ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.593.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 593/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2006 dovolání, které podal obviněný Mgr. J. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 7 To 471/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 11/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 2 T 11/2004, byl obviněný Mgr. J. V. uznán vinným, že
v přesně nezjištěné době, pravděpodobně ve dnech 22. 12. 1998 a 12. 1. 1999, pravděpodobně v sídle společnosti S., a. s., se sídlem P., jejíž byl předsedou představenstva, po předchozí dohodě s obžalovaným B., vystavil faktury za dodávku technologie vytápění – kombinace plynový kotel a solární panely, předstíraje, že zařízení vyrobil a dodal, přičemž podepsal protokol o uvedení do provozu ze dne 11. 1. 1999, kde společnost S., a. s., byla uvedena jako dodavatel předmětu leasingu, ačkoliv věděl, že předmět leasingu nebyl dodán, neboť tato činnost není předmětem podnikání spol. S., a. s., přičemž na základě této skutečnosti byla poukázána na účet společnosti S., a. s., dne 30. 12. 1998 finanční hotovost ve výši 1.309.610,- Kč, dne 22. 1. 1999 finanční hotovost ve výši 1.159.416,48 Kč společností C., a. s., které obžalovaný Mgr. V. zčásti převedl na účet své další společnosti G. T., spol. s r. o., jejíž byl jediným jednatelem, přičemž následně celkovou částku sníženou o 69.026,50 Kč, kterou ponechal na účtech výše uvedených společností, jejichž byl statutárním orgánem, předal obžalovanému B. (částka ve výši 2.400.000,- Kč) a obžalované Ing. K.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a obviněného odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu probační a mediační služby ČR. Podle §60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému stanovena zvláštní podmínka osvědčení spočívající v povinnosti ve zkušební době podle svých sil uhradit škodu způsobenou trestným činem a pravidelně informovat probačního úředníka o úhradě této škody. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti spojené s hmotnou odpovědností v trvání tří let.
Tímtéž rozsudkem byli uznáni vinnými a odsouzeni i obvinění Ing. I. K. a J. B. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti konstatovanému rozsudku podali odvolání obvodní státní zástupce a obvinění Mgr. J. V. a J. B.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 7 To 471/2005, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen u obviněných J. B. a Mgr. J. V. ve výroku, kterým jím byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti spojené s hmotnou odpovědností v trvání tří let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto.
Proti tomuto rozhodnutí (výroku, jímž jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn) podal obviněný Mgr. J. V. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého podání obviněný namítl, že právní posouzení skutku je založeno na nesprávně a nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci a vadném hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně. Podle názoru dovolatele se soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly jeho tvrzením, že nepodepsal klíčové listiny. Soudy ve svých závěrech vyšly výlučně ze znaleckého posudku velmi krátce působícího znalce Mgr. Bc. K. P., který zcela kategoricky konstatoval, že obviněný předmětné listiny podepsal, ačkoliv tyto sporné podpisy měl k dispozici pouze v xerokopiích. Podle standardních písmoznaleckých postupů jsou však xerokopie podpisů velmi těžko zpracovatelné a závěry z nich učiněné mohou být pouze v rovině nižší pravděpodobnosti. Obviněný konstatoval, že v této souvislosti navrhl provedení důkazu originálem leasingového spisu poškozené společnosti L. Č. s., a. s., z něhož by bylo možno opatřit originály listin se spornými podpisy a podrobit je přesnějšímu znaleckému zkoumání a posouzení. Na výzvu soudu prvního stupně však poškozená společnost opět předložila pouze kopii předmětného spisu, navíc nekompletní. Podle obviněného vyvolává toto jednání poškozené společnosti značné pochybnosti a je s podivem, že soudům neprovedení tohoto klíčového důkazu nevadilo. Prvostupňový soud neprovedl ani další důkaz, který navrhoval, a to výslech Ing. J. P., tehdejšího vedoucího odboru správy poškozené společnosti. Nezajištěním a neprovedením obviněným navrhovaného důkazu originálním a kompletním leasingovým spisem a neprovedením důkazu výslechem důležitého svědka došlo k významnému zkrácení a popření práva na obhajobu a porušení zásady vyhledávací. Dovolatel dále poukázal, že v předmětné věci se navíc nepravé podpisy různých osob objevily vícekrát, když oba soudy měly například za prokázané, že podpis člena představenstva společnosti S., a. s., pana M. D. na kupní smlouvě nebyl pravý, což pouze dosvědčuje skutečnost, že někdo v této věci padělat podpisy musel a není vyloučeno, že byly padělány i sporované podpisy obviněného. Soudy se však ani náznakem nepokusily objasnit, kdo a proč podpisy různých osob padělal. Právě osoba padělatele se pak pravděpodobně mohla dopustit předmětného jednání, které je soudy kladeno za vinu obviněnému. Není přitom vyloučeno, že podpisy obviněného i pana M. D. mohly být padělány právě osobami na straně poškozené společnosti L. Č. s., a. s., což mohlo být logicky i důvodem, proč tato společnost odmítala předložit originál svého leasingového spisu. Soudy obou stupňů se dále nevypořádaly s tím, kdo vystavil sporované faktury, které byly podepsány jménem obviněného, ačkoli se nejednalo o pravé podpisy Mgr. J. V., což bylo doloženo znaleckým posudkem soudního znalce z oboru písmoznalectví PhDr. M. N. Předmětné faktury měly navíc zcela odlišnou grafickou úpravu a číselnou posloupnost než účetní doklady vystavované standardně společností S., a. s. To, že se nemohlo jednat o pravé faktury vystavené jmenovanou společností, bylo doloženo auditorskou zprávou auditora Ing. O. Rovněž bylo navrženo provedení důkazu příslušným spisem finančního úřadu, což soudy obou stupňů odmítly. Obviněný upozornil, že pokud by se jednalo o pravé faktury společnosti S., a. s., musely by být zahrnuty v účetnictví společnosti, a to jednak ve vztahu k dani z příjmů právnických osob, jednak ve vztahu k DPH. V tomto ohledu shledal úvahu odvolacího soudu, že uplatněním odpočtu DPH by upoutal pozornost finančního úřadu, za velmi povrchní a nelogickou, neboť naopak spíše by upoutal pozornost tohoto úřadu tím, že by nezaúčtoval vystavené faktury, které si leasingová společnost zcela jistě musela uplatnit jako daňově uznatelný výdaj v souvislosti s daní z příjmu a zároveň jako daň na výstupu ve vztahu k DPH. Soudy se rovněž odmítly zabývat otázkou, kde skončil výnos z údajné trestné činnosti obviněných, přestože obviněný soudům dokonce označil bankovní účet, kde předmětné finanční prostředky vyplacené leasingovou společností byly s největší pravděpodobností uloženy. I z této skutečnosti mohly soudy zjistit, kdo byl pachatelem trestné činnosti a kdo se na úkor poškozené společnosti skutečně obohatil.
Dále obviněný uvedl, že soudy odmítly vyjasnit otázku údajné akontace ve výši 805.089,- Kč. Podle obviněné Ing. K. byla akontace zaplacena při podpisu leasingové smlouvy v hotovosti leasingové společnosti. Naopak zaměstnanec leasingové společnosti Ing. P. konstatoval, že akontace měla být zaplacena přímo společnosti S., a. s. Objasnění této skutečnosti přitom může mít závažný dopad na určení, kdo se mohl příslušného trestného jednání dopustit, a za čí součinnosti. Společnost S., a. s., tuto akontaci nikdy neobdržela, z čehož vyplývá, že nikdy nebyla obviněnou Ing. K. ani poškozenou společností L. Č. s., a. s., považována za reálného dodavatele předmětu leasingu, což přisvědčuje obhajobě obviněného, že společnost S., a. s., byla pouze účetním dodavatelem předmětu leasingu za současné garance zpětného odkupu v souladu s principem zpětného leasingu. Dovolatel zdůraznil: „…soudy vůbec nepochopily a pochopit zjevně nechtěly princip zpětného leasingu, kdy příslušný subjekt již věc určité hodnoty vlastní a její prodej leasingové společnosti prostřednictvím třetího subjektu jako formálního a účetního dodavatele, zajišťujícího zároveň jeho případný zpětný odkup od leasingové společnosti, a následný leasingový nájem původního vlastníka, v jehož rámci leasingové společnosti splácí poskytnuté finanční prostředky, slouží pouze k profinancování takové věci a získání likvidních finančních prostředků leasingovým nájemcem od leasingové společnosti“. I tím lze vysvětlit, proč zkušené leasingové společnosti nevadilo, že společnost S., a. s., neměla v předmětu podnikání výrobu vytápěcí technologie, ačkoliv si detailně posuzovala její bonitu a účetnictví, takže jí informace o předmětu podnikání této společnosti nemohla uniknout. I v případě, že by soudy měly za prokázané, že se nejedná o zpětný, ale o standardní leasing, musely by se vypořádat s obhajobou obviněného, že mu obvinění Ing. K. a B. tvrdili, že se o zpětný leasing jedná a že jmenovaná obviněná, resp. její společnost A., spol. s r. o., již předmět leasingu vlastní. Soudy se proto nevypořádaly s tím, že obviněný mohl být dalšími obviněnými uveden v omyl v tom, o jaký typ leasingu se má jednat a v domnění, že se jedná o zpětný leasing mohl vystupovat jako účetní a formální dodavatel předmětu leasingu, o kterém se důvodně domníval, že patří do vlastnictví obviněné Ing. K., resp. společnosti A., spol. s r. o. Za takové situace se nemohl dopustit spáchání trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. minimálně z důvodu absence subjektivní stránky - úmyslného zavinění. V tomto směru je právní posouzení skutku nesprávné a naprosto nedostatečné. Obviněný uzavřel, že orgány činné v trestním řízení odmítly provádět dokazování ohledně klíčových skutečností svědčících v jeho prospěch, a v důsledku toho právní posouzení skutku vychází ze zjevně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 7 To 471/2005, ve výroku, kterým ponechal rozsudek soudu prvního stupně ohledně jeho osoby nezměněn a současně zrušil i řízení jemu předcházející včetně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 2 T 11/2004, v části týkající se dovolatele (výroky o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody).
K dovolání obviněného se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. V podrobnostech konstatovala, že způsob odůvodnění mimořádného opravného prostředku nemůže pro svoji skutkovou povahu věcně naplňovat použitou námitku nesprávného právního posouzení skutku. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Mgr. J. V. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným Mgr. J. V. formálně deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněnými námitkami naplněn. V dovolání obviněný předně vytýká soudům obou stupňů, že se nezabývaly jeho tvrzením, že nepodepsal klíčové listiny a napadá závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Dále konstatuje, že nezajistily originál leasingového spisu poškozené společnosti L. Č. s., a. s., neprovedly obviněným navrhovaný svědecký výslech Ing. J. P., tehdejšího vedoucího odboru správy poškozené společnosti, nepokusily se objasnit, kdo padělal podpis M. D., člena představenstva společnosti S., a. s., na kupní smlouvě a neověřily pravost faktur navrhovaným důkazem - příslušným spisem finančního úřadu. Rovněž uvádí, že se soudy odmítly zabývat otázkou, kde skončil výnos z údajné trestné činnosti obviněných, přestože jim označil bankovní účet, na němž byly předmětné finanční prostředky vyplacené leasingovou společností s největší pravděpodobností uloženy. Obviněný také vytýká soudům, že odmítly vyjasnit otázku údajné akontace ve výši 805.089,- Kč a že vůbec nepochopily princip zpětného leasingu a popisuje svoji verzi předmětného skutku. Zdůrazňuje, že nebyla prokázána subjektivní stránka v jeho jednání - úmyslné zavinění, neboť nebylo objasněno, zda i on sám nebyl jednáním ostatních spoluobviněných uveden v omyl o povaze celé leasingové operace. Nutno konstatovat, že všechny tyto v dovolání podrobněji rozvedené námitky jsou primárně výhradami ke správnosti skutkových zjištění učiněných ve věci včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (zejména porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.), ve kterých je spatřováno i porušení práva na obhajobu, až následně obviněný dovozuje vady ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu. Je zapotřebí zdůraznit, že třebaže otázka subjektivní stránky trestného činu obecně spadá do kategorie námitek právních, je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podstatné, aby ji dovolatel právně relevantním způsobem odůvodnil. I v tomto směru však obviněný tvrdí, že mu určité skutečnosti nebyly prokázány a popisuje odlišnou skutkovou verzi předmětného jednání, než byla zjištěna soudy. Jak již bylo výše zmíněno, samotná skutková zjištění však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění popsané ve výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (viz jeho doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedené v odůvodnění obou napadených soudních rozhodnutí. V dovolání obviněný nenamítá, že tento skutek, s nímž se v odvolacím řízení ztotožnil i Městský soud v Praze, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně proti konečným skutkovým zjištěním, z nichž soud prvního stupně (následně i odvolací soud) učinil právní závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. včetně úmyslné formy zavinění.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného Mgr. J. V. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k