ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.694.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 694/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. července 2006 o dovolání, které podal obviněný M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 3 To 494/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 23/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. 12 T 23/2003, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „jako jednatel společnosti T. s.r.o. se sídlem O., v době do 30. května 2000 objednal a odebíral zboží, tedy elektroniku různých značek od firmy A. s. – I. M. se sídlem B., po 30. květnu takto činil přesto, že již jednatelem uvedené společnosti nebyl. Takto odebral na faktury ze dne 2. 5. 2000 na částku 167.985,50 Kč, ze dne 16. 5. 2000 na částku 336.330,80 Kč, a ze dne 3. 7. 2000 na částku 864.106,50 Kč, spotřebiče značky P., a to přesto, že věděl, že společnost T., s.r.o. má závazky, které jsou po lhůtě splatnosti, zboží neuhradil, rozprodal a ztržené finanční prostředky byly použity neznámým způsobem, čímž firmě A. s. I. M. byla způsobena celková škoda ve výši 1.368.422,80 Kč“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému I. M., A. s., škodu ve výši 1.368.422,- Kč.
Uvedeným rozsudkem byl dále obviněný M. S. zproštěn podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby pro skutek, jehož se měl dopustit tím, že „jako jednatel společnosti T., s.r.o., se sídlem O., společně s obžalovaným M. P. v období od 30. 5. 2000 včetně, objednávali a odebírali zboží – elektroniku různých značek – od. spol. A. s. – I. M., se sídlem B., na faktury ze dne 2. 5. 2000 na částku 167.985,50 Kč, ze dne 16. 5. 2000 na částku 336.330,80 Kč, ze dne 3. 7. 2000 na částku 864.106,50 Kč, a to přesto, že věděli, že spol. T. s.r.o. nemá dostatek finančních prostředků na jeho úhradu, zboží neuhradili, rozprodali je a ztržené finanční prostředky použili pro vlastní potřebu, čímž měli spol. A. s. – I. M. způsobit celkovou škodu ve výši 1.368.422,80,- Kč“.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný M. P. a státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 3 To 494/2005, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ohledně obviněného M. P. v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že tohoto obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaným tím, že „jako jednatel společnosti T. s.r.o. se sídlem O., v době do 30. 5. 2000 a po 30. 5. 2000, kdy již jednatelem uvedené společnosti nebyl, v úmyslu za zboží nezaplatit, objednal a odebral zboží, tedy elektroniku různých značek od firmy A. s., I. M. se sídlem B., na faktury ze dne 2. 5. 2000 na částku 167.985,50 Kč, ze dne 16. 5. 2000 na částku 336.330,80 Kč, a ze dne 3. 7. 2000 na částku 864.106,50 Kč, spotřebiče zn. P., přestože již v té době jednal o převodu obchodního podílu společnosti T. s.r.o. na M. S., čímž firmě A. s., I. M. způsobil celkovou škodu ve výši 1.368.422,80 Kč“. Za to jej podle §250 odst. 3 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. za současného vyslovení dohledu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit poškozenému I. M., A. s., škodu ve výši 1.368.422,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal jmenovaného poškozeného se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného M. P. jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný M. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku shrnul závěry soudů obou stupňů s tím, že se s nimi v žádném případě nemůže ztotožnit a považuje je za chybné. Uvedl, že z provedeného dokazování a skutkových zjištění nijak nevyplývá, že by nebyl oprávněn za společnost T. s. r. o. jednat, když do 30. května 2000 jednal z titulu funkce jednatele a po 30. květnu 2000 na základě dohody s novým jednatelem vyjádřené ve smlouvě o převodu obchodního podílu. Podle jeho slov je rovněž v rozporu s výsledky provedeného dokazování a skutkovými zjištěními tvrzení obou soudů ve skutkových větách, že veškeré zboží uvedené na fakturách nejen objednal, ale i odebral. Svědek Ch. totiž vypověděl, že minimálně poslední dodávku zboží od pana M. vyzvedával on, což vyplývá i z dodacího listu. V návaznosti na to dovolatel konstatoval, že veškeré zboží uvedené na předmětných fakturách tedy nemohl vyzvednout on sám, když navíc nebylo dostatečně prokázáno, že poslední objednávku zboží učinil až po převodu obchodního podílu. Dále namítl, že nebylo vedeno žádné adekvátní dokazování k prokázání podvodného úmyslu a jeho existence je pouze více či méně „krkolomně“ dovozována v odůvodněních jednotlivých rozhodnutí. Z provedeného dokazování totiž podle něho vyplynulo, že společnost T. s. r. o. měla v době splatnosti předmětných faktur dostatek majetku, po jehož prodeji mohl být dluh zaplacen, a není tedy pravdou, že by on (dovolatel), resp. společnost T. s. r. o., neměli v úmyslu již při objednání nebo odběru zboží za ně zaplatit. Nic takového mu nebylo prokázáno, tudíž se nemůže jednat o trestný čin podvodu. Dále uvedl, že existenci podvodného úmyslu a samotného podvodného jednání nelze dovozovat ani ze skutečnosti, že v průběhu obchodní spolupráce mezi společností T. s. r. o. a panem M. bylo jednáno a později i došlo k převodu obchodního podílu dovolatele na jinou osobu. I v případě, že by tuto skutečnost nesdělil panu M., nemohlo by se jednat o zamlčení podstatné okolnosti, která by měla vliv na jeho rozhodování o uzavření obchodu. Opačná tvrzení poškozeného v tomto směru je třeba hodnotit jako účelová. Navíc, i kdyby měla existence jednání o převodu obchodního podílu poškozeného od obchodu odradit, nemohl dovolatel podle svého tvrzení vědět, že tato informace je pro poškozeného natolik důležitá, že by mohla zvrátit jeho rozhodnutí zboží dodat, a nemohlo tedy jít o zamlčení úmyslné. V této souvislosti rovněž poznamenal, zda vůbec bylo možné po něm rozumně požadovat, aby o neukončených jednáních o převodu obchodního podílu s panem S. informoval obchodní partnery společnosti T. s. r. o. Dále konstatoval, že ve skutkové větě rozhodnutí soudů obou stupňů není vyjádřena skutečnost, že došlo k obohacení na úkor poškozeného a kdo se měl takto obohatit, ačkoliv se jedná o jeden ze základních znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu. V závěru dovolatel shrnul, že z provedeného dokazování a skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů nelze v žádném případě dovodit, že skutek, za který byl postižen, je trestným činem, resp. že byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný M. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž de facto soudům rovněž vytýká nedostatečné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění. Také (a zejména) z těchto skutkových (procesních) výhrad činí závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje z podstatné části v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uvedené námitky proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše citovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů nelze dovodit, že skutek, za který byl postižen, je trestným činem, resp. že byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že dovolatel jako jednatel obchodní společnosti T. s.r.o. v době do 30. 5. 2000 a po 30. 5. 2000, kdy již jednatelem uvedené společnosti nebyl, v úmyslu za zboží nezaplatit, objednal a odebral zboží od firmy A. s., I. M., na faktury ze dne 2. 5. 2000 na částku 167.985,50 Kč, ze dne 16. 5. 2000 na částku 336.330,80 Kč a ze dne 3. 7. 2000 na částku 864.106,50 Kč, přestože již v té době jednal o převodu obchodního podílu společnosti T. s.r.o. na M. S., čímž firmě A. s., I. M. způsobil celkovou škodu ve výši 1.368.422,80 Kč.
Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že považoval za důležité a významné „to, co poškozený uvádí o způsobu obchodování s obžalovaným, za jakých podmínek s ním uzavíral obchody, a to i s ohledem na to, že předchozí faktury nebyly uhrazeny. Podstatné bylo, že předmětnou firmu vedl obžalovaný P., že to byl obchodní partner poškozeného, na kterého se mohl (poškozený) spolehnout a pouze proto mu předmětné zboží za daných podmínek na faktury vydával. Poškozený pak uvedl i to, že kdyby mu v předmětné době obžalovaný P. sdělil, že jedná o prodeji firmy nebo dokonce, že firma je prodaná, pro něj neznámému panu S., tak by v žádném případě zboží obžalovanému nedodal, zejména za situace, kdy předchozí faktury nebyly uhrazeny“.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel se dopustil podvodného jednání, a to již tím, že poškozenému zamlčel podstatné skutečnosti (zamlčení podstatných skutečností je specifickým případem uvedení v omyl), neboť mu nesdělil informace o prodeji svého obchodního podílu ve firmě T. s. r. o. (de facto o prodeji této firmy). Jak totiž vyplývá z výpovědi poškozeného, kterou vzal odvolací soud stejně jako soud nalézací za věrohodný usvědčující důkaz, šlo o skutečnosti, jež by měly zcela zásadní, určující význam pro rozhodnutí poškozeného, zda vůbec uzavře se jmenovanou firmou obchodní smlouvy a dodá zboží. Odvolací soud k tomu uvedl, že podvodným bylo jednání dovolatele, pokud „s poškozeným jednal a uzavíral s ním dohody v době, kdy již věděl, že firmu prodá, resp. ji prodal a neuvedl mu tedy podstatné skutečnosti, které se vztahovaly k obchodní transakci“, přičemž upozornil na to, že „kdyby poškozený v době objednávek, resp. dodávání zboží na faktury věděl, že obžalovaný jedná o prodeji firmy, příp. věděl, že obžalovaný firmu převedl na jinou jemu neznámou osobu, jednoznačně by k uzavření obchodu nedošlo“. Správně přitom konstatoval, že ze strany dovolatele došlo k podvodnému jednání již „v okamžiku uzavírání smluv, event. odebírání zboží“, když „poškozenému v této době neuvedl podstatné skutečnosti, bez kterých by k uzavření smlouvy nedošlo“. Nelze proto odvolacímu soudu vytýkat, jestliže označil jednání dovolatele za podvodné.
K námitce dovolatele, podle níž ve skutkové větě soudů obou stupňů není vyjádřena skutečnost, že došlo k obohacení na úkor poškozeného a kdo se měl takto obohatit, je třeba uvést následující skutečnosti. Obohacením (které se nemusí shodovat se způsobenou škodou) se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Ze skutkových zjištění učiněných soudy je pak zřejmé, že v posuzovaném případě došlo podvodným jednáním k obohacení dovolatele. Obohacení je zde vyjádřeno tím, že dovolatel odebral zboží, aniž by provedl jeho úhradu. Není ovšem od věci připomenout, že zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). V souvislosti s tím je na místě připomenout, že odvolací soud mimo jiné uvedl, že „podstata trestného činu podvodu spočívá v tom, že pachatel jedná v podvodném úmyslu od samého počátku, a to v okamžiku uzavírání smlouvy, kdy se také obohacuje ke škodě poškozeného. Co se stalo se zbožím potom a jakým způsobem bylo prodáno, z hlediska podvodného úmyslu (a také znaku obohacení) již není rozhodující“.
Důsledkem takového podvodného jednání dovolatele, tedy v příčinné souvislosti s ním byla škoda na majetku poškozeného (na cizím majetku) naplňující znak „značná škoda“ ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 tr. zák.
Z kontextu popsaných skutkových okolností současně vyplývá úmyslné zavinění dovolatele zahrnující podvodné jednání, následek (účinek) i příčinnou souvislost mezi těmito znaky. K tomu je třeba dodat (v reakci na námitku dovolatele, podle níž nemohl vědět, že informace o prodeji obchodního podílu je pro poškozeného natolik důležitá, že by mohla zvrátit jeho rozhodnutí zboží dodat, a nemohlo tedy jít o zamlčení úmyslné), že dovolatel ve své výpovědi mimo jiné tvrdil, že o zamýšleném převodu obchodního podílu, resp. o uskutečnění této transakce poškozeného informoval. Toto tvrzení, byť je soudy obou stupňů vyhodnotily (stejně jako další části výpovědi dovolatele) jako nevěrohodné, svědčí o tom, že dovolatel si byl dobře vědom významu informace o popsané skutečnosti pro poškozeného a jeho úvahu o uzavření obchodních smluv a dodávkách zboží. Z hlediska subjektivní stránky pak není bez významu ani závěr soudů, že původně obviněný M. S., nejen s poškozeným smlouvy o odběru elektroniky neuzavíral, ale nebylo ani prokázáno, že by o nich byl informován. Tento závěr i s přihlédnutím k obsahu smlouvy o převodu obchodního podílu, podle níž se mimo jiné (viz bod V.) nabyvatel a převodce dohodli, že do dne provedení změn zápisu v obchodním rejstříku (k tomu došlo dne 11. 7. 2000) budou jednat a rozhodovat za společnost společně, dokresluje jednání dovolatele a zřetelně svědčí o tom, že šlo o jednání podvodné a úmyslné.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem obstojí závěr odvolacího soudu, že dovolatel naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Naproti tomu formálně právně relevantním námitkám dovolatele nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání pro provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., dílem jim nelze přiznat žádné opodstatnění (viz argumentaci shora).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. P. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. července 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý