ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.575.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 575/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2006 o dovolání, které podal obviněný L. K ., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 11 To 429/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 177/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 11 T 177/2004, byl obviněný L. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v době od měsíce září 1998 do 14. 9. 2004 v N., pod různými záminkami, např. nákup věcí pro dceru do školy, žádost o poskytnutí půjčky s příslibem úhrady dluhu, potřeba peněz do domácnosti, a s vědomím, že vzhledem k příjmům své rodiny není schopen dlužné částky vrátit, ani toto neměl v úmyslu, postupně po různých částkách vylákal na M. K částku v celkové výši 494.400,- Kč, z níž dosud uhrazuje od prosince 2004 částku 2.000,- Kč měsíčně“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené M. K. částku 478.400,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný L. K., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 11 To 429/2005, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (a rozsudku Okresního soudu v Náchodě) podal obviněný L. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyjádřil dovolatel přesvědčení, že zjištěný skutek, tak jak je popsán ve výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně, byl nesprávně právně kvalifikován, neboť takto popsané skutkové jednání ve vztahu k zjištěnému skutkovému stavu věci nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Z hlediska právní kvalifikace bylo skutkové jednání posouzeno jako jeden trestný čin, který měl být spáchán ve vymezeném časovém období, přičemž měl směřovat pouze proti poškozené. Podle dovolatele po formální stránce mohlo být jeho jednání posouzeno „v souběhu trestného činu podvodu ve smyslu §250 trestního zákona s trestným činem podvodu podle §250 trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona s poškozenou, ovšem za předpokladu naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, popř. s trestným činem podílnictví podle §251 trestního zákona“. Skutek popsaný ve výrokové části rozhodnutí nalézacího soudu a skutková zjištění rozvedená v jeho odůvodnění podle jeho slov neskýtají dostatečný podklad pro to, aby mohl být uznán vinným trestným činem podvodu, „což má vliv i na posouzení stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost z hlediska způsobené škody na stanovenou výši trestu odnětí svobody“. Dovolatel přitom konstatoval, že popis skutku musí být uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl odsouzený uznán vinným. V návaznosti na to stručně vyložil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., přičemž dovodil, že ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, podle níž „pod různými záminkami např. nákup věci pro dceru do školy, žádost o poskytnutí půjčky s příslibem dluhu, potřeba peněz do domácnosti … postupně v různých částkách vylákal …“, nelze jednoznačně dospět k závěru, že se jednalo o jednání směřující k obohacení tím, že by poškozené uvedl mylné skutečnosti a není ani zřejmé, že by poskytnuté finanční prostředky použil na jiné, než uváděné účely. Dále uvedl, že ze zjištěného skutkového stavu věci bylo prokázáno, že poškozená dobře znala jeho majetkové a rodinné poměry a přesto mu finanční prostředky k citovaným účelům dobrovolně zapůjčovala. V souvislosti s tím popřel, že by jeho jednání směřovalo k vylákání všech finančních prostředků, které měla poškozená naspořené, a k tomu, aby poškozená musela na základě jeho požadavku jednat svým jménem s jinými osobami za účelem zapůjčení finančních prostředků pro jeho potřeby, což vyplývá z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.
Za daného skutkového stavu bylo podle dovolatele nezbytné „zjištěné skutkové jednání posuzovat jako samostatné dílčí skutky v souběhu ve smyslu §3 odst. 1 trestního zákona, ale i v otázce pokračování v trestném činu ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák.“. Bylo tedy nezbytné z hlediska hmotně právního posouzení samostatně posuzovat jeho jednání ve vztahu k poškozené související s vypůjčováním finančních prostředků patřících do výlučného vlastnictví poškozené a dále jednotlivá dílčí jednání poškozené ve vztahu k jiným osobám, od nichž si sama zapůjčovala finanční prostředky s cílem využít je pro svůj vlastní prospěch. Poškozená totiž podle dovolatele ve vztahu k těmto jiným osobám jednala tak, že je sama uváděla v omyl tím, že takto zapůjčené finanční prostředky potřebovala výlučně pro svoji potřebu ze smyšlených důvodů, přičemž finanční prostředky těmto osobám ve stanovených lhůtách v některých případech řádně a včas nevrátila. Ze zjištěného skutkového stavu vyplynulo, jak dovolatel uvedl, že z takto zapůjčených finančních prostředků si poškozená hradila i své požitky a současně další finanční prostředky dobrovolně poskytovala jemu (dovolateli). Bylo proto nutno ve skutkové větě konstatovat jednotlivé dílčí skutky, přičemž bylo nezbytné posuzovat jednotlivé dílčí půjčky jako jednotlivá skutková jednání ve vztahu k poškozené a následně i ve vztahu k dovolateli z hlediska souběhu trestných činů, posuzování případného spolupachatelství na trestném činu podvodu ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. k §250 tr. zák., popř. naplnění znaků trestného činu podílnictví podle §251 tr. zák. Z hlediska místa a času spáchání dílčích jednání by bylo nezbytné posuzovat jednání s ohledem na ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. jako pokračování v trestném činu.
Dále dovolatel poukázal na skutečnost, že mezi jednáním a následkem u objektivní stránky trestného činu musí být příčinný vztah. Citoval pak části skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, že „vzhledem k příjmům rodiny není schopen dlužné částky vrátit“ a dále „z níž dosud uhrazuje od prosince 2004 částku ve výši 2.000,- Kč měsíčně“, přičemž zdůraznil, že tyto části se popírají a tím popírají samotný příčinný vztah mezi jednáním a následkem, neboť nelze dospět k závěru, že nebyl schopen vracet dlužné částky vzhledem k příjmu rodiny, když za současného konstatování o uhrazení částky 2.000,- Kč měsíčně od prosince roku 2004 soud dospěl k závěru o vracení dluhu poškozené. K naplnění objektivní stránky trestného činu bylo dále podle jeho slov nezbytné posoudit, zda mezi ním a poškozenou byl smluvně domluven termín o vrácení finančních prostředků. Ze skutkového zjištění vyplynulo, že nebyla prokázána jakákoliv písemná či ústní dohoda, z níž by bylo zřejmé, že byl povinen vrátit zapůjčené finanční prostředky ve stanovené lhůtě a nebo že je nevracel na základě jakékoliv výzvy poškozené. Na tuto okolnost podle dovolatele navazuje subjektivní stránka trestného činu podvodu, která předpokládá jednání obviněného v úmyslu zapůjčené finanční prostředky od poškozené od samého počátku vůbec nevrátit, a nebo je nevrátit ve smluvené době. Ze skutkové věty napadeného rozsudku naplnění subjektivní stránky nelze dovodit. Pouhé konstatování úmyslu nesplacení dluhu v důsledku „příjmů rodiny“ dovolatele je pro právní kvalifikaci skutkového jednání nerozhodné, neboť poškozená mu půjčovala finanční částky v různé výši postupně a dlouhodobě, přičemž jeho situace mohla být v jednotlivých obdobích hodnocena i jinak. K tomu dovolatel dodal, že v rozhodném období poskytnuté částky podle svých schopností vracel. V dané věci podle něho nedošlo k jednání, které by bylo možno právně posuzovat jako jednání v úmyslu zapůjčené peníze poškozené nevrátit. Jeho jednání v úmyslu finanční prostředky nevrátit zpochybňuje konstatování ve skutkové větě, že od prosince 2004 měsíčně splácí poškozené částku 2.000,- Kč měsíčně. Dovolatel také poukázal na to, že pro naplnění materiálního znaku trestného činu podvodu musí být způsobena škoda nikoliv malá. Ze samotného odůvodnění napadeného rozsudku však není zřejmé, na základě jakých skutečností soud dospěl k závěru o stanovení materiálního znaku trestného činu podvodu ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák., tedy ke způsobení majetkové škody ve výši 494.400,- Kč. Pokud dovolateli za takto zjištěného skutkového stavu soud stanovil povinnost zaplatit částku 478.400,- Kč, pak postupoval v rozporu se základními zásadami pro uložení této povinnosti, neboť výše škody nebyla náležitým a dostatečným způsobem prokázána.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm l) tr. ř. dovolatel uvedl, že odvolací soud zamítnutím jeho odvolání zcela popřel své předchozí důvody, které jej vedly k vrácení věci soudu prvního stupně, a současně se důsledně nevypořádal s hmotně právním posouzením skutkového stavu věci. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že odvolací soud posoudil subjektivní stránku v jiném rozsahu, než jak je stanoveno ve skutkové větě napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Pokud totiž ze skutkové věty vyplývá, že odsouzený „vzhledem k příjmům své rodiny není schopen dlužné částky vrátit“, nelze poté v odůvodnění napadeného usnesení soudu druhého stupně konstatovat, že obviněný dlouhodobě nepracuje a žije jen ze sociálních dávek, z nichž živí čtyřčlennou rodinu. Z této okolnosti nelze dovodit podvodný úmysl, zejména za předpokladu, že ze skutkové věty vyplývá určité časové období za současného konstatování „s ohledem na příjmy celé rodiny“, nikoli tedy pouze na straně dovolatele. Odvolací soud se podle dovolatele nevypořádal se skutkovým stavem věci a zejména s judikáty souvisejícími se subjektivní stránkou trestného činu podvodu ani s materiálním znakem tohoto trestného činu (způsobení majetkové škody). Dovolatel pak uvedl, že na základě provedeného přezkoumání napadeného rozsudku soudu prvního stupně nelze jednoznačně dospět k závěru, že by naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu, zejména, že by svým jednáním v úmyslu ať přímém nebo nepřímém se obohatil o částku ve výši 494.400,Kč.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. shora citované rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové zrušil, současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolatel také podle §265o odst. 1 tr. ř. navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu usnesením odložil výkon uloženého trestu odnětí svobody na dobu do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný L. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z nikoli nepodstatné části do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž de facto soudům rovněž vytýká nesprávně zjištěný skutkový stav věci, zvláště pokud jde o výši způsobené škody, a zčásti argumentačně modifikuje relevantní skutková zjištění, z nichž soudy ve svých právních závěrech vycházely, a též v návaznosti na to dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel mimo jiné spatřuje rovněž v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše citovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že předmětný skutek nevykazuje znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. (stručně řečeno zejména pro absenci objektivní i subjektivní stránky). Vedle toho vyslovil názor, že po formální stránce mohlo být jeho jednání posouzeno jako souběh trestného činu podvodu ve smyslu §250 tr. zák. s trestným činem podvodu podle §250 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s poškozenou, to ovšem za předpokladu naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, popř. s trestným činem podílnictví podle §251 tr. zák. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně vyplývá, že dovolatel „v době od měsíce září 1998 do 14. 9. 2004 v N., pod různými záminkami, např. nákup věcí pro dceru do školy, žádost o poskytnutí půjčky s příslibem úhrady dluhu, potřeba peněz do domácnosti, a s vědomím, že vzhledem k příjmům své rodiny není schopen dlužné částky vrátit, ani toto neměl v úmyslu, postupně po různých částkách vylákal na M. K., částku v celkové výši 494.400,- Kč“.
V odůvodnění svého rozhodnutí k tomu nalézací soud konstatoval, že dovolatel „… si opakovaně pod různými záminkami půjčoval peněžní částky od poškozené M. K. za současného uvádění poškozené v omyl, že jí veškeré částky budou vráceny, ačkoli obžalovaný měl od počátku v úmyslu půjčované prostředky nikdy nevrátit a ostatně i vzhledem k příjmům své domácnosti musel dobře vědět, že je ani nebude schopen vrátit.“ Nalézací soud totiž k osobě dovolatele a jeho poměrům zjistil, že „je trvale nemajetný a jeho domácnost je doplácena do výše životního minima“, resp. „… žije s družkou a dvěma dětmi, je nemajetný, dlouhodobě bez zaměstnání a legální příjmy má pouze ze sociálních dávek“. Podle zjištění nalézacího soudu přitom dovolatel „zneužil vysokého věku a s ním související snížené obezřetnosti poškozené k tomu, aby se na její úkor obohatil nejméně o částku 494.400,- Kč“. Zneužil a využil však i zdravotního stavu poškozené a jejího osobnostního ustrojení - ze znaleckého posudku z odvětví psychologie vyplývá, že „poškozená trpí počínající demencí, její osobnost nese rysy dětinskosti, její schopnosti úsudku jsou snížené, a v důsledku toho je lehce ovlivnitelná, nekritická a její chování a prožívání není spolehlivě řízeno realitou. Její schopnosti bránit se opakovaným požadavkům jsou podstatně snížené …“ což pak nalézací soud stručně shrnul tak, že „zdravotní a psychický stav poškozené není valný, a není tak schopna čelit jakýmkoliv manipulacím ze strany obžalovaného …“
Na okraj lze ve vztahu k posledně uvedeným skutečnostem poznamenat, že nalézací soud shledal výpověď poškozené k posuzovanému skutku pravdivou, přičemž svůj názor dostatečně odůvodnil. Vyšel ze závěrů citovaného znaleckého posudku, z něhož zjistil, že „Její schopnosti vnímat prožité události a následně o nich vypovídat jsou sníženy jen nepodstatně. Z výslechu znalkyně před soudem pak vyplynulo, že obecná věrohodnost poškozené je snížena výrazněji vlivem demence, a tou je již také narušena její paměť, pokud se jí však dopřeje dostatek klidu a prostoru, případně se jí poskytne pomoc, tak je schopna se dobrat věrohodného výsledku. Specifickou věrohodnost její výpovědi znalkyně pokládá za zachovalou.“, přičemž zdůraznil, že „závěry znalkyně o zachování specifické věrohodnosti poškozené jsou potvrzovány i těmi údaji z výpovědi poškozené, které bylo možno ověřit …“. Vyložil pak, že obsahově je výpověď poškozené potvrzována též ve věci vyslechnutými svědky. Z výpovědi svědků navíc vyplývá, že šlo o „důvěryhodnou a skromně žijící osobu, která nikdy neměla žádné problémy“.
Odvolací soud, který po přezkoumání věci došel k závěru, že „napadený rozsudek vzešel z řízení, které bylo provedeno v souladu s trestním řádem a nedošlo v něm k vadám, které by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnění práv obžalovaného na obhajobu …“ přičemž „okresní soud v takto provedeném řízení vykonal všechny důkazy … jak mu ukládá ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu … provedené důkazy hodnotil … jak mu ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu“, mimo jiné v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že „obžalovaný dlouhodobě nepracuje a žije jen ze sociálních dávek, z nichž živí čtyřčlennou rodinu. Už z této okolnosti je možno dovodit podvodný úmysl obžalovaného, který nemohl peníze, které přebíral od poškozené, v reálném čase vrátit a tím uváděl poškozenou v omyl, byť poškozenou opakovaně utvrzoval ve vrácení peněz a poškozená pod tímto působením obžalovaného jeho slibům věřila. Obžalovaný využíval poškozenou ke svému obohacení.“
Rozvedené skutkové okolnosti a závěry vyjadřují objektivní i subjektivní stránku trestného činu podvodu. Dovolatel totiž uvedl poškozenou v omyl, neboť si od ní zapůjčil se slibem vrácení finanční prostředky za situace, kdy mu jeho majetkové poměry vrátit zapůjčené peníze znemožňovaly, přičemž, jak nalézací soud zjistil a výslovně vyjádřil, uhrazení dluhu ani neměl v úmyslu. Ostatně podvodný charakter nalézacím soudem zjištěného jednání je charakterizován již výrazem, že dovolatel vylákal na poškozené shora uvedenou částku. Vzhledem k tomu i se zřetelem k důvodnému závěru odvolacího soudu, podle něhož dovolatel pro své poměry (jimiž je třeba chápat i poměry celé jeho rodiny) nemohl peníze poškozené vrátit v reálném čase, nemůže obstát argumentace dovolatele opírající se o tvrzení, že neměl s poškozenou dohodnutou lhůtu ke splacení zapůjčených finančních prostředků. Pro posouzení trestní odpovědnosti dovolatele není z uvedených důvodů rovněž podstatné, zda poškozená znala jeho majetkové a rodinné poměry či nikoli. Podstatné je, že mu zapůjčila finanční prostředky v přesvědčení, že bude schopen závazek k úhradě z toho plynoucí splnit (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 9 Tz 93/2000).
Pokud dovolatel namítl, že částečně dluh splácel, pak je třeba konstatovat, že takové jednání nic nemění na uvedených závěrech. Takové jednání zapadá do celkového rámce (lze je označit za součást) podvodného jednání. Šlo totiž v kontextu výše zapůjčovaných finančních prostředků o pakatelní splátky, jež zjevně sloužily k tomu, aby mohl i nadále od poškozené získávat další finanční prostředky (utvrzoval tím poškozenou v rozporu se skutečným stavem věci, že jí zapůjčené peníze vrátí), a nebyly v žádném případě adekvátními úhradami jeho dluhu vůči poškozené.
Neobstojí ani argument dovolatele o rozpornosti skutkových zjištění, tak jak jsou vyjádřena v popisu skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Ve skutečnosti totiž dovětek zmíněné skutkové věty, podle něhož dovolatel z vylákané částky v celkové výši 494.400,- Kč uhrazuje od prosince 2004 částku 2.000,- Kč měsíčně, uvádí pouze zjištění o postupně v minimálních částkách prováděné úhradě způsobené škody. Sám nalézací soud toto v odůvodnění svého rozhodnutí označil za „jen víceméně symbolické gesto, kterým sotva může (dovolatel) uhradit významnější část způsobené škody“. Přitom je nutno konstatovat, že dovolatel k tomu přistoupil až v době, kdy věc byla šetřena v rámci trestního řízení, navíc po dokonání trestného činu podvodu.
Důsledkem popsaného podvodného jednání dovolatele, tedy v příčinné souvislosti s ním byla škoda na majetku poškozené (na cizím majetku) naplňující znak škoda nikoli malá ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. v kontextu ustanovení §250 odst. 2 tr. zák. V těchto souvislostech je na místě konstatovat, že škoda jako taková je pojmovým, formálním znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu, nikoli znakem materiálním. Teprve z hlediska svojí výše má pochopitelně v souhrnu s dalšími okolnostmi vliv na určení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti konkrétního skutku (trestného činu).
Jestliže obohacením (které se nemusí shodovat se způsobenou škodou) se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy, pak je ze skutkových zjištění učiněných soudy zřejmé, že v posuzovaném případě došlo podvodným jednáním - v příčinné souvislosti s ním - k obohacení dovolatele. Není ovšem od věci připomenout, že zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Z popsaných skutkových okolností současně zřetelně plyne úmyslné zavinění dovolatele zahrnující podvodné jednání, následek (účinek) i příčinnou souvislost mezi těmito znaky. Není pak také za těchto skutkových okolností důvodu pochybovat o tom, že v daném případě šlo o pokračující trestný čin (skutek) ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák.
Pokud jde o materiální stránku trestného činu, lze v obecné rovině uvést následující skutečnosti. Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a jsou předmětem objasňování v rámci zjišťování skutkového stavu věci podle §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996 sp. zn. 1 Tzn 2/96). Obdobné platí též pro posuzování materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. (k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost). Také v tomto směru totiž zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby (viz rozh. č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).
Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek. Nutno pak konstatovat, že jednání dovolatele je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Naopak, vzhledem ke konkrétním okolnostem zjištěného skutku nelze soudům vytýkat závěr o jeho vysoké společenské nebezpečnosti. V těchto souvislostech je třeba vzít v úvahu zejména skutečnosti, jež stručně, avšak výstižně vyjádřil odvolací soud ve svém rozhodnutí, mezi něž zařadil dobu, po níž se obviněný dopouštěl trestného činu, výši způsobené škody (ta se již velmi výrazně přiblížila naplnění pojmu značná škoda podle §89 odst. 11 tr. zák.), zavrženíhodný způsob provedení činu a charakter osobnosti poškozené.
Se zřetelem k výše rozvedeným závěrům jsou z hlediska posouzení věci nepodstatné veškeré námitky dovolatele související s úvahami o případném spolupachatelství M. K. na trestném činu podvodu či o jeho případné trestní odpovědnosti ve smyslu ustanovení §251 tr. zák. K tomu lze poznamenat, že jmenovaná nebyla trestně stíhána, měla postavení poškozeného.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nepostupoval nalézací ani odvolací soud v rozporu s trestním zákonem, když v jednání dovolatele shledal naplnění všech zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Naproti tomu formálně právně relevantní argumentaci dovolatele nemohl Nejvyšší soud přiznat žádné opodstatnění.
V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Hradci Králové jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání pro provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., dílem jim nelze přiznat žádné opodstatnění (viz výklad shora).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného L. K. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o tr. ř. odložil výkon trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který ovšem v posuzovaném případě takový návrh neučinil. Ze strany dovolatele se proto jednalo o podnět k rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu dovolatele k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý