ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.869.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 869/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. října 2006 o dovolání, které podal obviněný P. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 4 To 507/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 2 T 163/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 2 T 163/2005, byl obviněný P. V. v bodě 1. uznán vinným trestným činem braní rukojmí podle §234a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v době od 17.30 hod do 18.30 hod dne 15. 3. 2005 v bytě panelového domu, na opakovanou výzvu policisty k otevření bytu toto odmítl a když poté bylo přistoupeno k odvrtání vložky FAB vstupních dveří, tak z bytu policistům vyhrožoval a nutil je k odchodu se slovy: „táhněte do prdele, nebo pustím plyn a nechám byt vybouchnout“, „zabiju sebe a děcka, táhněte do hajzlu“, kdy po vniknutí policie do bytu se nacházel v obývacím pokoji společně se svoji družkou L. K., synem P. V., a v levé ruce držel svoji dceru J. V., a v pravé ruce kuchyňský nůž, kdy ostřím nože mířil dceři na krk a opakovaně vyhrožoval a nutil policisty k odchodu se slovy: „táhněte do hajzlu, nebo já to děcko podřežu“, po vzdálení se policistů z bytu na chodbu přes vstupní dveře neustále vyhrožoval: „táhněte ven, nebo já je zabiju, myslím to vážně“, poté vyšel z bytu s dcerou v náruči a nožem přiloženým k jejímu krku se dožadoval přístupu ke svému vozidlu a možnosti odjet, přitom stále vyhrožoval, že dceru zabije, následován družkou L. K. a synem P. všichni nastoupili do osobního vozidla tov. zn. Opel Vectra, přičemž P. V. sedl na místo řidiče, v náručí stále držel dceru J., kterou ohrožoval nožem a v důsledku toho následně z místa vozem odejel“.
Dále byl obviněný uvedeným rozsudkem uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. zák. dílem dokonaným dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jehož se podle zjištění jmenovaného soudu dopustil skutky popsanými v bodech 2. – 10., trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil skutky popsanými v bodech 2., 3., 6., trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., jehož se dopustil skutky popsanými v bodech 3., 5., trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustil skutky popsanými v bodech 5., 7., 9., trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil skutkem popsaným v bodě 11., trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil skutkem popsaným v bodě 11., trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil skutkem popsaným v bodě 11. a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil skutkem popsaným v bodě 12.
Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a podle §238 odst. 1, odst. 2 tr . zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 1 T 204/2004, byl obviněný odsouzen podle §234a odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 1 T 204/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozeným F. N., K., spol. s r. o. a P. P. způsobenou škodu. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Oproti tomu byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek v rozsudku uvedený.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 4 To 507/2005, zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o vině trestným činem braní rukojmí podle §234a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a ve výroku o uloženém trestu a za použití §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem braní rukojmí podle §234a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., protože „v době od 17.30 hod do 18.30 hod dne 15. 3. 2005 v bytě panelového domu, na opakovanou výzvu policisty k otevření bytu toto odmítl a když poté bylo přistoupeno k odvrtání vložky FAB vstupních dveří, tak z bytu policistům vyhrožoval a nutil je k odchodu se slovy: „táhněte do prdele, nebo pustím plyn a nechám byt vybouchnout“, „zabiju sebe a děcka, táhněte do hajzlu“, kdy po vniknutí policie do bytu se nacházel v obývacím pokoji společně se svoji družkou L. K., synem P. V., a v levé ruce držel svoji dceru J. V., a v pravé ruce kuchyňský nůž, kdy ostřím nože mířil dceři na krk a opakovaně vyhrožoval a nutil policisty k odchodu se slovy: „táhněte do hajzlu, nebo já to děcko podřežu“, po vzdálení se policistů z bytu na chodbu přes vstupní dveře neustále vyhrožoval: „táhněte ven, nebo já je zabiju, myslím to vážně“, poté vyšel z bytu s dcerou v náruči a nožem přiloženým k jejímu krku se dožadoval přístupu ke svému vozidlu a možnosti odjet, přitom stále vyhrožoval, že dceru zabije, následován družkou L. K. a synem P. všichni nastoupili do osobního vozidla tov. zn. Opel Vectra, přičemž P. V. sedl na místo řidiče, v náručí stále držel dceru J., kterou ohrožoval nožem a v důsledku toho následně z místa vozem odjel“. Za tento trestný čin, za trestné činy, ohledně nichž zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, a dále za sbíhající se trestnou činnost, pro kterou byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 1 T 204/2004, obviněného odsoudil podle §234a odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 1 T 204/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu se nedopustil trestného činu braní rukojmí podle §234a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Dále uvedl, že soudy obou stupňů neprovedly jím navrhované důkazy, když tyto označily za nadbytečné, a spokojily se pouze s výpověďmi zasahujících policistů. Zdůraznil však, že byť nepovažuje skutková zjištění soudů ve světle provedených důkazů za správná, spatřuje pochybení soudů rovněž v nesprávném posouzení předmětného skutku. V návaznosti na to zmínil, že ustanovení §234a tr. zák. bylo do trestního zákona implementováno v návaznosti na přijetí Mezinárodní úmluvy o braní rukojmí přijaté dne 17. 12. 1979 v New Yorku, zveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 36/1988. V této souvislosti poznamenal, že trestní zákon nedefinuje termín „rukojmí“ tak, aby bylo zřejmé, v kterých případech lze užít právní kvalifikaci podle §234a tr. zák. Podle jeho názoru lze definici takové osoby dovodit z čl. 1 zmíněné úmluvy. Vyložil přitom, že pro možnost posouzení určitého jednání jako trestného činu braní rukojmí musí být splněno několik předpokladů, mezi které lze zařadit zmocnění se jiné osoby s cílem donutit jiného, aby něco konal, opominul nebo strpěl jako podmínku propuštění této osoby, a dále pak nesouhlas osoby, které se pachatel zmocnil, s takovým postupem. Ve světle uvedeného konstatoval, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by v jeho jednání bylo možno nalézt znaky ať výslovné či nepřímé podmínky propuštění jeho dcery, neboť se ve skutečnosti své dcery nezmocnil s úmyslem klást zasahujícím policistům jakékoli podmínky, jejichž splnění by propuštění dcery podmiňovalo. Z provedeného dokazování nelze také dovodit, že by jeho vzdálení se s rodinnými příslušníky z bytu bylo ze strany zasahujících policistů vnímáno jako splnění výslovné či nepřímé podmínky směřující k propuštění těchto osob. K tomuto závěru nelze podle jeho slov dospět též proto, že nebylo prokázáno, že by se kterékoli osoby, která s ním z místa události odjela, skutečně zmocnil, resp. nebylo prokázáno, že by tyto osoby místo události opustily nedobrovolně na jeho nátlak. V souvislosti s tím poznamenal, že lze jen stěží přijmout závěr, podle něhož by jeho dcera po vyhodnocení situace zamýšlela zůstat sama na místě s ozbrojenými policisty a nikoli se svými rodiči.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel namítl, že jeho odvolání směřovalo proti výrokům o vině uvedeným v bodech 1. a 11. rozsudku soudu prvního stupně. Z rozhodnutí odvolacího soudu i z protokolu o veřejném zasedání však vyplynulo, že odvolacím soudem bylo rozhodnuto toliko o skutku uvedeném pod bodem 1. a o trestu. V rozsudku odvolacího soudu tak podle dovolatele chybí výrok, kterým by bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti výroku o vině v bodě 11. rozsudku soudu prvního stupně.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 4 To 507/2005, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mj. obecně uvedl, že tento dovolací důvod slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V návaznosti na to konstatoval, že při striktním výkladu tohoto dovolacího důvodu by bylo možno dospět k závěru, že dovolací námitky směřují do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť dovolatel opakovaně ve svém dovolání uvedl, že určité okolnosti nelze dovodit z provedeného dokazování apod. Připustil však, že přes použití nevhodných formulací dovolatel namítl absenci některých zákonných znaků trestného činu braní rukojmí podle §234a tr. zák., kdy zejména zpochybnil, že by jeho rodinní příslušníci měli charakter rukojmí.
V návaznosti na to státní zástupce s odkazem na znění zákonného ustanovení §234a odst. 1 tr. zák. uvedl, že ze skutkové věty a ze skutkových zjištění uvedených v rozsudku vyplývá, že dovolatel pohrůžkami fyzické likvidace svých rodinných příslušníků nutil příslušníky Policie ČR, aby ustali ve služebním zákroku proti němu, opustili jeho byt a následně mu umožnili odjezd z místa činu. Existence zákonného znaku „hrozí, že ho usmrtí … s cílem donutit jiného, aby něco konal, opominul …“ ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá. K otázce, zda byl naplněn znak zmocnění se rukojmí, státní zástupce uvedl, že osoba figurující v roli rukojmí bude tuto roli zpravidla plnit proti své vůli, což ovšem připadá v úvahu pouze v případě, že tato osoba je vůbec schopna svoji vůli konstituovat. Určité srozumění s jednáním dovolatele, by bylo možno dovozovat u jeho družky a se značnými pochybnostmi i u jeho desetiletého syna, nikoli však u šestiměsíční dcery J. Jestliže totiž pachatel použije jako rukojmí velmi malé dítě, nelze u takové osoby nějaký její pozitivní nebo negativní vztah k jednání pachatele dovozovat nebo podmiňovat. V takovémto případě použití právní kvalifikace podle §234a tr. zák. dovolatelem uváděným „nesouhlasem osoby, které se pachatel zmocnil“, by bylo absurdní. U takové osoby nepřichází ani v úvahu její propuštění v tom smyslu, že by ji pachatel umožnil, aby sama bez jakékoli kontroly jiné osoby užívala plnou svobodu pohybu. V souvislosti s uvedeným státní zástupce zdůraznil, že zmocněním se rukojmí se rozumí jakékoli získání a vykonávání faktické fyzické kontroly nad jinou osobou ve formě omezení její osobní svobody. O „zmocnění se“ ve smyslu §234a tr. zák. se proto jedná i v případě, kdy pachatel k získání takovéto kontroly nad jinou osobou zneužije okolnost, že šlo o osobu svěřenou jeho péči nebo výchově. Minimálně ve vztahu k nezletilé J. V. tedy jednání obviněného vykazovalo všechny znaky trestného činu braní rukojmí podle §234a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce uvedl, že odvolací soud rozhoduje o podaném odvolání jako o celku a neplatí, že by musel samostatným výrokem rozhodovat ohledně každého odvoláním napadeného výroku soudu prvního stupně. Jestliže odvolací soud shledá odvolání ohledně některého výroku důvodným a tento výrok zruší, přičemž další napadené výroky ponechá beze změny, není jeho povinností, aby ohledně těchto výroků rozhodoval o zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř. Odvolací soudy sice někdy v takových případech ve výrokové části svého rozhodnutí uvádějí, že „jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn“, popř. jinou formulaci, nicméně povinnost učinit takovýto výrok součástí rozhodnutí trestní řád neukládá a lze to považovat za nadbytečné. Odvolací soud tudíž v daném případě nepochybil a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. byl uplatněn nedůvodně.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný P. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (ve znění zákona č. 200/2002 Sb.) je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Dovolatel namítl, že ačkoliv jeho dovolání směřovalo proti výrokům o vině uvedeným v bodech 1. a 11. rozsudku soudu prvního stupně, bylo odvolacím soudem rozhodnuto toliko o skutku pod bodem 1. a o trestu a v jeho rozhodnutí tak absentuje výrok, kterým by bylo rozhodnuto o výroku o vině pod bodem 11. rozsudku soudu prvního stupně. Tyto námitky lze považovat z hlediska citovaného dovolacího důvodu za právně relevantní.
K tomu je pak třeba uvést následující skutečnosti. Pokud po přezkoumání napadených výroků rozsudku nalézacího soudu dospěl odvolací soud k závěru, že vadná je pouze část rozsudku soudu prvního stupně, správně postupoval podle §258 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť jen z části výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Citovanému ustanovení odpovídalo, že shledal-li odvolací soud vadným výrok o vině obviněného trestným činem braní rukojmí podle §234a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., zrušil pouze tento výrok a na výrok o vině navazující výrok o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o vině obviněného trestným činem braní rukojmí podle §234a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a rovněž o trestu, zatímco ve zbývající části ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změny. To, že výrok o vině v bodě 11. rozsudku soudu prvního shledal správným, vyjádřil právě tím, že tento výrok ponechal nedotčený. Nebylo přitom nutné, aby tuto skutečnost vyjadřoval ve svém rozhodnutí nějakým zvláštním výrokem. Zejména pak nepřicházelo v úvahu, aby odvolání obviněného v části směřující proti tomuto výroku zamítal jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§254 tr. ř.) a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, odst. 2 tr. ř. a §256 tr. ř., vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadnou pouze část výroku o vině, výrok o trestu, náhradě škody, případně zprošťující výrok, rozhodne tak, že zruší pouze tyto výroky, aniž by jakýmkoli dalším svým výrokem zároveň rozhodoval o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně zůstávají nedotčeny a že se v tomto rozsahu odvolání zamítá. V takovém případě rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle §256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované pod č. T 531 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 23).
Z těchto důvodů nebylo možno přiznat námitkám dovolatele vztaženým k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z části do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům.
Obiter dictum lze poznamenat, že soudy obou stupňů věnovaly provádění důkazů (včetně otázky úplnosti dokazování) a jejich hodnocení dostatečnou pozornost. Skutková zjištění, jež na tomto základě učinily a odůvodnily, proto nejsou s provedeným dokazováním v nesouladu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje též v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uvedené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Dovolatel však také namítl, že jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu se nedopustil trestného činu braní rukojmí podle §234a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., přičemž poukázal na absenci některých zákonných znaků uvedeného trestného činu. Z hlediska citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o argumenty právně relevantní.
Trestného činu braní rukojmí podle §234a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo se zmocní rukojmí a hrozí, že ho usmrtí nebo že mu způsobí újmu na zdraví nebo jinou vážnou újmu, s cílem donutit jiného, aby něco konal, opominul nebo trpěl, je-li při takovém činu rukojmím osoba mladší než osmnáct let.
Objektem tohoto trestného činu je osobní svoboda a svobodné rozhodování člověka. Objektivní stránka spočívá v tom, že se pachatel zmocní rukojmí a hrozí, že ho usmrtí a nebo, že mu způsobí újmu na zdraví nebo jinou vážnou újmu. Braní rukojmí je tedy speciálním případem vydírání. Uvedeným trestným činem je provedena Mezinárodní úmluva proti braní rukojmí, která byla publikována pod č. 36/1988 Sb. (dále jen „Úmluva“).
Podle skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně a rozvedena v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů, dovolatel … v bytě panelového domu, na opakovanou výzvu policisty k otevření bytu toto odmítl a když poté bylo přistoupeno k odvrtání vložky FAB vstupních dveří, tak z bytu policistům vyhrožoval a nutil je k odchodu se slovy: „táhněte do prdele, nebo pustím plyn a nechám byt vybouchnout“, „zabiju sebe a děcka, táhněte do hajzlu“, kdy po vniknutí policie do bytu se nacházel v obývacím pokoji společně se svoji družkou L. K., synem P. V., a v levé ruce držel svoji dceru J. V., a v pravé ruce kuchyňský nůž, kdy ostřím nože mířil dceři na krk a opakovaně vyhrožoval a nutil policisty k odchodu … , po vzdálení se policistů z bytu na chodbu přes vstupní dveře neustále vyhrožoval … , poté vyšel z bytu s dcerou v náruči a nožem přiloženým k jejímu krku se dožadoval přístupu ke svému vozidlu a možnosti odjet, přitom stále vyhrožoval, že dceru zabije, následován družkou a synem všichni nastoupili do osobního vozidla, přičemž P. V. sedl na místo řidiče, v náručí stále držel dceru J., kterou ohrožoval nožem a v důsledku toho následně z místa vozem odjel.
Z těchto zjištění vyplývá, že dovolatel vícero pohrůžkami fyzické likvidace svých rodinných příslušníků a zejména své dcery, kterou držel s tím, že jí ostřím nože mířil na krk, nutil (a skutečně také donutil) zasahující policisty, aby proti němu ukončili služební zákrok, opustili jím užívaný byt a umožnili mu z uvedeného místa odjet. Lze tedy přisvědčit odvolacímu soudu, který na základě skutkových zjištění, jež učinil po zhodnocení provedených důkazů již nalézací soud, dovodil, že „jednání (obviněného), kdy svou nezletilou dceru ohrožoval nožem, směřovalo k tomu, aby policisté byli nuceni odejít.“
Na základě uvedených skutečností je třeba dospět k závěru, že zákonný znak „hrozí, že ho usmrtí … s cílem donutit jiného, aby něco konal, opominul nebo trpěl“ byl podle skutkových zjištění soudů obou stupňů jednáním dovolatele naplněn. V těchto souvislostech lze na okraj přitakat názoru nalézacího soudu, podle něhož „není rozhodné, že obžalovaný svou dceru usmrtit nechtěl, neboť pro naplnění zákonných znaků uvedeného trestného činu postačí, když se (dovolatel) zmocnil své dcery jako rukojmí a s nožem přiloženým k jejímu krku vyhrožoval, že ji usmrtí s úmyslem vyhnout se svému zadržení, v důsledku čehož donutil zákonně zakročující policisty, aby od jeho zadržení upustili“.
K námitce dovolatele, že v daném případě nebyl naplněn znak zmocnění se rukojmí, Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést následující skutečnosti. Je pravdou, že trestní zákon pojem „rukojmí“ nedefinuje. Podle čl. 1 Mezinárodní úmluvy o braní rukojmí ( dále jen „Úmluva“), se trestného činu braní rukojmí dopouští kterákoli osoba, která se zmocní jiné osoby (dále označované jako „rukojmí“) nebo ji zadrží a hrozí jejim usmrcením, zraněním nebo dalším zadržováním s cílem donutit třetí stranu, ať již stát, mezinárodní mezivládní organizaci, fyzickou nebo právnickou osobu nebo skupinu osob, aby učinili jakýkoli čin, nebo aby se jakéhokoli činu zdrželi jako výslovnou nebo nepřímou podmínku propuštění rukojmí.
V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že v posuzovaném případě byla nezletilá dcera dovolatele rukojmím. Určující je totiž úmysl a jednání pachatele, který ke svému cíli zneužije jinou osobu, fakticky nad ní vykonává neomezenou fyzickou kontrolu a hrozbou, že jí usmrtí nebo jí způsobí újmu na zdraví nebo jinou vážnou újmu, nutí třetí stranu, aby proti své vůli něco konala, opominula nebo strpěla. Pod pojmem „propuštění rukojmí“ přitom není možné v daném případě spatřovat to, že by dovolatel své dceři umožnil, aby sama bez jakékoli kontroly užívala svobodu pohybu (ve smyslu zcela volného nekontrolovaného pohybování se), nýbrž aby nad ní nevykonával svévolnou moc překračující meze běžného a obvyklého přístupu rodiče k dítěti (zvláště útlého věku) způsobem shora popsaným. V tomto smyslu je třeba dovodit, že v jednání dovolatele byla obsažena nepřímá podmínka propuštění rukojmí. V kontextu těchto závěrů je třeba zdůraznit, že dovolatel se své dcery zmocnil, jak má na mysli citované zákonné ustanovení. Ve shodě se státním zástupcem nutno konstatovat, že zmocněním se rukojmí se rozumí jakékoli získání a vykonávání faktické fyzické kontroly nad jinou osobou ve formě omezení její osobní svobody. O „zmocnění se“ ve smyslu §234a tr. zák. se proto jedná i v případě, kdy pachatel k získání takovéto kontroly nad jinou osobou zneužije okolnost, že šlo o osobu svěřenou jeho péči nebo výchově. Za zmocnění se a omezení osobní svobody je třeba vzhledem ke specifičnosti posuzovaného případu daného věkem J. V. považovat právě situaci, kdy dovolatel svoji dceru držel a ohrožoval nožem. Popsaným jednáním totiž nad svojí dcerou nevykonával řádnou rodičovskou moc, nýbrž si počínal v příkrém rozporu s obsahem rodičovských práv a povinností vymezených zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (viz zejména ustanovení §31 tohoto zákona).
K tomu je třeba dodat, že za situace, kdy je rukojmím dítě velmi nízkého věku, nelze, jak dovolatel uvedl, podmiňovat použití právní kvalifikace podle §234a tr. zák. „nesouhlasem osoby, které se pachatel zmocnil“. Z dikce trestního zákona ani Úmluvy totiž tato podmínka žádným způsobem nevyplývá (opačný výklad by vedl k absurdnímu závěru, že za rukojmí by nemohla být považována osoba nezpůsobilá jednoznačně definovat svoji vůli a názor na jednání pachatele, který se jí zmocnil, aby tak byla prostředkem působení na vůli jiného subjektu). Argumentace dovolatele v tomto směru ostatně nemůže obstát již s ohledem na samotné znění ustanovení §234a odst. 2 písm. b) tr. zák., jímž jsou chráněny osoby mladší než osmnáct let. Právní ochrana je tedy poskytována rovněž osobám velmi nízkého věku, a tudíž psychicky nevyspělým, které stěží mohou ve vztahu k jednání pachatele trestného činu braní rukojmí projevit svoji vůli. O takovou situaci se jednalo v posuzovaném případě, kdy dovolatel si byl vědom věku své dcery, její neschopnosti vyjádřit nesouhlas s jeho jednáním.
Vzhledem k těmto skutečnostem a skutečnostem rozvedeným v napadeném rozhodnutí nelze činit závěr, že by mezi skutkovými zjištěními soudů a závěrem odvolacího soudu, že dovolatel naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu braní rukojmí podle §234a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. byl nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Nejvyšší soud proto nemohl přiznat formálně právně relevantním námitkám dovolatele žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. V. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. října 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý