ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.821.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 821/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. října 2006 dovolání, které podal obviněný Z. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 9 To 488/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 81/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2005, sp. zn. 10 T 81/2004, byl obviněný Z. D. uznán vinným, že
dne 8. 5. 2003 v době kolem 02.00 hod. v B., v objektu pekárny prováděl opravářské práce na výrobní lince na výrobu rohlíkového těsta, přičemž před zahájením práce na odstranění poruchy nezajistil pracoviště vypnutím hlavního jističe výrobní linky, jak mu to ukládá ust. §135 odst. 4 písm. d) zákoníku práce a ust. §3 odst. 2 nařízení vlády č. 378/2001 Sb., jakož i interní bezpečností předpisy pro provádění údržby a oprav zařízení firmy, přesto mistrovi P. K. sdělil, že lze během opravy vyčistit hnětač těsta, přičemž při čistění hnětače, který je součástí linky, J. D., došlo k pootočení hnětacích perutí v důsledku mechanického sepnutí kontaktu stykače, který přivádí elektrickou energii k pohonu hnětače, čímž došlo ke zranění J. D., který utrpěl tříštivou zlomeninu celého levého předloktí s podrcením měkkých tkání a přerušením nervově cévních svazků dlaňové strany, zlomeninu 2. až 5. záprstní kosti pravé ruky s přerušením hlubokých dlaňových struktur a rozhmožděním měkkých tkání dlaně, což má za následek ztrátu úchopové schopnosti obou rukou s trvalými následky.
Takto popsané jednání prvostupňový soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený H., s. r. o., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímtéž rozsudkem byl obviněný K. S. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby, a to pro skutek uvedený v rozhodnutí na str. 2 a 3, jímž měl (podle obžaloby) spáchat trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Z. D. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 9 To 488/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči citovanému rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný předně zdůraznil, že o příkazu mistra K. k čištění hnětače neměl ani tušení a kdyby o něm věděl, ihned by je zakázal. Uvedl, že údržbáře zavolala paní B. a mistr K. je požádal, aby odstranili poruchu. Mistr se ptal, jak dlouho bude porucha trvat a zda lze spustit dopravník, přičemž mu bylo sděleno, že to potrvá delší dobu a dopravník se nesmí spustit. Pak se mistr rozhodl, že bude třeba provést čištění hnětače, aby těsto, které se v něm nacházelo, nebylo znehodnoceno. K čištění hnětače docházelo vždy, když byl hlavní vypínač zapnutý; tento se nikdy nevypínal. Obviněný dále vyjádřil přesvědčení, že nebyla zcela vyvrácena možnost, že došlo ke krátkodobému spuštění motoru hnětače. V tomto směru soud vycházel z výpovědí svědka J. a zprávy o vyšetřování příčin pracovního úrazu, jež tuto možnost vyloučily. Dovolatel však poukázal na obsah výpovědi poškozeného D. z přípravného řízení, že v momentě, kdy měl obě ruce mezi šnekem a spodním žlebem stroje, se šnek znenadání rozběhl, přičemž se jednalo o pomalé otáčky. Rovněž svědkyně B. ve své výpovědi ze dne 4. 2. 2004 uvedla, že zaslechla nějaké cinknutí, což byl zvuk „jako by se pootočil hnětač“. Obviněný upozornil, že pokud se stroj náhle zastavil, mohl být hnětač ucpán těstem a mohlo dojít k tomu, že při výběru těsta se uvolnil a dokončil své otočení, což koresponduje i s výpovědí poškozeného a svědkyně B. Pokud by naopak došlo k uvedení hnětače do provozu, stroj by se rozeběhnul s velikou razancí a nedošlo by jen k jeho pootočení, ale naopak k uskutečnění několika otáček, které by způsobily zcela jiné, mnohem závažnější zdravotní postižení. Tato možnost měla být ověřena znaleckým posudkem. Okolnost, že došlo k zapnutí hnětače, nebyla prokázána, protože u rozvodové desky stáli oba elektrikáři a nikdo další tuto skutečnost nedosvědčil.
Obviněný zdůraznil, že několikrát před provedením opravy byly ze strany elektrikářů uskutečněny pokusy o natažení ovládacího jističe, ale bezúspěšně. K závěru soudu, že údržbáři při provádění opravy nezajistili pracoviště vypnutím hlavního jističe výrobní linky, namítl, že k vypnutí hlavního jističe nedošlo a nemohlo ani dojít z důvodu, že se prováděla oprava a pro zjištění příčiny závady muselo zařízení zůstat pod proudem. V této souvislosti upozornil, že svědci K. i B. shodně prohlásili, že při čištění hnětače v minulosti vždy býval hlavní jistič zapojený. Svědkyně B. v podrobnostech uvedla, že při čištění se vypínal knoflík hnětače na panelu a hlavní vypínač býval vždy zapnutý, přičemž na ovládacím panelu pak svítí kontrolka, že hnětač je vypnutý. Ten den tam ale nesvítila. I mistr K. před soudem konstatoval, že při čištění hnětače má být vypnuto tlačítko hnětače. Praxe však byla taková, že hlavní vypínač nebyl při čištění těsta nikdy vypínán. Svědek J. v přípravném řízení uvedl, že pokud prováděli údržbáři nějaké práce v elektroinstalaci, neměl nikdo manipulovat s hnětačem a provádět jeho čištění. Z těchto skutečností obviněný dovozuje, že mistr K. a paní B. po celou dobu závažným způsobem porušovali své povinnosti vyplývající z bezpečnostní směrnice, která upravovala čištění hnětače a uváděla, že hlavní vypínač linky musí být při jeho čištění vždy vypnutý. Protože nebylo možno provádět opravu bez přívodu energie, bylo povinností zajistit hnětač tak, aby na něm nikdo nemohl provádět údržbu nebo čištění. Tato povinnost byla splněna tím způsobem, že ke spuštění hnětače mohlo dojít pouze z rozvaděče. Pro obviněného neexistovala žádná povinnost zajistit hnětač po dobu opravy, protože podle bezpečnostní směrnice se s touto záležitostí měl a musel vypořádat ten, kdo nařídil provádění čištění hnětače. Proto mistr K., který byl se směrnicí seznámen, měl vědět, že v případě jakékoliv opravy pod proudem nesmí docházet k čištění hnětače. Tento fakt jednoznačně vyplývá i ze str. 8 této směrnice, kterou vedení firmy zaměnilo za stránku s odlišným textem. Svědci K. i B. však shodně uvedli, že v minulosti býval hlavní vypínač zapnutý, a proto k tomu došlo i tentokrát. Pokud se prováděla zmíněná oprava, nesměl mistr K. provádět čištění hnětače a nesměl dát k tomuto provádění pokyn, což však v rozporu se směrnicí učinil. Na této skutečnosti by nic neměnil ani souhlas elektrikářů.
V návaznosti na tato tvrzení obviněný vyjádřil přesvědčení, že se soud opírá výhradně o výpovědi svědků K. a B., které jsou však značně rozporné nejen mezi sebou, ale i s dalšími výpověďmi. V tomto směru v podrobnostech poukázal na rozpory v tvrzení jmenovaných svědků. Opětovně zdůraznil, že žádný souhlas k čištění hnětače nedal a naopak svědek K. se dopustil pochybení, když při znalosti bezpečnostních směrnic vydal pokyn k čištění hnětače, aniž by poškozeného seznámil s bezpečnostními předpisy a pracovním postupem. Tento svědek nesměl nařizovat čištění hnětače, pokud nebyl vypnutý hlavní vypínač a měl trvat na použití škrabky poškozeným při vybírání těsta z hnětače. Pokud jde o závěr soudu, že je vyloučeno, aby údržbáři nevěděli o čištění hnětače, obviněný jednak odkázal na výpověď svědkyně B., podle které od diskuse s údržbáři do doby úrazu uplynulo asi pět minut. Dále namítl, že ve věci měla být provedena rekonstrukce, z níž by bylo patrno, že v době provádění opravy nebylo možno vidět, co se u hnětače provádí. Oba elektrikáři byli zády k hnětači a byl zde velmi špatný výhled. Pokud soud považuje za prokázané, že Z. D. výslovně povolil P. K. čištění hnětače, tak tvrzení vzbuzuje pochybnosti a je založeno na úvaze, nikoliv řádném dokazování. Soud se nedokázal vypořádat s rozpornými svědeckými výpověďmi, které se vzájemně popírají, pomíjí některá fakta a zcela se vyhýbá zhodnocení bezpečnostní směrnice, jež byla zfalšována. Zejména však nevzal v potaz, že mistr nařídil opravu pod proudem a zároveň čištění hnětače v rozporu se směrnicí, neproškolil ani nepoučil poškozeného, stejně jako nezvážil, že i kdyby byl udělený jakýkoliv souhlas ze strany elektrikářů k čištění hnětače, byl povinen zabránit tomuto provedení. Z popsaných důvodů obviněný uzavřel, že obžalován a souzen měl být mistr K. Za stejné porušení povinností jako dovolatel měl být odsouzen i obviněný S., jenž však byl obžaloby zproštěn.
Z petitu mimořádného opravného prostředku vyplývá, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Podle jejího názoru je však třeba plně souhlasit se závěrem soudu druhého stupně, který věc posuzoval ze stejných hledisek, jak jsou uvedena v dovolání. V této souvislosti poukázala na ustanovení §3 odst. 2 nařízení vlády č. 378/2001, podle kterého je povinností údržbáře, aby zajistil předmětný hnětač tak, aby na něm nikdo v době oprav neprováděl údržbu ani čištění. Za popsané situace má státní zástupkyně za to, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Z. D. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V kontextu s výše rozvedenými argumenty je nutno konstatovat, že obviněný Z. D. uplatnil v podstatné části dovolání námitky, které na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají. Tak je tomu v případě, pokud polemizuje se skutkovými závěry soudů obou stupňů, namítá rozpornost svědeckých výpovědí, upozorňuje na zfalšování bezpečnostní směrnice a postrádá provedení rekonstrukce. Rovněž vytýká, že nebyla vyloučena možnost krátkodobého spuštění motoru hnětače a za tímto účelem měl být vypracován znalecký posudek. Těmito výhradami, jež jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, obviněný soudům primárně vytýká nesprávně zjištěný skutkový stav věci, neúplné dokazování a chybné hodnocení provedených důkazů, přičemž na základě vlastních skutkových tvrzení a hodnotících úvah dovozuje nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Jak již bylo řečeno, samotná konečná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je jimi při zvažování právní kvalifikace skutku vázán. V této části mimořádného opravného prostředku obviněný uplatnil námitky, jimiž vybočil z rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod některý z dalších důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Pokud by obviněný uplatnil jen tyto výtky, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V dovolání obviněný Z. D. také zpochybnil správnost právního posouzení skutku s poukazem na absenci trestní odpovědnosti u své osoby včetně zavinění, když zdůraznil, že neměl povinnost zajistit hnětač po dobu opravy. Je přesvědčen, že tuto povinnost měl podle bezpečnostní směrnice ten, kdo nařídil provádění čištění hnětače, tj. mistr P. K., který byl podle něj odpovědný i za porušení bezpečnostních předpisů na pracovišti. Tyto námitky by mohly dovolací důvod naplnit, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená rozhodnutí vykazují obviněným vytýkané právní vady.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt a tento čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Podle §5 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
a) věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
V obecné rovině lze uvést, že při zjišťování zavinění ve vztahu k pracovnímu úrazu je nutno vycházet především z předpisů upravujících bezpečnost a ochranu zdraví při práci a přihlížet k tomu, zda pachatel tyto předpisy znal nebo je znát mohl a měl, popřípadě proč je neznal a zda právě v jejich neznalosti není dána nedbalost pachatele, neboť neznalost předpisů, které pachatel znát měl a mohl, může takovou nedbalost zakládat (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 37/1955). Sama okolnost, zda byl nebo nebyl zachován určitý předpis vydaný k vyloučení trestněprávního následku v podobě těžké újmy na zdraví nebo smrti, je však sama o sobě pro posouzení otázky odpovědnosti pachatele za následek nerozhodná. Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek předvídaný trestním zákonem.
Základní normou upravující bezpečnost a ochranu zdraví při práci je zák. č. 65/1965 Sb., tj. zákoník práce ve znění novel. Podle ustanovení §135 odst. 4 písm. d) tohoto zákona je každý zaměstnanec povinen dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci. Znalost předpisů a požadavků zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je nedílnou a trvalou součástí kvalifikačních předpokladů zaměstnance. Zaměstnanec je zejména povinen dodržovat při práci stanovené pracovní postupy, používat stanovené pracovní prostředky, dopravní prostředky, osobní ochranné pracovní prostředky a ochranná zařízení a tato svévolně neměnit a nevyřazovat z provozu.
Podle §3 odst. 2 nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí, se oprava, seřizování, úprava, údržba a čištění zařízení provádějí, jen je-li zařízení odpojeno od přívodů energií; není-li to technicky možné, učiní se vhodná ochranná opatření.
Při zvážení výše rozvedených teoretických východisek na posuzovaný případ je zřejmé, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud zjištěné jednání obviněného Z. D. kvalifikovaly jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák.
V tzv. skutkové větě, jak je popsaná ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně, se k jednání obviněného Z. D. mimo jiné uvádí: „…před zahájením práce na odstranění poruchy nezajistil pracoviště vypnutím hlavního jističe výrobní linky, přesto mistrovi P. K. sdělil, že lze během opravy vyčistit hnětač těsta…, přičemž při čistění hnětače, který je součástí linky, J. D., došlo k pootočení hnětacích perutí v důsledku mechanického sepnutí kontaktu spínače, který přivádí elektrickou energii k pohonu hnětače, čímž došlo ke zranění J. D.…“.
Podle názoru Nejvyššího soudu podmiňují citovaná skutková zjištění právní závěr o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a těžkou újmou na zdraví u poškozeného. Neobstojí výtka dovolatele, kterou zdůrazňuje, že přímý pokyn k čištění hnětače vydal mistr P. K., a tudíž měl nést - místo jeho osoby - odpovědnost za následek. V této souvislosti je potřebné připomenout, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, a to ani v případě, jestliže k jeho jednání přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, pokud jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nedošlo (ze skutkových zjištění je zcela zjevné, že bez jednání obviněného by v daném případě škodlivý následek nenastal). Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samotná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 37/1975).
Nutno připomenout, že zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob včetně poškozeného. Proto je nezbytné odmítnout názor obviněného Z. D., jímž zdůrazňuje, a to s poukazem na jím tvrzené dlouhodobé porušování bezpečnostních směrnic na předmětném pracovišti, nedostatek své trestní odpovědnosti. Jakkoliv k porušování směrnic ze strany jiných osob mohlo v minulosti docházet, nemůže tato případná skutečnost zbavit dovolatele trestní odpovědnosti. Výslovný odkaz obviněného na možné zavinění svědka P. K. nekoresponduje skutkovým zjištěním („mistr K. si nebyl vědom žádného nebezpečí a je zřejmé, že takto jednal na základě domluvy s obžalovaným Z. D.“), popřípadě na spoluzavinění u K. S. je v kontextu přezkoumávané trestní věci bezpředmětný (u posledně jmenovaného prvostupňový soud v rozsudku odůvodnil, proč jej podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby - zejména, že nebyl tím, kdo povolil čištění hnětače - vše str. 6 a 7 rozsudku).
Dále je potřebné poukázat na závěry soudu prvního stupně, který v odůvodnění rozsudku na str. 6 konstatoval: „…v daném případě nebylo možné opravu zařízení provádět bez přívodu energie, bylo však povinností obžalovaných, aby zajistili pracoviště tak, aby k úrazu nemohlo dojít. Nemůže se v tomto případě jednat o pouhé zajištění rozvaděče samotného, ale muselo se jednat o zařízení na tento rozvaděč bezprostředně napojené, tedy o předmětný hnětač. Bylo povinností obou údržbářů, aby zajistili tento hnětač tak, aby na něm nikdo v době oprav neprováděl údržbu ani čištění. Právě tato skutečnost má za přímý následek způsobení pracovního úrazu J. D.“
S tímto názorem se Nejvyšší soud ztotožňuje. Pokud soudy obou stupňů vyhodnotily skutkový stav jednoznačně tak, že obviněný Z. D. dal výslovný souhlas svědku P. K. k čištění hnětače a o následném jeho čištění z příkazu jmenovaného věděl („je zřejmé, že z popisu místa činu i výpovědí svědků mohl i za ztížené viditelnosti vidět na předmětný hnětač, a je naprosto vyloučeno, aby nikdo z údržbářů, tedy obžalovaný a K. S. nevěděli, že se na hnětači pracuje“ - str. 2 usnesení odvolacího soudu), namísto toho, aby jakékoliv práci na stroji po dobu opravy zamezil, byl tento souhlas v rozporu s výše zmiňovanými právními předpisy, interními bezpečnostními předpisy i provozním řádem. K naplnění subjektivní stránky v jednání obviněného soud prvního stupně zdůraznil: „…svým povolením k vyndání těsta, podstatně porušil vládní nařízení č. 378/2001 Sb., když neučinil vhodná opatření. Musel si být vědom skutečnosti, že na zařízení, tedy elektrickém rozvaděči, ze kterého je i předmětný hnětač ovládán, pracuje, a byť by náhodně, může dojít k uvedení hnětače do chodu.“ Proto v jednání obviněného prvostupňový soud shledal vědomou nedbalost ve smyslu §5 písm. a) tr. zák., neboť věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí (vše na str. 7 rozsudku).
S poukazem na uvedené skutečnosti se dovolací soud ztotožnil s právním závěrem soudů obou stupňů, že obviněný Z. D. jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví tím, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání a uloženou mu podle zákona. Skutkový stav zjištěný Městským soudem v Brně, s nímž se v odvolacím řízení ztotožnil i Krajský soud v Brně, což vyjádřil i v dovoláním napadeném usnesení, objasňuje v zásadě všechny skutkové náležitosti pro právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Správnému právnímu posouzení skutku odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně aplikovaná právní věta.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného Z. D. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k