ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.835.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 835/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. srpna 2006 dovolání, které podal obviněný Ľ. O., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 2 To 16/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 11/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ľ. O. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2005, sp. zn. 40 T 11/2005, byl obviněný Ľ. O. uznán vinným:
1. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zák.,
2. trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák.,
3. trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a to vše na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí pod body 1 až 3 uvedeno.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zák. bylo obviněnému uloženo ochranné opatření - ochranné protialkoholní léčení ve formě ambulantní. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. mu bylo uloženo ochranné opatření, a to zabrání v rozsudku specifikovaných věcí. Podle §73 odst. 2 tr. zák. se vlastníkem zabraných věcí stal český stát.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný Ľ. O. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 2 To 16/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný předeslal, že rozsudek soudu prvního stupně a v návaznosti na to i usnesení soudu druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku pod bodem 3 jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti vyjádřil nesouhlas s tím, jak krajský soud posoudil subjektivní stránku jeho jednání. Podle názoru obviněného nelze ze zjištěného skutkového stavu učinit závěr, že jeho jednání bylo úmyslné. Poukázal, že zavinění musí zahrnovat nejenom vědomost pachatele, že osoby v pokoji zasahující proti němu jsou policisté při služebním zákroku, ale i to, že jeho jednání nevyhnutelně povede k usmrcení osoby, přičemž tento následek musí chtít způsobit či být s ním alespoň srozuměn. Takový úmysl však u něho nebyl prokázán. Soud prvního stupně konstatoval, že obviněný věděl, že se jedná o policisty, neboť byli oblečeni ve stejnokroji a vyzývali jej hlasitými výzvami, které musel slyšet. Tím však může být považováno za prokázané pouze to, že obviněný věděl, že se jednalo o policisty, nikoliv však již úmysl Ľ. O. způsobit zákonem předvídaný následek spočívající v usmrcení zasahujícího policisty, resp. jakékoliv jiné osoby. Z výpovědi obviněného učiněné před prvostupňovým soudem naopak vyplývá, že neměl v úmyslu policistu usmrtit, ale pouze zastrašit a zjistit, co se vlastně v bytě děje. Podle jeho názoru tomu odpovídá i tvrzení, že se mu ze zbraně nikdy nepodařilo vystřelit, respektive že o střelběschopnosti zbraně vůbec nevěděl, a dále fakt, který potvrdili ve své svědecké výpovědi i zasahující policisté, že obviněný bezprostředně po stisknutí spouště zbraň přebíjel a touto se nesnažil policisty ohrožovat, ale její ústí si přiložil ke své hlavě. Tuto jeho výpověď podporuje i stáří zbraní a jejich stav zjištěný při příslušných odborných expertizách, stejně jako způsob, jakým měl zbraně uloženy. Z důvodu absence zavinění ve vztahu k následku proto nelze posoudit zjištěné jednání jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., ale jako pokus trestného činu útoku na veřejného činitele ve smyslu §155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák., což bylo namítáno i v podaném odvolání.
V další části dovolání obviněný zaměřil své námitky proti postupu policistů při provádění služebního zákroku. Namítl, že nebylo zjištěno, zda policisté měli kvalifikovaný souhlas se vstupem do předmětného bytu a zda lze jejich jednání posoudit jako služební zákrok ve smyslu zák. č. 283/1991 Sb., o Policii ČR a trestního řádu. Soud prvního stupně se otázkou, zda a komu byl souhlas se vstupem do bytu udělen, vůbec nezabýval. Pokud však souhlas uživatele bytu zasahujícím policistům udělen nebyl, nebyly splněny podmínky pro vstup policistů do objektu a nejednalo se tak o služební zákrok. V tomto směru dovolatel poukázal na znění ustanovení §83c odst. 1 tr. ř., §21 zák. č. 283/1991 Sb. a uvedl, že v době, kdy policisté vnikali do bytu, nebyl bezprostředně ohrožen život či zdraví osob, popřípadě jiná práva a svobody, veřejná bezpečnost či veřejný pořádek. Z výpovědi policistů vyplývá, že obviněný ležel v době zákroku policie na pohovce, nikoho svým jednáním neohrožoval a policistům byla tato skutečnost velmi dobře známa. Měli-li policisté pouze informace o tom, že obviněný již svůj útok proti matce skončil a má mít u sebe střelné či jiné zbraně, věc podle jeho názoru snesla odkladu, neboť v době zásahu nikoho zbraní neohrožoval, což policistům bylo zřejmé, a proto si měli vyžádat povolení k domovní prohlídce případně postupovat podle §76 a násl. tr. ř. Postup zasahujících policistů byl proto nesprávný a v rozporu s citovanými zákonnými ustanoveními.
Obsahem dovolacích námitek je i tvrzení dovolatele, že nebylo vyloučeno, zda skutek nespáchal ve stavu zmenšené příčetnosti. V naznačeném směru poukázal, že závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie nejsou správné, neboť znalec mimo jiné hodnotil hladinu alkoholu v krvi obviněného, ačkoliv tuto otázku může posoudit pouze soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Podle obviněného nelze přehlédnout rozpor mezi jednotlivými znalci v konstatování hladiny alkoholu v krvi u jeho osoby v době spáchání činu, a tudíž i v tomto směru měl být vypracován znalecký posudek. Tento důkaz v odvolání navrhoval, odvolací soud však v intencích jeho návrhu nepostupoval. Konstatování odvolacího soudu o laickém výpočtu ovlivnění obviněného alkoholem soudu nepřísluší, jelikož se jedná o otázku odbornou.
Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. z podnětu dovolání zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 2 To 16/2006, a související část rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2005, sp. zn. 40 T 11/2005. Dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. příslušnému soudu přikázal nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl posouzen jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák., nebo aby v tomto smyslu dovolací soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a obviněnému uložil mírnější trest.
K podanému dovolání se podle ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. V podrobnostech konstatoval, že výhrady obviněného fakticky představují opakování argumentace, kterou použil ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Podle státního zástupce se odvolací soud s veškerými námitkami vypořádal, a proto dovolací výtky obviněného představují primárně polemizaci s učiněnými skutkovými zjištěními. S ohledem na charakter dovolacích námitek je ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zřejmé, že tyto nejsou způsobilé naplnit ani uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Za tohoto stavu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Ľ. O. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.].
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného Ľ. O. však o takový případ nejde, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost použitého hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Při aplikaci výše rozvedených skutečností na posuzovaný případ je zřejmé, že ačkoliv obviněný Ľ. O. v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové či procesně právní povahy, které pod zmíněný dovolací důvod podřadit nelze. Tak je tomu nejenom v případě, kdy obviněný zpochybňuje postup Policie České republiky při provádění služebního zákroku, ale i pokud naznačuje možnost, že trestný čin spáchal ve stavu zmenšené příčetnosti a v souvislosti s čímž namítá nesprávnost znaleckého posudku, popřípadě že soudy jím navrhovaný znalecký posudek nevyžádaly. Nutno zdůraznit, že takto koncipovanými námitkami obviněný zpochybňuje správnost a úplnost provedeného dokazování včetně hodnocení důkazů ze strany soudů a primárně se domáhá změny skutkových zjištění, přičemž z této změny až následně vyvozuje odlišnou právní kvalifikaci předmětného skutku.
Pokud obviněný zpochybňuje legitimitu zákroku orgánů Policie České republiky, tak je nutno připomenout skutkové zjištění vyplývající z odůvodnění rozsudku krajského soudu. V této spojitosti prvostupňový soud poukázal na svědeckou výpověď B. O., matky obviněného, která v přípravném řízení mimo jiné uvedla: „Syn byl také doma, neboť byl v pracovní neschopnosti, avšak po celou dobu požíval piva, kterých si koupil tzv. celou kabelu. Vždycky, když se napije, je - podle tvrzení svědkyně - strašně agresivní, a to se stalo také tentokrát. Obžalovaný přišel za svědkyní do kuchyně a zfackoval ji. Vlastně nic neříkal, a najednou svědkyni uhodil otevřenou rukou do tváře, pak odešel. Po chvíli se jej svědkyně ptala, proč to dělá a řekla mu, že se raději odstěhuje. Na to obžalovaný reagoval tak, že z místnosti odešel, v zápětí se vrátil, držel v ruce pistoli, kterou přiložil svědkyni k hlavě, a to tak, že pistoli držel ve své pravé ruce a svědkyni ji přiložil k levému spánku. K tomu obžalovaný řekl “co říkáš tomuhle?“. Svědkyně uvedla, že slovně sice svému synovi řekla, aby klidně střelil, že to udělá jenom jednou a bude mít od ní pokoje, ale ve skutečnosti se bála, že by to obžalovaný skutečně mohl udělat. Obávala se m.j., že by mohl také spáchat sebevraždu, neboť v minulosti se o to již pokoušel. Když obžalovaný odešel do obývacího pokoje, svědkyně mu řekla, že jde na hřbitov, ale ve skutečnosti odešla ke starostovi obce J. H., kterému řekla, že její syn běhá po bytě s pistolí a ona sama, že se ho bojí.“ Svědek J. H. potvrdil, že „uvedený den kolem 16.30 hod. za ním, jako starostou obce, přišla paní O. Byla rozrušená a sdělila mu, že syn jí přiložil pistoli k hlavě a chce ji zastřelit a že jí také zbil. Dále uvedl, že odešel s B. O. do kanceláře obecního úřadu a zavolal policii.“ (vše na str. 7 rozsudku krajského soudu). Je zjevné, že pokud na pokladě těchto skutečností přivolaní příslušníci Policie České republiky jednali způsobem popsaným ve výroku napadeného rozsudku pod bodem 3, nelze v jejich činnosti spatřovat nesprávný postup, jak je tvrzeno v dovolání.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jsou irelevantní i námitky obviněného směřující do posouzení subjektivní stránky vytýkaného trestného činu. V tomto směru polemizuje s tím, jak se soudy vypořádaly s jeho obhajobou a předkládá vlastní verzi skutkového děje, kterou uplatnil již v rámci obhajoby před soudy obou stupňů, spočívající v tvrzení, že neměl v úmyslu zakročujícího policistu usmrtit, ale pouze zastrašit a zjistit, co se v bytě děje, a dále že po stisknutí spouště zbraň přebíjel se snahou přiložit si její ústí ke své hlavě. V této spojitosti je potřebné připomenout, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Z dovolacích námitek je zřejmé, že obviněný v této části mimořádného opravného prostředku vychází z odlišné skutkové verze a absenci úmyslu někoho usmrtit dovozuje z jiných skutkových východisek, než jaká byla učiněna soudy obou stupňů.
Jak již bylo výše uvedeno, samotná konečná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je jimi naopak vázán. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný Ľ. O. spáchal posuzovaný skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v bodě 3 v rozsudku Krajského soudu v Brně a rozveden v jeho odůvodnění, s nímž se následně ztotožnil i soud odvolací. Tedy mimo jiné, že „…namířil svoji nelegálně drženou střelbyschopnou vojenskou pistoli zn. Walther P-38, ráže 9 mm Luger, na horní část těla policisty M. P. a v úmyslu ho usmrtit stiskl spoušť, kdy bylo slyšet cvaknutí úderníku, avšak k výstřelu nedošlo z důvodu vadného střeliva…“. V odůvodnění rozsudku se soud prvního stupně podrobně zabýval subjektivní stránkou trestného činu a v souvislosti s tím i obhajobou obviněného a v tomto směru konstatoval: „Obžalovaný měl jednoznačně úmysl příslušníka Police ČR nstržm. M. P. usmrtit, a v souladu s tímto úmyslem také jednal, neboť věděl, že na něj míří z bezprostřední blízkosti nelegálně drženou pistolí zn. Walther P-38, ráže 9 mm Luger, která je nabitá. Skutečnost, že k výstřelu nedošlo, byla způsobena nejspíše z důvodu vadného střeliva, tedy na podkladě skutečností, které byly na vůli obžalovaného zcela nezávislé. Přesto však v případě, že by k výstřelu došlo, byla použitá zbraň i střelivo způsobilé reálně přivodit smrt poškozeného M. P.…. Zcela jednoznačně šlo o jednání, které bylo pro společnost nebezpečné a bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, tj. k usmrcení poškozeného M. P., a obžalovaný se tohoto jednání dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, což dal najevo i tím, že zmáčkl spoušť… Nejednalo se ze strany obžalovaného tedy pouze o demonstrativní namíření zbraně, buď nenabité, event. zbraně nabité, avšak držené v rukou obžalovaného např. tak, že by z ní nemohl bezprostředně vystřelit, ale šlo o takové jednání, kdy se obžalovaný úmyslně pokusil přímo vystřelit za situace, kdy na poškozeného M. P. přímo a spolehlivě mířil.“ Prvostupňový soud dále zdůraznil: „K výstřelu nedošlo nikoliv z důvodů závislých na vůli obžalovaného, ale z důvodu vadného střeliva. Tím byla jednoznačně vyvrácena obhajoba obžalovaného spočívající v tom, že chtěl nstržm. M. P. pouze zastrašit, resp. přimět k jakési komunikaci… Obžalovaný se evidentně trestného jednání dopustit chtěl, o čemž svědčí jeho - důkazy prokázané - aktivní jednání.“ (vše na str. 16, 18 a 19 rozsudku soudu prvního stupně).
Porovnáním výše rozvedených konečných skutkových zjištění s obsahem dovolacích námitek lze dospět k závěru, že v dovolání obviněný nenamítá, že by takto zjištěné jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V posuzovaném případě jde proto ze strany obviněného výlučně o námitky, které jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně stanovený dovolací důvod.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného Ľ. O. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k