ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.569.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 569/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2006 o dovolání, které podal obviněný M. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 10. 11. 2005, sp. zn. 6 To 166/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 4 T 117/2001, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušují jednak rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 4 T 117/2001, a to ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (body 1., 2.) a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (bod 8.), dále v celém výroku o uložených trestech, ve výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu firmě D. L., C., a. s., a ve výroku o odkázání tohoto poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, jednak usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 10. 11. 2005, sp. zn. 6 To 166/2005, v části, v níž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 4 T 117/2001, a to ohledně výroku o vině v bodě 1., 2., jímž byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., v bodě 8., jímž byl uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., dále týkající se celého výroku o uložených trestech, výroku o jeho povinnosti nahradit škodu firmě D. L., C., a. s., a výroku o odkázání tohoto poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Zlíně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 1 T 117/2001, byl obviněný M. K. v bodech 1., 2. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„1. v P. dne 17. 3. 1999 na základě plné moci vystavené jednatelem společnosti L., spol. s.r.o., L. P., uzavřel jménem této společnosti se společností D. L. C., a.s. smlouvu o pronájmu vozidla na vozidlo tov. zn. Mitsubishi Galant 1,8 GLS, přičemž před uzavřením této smlouvy předložil za A. B. kupní smlouvu o prodeji předmětného vozidla mezi A. B., jako údajným vlastníkem vozidla a společností D. L. C., a.s. a dále výdajový pokladní doklad ze dne 10. 3. 1999 o zaplacení zálohy za předmětné vozidlo A. B., když podpis A. B. na kupní smlouvě byl padělán, A. B. nikdy nebyl vlastníkem uvedeného motorového vozidla a zálohu za vozidlo neobdržel. Na základě těchto dokladů společnost D. L. C., a.s. vozidlo odkoupila za částku 460 000,- Kč, a na účet A. B. zaslal 309 270,70 Kč, odkud tuto částku A. B. vyzvedl a předal M. K., jelikož o celé věci nic nevěděl, smlouva o pronájmu vozidla nebyla obžalovaným u společnosti L., spol. s.r.o. nikdy uplatněna a leasingové splátky ze smlouvy tak nebyly společností L., spol. s.r.o. uhrazeny, společnosti D. L. C., a.s. byla uvedeným jednáním způsobena škoda ve výši 309 270,70 Kč,
2. v P. dne 17. 3. 1999 na základě plné moci vystavené jednatelem společnosti L., spol. s.r.o., L. P., uzavřel jménem této společnosti se společností D. L. C., a.s. smlouvu o pronájmu vozidla na vozidlo tov. zn. Škoda 1203, kdy společnost D. L. C., a.s. odkoupila toto vozidlo za částku 144 999,50 Kč od obžalovaného M. K. bez fyzické kontroly vozidla, smlouva o pronájmu vozidla nebyla obžalovaným u společnosti L., spol. s.r.o. nikdy uplatněna a leasingové splátky ze smlouvy tak nebyly společností L., spol. s.r.o. hrazeny, společnosti D. L. C., a.s. byla uvedeným jednáním způsobena škoda ve výši 102 227,40 Kč“.
Dále byl v bodech 3. – 7. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„3. ve Z. dne 13. 8. 1999 a dne 16. 8. 1999 vylákal pod záminkou dovozu levných vozidel ze zahraničí a příslibem provize ve výši 175 000,- Kč od P. Ch., finanční hotovost v celkové výši 260 000,- Kč, což dokladoval vystavenými směnkami s datem splatnosti 30. 9. 1999, dovoz vozidel však nezajistil a peníze v termínu splatnosti poškozenému nevrátil, P. Ch. způsobil tímto jednáním škodu ve výši 260 000,- Kč,
4. v O., v měsíci listopadu 1999 pod příslibem zajištění klubové karty M. Č., s.r.o. a s tím spojených výhod převzal od S. J., částku ve výši 3 000,- Kč, a poté v prosinci 1999 částku 32 000,- Kč, vydání uvedené karty však nezajistil, přičemž bylo zjištěno, že M. klubem nebyl zplnomocněn uzavírat obchody ani přebírat peníze, S. J. vrátil pouze 8 000,- Kč, a způsobil tímto jednáním škodu ve výši 27 000,- Kč,
5. v O., okr. Z., vylákal pod záminkou zhodnocení peněz od Ing. J. Š., částku 40 000,- Kč, s tím, že tyto peníze budou použity jako základní kapitál pro nově založenou firmu, s Ing. Š. uzavřel smlouvu o poskytnutí půjčky, ve které se zavázal do 13. 5. 2000 vrátit částku 52 800,- Kč, přičemž ručil směnkou na částku 40 000,- Kč s datem splatnosti 13. 5. 2000, peníze však dodnes nevrátil a Ing. J. Š. způsobil tímto jednáním škodu ve výši 40 000,- Kč,
6. v L., okr. Z., dne 31. 5. 2000 pod záminkou nákupu vozidla zn. Škoda Octavia za výhodných podmínek vylákal od Ing. J. P., finanční hotovost ve výši 130 000,- Kč, s Ing. J. P. uzavřel smlouvu o poskytnutí půjčky, ve které se zavázal vrátit uvedenou částku do 30. 6. 2000, nákup vozidla však neprovedl a peníze dodnes nevrátil, Ing. J. P. způsobil tímto jednáním škodu ve výši 130 000,- Kč,
7. ve Z. v měsíci červenci 2000 si vypůjčil od E. S., částku 400,- Kč s tím, že tyto peníze zhodnotí a po třech dnech vrátí částku 700,- Kč, což však neučinil, dne 18. 8. 2000 při náhodném setkání pak poškozené sdělil, že její peníze se zhodnotily a vylákal od ní další finanční hotovost ve výši 2 500,- Kč s tím, že ji předal šek na 5 000,- Kč, při výběru v G. C. B., a.s. ve Z. poškozená zjistila, že na šeku není uvedeno číslo účtu a následným šetřením bylo také zjištěno, že obžalovaný v době poskytnutí šeku neměl na svém účtu u G. C. B., a.s. ve Z. potřebnou hotovost, ale byl v debetu, E. S. způsobil tímto jednáním škodu ve výši 2 900,- Kč“.
V bodě 8. byl uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„8. ve Z., okr. K. H., dne 27. 8. 2000 okolo 14.00 hodin vnikl nezajištěnými vrátky na oplocený pozemek, a poté neuzamčenými dveřmi do rekreační chalupy S. S., kde z botníku odcizil volně odložený mobilní telefon zn. Nokia 5110 v hodnotě 4 500,- Kč, který ukryl ve vozidle zn. Škoda Favorit, s nímž přijel, když jej poškozená viděla od chalupy odcházet, tak jej u vozidla dostihla a telefon zde našla“.
V bodě 9. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„9. v U. H. dne 29. 11. 2000 okolo 14.00 hodin pod záminkou výhodné koupě vozidla zn. Volkswagen Passat a příslibem odměny ve výši 100 000,- Kč, vylákal od Z. Z., finanční hotovost ve výši 208 000,- Kč, poté co peníze převzal, odešel za údajným prodejcem, poté se vrátil a při čekání na údajného kupce byl zadržen příslušníky Policie ČR, avšak peníze u něj nalezeny nebyly, Z. Z. způsobil tímto jednání škodu ve výši 208 000,- Kč“.
Za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. popsaný v bodech 1., 2. byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 3. 2001, sp. zn. 3 T 66/2000 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. 3 To 209/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za zbývající trestné činy byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k náhradě škody firmě D. l. C., a.s., (dále jen „D. l.“) ve výši 309 270,70 Kč, P. Ch. ve výši 260 000,- Kč, S. J. ve výši 27 000,- Kč, Ing. J. Š. ve výši 40 000,- Kč, Ing. J. P. ve výši 130 000,- Kč, Z. Z. ve výši 208 000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození D. l. a Ing. J. Š. odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 10. 11. 2005, sp. zn. 6 To 166/2005, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku napadl v obecné rovině procesní postup soudů obou stupňů, jimž přitom vytkl, že vycházely zejména z výpovědí svědků požadovaných žalobcem. Tyto výpovědi podle něho obsahují nemalé množství rozporů a jsou proto nevěrohodné. Závěry o jeho vině jsou nesprávné také z toho důvodu, že soudy dostatečně nezkoumaly nebezpečnost trestného činu pro společnost. Jejich hodnocení a závěr o tom, že jeho jednání dosáhlo zákonem předvídaného stupně společenské nebezpečnosti, označil za zcela nedostatečné. V návaznosti na to uvedl, že nebyla zohledněna zákonná kriteria, neboť nebylo zkoumáno, zda se v daném případě vůbec jedná o trestný čin, a nedošlo ani k hodnocení všech okolností, jež jsou rozhodující a mají vliv na skutečnost, zda jde o trestné činy závažnějšího nebo méně závažnějšího charakteru. V této souvislosti dovolatel opět namítl, že soudy obou stupňů pochybily, pokud vycházely toliko z výpovědí poškozených a svědků, jež navrhl státní zástupce, a s těmito se zcela nekriticky ztotožnily.
V další části odůvodnění dovolání dovolatel vznesl námitky k jednotlivým bodům rozsudku soudu prvního stupně. Ke skutkům pod body 1. a 2. krátce shrnul závěry (zvláště stran jeho podvodného úmyslu), ke kterým soudy obou stupňů dospěly, přičemž s nimi vyjádřil nesouhlas a zdůraznil, že u trestného činu podvodu je předpokladem, aby mýlící se osoba učinila určitou majetkovou dispozici, v jejímž důsledku dojde ke škodě na majetku, resp. obohacení. Takovou dispozici však nemůže činit právnická osoba jako celek, ale jsou k tomu oprávněny jen některé fyzické osoby, jejichž jednání je navenek považováno za jednání právnické osoby. Proto je nutné zkoumat, kdo je oprávněn činit jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení právní úkony (soudy nezhodnotily skutečnost, že mu byla svědkem P. udělena plná moc). Úkony, které poté fyzická osoba učinila, plně a jedině zavazují osobu právnickou, tj. nelze dovozovat jeho odpovědnost (obviněného). V důsledku toho nelze bez dalšího jednoznačně stanovit ani jeho vinu ve smyslu zásady in dubio pro reo. Dále zdůraznil, že při uzavírání smlouvy nevěděl o tom, že společnost L., spol. s. r. o. nebude schopna svým závazkům dostát, a nebyl tedy srozuměn s tím, že svým jednáním poruší zájem chráněný trestním zákonem. Zpochybnil také věrohodnost svědků B. a P. Ve vztahu k svědku B. měl podle jeho mínění soud nechat vypracovat písmoznalecký posudek za účelem prokázání pravdivosti tvrzení jmenovaného svědka, že nepodepsal příslušnou kupní smlouvu. S odkazem na ustanovení §13 – §16 obchodního zákoníku označil za nevěrohodné tvrzení svědka P., že na základě vystavené plné moci nebyl (dovolatel) oprávněn přijímat finanční prostředky. Rozhodující je totiž nikoliv to, jak svědek plnou moc zamýšlel udělit, ale jak byla ve skutečnosti udělena. Rozsah plné moci má tedy podstatný vliv minimálně na posouzení trestní odpovědnosti, neboť neznalost takového omezení vylučuje úmyslné podvodné jednání, čímž je zpochybněno naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Z uvedeného dovolatel dovodil, že jeho jednání přicházelo v úvahu posoudit podle zásad o skutkovém omylu pozitivním. Opomenout podle něho nelze ani výpověď svědka H., ze které vyplynulo, že v rámci vzájemné spolupráce a obchodní činnosti pro společnost D. L. prováděla kontrolu dceřinná firma A. F. Dovolatel tedy fakticky vozidlo nekontroloval a nebyl povinen upozornit na případné nesrovnalosti. Soudům obou stupňů vytkl ještě pochybení ve stanovení výše škody, když škodou je cena, za kterou se obvykle prodávají věci, jež se v konkrétním případě staly předmětem podvodného jednání, nikoli cena, kterou by postupně pachatel musel zaplatit, kdyby dodržel podmínky smlouvy. Tím bylo podle dovolatele omezeno právo na spravedlivý proces.
Dále se dovolatel vyjádřil ke skutkům uvedeným pod body 3., 5., 6., 9. rozsudku soudu prvního stupně. Ke skutku pod bodem 3. uvedl, že se nemůže ztotožnit se závěry a hodnocením soudů obou stupňů, přičemž zejména namítl, že poškozenému P. Ch. nevystavil směnky on (dovolatel), ale obchodní společnost R. s. r. o. Z důkazů rovněž podle něho nevyplynulo, že byla splněna základní povinnost, aby splnil závazek, a to předložení směnky. Soudy rovněž pochybily, pokud nezkoumaly jeho výpověď, především tu skutečnost, že dovoz automobilu z Holandska měl již domluven a připraven. Další námitku vztáhl k sjednané výši provize cca 175 000,- Kč, kterou označil za lichvu. Z výše provize lze navíc podle něho dovodit, že svědek si byl riskantnosti transakce vědom. Ohledně skutku pod bodem 5. dovolatel namítl v podstatě stejné důvody jako k bodu 3. Nadto uvedl, že na předmětné smlouvě byla uvedena neexistující firma a směnka, která je součástí spisu, je neplatná. Vyjádřil ještě přesvědčení, že nebyly řádně prověřeny a uvedeny veškeré skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Ke skutku pod bodem 6. zmínil svoji výpověď, že si od poškozeného P. půjčil částku 130.000,- Kč, když účel půjčky nebyl specifikován, a peníze nevrátil proto, že se dostal do výkonu trestu. Dále připomněl, že jmenovaný poškozený uvedl, že je zřejmé, že obviněný již v době půjčky předem věděl, že peníze nemůže vrátit, avšak odkud mu byla tato skutečnost známa a proč mu (obviněnému) přesto peníze půjčil, soudu nesdělil, resp. soud tuto podstatnou okolnost ani nezjišťoval. Ke skutku pod bodem 9. dovolatel uvedl, že soudy obou stupňů nesprávně dovodily, že poškozeného uvedl v omyl smyšleným tvrzením o možnosti koupě osobního automobilu VW Passat na základě výpovědi S., který uvedl, že mu obviněný řekl, že potřebuje něco nahrát na nějakého klienta, aby dostal půjčku ve výši 200.000,- Kč. Soud pochybil i v tom, že svědka S. nevyslechl, neboť dovolatel mu tak nemohl položit otázky prokazující jeho nevinu. Soud ani nezkoumal časovou souslednost a konkrétní vymezení jednotlivých skutečností, z kterých podle dovolatele plyne faktická nemožnost spáchání skutku tak, jak je v rozsudku uvedeno. U všech skutků uvedených pod body 3., 5., 6., 9. pak soudy nesprávně posoudily tu skutečnost, že k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že obviněný již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené věci vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě, nebo že jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit, a tím uvedl věřitele v omyl. Jestliže totiž teprve po uzavření smlouvy o půjčce vznikly překážky, které obviněnému bránily půjčky vrátit, pak jeho jednání nelze považovat ze trestný čin podvodu.
Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 4. rozsudku soudu prvního stupně dovolatel poukázal na nesprávné právní posouzení celé věci, když soudy obou stupňů nehodnotily, resp. nevzaly v potaz rozdílnost datumů a částek, které mu údajně poškozený J. předal. Nevzaly rovněž v úvahu výpověď svědka N., který mimo jiné konstatoval, že dne 9. 2. 2000 na vstupním semináři ve Z. převzal od obviněného, jako člena M. Č. s. r. o., částku 32.235,- Kč. Dovolatel tedy podle svých slov nespáchal skutek tak, jak je mu kladeno za vinu. Ke skutku pod bodem 7. namítl, že soudy obou stupňů nezohlednily jeho výpověď, v důsledku čehož došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Konkrétně nezohlednily, že s poškozenou dlouhodobě spolupracoval, navíc logicky s ohledem na výši „vylákané“ částky uvedl, že došlo k omylu, když jeho výpověď potvrzuje i ta skutečnost, že peníze poškozené před jednáním soudu vrátil.
Dále dovolatel uvedl, že nesouhlasí s přisouzenou vinou týkající se trestného činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. Nesprávné právní posouzení a pochybení soudu spočívá podle něj v tom, že vniknutím je třeba rozumět nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejíti do domu nebo bytu, jímž se zasahuje do domovní svobody. Tímto zásahem nelze v daném případě označit jeho jednání, když samotné vniknutí nebylo navíc potvrzeno ani svědkyní, která jej viděla z chalupy jen odcházet. Pod skutkovou podstatu uvedeného trestného činu nespadá pootevření dveří za účelem zjištění, zda se v domě nachází hledaná osoba, a to zejména za situace, kdy předmětný dům neměl zvonek.
V závěru odůvodnění dovolání dovolatel opětovně namítl, že soudy při hodnocení jednotlivých skutků pochybily tím, že neakceptovaly jeho důkazní návrhy. Za pochybení označil i to, že v jeho jednání nebyl zjištěn úmysl. Soudy podle jeho slov ve svých rozhodnutích neuvedly, které skutečnosti byly dokazováním, nebo jiným zákonem vymezeným způsobem prokázány a které nikoliv, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a proč neprovedly další navrhované důkazy. Vyjádřil také názor, že s ohledem na všechny okolnosti případu i jeho osobu není uložený trest plně v souladu s hledisky vymezenými v ustanoveních §23 tr. zák. a §31 tr. zák. Dovodil pak, že ze všech uvedených skutečností vyplývá, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení důkazů učinily, a právním posouzením věci je rozpor. V posuzované věci se podle něho jedná o případ, kdy právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i s čl. 90 Ústavy. Za tohoto stavu bylo vyloučeno kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., resp. porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. V úvahu by přicházelo zkoumat, zda jeho jednání nenaplňuje znaky přestupku.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu Brně – pobočky ve Zlíně zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ve svém stanovisku nejdříve zrekapitulovala závěry soudů obou stupňů a obecné námitky dovolatele, které podle ní v podstatě směřují do procesních postupů soudů. Dále uvedla, že převážná část dovolací argumentace, týkající se skutků uvedených pod body 3. – 7. a 9. a s ní spojená hmotně právní námitka nesprávného právního posouzení skutku nebyla věcně odůvodněna, když se opírá o zpochybnění skutkových zjištění. Odkaz dovolatele na extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry, tak lze považovat pouze za odkaz formální povahy. Výhrady ke skutkovým zjištěním nejsou důvodné, neboť skutkové závěry soudů obou instancí nejsou v rozporu s obsahem provedených důkazů.
Dále se státní zástupkyně vyjádřila k trestnému činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Poukázala na skutečnost, že paragrafové označení trestného činu porušování domovní svobody je ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně spojeno s právní kvalifikací podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ačkoliv popis skutkové věty a tomu odpovídající věty právní, plně pokrývá pouze základní skutkovou podstatu uvedeného trestného činu. V rámci probíhajícího dovolacího řízení však zůstává rozhodným, že právní význam uvedeného pochybení je jen formální povahy, neboť nemůže prakticky ovlivnit jinak věcně správný závěr o vině dovolatele, ani o výši úhrnného trestu odnětí svobody vztahujícího se k této části výroku o vině. Konstatovaná správnost právního závěru v této části výroku o vině nemůže být kvalifikovaně zpochybněna ani námitkou, podle které v posuzovaném případě nešlo o vniknutí. Taktéž namítaný účel, pro který dovolatel vstoupil nejen na pozemek poškozené, ale i za dveře zahradního domku, zcela odporuje skutkovým zjištěním, když takto jednal bez vědomí poškozené a tím i proti její vůli. Po přistižení na cizím pozemku a odcizení mobilního telefonu toliko hledání syna poškozené předstíral. Dovolatel tedy zasáhl do domovní svobody poškozené chráněné ustanovením §238 odst. 1 tr. zák., neboť si bez udělení souhlasu svým svévolným jednáním opatřil reálnou možnost volně se pohybovat po jejím pozemku (viz např. NS ČR pod sp. zn. 5 Tz 245/2000).
Za jediný okruh kvalifikované dovolací argumentace je třeba považovat ve vztahu k výroku o vině pod body 1. a 2. ten, který v obecném měřítku poukazuje na splněné podmínky extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry na jejich podkladě přijatými. V tomto směru státní zástupkyně poukázala na nesoulad mezi popisem přisouzeného jednání a jeho trestným následkem, který nebyl odstraněn v rámci odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a nebyl zjištěn a napraven ani na úrovní odvolací. Bez ohledu na způsob, jakým obviněný vozidla do své dispozice opatřil, zůstává rozhodným, že zajistil jejich následný odprodej leasingové společnosti D. l., a to za cenu nezohledňující jejich opotřebení, popř. následky havárie, a tím vyplacenou v rozporu s jejich skutečnou hodnotou. Pokud by jmenovaná leasingová společnost byla tímto jednáním o skutečné hodnotě takto odkoupených a fyzicky nepřevzatých osobních vozů uvedena v omyl, nemohla by být poškozena o celkovou výši vyplacené kupní ceny (jak bylo přisouzeno), ale pouze o rozdíl mezi ní a jejich skutečnou hodnotou. V této souvislosti státní zástupkyně konstatovala, že již tato část přisouzených skutkových vět vypovídá o dovolatelově dokonaném podvodném jednání na úkor leasingové společnosti, přičemž objektivizace jeho rozsahu by měla záviset na znaleckých závěrech. Dále uvedla, že pokud byl obviněný v další části přisouzeného skutku uznán vinným, že poté, co na základě zmocnění majoritního společníka s. r. o. L. uzavřel leasingové smlouvy na takto (poškozené leasingové společnosti) odprodaná vozidla, tato leasingové společnosti nevrátil, představuje škoda způsobená takovým jednáním nejen skutečnou hodnotu nájemcem nevrácených předmětů leasingu, zkrácenou o hodnotu zaplacené akontace, ale i další finanční položky spojené s tímto typem smluvního vztahu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 5 Tz 245/2000). Státní zástupkyně pak nastolila otázku, zda takovým jednáním dovolatele, které je třeba de facto považovat za další samostatný skutek, nedošlo k naplnění skutkových podstat trestných činů podle §248 tr. zák. event. §250 tr. zák., když se po formální stránce jednalo o tzv. zpětný leasing. K lepšímu prokázání skutku proto navrhla doplnění výslechu svědka P., aby byly blíže zjištěny okolnosti, za kterých dovolatel obě leasingové smlouvy z titulu svého zmocnění uzavíral. Dále zmínila, že bude vhodné pomocí znalce zjistit, jaká byla objektivní ekonomická situace společnosti v době uzavírání leasingových smluv. V návaznosti na to bude významná dovolatelova informovanost o této skutečnosti, jakož i odpovídající a dohodnutý způsob zajištění hrazení leasingových splátek, pokud byl dovolatel ze strany jednatele společnosti patřičně instruován. Tento skutkový zásah označila za nezbytný nejen v zájmu vyvození skutečné trestní odpovědnosti obviněného, ale především při respektu k zákazu změny k horšímu ve smyslu §265p odst. 1 tr. ř.
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] k podanému dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí jemu předcházející v rozsahu výroku o vině ad 1., 2. a jemu odpovídajících výrocích o trestu a náhradě škody zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný M. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům rovněž a především vytýká, že provedly neúplné a vadné dokazování (viz např. námitky, že soudy vycházely zejména z výpovědí svědků požadovaných žalobcem a neakceptovaly jeho důkazní návrhy, že nebyly řádně prověřeny a uvedeny veškeré skutečnosti svědčící v jeho prospěch, že soud nevyslechl svědka S. a dovolatel tak tomuto svědkovi nemohl položit otázky prokazující jeho nevinu), nesprávně hodnotily provedené důkazy a učinily nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (viz např. tvrzení, že nespáchal skutek tak, jak je mu kladeno za vinu, že soud ani nezkoumal časovou souslednost a konkrétní vymezení jednotlivých skutečností, z kterých plyne faktická nemožnost spáchání skutku tak, jak je v rozsudku uvedeno). Zejména v návaznosti na tyto procesní výhrady dovozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje z podstatné části v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uvedené námitky proto pod výše citovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Tentýž závěr platí i ve vztahu k námitce dovolatele stran uloženého trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten dovolatel ani obsahově neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že jeho jednání byla nesprávně posouzena jako trestné činy podvodu ve smyslu §250 tr. zák. (zejména pro absenci subjektivní stránky, materiální stránky a vzhledem k nesprávnému způsobu stanovení výše škody). Dále namítl, že skutek popsaný v bodě 8. výroku rozsudku soudu prvního stupně byl vadně kvalifikován jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní. Nejvyšší soud shledal, že jde o argumentaci zčásti zjevně neopodstatněnou, zčásti však důvodnou.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
V případě půjčky se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky peněz jednal v úmyslu vypůjčené peníze vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí zapůjčitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Jestliže teprve po uzavření půjčky peněz vznikly překážky, které bránily vypůjčiteli splnit závazek z půjčky a které nemohl v době uzavření půjčky ani předvídat, když jinak byl tehdy schopen závazek splnit, nebo jestliže byl sice schopen peníze vrátit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů vrácení peněz odkládal, nebo dodatečně pojal úmysl peníze vůbec nevrátit, pak jeho jednání nelze považovat za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 54/1967-I Sb. rozh. tr. a rozhodnutí č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr.).
Obohacením (které se nemusí shodovat se způsobenou škodou) se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.)
V návaznosti na tato teoretická východiska je třeba konstatovat, že popis skutku uvedený v bodech 3. – 7. výroku rozsudku soudu prvního stupně stejně jako popis skutku uvedený v bodě 9. výroku téhož rozhodnutí vyjadřuje ve spojení se skutečnostmi rozvedenými v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.
Jak již shora uvedeno, podle popisu prvého z těchto skutků ve výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatel
… vylákal pod záminkou dovozu levných vozidel ze zahraničí a příslibem provize ve výši 175 000,- Kč, od P. Ch., finanční hotovost v celkové výši 260.000,- Kč, což dokladoval vystavenými směnkami s datem splatnosti 30. 9. 1999, dovoz vozidel však nezajistil a peníze v termínu splatnosti poškozenému nevrátil, P. Ch. způsobil tímto jednáním škodu ve výši 260 000,- Kč (bod 3.),
… pod příslibem zajištění klubové karty M. Č., s.r.o. a s tím spojených výhod převzal od S. J., částku ve výši 3 000,- Kč, a poté v prosinci 1999 částku 32 000,- Kč, vydání uvedené karty však nezajistil, přičemž bylo zjištěno, že M. klubem nebyl zplnomocněn uzavírat obchody ani přebírat peníze, S. J. vrátil pouze 8 000,- Kč, a způsobil mu tímto jednáním škodu ve výši 27 000,- Kč (bod 4.),
… vylákal pod záminkou zhodnocení peněz od Ing. J. Š., částku 40 000,- Kč, s tím, že tyto peníze budou použity jako základní kapitál pro nově založenou firmu, s Ing. Š. uzavřel smlouvu o poskytnutí půjčky, ve které se zavázal do 13. 5. 2000 vrátit částku 52 800,- Kč, přičemž ručil směnkou na částku 40 000,- Kč s datem splatnosti 13. 5. 2000, peníze však dodnes nevrátil a Ing. J. Š. způsobil tímto jednáním škodu ve výši 40 000,- Kč (bod 5.),
… pod záminkou nákupu vozidla zn. Škoda Octavia za výhodných podmínek vylákal od Ing. J. P., finanční hotovost ve výši 130 000,- Kč, s Ing. J. P. uzavřel smlouvu o poskytnutí půjčky, ve které se zavázal vrátit uvedenou částku do 30. 6. 2000, nákup vozidla však neprovedl a peníze dodnes nevrátil, Ing. J. P. způsobil tímto jednáním škodu ve výši 130 000,- Kč (bod 6.),
… si vypůjčil od E. S., částku 400,- Kč s tím, že tyto peníze zhodnotí a po třech dnech vrátí částku 700,- Kč, což však neučinil, dne 18. 8. 2000 při náhodném setkání pak poškozené sdělil, že její peníze se zhodnotily a vylákal od ní další finanční hotovost ve výši 2 500,- Kč s tím, že ji předal šek na 5 000,- Kč, při výběru v G. C. B., a.s. ve Z. poškozená zjistila, že na šeku není uvedeno číslo účtu a následným šetřením bylo také zjištěno, že obžalovaný v době poskytnutí šeku neměl na svém účtu u G. C. B., a.s. ve Z. potřebnou hotovost, ale byl v debetu, E. S. způsobil tímto jednáním škodu ve výši 2 900,- Kč (bod 7.).
Použité formulace vyjadřují nejen objektivní stránku trestného činu podvodu (podvodné jednání a v příčinné souvislosti s ním škodu na cizím majetku i obohacení dovolatele), nýbrž svědčí také o úmyslném zavinění dovolatele. To platí tím spíše, pokud je vzato v úvahu zjištění nalézacího soudu rozvedené v odůvodnění jeho rozhodnutí, že „od jednotlivých poškozených si (dovolatel) pod nejrůznějšími nepravdivými záminkami půjčoval peníze, které ve sjednaných termínech nevracel ani vrátit nemohl, neboť jeho finanční situace mu to v žádném případě nedovolovala. Jeho jednání lze označit jako jisté „vytloukání klínu klínem“, kdy v době splatnosti jednotlivých půjček si půjčuje další peníze, neboť finanční prostředky na úhradu jednotlivých dluhů neměl.“
Nalézací soud pak uzavřel, že dovolatel „si musel být přinejmenším vědom toho, že jednotlivé doby splatnosti u jednotlivých půjček nebude schopen dodržet, přesto tyto peníze od poškozených přebíral a následně samozřejmě termín splatnosti nedodržel.“ K tomu je třeba doplnit, že soudem zjištěné okolnosti zřetelně svědčí o tom, že dovolatel byl již v době půjček (převzetí peněz) srozuměn se skutečností, že peníze ve smluvených lhůtách nebude moci vrátit, resp. že nebude schopen zajistit slíbené plnění, a že tím uvádí poškozené v omyl, aby se ke škodě jejich majetku obohatil. Za tohoto stavu věci obstojí závěr soudu prvního stupně, že dovolatel jednal zaviněně minimálně ve formě eventuálního úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.
Rovněž v případě skutku popsaného pod bodem 9. výroku rozsudku nalézacího soudu lze ze zjištění, která tento soud učinil, dovodit nejen znaky objektivní, ale i subjektivní stránky. Dovolatel … pod záminkou výhodné koupě vozidla zn. Volkswagen Passat a příslibem odměny ve výši 100 000,- Kč, vylákal od Z. Z., finanční hotovost ve výši 208 000,- Kč, …
Podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně „To, že obžalovaný uvedl poškozeného v omyl smyšleným tvrzením o možnosti koupě automobilu Volkswagen Passat, vyplývá především ze svědecké výpovědi P. S., který uvádí, že mu obžalovaný řekl, že potřebuje něco nahrát na nějakého klienta, aby od něho dostal půjčku ve výši 200.000,- Kč. Toto jednání obžalovaného plně zapadá do celého kontextu jeho chování tak, jak je popsáno v předcházejících bodech výroku rozsudku.“
Jak přitom z rozhodnutí soudu prvního stupně plyne, tento soud z povahy popsaného jednání v souvislosti s celkovým chováním dovolatele dovodil, že dovolatel úmyslně podvodně (pod smyšlenou záminkou) vylákal na poškozeném Z. Z. finanční hotovost, aniž by svému závazku hodlal řádně dostát. Navíc zjištěná kritická finanční situace dovolatele (již z popisu skutku popsaného pod body 3. – 7. je zřejmé, že byl silně zadlužen) svědčí o tom, že nebylo v jeho možnostech, aby jmenovanému poškozenému vylákané peníze vrátil, resp. učinil tak v reálné době, čehož si musel být vědom (a současně s tím musel být srozuměn), stejně jako toho, že uvádí dotyčného poškozeného v omyl a tím se k jeho škodě obohacuje.
Pokud jde o materiální stránku trestného činu, lze v obecné rovině uvést následující skutečnosti. Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a jsou předmětem objasňování v rámci zjišťování skutkového stavu věci podle §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996 sp. zn. 1 Tzn 2/96). Obdobné platí též pro posuzování materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. (k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost). Také v tomto směru totiž zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby (srov. rozh. č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).
Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětné (zjištěné) skutky. Nutno pak konstatovat, že jednání dovolatele je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Naopak, vzhledem ke konkrétním okolnostem skutků popsaných pod body 3. – 7. a 9. výroku rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že zákonem vyžadovaný stupeň společenské nebezpečnosti byl v těchto případech dán.
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem a se zřetelem k tomu, že nezávadně zjištěná výše škody způsobená každým z uvedených skutků naplnila znak škody nikoli malé ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. v kontextu ustanovení §250 odst. 2 tr. zák., nelze soudům obou stupňů vytýkat, jestliže tyto skutky kvalifikovaly jako trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud proto v uvedeném směru nemohl přiznat formálně právně relevantní dovolací argumentaci žádné opodstatnění.
Ve vztahu ke skutku kvalifikovanému jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. popsanému v bodech 1., 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně však již Nejvyšší soud shledal část uplatněných dovolacích námitek za důvodnou.
Především je třeba zdůraznit, že zejména u dílčího skutku popsaného pod bodem 2. nebyly dostatečně konkrétně a jednoznačně vyjádřeny okolnosti podmiňující naplnění subjektivní (ale ani objektivní) stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.
Podle popisu tohoto skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu dovolatel v P. dne 17. 3. 1999 na základě plné moci vystavené jednatelem společnosti L., spol. s. r. o., L. P., uzavřel jménem této společnosti se společností D. L. C., a.s. smlouvu o pronájmu vozidla na vozidlo tov. zn. Škoda 1203, kdy společnost D. L. C., a.s. odkoupila toto vozidlo za částku 144 999,50 Kč od obžalovaného M. K. bez fyzické kontroly vozidla, smlouva o pronájmu vozidla nebyla obžalovaným u společnosti L., spol. s. r. o. nikdy uplatněna a leasingové splátky ze smlouvy tak nebyly společností L., spol. s. r. o. hrazeny, společnosti D. l. C., a. s. byla uvedeným jednáním způsobena škoda ve výši 102 227,40 Kč.
K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu ovšem musí být prokázáno, že pachatel již v době konkrétního jednání, které má mít podvodný charakter, jednal v podvodném úmyslu tímto jednáním sebe obohatit a jinému způsobit škodu nebo věděl a byl srozuměn s tím, že jiného uvádí v omyl či využívá jeho omylu nebo zamlčuje podstatné skutečnosti a tím se ke škodě jiného obohacuje.
Tyto skutečnosti však citovaný popis skutku neobsahuje a nejsou náležitě uvedeny ani v odůvodnění citovaného rozhodnutí. Uvedený nedostatek pak nenapravil odvolací soud.
V návaznosti na to je třeba zdůraznit, že si soudy obou stupňů náležitě neujasnily, v čem měla spočívat podstata a jádro podvodného jednání dovolatele rozvedeného pod body 1., 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k popisu tohoto skutku (a skutečnostem zmíněným v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) lze usuzovat, že je spatřovaly až v uzavření a neplnění tzv. leasingových smluv s tím, že právě tehdy byla společnost D. L. uvedena v omyl. Jejich pozornost však měla být zaměřena již na jednání, jež uzavírání těchto smluv bezprostředně předcházelo a přímo s ním souviselo, a to prodej osobních automobilů Mitsubishi Galant a Škoda 1203 společnosti D. L. V případě dílčího skutku pod bodem 1. je totiž nutno poukázat na to, co již vyjádřil nalézací soud, tedy, že společnost D. L. měla vozidlo Mitsubishi Galant zakoupit údajně od A. B., který však nikdy nebyl vlastníkem tohoto motorového vozidla, čímž nepochybně byla uvedena v omyl (nemohlo totiž na ní za této situace přejít vlastnické právo k předmětnému vozidlu) a na základě tohoto omylu vyplatila de facto dovolateli částku 309.270,70 Kč, přičemž popsaná zjištění soudu prvního stupně popisující jednání dovolatele i v souvislosti s uvedenými skutečnostmi nasvědčují jeho aktivní roli v celém skutkovém ději s vědomím všech relevantních okolností. Z těchto skutečností by bylo možno usuzovat, že dovolatel se právě popsaným způsobem ke škodě společnosti D. L. obohatil.
Obdobně bylo postupováno i v případě jednání pod bodem 2. výroku citovaného rozsudku, kdy soudy obou stupňů nevěnovaly náležitou pozornost nejen okolnostem jednání dovolatele z hlediska tzv. leasingové smlouvy, ale zejména okolnostem, za nichž uzavřel se společností D. L. kupní smlouvu, na základě níž jmenované společnosti prodal automobil Škoda 1203.
Jestliže si soudy neujasnily podstatu podvodného jednání dovolatele, nemohly ani náležitě (v souladu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák.) vyjádřit výši způsobené škody.
Prvořadým tedy mělo být patřičně objasnit a vyjádřit, v čem spočívala podstata (jádro) podvodného jednání dovolatele, zda případně sama okolnost uzavření tzv. leasingové smlouvy neměla dodat jednání předcházejícímu zdání legitimity. V souvislosti s tím lze do značné míry přisvědčit názoru státní zástupkyně zmíněnému ve vyjádření k předmětnému dovolání stran otázky výše škody. Pokud by totiž byla společnost D. L. uvedena v omyl o skutečné hodnotě vozidla, pak by škodou byl rozdíl mezi skutečnou hodnotou předmětného vozidla a částkou, kterou společnost D. L. za toto vozidlo dovolateli zaplatila. Pokud by měl podvod být spáchán uzavřením tzv. leasingové smlouvy s tím, že záměrem dovolatele bylo získat pro sebe (nebo jiného) majetkový prospěch neplněním (resp. nezajištěním plnění) podmínek této smlouvy, pak by škodou byla cena, za kterou se obvykle vozidlo uvedeného typu, stáří a stavu, tedy vozidlo jež se v konkrétním případě mělo stát předmětem podvodného jednání, obvykle prodává (případně sníženou o hodnotu zaplacené akontace a další finanční položky spojené s tímto typem smluvního vztahu). Pokud by však podvod spočíval v „prodeji“ automobilu, jehož nebyl dovolatel, resp. svědek A. B. vlastníkem, jmenované společnosti (tedy za situace, že nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva), pak by škodou byla celá skutečně vyplacená (ve skutečnosti podvodně vylákaná)částka.
K uvedeným okolnostem považuje Nejvyšší soud za potřebné doplnit, že soudy obou stupňů zvláště soud prvního stupně, nevěnovaly dostatečnou pozornost provedení a hodnocení všech důkazů významných pro náležité objasnění věci. Ve vztahu k jednání popsanému v bodě 1. náležitě nezhodnotily zvláště výpověď svědka D. D., (č. l. 336-338, 528), z níž mimo jiné vyplývá, že na počátku roku 1999 byla dovolateli poskytnuta ve firmě U. C. s. r. o. kopie technického průkazu osobního automobilu Mitsubishi Galant, jehož vlastníkem byla právě jmenovaná firma a jež v této době bylo havarované, značně poškozené a posléze bylo určeno na náhradní díly. Stejně tak nevěnovaly dostatečnou pozornost výslechu a výpovědi svědka T. B. (č. l. 357-359, 599), který měl od dovolatele zakoupit (podle výpovědi z přípravného řízení počátkem roku 1999) osobní automobil Škoda 1203.
Další pochybení shledal Nejvyšší soud ve výroku o vině dovolatele trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá, a při tomto činu užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná překážku jejímž účelem je zabránit vniknutí.
Aniž by bylo zapotřebí podrobně rozvádět pojmy násilí, pohrůžky bezprostředního násilí nebo překonání překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí, je zřejmé, že žádný z těchto pojmových znaků podmiňujících použití tzv. kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu podle §238 odst. 2 tr. zák. nebyl v posuzovaném případě, jak je zřejmé z popisu skutku v bodě 8. výroku rozsudku soudu prvního stupně naplněn. Ostatně sám nalézací soud v právní větě citoval pouze znaky ustanovení §238 odst. 1 tr. zák. a také v odůvodnění svého rozhodnutí učinil závěr, že jednání dovolatele je třeba kvalifikovat jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. Popsané pochybení nebylo řešitelné postupem podle §131 tr. ř., a to již proto, že písemné vyhotovení rozsudku soudu prvého stupně odpovídá tomu, jak byl tento rozsudek podle protokolu o hlavním líčení vyhlášen.
Naproti tomu ovšem Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce dovolatele, že nebyl naplněn zákonný znak vniknutí. Vniknutím je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu nebo do bytu, jímž se zasahuje do něčí domovní svobody (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. komentář. II. díl 6. doplněné a přepracované vydání. Praha.: C. H. Beck, 2004 s. 1398). Domem se přitom rozumí i ohrazená přilehlá zahrada a ohrazený dvůr, včetně objektů, které se zde nacházejí, rozumí se jím i rekreační chata (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
Z hlediska skutkových zjištění, která nalézací soud učinil a vyjádřil v bodě 8. svého rozhodnutí, je evidentní, že dovolatel porušil domovní svobodu (objekt trestného činu) poškozené S. S. právě tím, že neoprávněně vnikl (vstoupil) na oplocený pozemek a poté do rekreační chalupy této poškozené (kde navíc odcizil mobilní telefon).
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného M. K. podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil jednak rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 4 T 117/2001, a to ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (body 1., 2.) a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (bod 8.), dále v celém výroku o uložených trestech, ve výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu firmě D. L., C., a. s., a ve výroku o odkázání tohoto poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, jednak usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 10. 11. 2005, sp. zn. 6 To 166/2005, v části, v níž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 4 T 117/2001, a to ohledně výroku o vině v bodě 1., 2., jímž byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., v bodě 8., jímž byl uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., dále týkající se celého výroku o uložených trestech, výroku o jeho povinnosti nahradit škodu firmě D. L., C., a. s., a výroku o odkázání tohoto poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, jehož povinností bude stran skutku popsaného v původním rozsudku pod body 1. a 2. postupem podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. učinit úplná skutková zjištění, o nichž nejsou důvodné pochybnosti. Tato skutková zjištění pak musí v novém rozhodnutí náležitě vyjádřit a patřičně právně posoudit. Dále musí napravit pochybení týkající se skutku popsaného pod bodem 8. původního rozsudku. V návaznosti na to musí znovu rozhodnout také o trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý