ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.767.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 767/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. července 2006 o dovolání, které podal obviněný Ing. V. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 12 To 434/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 45/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 1 T 45/2005, byl obviněný Ing. V. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „jako provozovatel Zahradnického centra v B., nedostatečně oddělil prostor vyhrazený pro soukromé účely od prostor pro zákazníky, což vedlo k tomu, že pes rasy Rotwailer, jehož je majitelem, a který byl v části soukromého prostoru uvázán na provaze o délce 4 m, dne 4. 10. 2004 kolem 15:30 hod. pokousal zákaznici J. K., která se do uvedeného prostoru dostala v důsledku nedostatečného označení místa soukromého prostoru, a způsobil jí tak tržně zhmožděnou ránu 5x 4 cm na vnitřní ploše levého stehna pod levým tříslem s podkožními krevními výrony v okolí a komplikovaným hojením, které si vyžádalo pracovní neschopnost od 4. 10 do 2. 12. 2004, kdy jako majitel psa porušil povinnost uloženou mu v §415 občanského zákoníku, dle kterého je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, na přírodě a životní prostředí, když současně věděl, že v minulosti, konkrétně 23. 2. 2004, došlo ke stejnému případu pokousání jeho psem v Zahradnickém centru a tato věc byla projednávána v přestupkovém řízení, ve kterém mu byla uložena pokuta ve výši 1.500,- Kč, kterou nezaplatil“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §223 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené J. K. částku 17.386,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podali obviněný Ing. V. H. a poškozená O. z. p. z. b., p. a s., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 12 To 434/2005. Podle §259 odst. 2, odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek doplnil tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené O. z. p. z. b., p. a s., částku 19.210,- Kč. Odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný Ing. V. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesprávnost právního posouzení skutku, jakož i nesprávnost hmotně právního posouzení věci spatřuje v tom, že byl odsouzen za trestný čin ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. Výrazným znakem této právní kvalifikace je porušení tzv. „důležité povinnosti“, kterou obviněnému zákon ukládá. Soudy obou stupňů za tuto „důležitou povinnost“ považovaly prevenční povinnost vyplývající z ustanovení §415 zák. č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), podle něhož je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Tato zákonem stanovená povinnost má však podle slov dovolatele vzhledem ke své obecné formulaci svoje meze, jejím obsahem je zásada předcházení škodám, která navazuje na požadavek chování v souladu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V návaznosti na to dovolatel dovodil, že prevenční povinnost uvedená v ustanovení §415 obč. zák. nemůže být s ohledem na deklaratornost tohoto ustanovení považována bez dalšího za tzv. „důležitou povinnost“, jak ji má na mysli ustanovení §223 tr. zák. Za tu by měla být považována pouze taková povinnost, jejímž plněním je chráněn zvlášť důležitý zájem společnosti, u kterého lze předpokládat vyšší míru rizika jeho porušení a zejména závažnější následky než u porušení běžné povinnosti.
Dále dovolatel konstatoval, že podle soudů obou stupňů spočívala „důležitá povinnost“ vyplývající ze zákona v jeho povinnosti zabránit svému psovi v napadení jiné osoby. Podle jeho názoru však nelze bez ohledu na konkrétní situaci a podmínky v době předmětného skutku považovat takovouto povinnost za tzv. „důležitou povinnost“, zejména je-li vztahována k odpovědnosti za škodu podle §415 obč. zák. Nebylo totiž prokázáno, že by tím, jak zabezpečil svého psa proti případnému útoku na třetí osobu, porušil nějaké speciální ustanovení zákona či jiného právního předpisu nižší právní síly, které by stanovovalo konkrétní povinnost vyššího významu, jejíž porušení by mohlo být považováno za důležité podle §223 tr. zák.
K argumentaci soudů obou stupňů, že k obdobnému napadení jiné osoby psem došlo již v minulosti, podotkl, že od té doby uplynulo jeden a půl roku, odehrálo se za jiných podmínek a on poté učinil opatření směřující proti recidivě takového jednání.
V další části dovolání dovolatel uvedl, že je třeba se zabývat mezemi prevenční povinnosti uvedené v ustanovení §415 obč. zák., tedy otázkou, jaké preventivní opatření na něm mohlo být požadováno. Následně rozvedl skutkový děj s tím, že je otázkou, zda sama poškozená neporušila prevenční povinnost či jinou povinnost vyplývající ze zákona. Zdůraznil také, že soudy obou stupňů neuvěřily důkazům, jež svědčily pro závěr, že mimoprodejní prostor byl opatřen zábranami, varovnou tabulkou, a že poškozená byla na případné nebezpečí upozorněna jeho dcerou, nýbrž vycházely především z tvrzení poškozené a jejího manžela, kteří tyto skutečnosti popřeli. Ostatní provedené důkazy však podle něho svědčily spíše pro jeho tvrzení o popsaných opatřeních. V návaznosti na uvedené skutečnosti vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů „hodnotily provedené důkazy nesprávně a učinily proto i chybný skutkový závěr o porušení jeho zákonné povinnosti, když jeho obhajoba v tomto bodě vyvrácena nebyla.“
Dovolatel také vyslovil názor, že i kdyby jeho jednání naplňovalo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., byl mu uložen trest nepřiměřeně přísný, zejména s ohledem na nízkou společenskou nebezpečnost předmětného jednání, jeho osobu a dosavadní život.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Krajského soudu Praze ze dne 14. 12. 2005, č. j. 12 To 434/2005-171, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 9. 2005, č. j. 1 T 45/2005-153, zrušil a Okresnímu soudu v Benešově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dovolatel pak ještě sám (nikoli prostřednictvím obhájce) vyhotovil a podal „doplnění dovolání“, v němž přiloženými fotografiemi dokumentoval místo činu a dále vyložil svůj názor na předmětný skutek. Toto podání však Nejvyšší soud nemohl považovat vzhledem k ustanovení §265d odst. 2 tr. ř. za součást dovolání a vzhledem k tomu se jím nemohl věcně zabývat.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jež lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 14/2005 Sb. rozh. tr.).
Obviněný Ing. V. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z nikoli nepodstatné části do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž de facto soudům rovněž vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávně zjištěný skutkový stav věci a zčásti argumentačně modifikuje relevantní skutková zjištění, z nichž soudy ve svých právních závěrech vycházely, a též v návaznosti na to dovozuje nesprávné právní posouzení skutku (viz jeho tvrzení, že soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy nesprávně a učinily proto i chybný skutkový závěr o porušení jeho zákonné povinnosti, když jeho obhajoba v tomto bodě vyvrácena nebyla).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje rovněž v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše citovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Tentýž závěr platí i ve vztahu k námitce dovolatele stran uloženého trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten dovolatel ani obsahově neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že předmětný skutek nevykazuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., neboť za tzv. „důležitou povinnost“ nelze považovat prevenční povinnost vyplývající z ustanovení §415 obč. zák. Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Zákon nevysvětluje, kterou povinnost pokládá ve smyslu citovaného zákonného ustanovení za důležitou a ponechává soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým trestním jednáním, je porušením důležité povinnosti. Nestačí totiž každé porušení povinnosti, ale porušení povinnosti, která je podle okolnosti případu důležitou. Za porušení důležité povinnosti lze považovat jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Jestliže ustanovení §415 obč. zák. stanoví, že každý je povinen si počínat tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku na přírodě a životním prostředí, a je tedy mimo jiné (primárně) určeno k ochraně zdraví (a života) lidí, pak nelze odmítnout závěr, že toto ustanovení vymezuje důležitou povinnost. Právě vzhledem k chráněným objektům a následkům plynoucím z nerespektování, byť obecně formulovaných povinností vyjádřených v §415 obč. zák. lze dovodit, že tímto ustanovením jsou chráněny důležité zájmy (život, zdraví), tudíž i porušení tohoto ustanovení je nutno s ohledem na konkrétní okolnosti považovat za porušení důležité povinnosti ve smyslu §223 tr. zák. V souvislosti s tím je na místě připomenout, že Nejvyšší soud již v minulosti konstatoval, že formulace „porušení důležité povinnosti uložené podle zákona“ je formulací natolik širokou, že postihuje porušení všech možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně života a zdraví lidí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 378/2002).
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vyplývá, že dovolatel „jako provozovatel Zahradnického centra …, nedostatečně oddělil prostor vyhrazený pro soukromé účely od prostor pro zákazníky, což vedlo k tomu, že pes rasy Rotwailer, jehož je majitelem, a který byl v části soukromého prostoru uvázán na provaze … pokousal zákaznici J. K., která se do uvedeného prostoru dostala v důsledku nedostatečného označení místa soukromého prostoru, a způsobil jí tak tržně zhmožděnou ránu 5x 4 cm na vnitřní ploše levého stehna pod levým tříslem s podkožními krevními výrony v okolí a komplikovaným hojením, které si vyžádalo pracovní neschopnost od 4. 10 do 2. 12. 2004, kdy jako majitel psa porušil povinnost uloženou mu v §415 občanského zákoníku, dle kterého je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, na přírodě a životním prostředí, když současně věděl, že v minulosti, … došlo ke stejnému případu pokousání jeho psem v Zahradnickém centru a tato věc byla projednávána v přestupkovém řízení …“.
V odůvodnění svého rozhodnutí k tomu nalézací soud zdůraznil : „Jestliže tedy obžalovaný měl již v minulosti zkušenost s chováním psa a nakonec sám uvedl, že si ho pořídil právě proto, že je to nejúčinnější zbraň k ochraně majetku, pak musel, vzhledem k tomu, že v Zahradnickém centru se pohybuje větší množství lidí, učinit taková opatření, aby výrazně místo pohybu psa označil a zabránil tak vstupu zákazníků do tohoto prostoru“. Nalézací soud však zjistil, že „obžalovaný nepřijal potřebná opatření k tomu, aby zabránil vzniku škody na zdraví a na majetku a porušil tak povinnost uloženou mu v §415 občanského zákoníku“ („pes byl uvázán v soukromém prostoru Zahradnického centra, který byl nedostatečně oddělen od prostoru pro zákazníky…“ a dále „V místech, kudy procházela poškozená s manželem, …, nebyla žádná výstražná cedule s upozorněním na psa.“). Učinil pak závěr, že „vzhledem k okolnostem případu i skutečnosti, že obžalovaný si musel být vědom toho, že v případě útoku na člověka může pes této rasy způsobit závažné zranění, je třeba jednání obžalovaného kvalifikovat jako porušení důležité povinnosti“.
Nalézací soud také dovodil, že uvedené jednání dovolatele naplnilo vedle formální i materiální stránku uvedeného trestného činu. Konstatoval, že tímto jednáním byl porušen významný zájem státu na ochraně života a zdraví, což jsou „základní hodnoty chráněné našimi zákony“, přičemž dodal, že „stupeň společenské nebezpečnosti hodnotí soud jako vyšší s ohledem na to, že k obdobnému jednání došlo již v minulosti a obžalovaný i nadále přistupoval ke splnění povinnosti velmi nezodpovědně“.
Odvolací soud, který shledal, že soud prvního stupně provedl procesně správně dokazování v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy zhodnotil způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., považoval shora citovaný závěr o vině dovolatele za správný a zákonný, neboť „… obžalovaný právě s ohledem na negativní zkušenost z předchozí doby … měl vědět, že zákazník v areálu zahradnictví při nedostatečném oddělení prostoru pro zákazníky od prostoru soukromého může vejít právě do soukromého prostoru hlídaného psem, a že tak může dojít k jeho napadení psem, který byl určen právě pro hlídání soukromého prostoru před vstupem neoprávněných osob. Obžalovaný tak bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k napadení jiné osoby psem nedojde. Sporu není ani o tom, že poranění poškozené J. K. mělo povahu poruchy zdraví ve smyslu trestního zákona, ani o tom, že obžalovaný svým jednáním porušil důležitou povinnost. Podle ustanovení §415 občanského zákoníku je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Obžalovaný věděl, že se psem který byl určený k hlídání soukromého prostoru v areálu zahradnictví, již byly v minulosti problémy, a to právě proto, že zákazník vešel do tohoto soukromého prostoru, aniž by se mu dostalo dostatečného upozornění, že v tomto prostoru se pohybovat nesmí. Přesto obžalovaný ani následně neučinil žádná účinná opatření proto, aby ke škodě na zdraví dalšího takového zákazníka nedošlo.“
S ohledem na znění ustanovení §415 obč. zák. a zjištěné skutečnosti charakterizující posuzovaný skutek, jak k nim po zhodnocení provedených důkazů dospěly soudy obou stupňů, nemohou námitky dovolatele týkající se zmíněného ustanovení obstát. Podstatné totiž je, že dovolatel věděl, že se psem, jehož výběh nebyl řádným způsobem oddělen od areálu pro zákazníky, byly již v minulosti problémy, přesto neučinil všechna potřebná a nezbytná opatření, aby ke škodě na zdraví nedošlo, a v důsledku tohoto nedbalostního jednání došlo k poranění poškozené. V souvislosti s tím je na místě konstatovat, že k obdobnému jednání již v minulosti zaujal stanovisko i Nejvyšší soud, když zdůraznil, že „majitel psa je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a na životním prostředí. Pokud navíc majitel psa ví o tom, že s chováním jeho psa byly již v minulosti problémy, a neučiní nic pro to, aby ke škodě na zdraví jiné osoby nedošlo, bude možno jednání takového majitele psa posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví podle §223 či §224 tr. zák., dojde-li po útoku psa ke zranění některé osoby“, resp. v návaznosti na ustanovení §415 obč. zák. dovodil naplnění znaku „porušení důležité povinnosti uložené podle zákona“, jestliže obviněný psa znal, znal jeho nebezpečnost (věděl, že se psem, kterého venčil, byly již v minulosti problémy), a přesto neučinil nic, aby ke škodě na zdraví nedošlo. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 382/2002, publikované pod č. T 435/2002 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK).
K následku (účinku) jednání dovolatele, tedy ke zranění poškozené, nalézací soud uvedl, že dovolatel „… v důsledku své nedbalosti způsobil poškozené J. K. zranění, které je třeba kvalifikovat jako ublížení na zdraví“. K tomuto právnímu závěru, který lze akceptovat, Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že za ublížení na zdraví ve smyslu §223 tr. zák. je třeba považovat takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje obvyklý způsob denního života nebo výkon obvyklé činnosti nebo má jiný nepříznivý vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu (srov. rozhodnutí č. 6/1967-II Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nepostupoval nalézací ani odvolací soud v rozporu s trestním zákonem, když v posuzovaném skutku shledal naplnění všech zákonných znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §223 tr. zák. Naproti tomu formálně právně relevantní argumentaci dovolatele nemohl Nejvyšší soud přiznat žádné opodstatnění.
V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. V. H. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. července 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý