ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.858.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 858/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. srpna 2006 dovolání, která podali obviněný J. S., a obviněný T. P., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. 5 To 675/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 3 T 75/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných J. S. a T. P. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 3 T 75/2005, byli obvinění J. S. a T. P. uznáni vinnými, že
společně dne 22. 2. 2005 kolem 02.00 hod. v D., v restauraci „U.“, si přisedli ke stolu, kde seděl poškozený J. L., invalidní důchodce, trpící Bechterejevovou nemocí, každý z jedné strany ho chytil za ruku, prohledali jej a z oblečení mu odcizili finanční hotovost ve výši 800,- Kč, občanský průkaz a kartu V. zdravotní pojišťovny ČR, znějící na jméno J. L., platební kartu G. C. B. a poté restauraci opustili.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval u obou obviněných jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za to byli obvinění odsouzeni podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. každý k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli oba obvinění zařazeni pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému J. L., bytem D., částku 800,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. 5 To 675/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně napadli obvinění J. S. a T. P. prostřednictvím svých obhájců dovoláním.
Obviněný J. S. opřel svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V kontextu namítaného dovolacího důvodu předeslal, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a dále uvedl, že nenaplnil znaky skutkové podstaty vytýkaného trestného činu, zejména pokud jde o objektivní stránku. Zdůraznil, že se ve výroku o vině popsaného skutku nedopustil. Podle jeho názoru nebyl v celém řízení proveden jediný přímý důkaz svědčící o tom, že by se žalovaného skutku účastnil. Pouze se prokázalo, že v uvedenou noc v dané restauraci byl, avšak žádný ze slyšených svědků neuvedl, že by se dopustil násilí, jež je mu kladeno za vinu. V tomto směru obviněný namítl, že výrok o vině je založen na svědecké výpovědi poškozeného L., ačkoliv jmenovaný nebyl schopen v řízení před soudem popsat osoby, jež se měly proti němu násilí dopustit. Uvedený svědek navíc uvedl, že nedokáže s jistotou říci, zda si k němu v restauraci v inkriminovanou dobu přisedli právě obvinění, které si mohl v jednací síni prohlédnout. Věrohodnost tohoto svědka je podstatně snížena i tím, že byl v době činu pod silným vlivem alkoholu. V další části dovolání obviněný poukázal na rozpory ve svědeckých výpovědích. Upozornil na tvrzení poškozeného L., podle něhož oba pachatelé vedle něho seděli tak, že si je nemohl prohlédnout, jež nekoresponduje s výpovědí svědka B., že jeden z obviněných seděl naproti poškozenému. Poškozený dále uvedl, že ihned po incidentu pachatelé z restaurace odešli, on odešel ihned za nimi a nesnažil se volat o pomoc. V rozporu s tím svědek B. tvrdil, že poškozený o pomoc volal. Vzhledem k těmto rozporům má obviněný za to, že výpovědi jsou nevěrohodné a nelze na nich postavit závěr o jeho vině. Navíc soud vůbec nepřihlédl k výpovědi svědkyně O., která uvedla, že viděla spoluobviněného P., jak poškozenému prohledává kapsy, přičemž obviněný S. seděl v tento moment na úplně jiném místě restaurace. S tímto důkazem se soudy v rámci hodnocení důkazů vůbec nezabývaly. Dovolatel je přesvědčen, že jeho vina je v rozsudku okresního soudu založena na pouhých domněnkách, že svědci měli zjevnou nechuť proti oběma obviněným svědčit s ohledem na jejich vzájemné přátelství i z obavy před možnými následky v podobě odplaty ze strany obviněných. K těmto obavám však nebyl v řízení proveden jediný důkaz a nelze k nim proto při hodnocení svědeckých výpovědí nijak přihlížet. Ze stejných důvodů soud zpochybnil zcela nepřijatelným způsobem svědecké výpovědi jdoucí ve prospěch obviněného. Obviněný namítl, že soud neztotožnil osobu jménem „K.“ a nevyslechl tak svědka, který byl v restauraci přítomen a mohl celou záležitost osvětlit. Stejně tak pochybil, pokud neprovedl výslech svědka R. H., a to s odkazem na nemožnost jeho zajištění, aniž by se ovšem pokusil jmenovaného předvést. Rovněž nebyla provedena rekonstrukce na místě, jež by mohla přispět k odstranění rozporů ve výpovědích jednotlivých svědků. Řetězec důkazů vyplývající z odůvodnění napadených rozhodnutí tak vyvolává důvodné pochybnosti o vině obviněného; naopak se nabízejí různé interpretace děje.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby s ohledem na zásadu in dubio pro reo dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí i předcházející vadné řízení a následně podle §265l tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný T. P. uvedl jako důvod dovolání rovněž ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soud prvního stupně zatížil řízení vadami, které měly vliv na správnost a zákonnost rozhodnutí a odsuzující rozsudek vydal za situace, kdy zde existovaly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, přičemž tyto nedostatky nenapravil ani odvolací soud. Vady řízení spatřuje ve skutečnosti, že se soud dostatečně nevypořádal s návrhy obviněných na doplnění dokazování, zejména pokud jde o návrh na vyslechnutí svědků H., osoby přezdívané „K.“ a dále pokud jde o návrh na znalecké zkoumání duševního stavu dovolatele. Podstatnou vadu řízení shledává především v tom, že se soudy odmítly zabývat otázkou zkoumání příčetnosti jeho osoby, přičemž tato vada má podle jeho přesvědčení za následek nesprávné právní posouzení otázky trestní odpovědnosti. V tomto směru obviněný připomněl své vyjádření před soudem prvního stupně, z něhož vyplynulo, že v době, kdy mělo dojít k trestnému činu, byl osobou závislou na omamných látkách. Odvolací soud tento problém zcela bagatelizoval, když poukázal na skutečnost, že před vyšetřovatelem obviněný uvedl, že se cítí zdráv. Tato stručná formální zmínka o jeho aktuálním stavu v době konání výslechu rozhodně nevypovídá o dušením stavu, ve kterém se T. P. v době činu nacházel. Pokud odvolací soud vyvodil závěr o tom, že obviněný nejednal v důsledku požití a ovlivnění drogou, opomněl tímto postupem zákonný požadavek na přibrání znalce. Soudy obou stupňů se tudíž s otázkou příčetnosti obviněného ve svých rozhodnutí řádně nevypořádaly. Obviněný dále soudům vytkl nesprávné hodnocení provedených důkazů. Poukázal, že za základ svých skutkových zjištění vzaly výpověď poškozeného L., která je podle soudů doplňována výpověďmi ostatních svědků. Soudy však vycházely pouze z těch částí výpovědí, které s výpovědí poškozeného korespondovaly. Přitom výpověď samotného poškozeného není v průběhu času ve všech podstatných detailech shodná. Soudy se navíc snažily zlehčit rozpory a nejasnosti ve výpovědi poškozeného jeho zdravotním stavem, ačkoliv v tomto směru nebyly vyjma tvrzení poškozeného provedeny žádné důkazy. Odvolací soud ani nevyžadoval přítomnost poškozeného u veřejného zasedání. V této spojitosti obviněný uvedl, že ačkoliv byl poškozený v době činu v podnapilém stavu, tvrdil, že vnímal vše kromě toho, že nebyl schopen určit totožnost pachatelů, kteří se měli po dostatečně dlouhou dobu v jeho blízkosti pohybovat, měli jej žádat o cigaretu, určovat mu výši útraty a šacovat jeho oblečení. Soud zdůvodnil neschopnost svědka vyjádřit se k této zásadní otázce účelově, což vyvolává důvodnou pochybnost, zda poškozený vylíčil celou událost ve shodě s realitou či zda některé okolnosti nezveličil či vědomě nezamlčel. Pokud byla výpověď poškozeného jediným důkazem o vytýkaném činu, je nutno vztáhnout tyto pochybnosti i na to, zda lze v jednání obviněných shledávat trestný čin loupeže. Podle obviněného nejsou za tohoto důkazního stavu, z něhož soudy vycházely, pro přisouzenou právní kvalifikaci přesvědčivé důkazy.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i předcházející vadné řízení a věc vrátil soudu prvního stupně.
K podaným dovoláním se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že dovolací argumentace obou obviněných neodpovídá uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, neboť je podložena výhradně skutkovými námitkami. Navíc je z napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily, a o něž následně opřely právní posouzení trestné činnosti obviněných, přičemž nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných odmítl a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných J. S. a T. P. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda oběma obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje oprávněnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Ve světle shora rozvedené argumentace Nejvyšší soud shledal, že obviněnými J. S. a T. P. formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není uplatněnými námitkami naplněn. V dovolání oba obvinění polemizují s hodnocením svědeckých výpovědí, zpochybňují věrohodnost tvrzení poškozeného J. L., nesouhlasí se zamítnutím návrhů na doplnění dokazování, a to stran ztotožnění a následného svědeckého výslechu osoby jménem „K.“, dále výslechu svědka R. H. a ohledně provedení rekonstrukce události. Obviněný T. P. rovněž namítá, že se soudy nesprávně vypořádaly s otázkou příčetnosti jeho osoby v době činu. Tyto výhrady, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně namítají správnost skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně oba obvinění dovozují vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Jak již bylo výše uvedeno, samotná konečná skutková zjištění však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je jimi naopak vázán. V dovolání obvinění nenamítají, že skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Děčíně (viz jeho doslovná citace popsaná v úvodu tohoto usnesení), s nímž se ztotožnil i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a neoprávněné držení platební karty podle §249b tr. zák. spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V daném případě jde proto ze strany obviněných výlučně o námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod.
Nejvyšší soud připomíná, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných J. S. a T. P. odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k