici určení uvedené v celní průvodce, do celnice určení nezavezl, nýbrž je vyložil na místě, které mu určil obžalovaný M. L. a porušil tedy ust. §§77 odst. 1, 3, 79 odst. 4 celního zákona č. 44/74 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále ust. §1 odst. 2 vyhlášky č. 108/91 Sb. o dovozní přirážce a ust. §§1, 2 odst. 1 a 5 odst. 6 zák. č. 530/91 Sb. o dovozní dani, tímto jednáním způsobil zkrácení cla a dovozní přirážky v celkové hodnotě 2.008.824,- Kč a rovněž způsobil zkrácení dovozní daně ve výši 1.078.526,- Kč, přičemž doklady týkající se dovezeného zboží předal obžalovanému L.,
3) obž. B. H., J. Č. a P. M.:
pak v období od měsíce července 1992 do listopadu 1992 postupovali tak, že obžalovaný B. H. nejméně v 18-ti případech převzal od obžalovaného M. L. celní průvodky s tím účelem, aby zajistil fingovaná potvrzení výstupní celnice, a to za úplatu 30.000,- Kč u každého fingovaného průvozu zboží, přičemž tyto následně předával obžalovanému J. Č., který je za stejným účelem za úplatu nejméně 4.000,- Kč za jeden fingovaný průvoz předával již zesnulému Ing. L. N., který je pak nejméně v 10-ti případech předal obžalovanému P. M., bývalému pracovníkovi celnice na hraničních přechodech Č. T. a Ch., který pak za úplatu minimálně 15.000,- Kč za jeden případ opatřoval fingovaná potvrzení celních průvodek razítky a podpisy celnic v působnosti Oblastního celního úřadu ve F.-M. v tom směru, že byl realizován vývoz zboží mimo území tehdejší Č., čímž obžalovaní B. H., J. Č. a P. M. porušili ust. §77 odst. 1, 3, 79 odst. 4 celního zákona č. 44/74 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále ust. §1 odst. 2 vyhlášky č. 108/91 Sb. o dovozní přirážce, §3 odst. 1 zák. č. 73/52 Sb. o dani z obratu ve znění pozdějších předpisů a ust. §3 odst. 1 zák. č. 157/89 Sb. o důchodové dani a způsobili, že v souvislosti s dovozem elektronického zboží v celkové hodnotě 24.468.798,- Kč došlo ke zkrácení cla a dovozní přirážky ve výši 2.333.427,- Kč a ke zkrácení daně z obratu a důchodové daně v celkové výši 8.193.837,- Kč,
4) obž. M. L.:
v době od 20. 9. 1991 do 2. 12. 1991 v 16-ti případech odebral ve V. od rakouské firmy T. elektronické zboží v celkové hodnotě 8.980.533,- Kč na padělané doklady neexistující polské firmy R., za účelem údajného tranzitu tohoto zboží přes naše území do P. r., avšak vývoz zboží do P. r. nebyl uskutečněn a toto bylo prodáno v tuzemsku, čímž tak porušil ust. §§77 odst. 1, 3, 79 odst. 4 celního zákona č. 44/74 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ust. §1 odst. 2 vyhlášky č. 108/91 Sb. o dovozní přirážce a ust. §3 odst. 1 zák. č. 73/52 Sb. o dani z obratu ve znění pozdějších předpisů, v důsledku čehož pak došlo ke zkrácení cla a dovozní přirážky v celkové výši 2.042.369,- Kč a zároveň ke zkrácení daně z obratu ve výši 3.027.100,- Kč.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval u obviněného M. L., B. H., P. M. a J. Č. v bodě 1) a 3) rozsudečného výroku jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002, u obviněného R. K. v bodě 2) jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002, a u obviněného M. L. v bodě 4) jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002. Za tuto trestnou činnost byl obviněný B. H. odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002, k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o trestu ohledně dalších jmenovaných obviněných.
Proti konstatovanému rozsudku podali obvinění M. L., B. H., P. M. a J. Č. odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 6 To 56/2005, bylo podle §256 tr. ř. odvolání obviněného B. H. zamítnuto (bod IV. výroku). Rovněž bylo rozhodnuto i o odvolání dalších obviněných (body I. až III. výroku).
Vůči rozhodnutí soudu druhého stupně ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně podal obviněný B. H. prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g), h), l) tr. ř.
V odůvodnění svého podání obviněný rozvedl námitky, jimiž by měly být uplatněné dovolací důvody naplněny. Předně namítl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Zdůraznil, že svým jednáním neporušil příslušná ustanovení celního zákona, nezkrátil český stát na cle, dovozní přirážce a na dani z obratu, neboť nebyl účastníkem celního řízení, a proto se na něj nevztahovaly povinnosti dle celního zákona. Podle jeho názoru nemůže nést odpovědnost za to, že jiné osoby, účastníci celního řízení, své povinnosti nesplnili, přičemž v podrobnostech odkázal na písemné vyhotovení odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Je přesvědčen, že měl být zproštěn obžaloby, a to i z důvodu zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu §65 tr. zák., neboť vzhledem ke změně situace - vstupu České republiky do Evropské unie - zanikla nebezpečnost činu pro společnost. V době rozhodování soudu totiž nezakládalo jednání, které bylo předmětem obžaloby, skutkovou podstatu žádného trestného činu. Dále obviněný uvedl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona respektive vyhlášené mezinárodní smlouvy nepřípustné. Konstatoval, že k trestné činnosti mělo dojít v roce 1992, trestní stíhání bylo zahájeno v roce 1994, k podání obžaloby došlo v roce 1999 a k pravomocnému rozhodnutí ve věci až 30. 6. 2005, tj. trestní stíhání trvalo jedenáct let. K průtahům v řízení došlo, aniž by se na tom jakýmkoliv svým postupem obviněný či jeho obhájci podíleli. Nešlo o věc skutkově a právně složitou ani rozsáhlou z hlediska provádění důkazů. Přesto orgány činné v trestním řízení nebyly schopny v přiměřené lhůtě věc meritorním rozhodnutím pravomocně skončit. V souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je proto nutno napadený rozsudek zrušit a trestní stíhání obviněného zastavit z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. V této souvislosti dovolatel poukázal zejména na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 554/2004 a v návaznosti na to vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud nesprávně právně posoudil okolnosti významné pro rozhodnutí o uložení trestu, jenž mu byl uložen v rozporu s účelem trestu podle §23 tr. zák. Namítl, aby v tomto směru byla respektována alespoň přiměřenost vztahu mezi veřejným zájmem, který je v trestním zákoně vymezen účelem trestu a základními právy obviněného, zejména právem na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě a právem na osobní svobodu. V souvislosti s tím vyslovil požadavek, aby v zájmu zachování ústavního principu proporcionality bylo pro případ, že nedojde ke zrušení výroku o vině, alespoň upuštěno od jeho potrestání, popřípadě byl mimořádně snížen trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby a jeho výkon byl podmíněně odložen, eventuálně bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání. Obviněný dodal, že naznačeným postupem orgánů činných v trestním řízení došlo ke vzniku extrémního rozporu mezi jeho právy a státem zajišťujícím řádný průběh trestního řízení, které má vážné důsledky i ve sféře hmotně právní. Nepodmíněný trest ve výměře pěti let představuje vážný zásah do jeho osobní svobody, když účelu trestu bylo možno dosáhnout i prostředky mírnějšími. Soudy se nezabývaly faktory důležitými pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje trestní zákon v §23 odst. 1 tr. zák., kterými jsou nezbytnost ochrany společnosti před konkrétním pachatelem trestného činu posuzované především podle způsobu života, jenž vedl od spáchání stíhaného skutku do vynesení rozhodnutí, zjištění, zda pachatel skutečně potřebuje výchovu k řádnému způsobu života prostřednictvím nepodmíněného trestu a zda je takto nutno působit i na ostatní členy společnosti v souvislosti s odstupem doby, která od spáchání trestného činu uběhla i při zvážení společenských změn, které ve společnosti nastaly. Obviněný uvedl, že s prodlužující se délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem, přičemž doba mezi trestným jednáním a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být dosaženo. S ohledem na jeho osobu a poměry lze dosáhnout rovnováhy mezi veřejným zájmem vymezeným účelem trestu a základními právy obviněného i kterýmkoliv z výše naznačených způsobů, které nejsou spojeny s přímým výkonem nepodmíněného trestu. Obviněný zdůraznil, že po celou dobu od roku 1992 žije řádným životem, nebyl pro jinou trestnou činnost stíhán ani odsouzen. Již samotné řízení, zejména jeho pobyt ve výkonu vazby, naplnily svůj výchovný účel. V průběhu nepřiměřeně dlouhého trestního řízení navíc došlo k výraznému zhoršení jeho zdravotního stavu, což je dokládáno lékařskými zprávami.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že obviněný k němu relevantně nepřiřadil žádnou svou výhradu, a tudíž pokud by v dovolání uplatnil pouze tento dovolací důvod, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a to jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Podle jeho názoru odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jednak námitka obviněného, že nebyl účastníkem celního řízení, a tudíž nezkrátil český stát na cle, dovozní přirážce a na dani z obratu a nemůže nést jakoukoliv odpovědnost za to, že jiné osoby nesplnili své povinnosti, jednak výhrada, že měl být obžaloby zproštěn z důvodu zániku nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §65 tr. zák. V tomto ohledu státní zástupce poukázal, že pachatelem i spolupachatelem vytýkaného trestného činu může být nejen subjekt cla a daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonné clo a daň nebyly jemu anebo jinému subjektu vyměřeny buď vůbec, anebo nikoli v zákonné míře, a clo a daň tak byly zkráceny ve větším rozsahu. U spolupachatelství tohoto trestného činu je bezpředmětné, zda subjektem cla a daně byli všichni či jen někteří spolupachatelé, anebo osoba od nich rozdílná. Je též lhostejné, zda subjektem cla a daně byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení cla a daně či jen do její části. Navíc tento názor plně koresponduje se zněním §50 odst. 3 zák. č. 461/1992 Sb. (celní zákon) ve znění platném v rozhodné době. Pokud jde o námitku stran zániku trestnosti činu ve smyslu §65 tr. zák., ke kterému mělo podle dovolatele dojít v důsledku vstupu České republiky do Evropské unie, státní zástupce uvedl, že s problematikou změny situace se správně vypořádal již soud nalézací, a to s poukazem na přechodná a závěrečná ustanovení novely celního zákona provedené zák. č. 187/2004 Sb., konkrétně na čl. II. bod 2 této novely, z něhož je zřejmé, že pokud celní řízení o celních deliktech bylo zahájeno před účinností této novely, přijaté i podle důvodové zprávy k této novele v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie, dokončí se toto řízení podle dosavadních právních předpisů. Proto námitky uplatněné v tomto směru nejsou opodstatněné, a pokud by obviněný uplatnil pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo by nutno dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. K výhradě obviněného, že jeho trestní stíhání bylo s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. nepřípustné, státní zástupce konstatoval, že trestní řízení vykazovalo nepřiměřenou délku porušující čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud se tudíž musí vypořádat s otázkou, zda Vrchní soud v Olomouci zohlednil zjištěnou nepřiměřenou délku řízení, která porušovala citované ustanovení mezinárodní smlouvy, jako skutečnost významnou při rozhodování o trestních následcích, jimiž bylo třeba působit na obviněného B. H. ke splnění účelu trestu, aby byly dostatečně vyjádřeny vztahy mezi trestnými činy a ukládanými tresty i s ohledem na délku trestního řízení a zejména na průtahy zaviněné i orgány činnými v trestním řízení. Státní zástupce připomněl, že se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestného činu se oslabuje prvek individuální i generální prevence, který je vyjádřen v §23 odst. 1 tr. zák. V ústavněprávní rovině jde zejména o posouzení vztahu mezi veřejným zájmem na potrestání pachatelů trestných činů a základními právy obviněných z hlediska spravedlivého procesu a také jejich práva na osobní svobodu. Podle jeho názoru vyplývá z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů, že naznačenou skutečnost při rozhodování o trestech nevyhodnotily dostatečným způsobem a ve všech souvislostech, protože na straně jedné sice obviněným určitým způsobem vrchní soud přiznal porušení požadavku přiměřené lhůty k projednání věci, ale na straně druhé není z rozsudků soudů zřejmé, zda obviněným byla za toto porušení poskytnuta náhrada ve formě měřitelného a výslovného zmírnění trestu. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za použití §261 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 6 To 56/2005, nejenom ve vztahu k obviněnému B. H., ale i ohledně obviněných M. L. a J. Č., a stejně tak zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud případně rozhodl podle §265l odst. 4 tr. ř. o vazbě obviněných B. H., M. L. a J. Č. Také zmínil možnost postupu předsedy senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř., respektive předsedy senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného B. H. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. e), g), h), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného B. H. však o takový případ nejde, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné v obecné rovině uvést, že je naplněn, pokud ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání taxativně uvedených v §11 odst. 1 tr. ř., pro který trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení, a to v závislosti na skutečnosti, kdy důvod nepřípustnosti vyšel najevo, nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2, popřípadě §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. a došlo tak k jinému, pro obviněného méně příznivému rozhodnutí (zejména k odsuzujícímu rozsudku). Okolnosti, za jakých je trestní stíhání nepřípustné, představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§2 odst. 4 tr. ř.) a zásady legality (§2 odst. 3 tr. ř.), které patří mezi základní zásady trestního řízení. Ani jedna z okolností zde uvedených (ani v jiném ustanovení trestního řádu), ale neumožňuje zastavit trestní stíhání z důvodů průtahů v řízení.
Tento závěr platí bezezbytku i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. Žádná taková mezinárodní smlouva však výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání nestanoví.
Pokud v dovolání obviněný zmiňuje Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), je nezbytné uvést, že tato Úmluva byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a stala se tak součástí právního řádu tehdejší ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle čl. 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž byla Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a od 1. 6. 2002 účinného znění čl. 10 Ústavy jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nedílnou součástí požadavků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy, podle něhož každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je zakotveno též v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obdobně je toto právo formulováno i v ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů. Požadavek projednávat trestní věci co nejrychleji je rovněž vyjádřen v §2 odst. 4 tr. ř.
Přiměřenost délky řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“) posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře tohoto soudu, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů. Pro tento účel se přihlíží popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce. Evropský soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou délku řízení považovat. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Evropského soudu, tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení však Evropský soud z čl. 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení.
Uvedenou problematikou se zabýval též Ústavní soud České republiky (dále jen „Ústavní soud“), a to i ve vztahu k rozhodnutím Nejvyššího soudu, který již vícekrát řešil otázku nepřiměřené délky trvání trestního řízení, přičemž ani v těchto případech nedospěl k závěru, že trestního stíhání obviněné osoby mělo být s odkazem na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zastaveno (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 8/03, sp. zn. II. ÚS 32/03, sp. zn. III. ÚS 217/03).
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který odporuje nejen smyslu práva obviněného, ale i poškozeného (srov. slovo „každý“ v čl. 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, přičemž je v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy je třeba v prvé řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány.
Dále Nejvyšší soud připomíná, že podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. je účelem trestního řízení zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití. Trestní řízení je ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je akceptace závěru o možnosti orgánu po konstatování průtahů v trestním řízení trestní stíhání zastavit, nepřijatelná. Tímto postupem by byla nežádoucím způsobem modifikována zásada oficiality z níž vyplývá, že každý orgán činný v trestním řízení má povinnost z vlastní iniciativy učinit vše pro naplnění účelu trestního řízení. Zároveň by se tak oslabovaly funkce trestního práva v obecném smyslu, zejména funkce ochranná. Přijetím závěru o možnosti zastavit trestní stíhání při zjištění závažných průtahů by byla nejen odmítnuta ochrana práv a zájmů poškozených v trestním řízení, ale došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného tam, kde by obviněný i přes porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě chtěl dosáhnout výsledku pro něj ještě příznivějšího (rozsudku zprošťujícího).
Při zvážení výše rozvedených argumentů a jejich aplikováním na projednávanou trestní věc je zapotřebí konstatovat, že ze spisového materiálu skutečně vyplývají obviněným B. H. popsané průtahy v řízení, jež nezpůsobil, a které ve svém důsledku měly bezesporu vliv na celkovou délku trestního řízení. Z tohoto faktu ale nelze vyvozovat nepřípustnost trestního stíhání. Jak již bylo výše uvedeno, skutečnost, že trestní stíhání trvalo neúměrně dlouhou dobu, čímž došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není důvodem pro zastavení trestního stíhání s odkazem na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., jak naopak obviněný tvrdí v dovolání. Tyto námitky jsou tudíž z pohledu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. zjevně neopodstatněné.
V mimořádném opravném prostředku obviněný B. H., a to v souvislosti s vytýkanou nepřiměřenou délkou trestního stíhání, rovněž v podrobnostech namítá, že délka řízení nebyla ze strany soudů promítnuta do úvah o druhu a výměře trestu, který se tak míjí se svým účelem ve smyslu §23 odst. 1 tr. zák. a je nepřiměřený i ve vztahu k ústavně zakotveným právům obviněného na spravedlivý proces a na osobní svobodu. V tomto směru dovolatel staví své výhrady na tom, že prostředkem nápravy, jenž by vyvážil prokázanou nepřiměřenou délku řízení, má být i zmírnění trestu, který mu byl v konkrétní věci uložen. Posouzení otázek souvisejících s výrokem o trestu obecně spadá pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který byl v dovolání rovněž uplatněn.
Východiskem pro posouzení, zda obviněným namítané vady výroku o trestu napadeného rozsudku lze pod některý ze zákonem vymezených dovolacích důvodů podřadit, je skutečnost, že ukládání trestů patří mezi hmotně právní instituty a pochybení při aplikaci ustanovení, která vymezují jeho právní rámec, je možno napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebo §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zákonem stanovené vymezení těchto dovolacích důvodů bylo citováno na str. 6 tohoto usnesení.
Systematickým výkladem je možné dovodit, že pokud jde o hmotně právní posouzení druhu a výměry uloženého trestu, je v soustavě dovolacích důvodů ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. speciálním dovolacím důvodem vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky ohledně druhu a výměry trestu (vyjma trestu odnětí svobody na doživotí) lze proto úspěšně uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli jiného důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence alespoň jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat. Výklad opačný, tj. že jiná pochybení soudu vztahující se k druhu a výměře uloženého trestu je možno namítat prostřednictvím jiných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., by nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což jistě nebylo legislativním záměrem zákonodárce. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolateli podat dovolání i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a výměře trestu, je zřejmé, že by tak učinil právě rozšířením vymezení ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Jak již bylo výše konstatováno, podstata dovolacích námitek obviněného spočívá v tvrzení, že došlo k uložení nepřiměřeně přísného trestu, když soudy obou stupňů v rozporu s ustanovením §23 tr. zák. nepromítly do výše a druhu ukládaného trestu zjištěnou nepřiměřenou délku řízení. Nejvyšší soud nikterak nezpochybňuje závěr, že obecné soudy by měly promítnout případné porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy - spočívající v nepřiměřené délce řízení - do rozhodnutí ve věci samé, zejména v rámci úvah o trestu, jak uvedeno také v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, na což upozorňuje i obviněný v dovolání. Současně však otázku případné kompenzace porušení práva na přiměřenou délku řízení, tj. zda při úvaze o trestu bylo zmíněné porušení odpovídajícím způsobem z hlediska příslušných ustanovení trestního zákona posouzeno, nelze v rámci dovolacího řízení přezkoumávat, neboť nenaplňuje nejen obviněným B. H. uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v §265b odst. 1 tr. ř. stanoveny. Nepřiměřenost trestu, nejde-li o uložení nepřípustného druhu trestu či uložení trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu, nelze z pohledu zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů namítat. Pokud by obviněný uplatnil pouze tuto námitku, musel by Nejvyšší soud mimořádný opravný prostředek odmítnout ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a to jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V pořadí čtvrtým dovolacím důvodem, jenž obviněný B. H. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jehož rámci lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost použitého hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Obviněný zpochybnil správnost právního posouzení přisouzeného skutku s poukazem na absenci trestní odpovědnosti, když zdůraznil, že nebyl účastníkem celního řízení a ustanovení celního zákona se na něho nevztahovala. Dále namítl, že měl být obžaloby zproštěn, a to s poukazem na ustanovení §65 tr. zák., když má za to, že vzhledem ke změně situace v důsledku vstupu České republiky do Evropské unie zanikla nebezpečnost trestného činu pro společnost, neboť v době rozhodování soudů jeho jednání nezakládalo žádný trestný čin. Tyto výhrady lze pod deklarovaný důvod dovolání podřadit, a proto se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto směru opodstatněné.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. se dopustí pachatel, který ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu, spáchá tento čin nejméně se dvěma osobami a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč (vše trestní zákon ve znění účinném od 1. 1. 2002).
Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je poplatníkovi vyměřena nižší daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná jim podobná povinná platba nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. V ustanovení §148 odst. 1 tr. zák. jde o zvláštní případ podvodu, jímž pachatel v rozporu se skutečností předstírá, že např. daňovou či celní povinnost vůbec nemá nebo ji má v menším rozsahu. V uvedeném smyslu lze zkrácení dosáhnout jak jednáním aktivním, tak i opomenutím takového konání, ke kterému byl poplatník povinen (srov. znění §89 odst. 2 tr. zák.).
Jestliže je pro úvahy Nejvyššího soudu rozhodný skutkový stav věci, tak je třeba připomenout, že podkladem pro výrok o vině pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně se stalo skutkové zjištění - citované v úvodu odůvodnění tohoto usnesení. V kontextu s dovolacími námitkami nutno zdůraznit, že obviněný B. H. zjištěným způsobem jednal spolu s dalšími obviněnými J. Č. a P. M. na základě vzájemné dohody a ve vzájemné součinnosti organizované obviněným M. L., přičemž jednání všech těchto obviněných bylo soudy obou stupňů posouzeno jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Ze skutkových zjištění rozvedených zejména v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že podstata jednání obviněných spočívala v tom, že předstírali fingovaný průvoz zboží z R. přes území tehdejší Č. do P. r., přičemž ve skutečnosti toto zboží nikdy nebylo do P. dopraveno a bylo rozprodáno v tuzemsku. Účelem jejich jednání bylo, aby příslušný subjekt se vyhnul zaplacení daně, cla a dovozní přirážky, které by bylo, a to při absenci předstíraného průvozu zboží, vyžadováno. V této souvislosti Krajský soud v Ostravě ke skutku popsanému v bodě 3) rozsudečného výroku mimo jiné uvedl: „Podstata trestné činnosti všech obžalovaných spočívala v tom, že svým jednáním poté, kdy zboží překročilo státní hranici Č. r. a bylo řádně registrováno celními orgány v rámci vázaného oběhu zboží, toto bylo jednáním obžalovaných odňato z jakékoliv kontroly státních orgánů, ať už orgánů celních či orgánů finančních…“. Dále k jednání obviněných B. H., P. M. a J. Č. konstatoval: „…nebylo provedeným dokazováním zjištěno, že tito by se přímo podíleli na odběru zboží v R., jeho dovozu na území Č. r. či na jeho realizaci formou prodeje.“ Současně ale poukázal na vzájemnou součinnost mezi jmenovanými obviněnými a obviněným M. L. a zesnulým Ing. L. N. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu rovněž vyplývá, že tito obvinění sami připouštěli určitou formu součinnosti při předávání dokladů potřebných při celním řízení a finančních prostředků včetně toho, že část finančních prostředků, která byla určena pro ně, si ponechávali (vše na str. 38-39, 41 rozsudku soudu prvního stupně).
Pokud obviněný B. H. namítá, že nebyl účastníkem celního řízení a povinnosti vyplývající z celního zákona se na něj nevztahovaly, nelze odhlédnout od faktu, že s jeho obsahově shodnou námitkou se v rámci odvolacího řízení zabýval již Vrchní soud v Olomouci. Ten zdůraznil, že věc je nutno posuzovat komplexně ze všech hledisek, nikoliv toliko v rámci úzce vymezené části. Poukázal, že všichni obvinění jednali jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. V této spojitosti konstatoval: „…každý z nich plnil svůj dílčí úkol, je třeba zdůraznit jejich vzájemnou provázanost, kdy jednání každého z nich bylo v celém komplexu nezastupitelné, neboť v případě jeho výpadku by nemohl být naplněn účel celého jednání, a to vyhnout se placení povinných plateb spojených s dovozem zboží a neoprávněně se tak na úkor státu obohatit. Jednání každého z obžalovaných bylo pomyslným článkem řetězce jednání, kdy k dokonání trestného činu došlo jejich současným a vzájemným působením, neboť ve svém celku tvoří předmětnou skutkovou podstatu daného trestného činu.“ (str. 27-28 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud dodává, že pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru, že se obviněný B. H. svým jednáním zapojil do trestné činnosti všech obviněných, která směřovala ke zkrácení příslušných daní, dovozní přirážky a cla, a takto jednal s úmyslem zkrátit příslušné povinné platby ve větším rozsahu, je zcela bezpředmětné, že nebyl subjektem celního či daňového řízení, jak poukazuje ve svém mimořádném opravném prostředku. Z konečných skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný se podílel na obstarávání fingovaných celních potvrzení, jež dokládala, že došlo k průvozu zboží přes území tehdejší Č. Bylo prokázáno, že obviněný věděl, že tato potvrzení nejsou v souladu se skutečným stavem a tuto činnost realizoval se srozuměním, že může dojít ke zkrácení daně, cla a jiných povinných plateb a ke způsobení škody velkého rozsahu. Ostatně soud prvního stupně se objektivní i subjektivní stránkou jednání obviněného B. H. náležitě zabýval, přičemž uvedl: „Úmysl všech obžalovaných nepochybně směřoval k tomu, aby stát byl na výše uvedených položkách zkrácen, případně alespoň věděli, že k takovému zkrácení dojít může a s takovýmto následkem byli srozuměni“. Rovněž zdůraznil: „…zejména obžalovaní M. L., R. K. a P. M. znali cenu dováženého zboží a výši způsobené škody tedy mohli poměrně přesně předpokládat, přičemž s ohledem na množství případů a cenu dováženého zboží museli být srozuměni s tím, že výše celkové způsobené škody dosáhne několika milionů Kč. Obdobnou představu, byť nepochybně poněkud méně konkrétní, museli mít rovněž obžalovaní B. H. a J. Č., a to s ohledem na množství případů, ve kterých došlo k předávání celních dokladů, výši částek, které předávali, a taktéž s přihlédnutím k částkám, které tito dva obžalovaní inkasovali.“ Proto prvostupňový soud uzavřel: „..tito dva obžalovaní byli minimálně srozuměni s tím, že svým jednáním společně s dalšími osobami mohou zapříčinit způsobení škody řádově v miliónech Kč. Všichni obžalovaní tedy měli minimálně rámcovou představu v tom směru, že způsobená škoda může být posuzována jako škoda velkého rozsahu, případně jako škoda značná.“ (vše na str. 41 až 42 rozsudku krajského soudu).
Je zapotřebí připomenout, že pachatelem i spolupachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. může být nejen subjekt takovéto povinnosti, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že daň, poplatek a podobná povinná platba nebyly jemu nebo i jinému subjektu vyměřeny buď vůbec, anebo ne v zákonné míře a byly tak zkráceny ve větším rozsahu. Jelikož subjekt daně, poplatku a podobné povinné platby a subjekt trestného činu podle §148 tr. zák. nemusí být totožný, tak nelze zaměňovat např. daňovou (celní) povinnost s trestní odpovědností za zkrácení daně (cla) (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 25/1968). Pokud jde o spolupachatelství, je lhostejné zda subjektem daně (cla) byli všichni spolupachatelé či jen někteří z nich, nebo zda subjektem daně (cla) byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Je též bezpředmětné, zda tímto subjektem byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně (cla) či jen do její části. Vzhledem k tomu, že jednání obviněného B. H. bylo nedílnou součástí společného jednání všech spolupachatelů a svým jednáním úmyslně přispěl ke vzniku trestněprávně relevantního následku spočívajícího ve zkrácení povinných plateb, nebylo možno námitce obviněného zdůrazňující absenci jeho trestní odpovědnosti přiznat opodstatnění. Ve zjištěném skutku proto soudy důvodně shledaly ohledně jeho osoby za naplněné zákonné znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002.
Pokud jde o další výtku obviněného, jejíž podstatou je důraz na zánik trestnosti jeho činu ve smyslu §65 odst. 1 tr. zák., tak je třeba poznamenat, že podle zmíněného ustanovení trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem ke změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost.
Důvodem zániku trestnosti jsou okolnosti, které nastávají po spáchání trestného činu, pro něž stíhání dříve spáchaného trestného činu ztrácí své opodstatnění, neboť v důsledku jejich existence čin, který v době spáchání vykazoval stupeň společenské nebezpečnosti vyšší než nepatrný (srov. znění §3 odst. 2 tr. zák.) a u mladistvých pachatelů a u pachatelů trestných činů podle §294 tr. zák. vyšší než malý, již tento zákonem vyžadovaný stupeň postrádá. Změnou situace se rozumí zejména podstatná změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny nebo ohroženy. Ustanovení §65 odst. 1 tr. zák. lze přitom použít pouze ve vztahu k tzv. konkrétní společenské nebezpečnosti činu pro společnost, jejíž stupeň se určuje podle hledisek stanovených v §3 odst. 4 tr. zák., nikoliv ve vztahu k tzv. typové společenské nebezpečnosti, která je vyjádřena ve formálních znacích trestného činu. Došlo-li však ke změně právních předpisů, v důsledku které čin nadále nevykazuje formální znaky trestného činu, nelze aplikovat ustanovení §65 odst. 1 tr. zák. o zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost, ale ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. o časové působnosti trestního zákona (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 41/1998).
V souvislosti s posuzovanou trestní věcí je nezbytné mít na zřeteli, že od doby spáchání předmětného skutku (rok 1992) došlo ke změně odpovídající právní úpravy. V mezidobí od spáchání skutku do pravomocného rozhodnutí soudu byl opakovaně novelizován trestní zákon, přičemž v dané věci mají větší význam jen dvě novely. Prvá z nich - zákon č. 253/1997 Sb. - jednak ustanovení §148 tr. zák. nově označila jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jednak je doplnila o nové znění odstavce 2 se samostatnou skutkovou podstatou spočívající ve vylákání výhody na některé z povinných plateb, přičemž dosavadní odstavce 2 a 3 byly nově označeny jako odstavce 3 a 4. Druhou z novel - zákonem č. 265/2001 Sb. - došlo s účinností od 1. 1. 2002 v ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. k novému vymezení výše hraničních škod, přičemž škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč (dříve to byla částka dosahující nejméně pětisetnásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády, což znamenalo částku nejméně 1 000 000 Kč). Dále bylo nutno vzít v úvahu i změnu mimotrestních norem, a to zák. č. 44/1974 Sb. a zák. č. 13/1993 Sb. (celní zákon), vyhlášky č. 108/1991 Sb. (o dovozní přirážce), zák. č. 73/1952 Sb. (o dani z obratu), a zák. č. 157/1992 Sb. (o důchodové dani).
Pokud jde o zmiňovaný celní zákon, jehož změnou související se vstupem České republiky do Evropské unie obviněný podmiňuje aplikaci ustanovení §65 odst. 1 tr. zák., je zapotřebí poukázat, že od 1. 5. 2004 se Česká republika stala součástí celní unie Evropských společenství a v současné době jsou v oblasti cla na území České republiky přímo aplikovatelné právní předpisy Evropských společenství. Právní úprava obsažená ve vnitrostátním právním řádu České republiky byla s účinností od 1. 5. 2004 výrazně redukována, přičemž celní zákon sice zůstal v platnosti, ale upravuje pouze některé právní vztahy v oblasti celnictví, pokud nejsou upraveny bezprostředně závaznými předpisy Evropských společenství, a byl v uvedeném období rovněž novelizován (zásadnější význam měla především novela provedená zákonem č. 187/2004 Sb). V obecné rovině lze poznamenat, že pokud jde o obchod uvnitř území Společenství mezi členskými státy, tento nepodléhá celnímu dohledu, nefigurují v něm funkčně celní orgány, mezi členskými státy nejsou celní hranice. Celní kodex Společenství, který je bezprostředně aplikovatelný na území České republiky, obsahuje veškerá základní ustanovení upravující celní problematiku a celní řízení v Evropské unii; jeho ustanovení se však nevztahují ani na daně, ani na správní řízení; z tohoto důvodu neřeší porušení celních předpisů, neboť tato spadají pod národní kompetenci jednotlivých členských států Evropské unie.
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě je patrno, že se soud výše naznačenou problematikou zabýval a zvažoval, zda s ohledem na rozsáhlou novelizaci celního zákona nebylo nutno aplikovat ustanovení §65 odst. 1 tr. zák. V tomto ohledu poukázal na čl. II bod 2 přechodných a závěrečných ustanovení novely celního zákona č. 187/2004 Sb., podle něhož řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a nebyla dokončena do dne nabytí jeho účinnosti, se dokončí podle tohoto zákona a dalších právních předpisů platných a účinných v den nabytí účinnosti tohoto zákona s výjimkou řízení o celních deliktech, která se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Z uvedeného vyplývá, že trestnost celních deliktů spáchaných před účinností novely celního zákona č. 187/2004 Sb., tj. před 1. 5. 2004, nezanikla, celní delikty jsou nadále postižitelné, pokud ovšem řízení o nich bylo zahájeno před nabytím účinnosti citovaného zákona. Dále ustanovení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák., zůstalo nezměněno a je ve stejném rozsahu součástí trestního zákona. V této souvislosti k těmto skutečnostem prvostupňový soud přiléhavě uvedl: „…lze vycházet z těch ustanovení celního zákona, která byla účinná v době spáchání skutku obžalovanými a jejich porušení zakládalo celní delikt v době páchání trestné činnosti obžalovanými, pokud se ustanovení celního zákona vztahovala k dovozu, průvozu či vývozu zboží a byly porušovány povinnosti stanovené právě těmito předpisy“. Pokud jde o změnu dotčených daňových předpisů, prvostupňový soud konstatoval: „…předmět, který jimi byl upravován, je v současné době upravován jinými daněmi, a to daní z přidané hodnoty a daní z příjmů, přičemž daní se nadále rozumí povinná, zákonem stanovená částka, kterou fyzické osoby nebo právnické osoby odvádějí ze svých příjmů do veřejných rozpočtů v zákonem stanovené výši a ve stanovených lhůtách, přičemž za podmínek daných trestním zákonem (§148 tr. zák.) je porušení povinnosti odvádět řádně daně či jiné jim podobné dávky nadále trestné“. (vše na str. 42 rozsudku soudu prvního stupně).
Nejvyšší soud se s výše rozvedenými závěry krajského soudu ztotožňuje a dodává, že materiální obsah posuzovaného jednání obviněného B. H. zůstal z pohledu naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. týž, a to i přes popsané změny, ke kterým došlo v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie a zrušení, popřípadě změnu zmiňovaných celních a daňových předpisů. Lze doplnit, že skutková podstata trestného činu podle §148 tr. zák. není normou s tzv. blanketní či odkazovací dispozicí, v důsledku čehož by každá změna právních předpisů upravujících daňovou, celní a obdobnou problematiku měla vliv na ustanovení trestního zákona. Tato skutečnost naopak znamená, že v popisu skutku, v němž je zmíněný trestný čin shledáván, nemusí být uveden ani odkaz na příslušná ustanovení mimotrestních zákonů, jejichž porušením došlo ke zkrácení celní či daňové povinnosti. Podstatné je především to, co je obsaženo v popisu zjištěného skutku z hlediska místa a doby jeho spáchání, konkrétního způsobu jednání obviněné osoby, výše způsobené škody apod. Případný odkaz na odpovídající zákonná ustanovení, z nichž vyplývá závěr o porušení příslušných ustanovení mimotrestních zákonů, postačí uvést v odůvodnění odsuzujícího rozsudku.
Proto nelze považovat ani výhradu obviněného B. H. dovolávající se zániku nebezpečnosti jeho činu pro společnost, a to z důvodu změny poměrů ve smyslu znění §65 odst. 1 tr. zák., za opodstatněnou.
Vzhledem ke všem popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného B. H. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k