ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.966.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 966/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. září 2006 o dovolání, které podal obviněný J. D., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 12 To 40/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu pro Prahu - východ pod sp. zn. 13 T 159/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 13 T 159/99, byl obviněný J. D. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 30. 11. 1993 si v místě svého trvalého bydliště zapůjčil od K. Z. na zaplacení faktury na elektřinu, finanční hotovost ve výši 4 500,- DM (78 210,- Kč) s tím, že částku vrátí nejpozději do 30. 6. 1994 a dále v přesně nezjištěné době v lednu 1994 si od jmenované zapůjčil další finanční hotovost ve výši 8 000,- Kč s tím, že všechny peníze vrátí společně do 30. 6. 1994, což do současné doby neučinil, přičemž v obou případech jednal s plným vědomím toho, že v dohodnutých termínech nebude schopen zapůjčené částky vrátit, neboť již v té době měl finanční problémy, kdy nezaplatil ani jednu splátku několika milionového investičního úvěru, čímž se ke škodě K. Z., obohatil o celkovou částku 86 210,- Kč“.
Za tento trestný čin byl odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo omezení spočívající v povinnosti uhradit podle svých možností v rámci stanovené zkušební doby způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti uhradit poškozené K. Z. škodu ve výši 86.210,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. D., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 12 To 40/2003, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání jako nedůvodné zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný J. D. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že soud nesprávně posoudil skutek, a to jeho subjektivní i objektivní stránku. Nevzal (soud) v úvahu, že uznání dluhu podepsal (dovolatel) ze subjektivních důvodů následně po útratě peněz v kasinu, a to z důvodů citových a morálních, neboť tyto peníze prohrál v kasinu společně s poškozenou. Soud nesprávně právně posoudil i to, že do kasina šla poškozená s obviněným. V této souvislosti dovolatel upozornil, že s poškozenou měl partnerský vztah a do rizikové situace, která způsobila poškozené škodu, šli společně. Z uvedeného dovodil, že nebyl naplněn předpoklad trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., tj. skutečnost, že poškozená byla v nevědomosti, neboť poškozenou v omyl neuvedl ani jejího omylu nevyužil, ani nezamlčel žádnou podstatnou skutečnost.
Dále namítl, že na jeho straně nemohlo existovat vědomí zapůjčenou hotovost nevrátit, když poškozená vedle něho stála v kasinu a čekala, až vyhraje, aby si vyhraný obnos odnesla. Jednání poškozené, jí udělený souhlas k použití peněz, daný tím, že čekala na jejich rozmnožení výhrou, vylučuje protiprávnost a nebezpečnost pro společnost. Hru v kasinu označil za důkaz jeho vůle vytvořit takovou situaci, aby peníze vydělal a poškozená o finanční prostředky nepřišla.
V další části odůvodnění dovolání vyslovil názor, že spatřovat plné vědomí v nezaplacení ani jedné splátky několika milionového investičního úvěru je rovněž nesprávným právním posouzením skutku, neboť zde soud vyšel z nejisté situace, která nemůže být kvalifikována jako podvod. Přitom poukázal na skutečnost, že není sám, kdo má problémy vzniklé z podnikatelských aktivit. Smlouva o půjčce, která by jej měla usvědčit z podvodu, nemůže podle jeho slov být vedle jiného platným právním úkonem, když peníze byly předány jindy než v okamžiku jejího podpisu a sloužily k jiné věci. Smlouvu o půjčce z 1. 11. 1994 a dlužní úpis, který ji předcházel, měl soud posoudit jako jeho dobrou vůli „žalovanou“ nepodvést a dát jí právní jistotu.
V závěru dovolání proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k doplnění dokazování a novému rozhodnutí, nebo aby jej sám „v celém rozsahu obžaloby zprostil a rozhodl o jeho nevině.“
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co krátce zrekapituloval obsah dovolání, se v obecné rovině vyjádřil k zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. V návaznosti na to konstatoval, že v posuzovaném případě je z provedených důkazů zřejmé, že obviněný v době, kdy si od poškozené půjčoval peníze, této tvrdil, že je solventní a peníze jí vrátí ze zisku ze svého podnikání, nejpozději do 30. 6. 1994, ač si byl v tu dobu vědom toho, že má další dluhy, které nesplácí, hotel o jehož prodeji hovořil, že je zastaven ve prospěch banky, které nesplácel úvěr v řádu milionů Kč, a musel tedy být minimálně srozuměn s tím, že svůj závazek nebude schopen splnit ani ve smluvené výši ani ve smluveném termínu. Okolnost, že obviněný prohrál peníze v kasinu za přítomnosti poškozené, označil státní zástupce z pohledu trestní odpovědnosti za irelevantní, jelikož bylo plně odpovědností obviněného, jak s vypůjčenými penězi naloží, tj. zda uhradí jiné dluhy, popř. zda se nechá zlákat vidinou rychlého výdělku v kasinu a bude tak spoléhat na budoucí zcela nejistou událost, která nemusí nastat a fakticky také nenastala, jelikož vypůjčené peníze v kasinu prohrál.
V žádném případě tedy nešlo pouze o občanskoprávní vztah a o nesplnění závazků vyplývajících ze smlouvy o půjčce peněz, kterou mezi sebou uzavřeli obviněný s poškozenou, jelikož jednání obviněného ve svém souhrnu nabylo znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a jeho odpovědnost za škodu je odpovědností za škodu způsobenou tímto trestným činem. Napadené rozhodnutí tak netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, jež jsou taxativně uvedeny v ustanovení §265b tr. ř.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný J. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují téměř výlučně primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká především nesprávné hodnocení důkazů a zejména vadnost relevantních skutkových zjištění, přičemž prosazuje vlastní náhled na hodnocení provedených důkazů a vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Převážně teprve sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel tedy zakládá svůj názor, že posuzovaný skutek byl nesprávně právně posouzen, téměř zcela na jiných skutkových závěrech, než k jakým dospěly soudy obou stupňů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován z podstatné části v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že skutek byl nesprávně posouzen z hlediska subjektivní i objektivní stránky (ustanovení §250 tr. zák.). Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
V případě půjčky se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky peněz jednal v úmyslu vypůjčené peníze vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí zapůjčitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil.
Jak již shora uvedeno, ze skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vyplývá, že dovolatel „dne 30. 11. 1993 si … zapůjčil od K. Z. … finanční hotovost ve výši 4.500,- DM (78 210,- Kč) s tím, že částku vrátí nejpozději do 30. 6. 1994 a dále v přesně nezjištěné době v lednu 1994 si od jmenované zapůjčil další finanční hotovost ve výši 8.000,- Kč s tím, že všechny peníze vrátí společně do 30. 6. 1994, což do současné doby neučinil přičemž v obou případech jednal s plným vědomím toho, že v dohodnutých termínech nebude schopen zapůjčené částky vrátit, neboť již v té době měl finanční problémy, kdy nezaplatil ani jednu splátku několika milionového investičního úvěru, čímž se ke škodě K. Z. … obohatil o celkovou částku 86 210,- Kč“.
V odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud zdůraznil, že dovolatel “za situace, kdy měl nesplacený několika milionový úvěr a kdy byl jeho hotel zatížen zástavním právem, si vypůjčil od poškozené další peníze, aniž v té době byl reálně schopen zapůjčenou částku v dohodnutém termínu vrátit, přičemž se nemohl ani spolehnout na tak nejistou skutečnost jakou byl prodej hotelu, neboť utržené peníze by nepochybně byly použity na úhradu úvěru“.
Odvolací soud, který na základě provedených důkazů shledal, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou správné, potvrdil, že v posuzovaném případě poškozená K. Z. dovolateli na jeho žádost peníze půjčila, přičemž konstatoval, že nalézací soud správně neakceptoval tvrzení dovolatele, že nešlo o půjčku, ale o investici do společné sázky v kasinu, „neboť neměl důvod nevěřit poškozené, která připustila, že peníze sice byly do hry použity, avšak to, jak s nimi bude naloženo, chápala jako právo obžalovaného jako dlužníka, neboť i do kasina s obžalovaným šla proto, aby jí případně půjčka byla splacena.“ Jak dále odvolací soud ve své argumentaci uvedl, „to, že se jednalo o půjčku, ostatně potvrdila i svědkyně L. Z., která s obžalovaným jednala o způsobu zaplacení tohoto dluhu. Totéž pak vyplynulo i z obžalovaným podepsaných dlužních úpisů, a potvrzuje to i okolnost, že obžalovaný sám tento závazek zahrnul do svých dluhů v konkursním řízení“. Z uvedeného vyplývá, že soudy dospěly k závěru, že se v daném případě jednalo o půjčku a nikoli o vklad do společné hry.
Zejména je ovšem na místě konstatovat, že odvolací soud dovodil, že dovolatel „v době, kdy si od poškozené půjčil peníze, jí utvrzoval v domněnce, že jí peníze vrátí ze zisku svého podnikání, ačkoli věděl, že má další dluhy, které nesplácí, navíc hotel, o jehož prodeji také v této souvislosti hovořil, byl zastaven ve prospěch banky, které dlužil částku v řádech milionů korun…. získal od poškozené na základě uzavřené smlouvy o půjčce 86.210,- Kč, smlouvu uzavřel aniž by byl schopen vypůjčené peníze v dohodnuté lhůtě vrátit a tato okolnost mu byla známa, přičemž poškozenou utvrzoval v domnění, že je solventní.“
Rozvedené skutkové okolnosti a závěry vyjadřují objektivní i subjektivní stránku trestného činu podvodu. Dovolatel totiž uvedl poškozenou v omyl, a to přinejmenším již slibem vrácení zapůjčených finančních prostředků v konkrétní (dohodnuté) lhůtě za situace, kdy mu to jeho majetkové poměry znemožňovaly.
Důsledkem takového podvodného jednání dovolatele, tedy v příčinné souvislosti s ním byla škoda na majetku poškozené - na cizím majetku (škodou je újma majetkové povahy - zmenšení majetku i ušlý zisk) naplňující znak škoda nikoli malá ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. v kontextu ustanovení §250 odst. 2 tr. zák.
Jestliže obohacením (které se nemusí shodovat se způsobenou škodou) se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy, pak je ze skutkových zjištění učiněných soudy zřejmé, že v posuzovaném případě došlo podvodným jednáním - v příčinné souvislosti s ním - k obohacení dovolatele.
Z popsaných skutkových okolností současně zřetelně plyne (vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům) úmyslné zavinění dovolatele ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. zahrnující podvodné jednání, následek (účinek) i příčinnou souvislost mezi těmito znaky. Dovolatel totiž již v době půjčky peněz jednal s vědomím (a současně musel být srozuměn s tím), že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit (a také skutečně nevrátil) a že tím uvádí poškozenou v omyl, aby se ke škodě jejího majetku obohatil.
Nelze proto soudům obou stupňů vytýkat, jestliže dospěly k závěru, že skutkem, který po zhodnocení provedených důkazů zjistily, byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci dovolatele žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. D. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. září 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý