ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.1013.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 1013/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. října 2006 o dovolání, které podal obviněný R. Č., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 5 To 76/2003, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedenéu Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 6/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný R. Č. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 29 T 6/2002, uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Těchto trestných činů se dopustil tím, že „dne 22. 12. 2001 kolem 03,00 hod. v O. , na Č. c. , poblíž restauračního zařízení H. na Č. c., po požití většího množství alkoholických nápojů, po slovní rozepři a po opakovaném vzájemném fyzickém napadání s J. Ž., ke kterému došlo o něco dříve, kuchyňským nožem o délce čepele 17 cm, který si po ukončení konfliktu přinesl ze svého bydliště, aniž by jednal za podmínek nutné obrany vymezených ustanovením §13 tr. zák.,
a) opakovaně, nejméně třemi ranami, záměrně udeřil do brady, levé tváře a levé strany krku J. Ž. , kterému tím způsobil mnohočetné sečné poranění obličeje a otevřenou sečnou ránu krku vlevo o délce ran 20 cm, 15 cm a 5 cm, které zasahovaly i hluboké struktury na krku a pod bradou, se kterým se léčil nejméně po dobu 14 dnů, přičemž mu vedeným útokem mohl způsobit i závažnější zranění, jako např. poranění cév na krku, což by mohlo vést ke vzniku masivní vzduchové embolie z poranění jugulární žíly, která vede bezprostředně ke smrti, nebo k prudkému krvácení z krkavice a jejich větví, což vede k vykrvácení během několika minut, případně k udušení ze vdechnutí krve při poranění hrtanu s poněkud protrahovanějším průběhem, s čímž, s ohledem na charakter vedeného útoku, použití masivního kuchyňského nože, s ohledem na sílu, kterou byl útok veden, opakování úderů a s ohledem na část těla poškozeného, kam útok vedl, nejméně musel být srozuměn,
b) jednou ranou, záměrně, udeřil do oblasti při dolním okraji hrudní kosti J. Ž. , kterému tím způsobil bodnou ránu, či ranku, která nepronikla do dutiny břišní, přičemž toto zranění J. Ž. , objektivně, po dobu nejméně jednoho měsíce omezilo na běžném způsobu života, přičemž s ohledem na sílu, kterou byl útok veden a s ohledem na část těla poškozeného, kam útok vedl, je zřejmé, že chtěl nejméně takové zranění způsobit“.
Za to byl obviněný R. Č. podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému byla rovněž podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit V. z. p. , U b. z. , O. , náhradu škody ve výši 15.079,- Kč. Poškozený J. Ž. byl podle §229 odst. 1 tr. ř. s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci napadl obviněný R. Č. odvoláním. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 5 To 76/2003, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o náhradě škody ohledně V. z. p. ČR a sám rozhodl tak, že tohoto poškozeného podle §265 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný R. Č. řádně a včas dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle názoru obviněného nelze skutek, jehož se měl dopustit, považovat za pokus trestného činu vraždy a za trestný čin ublížení na zdraví, neboť bylo prokázáno, že jednal za podmínek nutné obrany. Odkazuje přitom zejména na skutečnost, že byl zcela bezprostředně ohrožován bratry J. a J. Ž. a nůž použil k obraně své osobní integrity, a to takovým způsobem a takovou intenzitou, že žádnému z bratrů Ž. nezpůsobil žádné vážnější zranění, což bylo podle něj zjištěno všemi provedenými důkazy. Závěrem svého dovolání obviněný R. Č. navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvodem dovolání nemůžou být nesprávná skutková zjištění. Přestože obviněný v dovolání zdůrazňuje, že namítá nesprávné právní posouzení podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák., ve skutečnosti namítá nesprávné hodnocení provedených důkazů, od něhož se možnost aplikace citovaného ustanovení odvíjí, domáhá se jiného hodnocení provedených důkazů a napadá tak soudem učiněná skutková zjištění. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a to v neveřejném zasedání.
O dovolání obviněného rozhodoval Nejvyšší soud již usnesením ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 141/2004, kdy podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl s tím, že uplatněný důvod dovolání obviněný spatřuje primárně ve skutkových zjištěních, když svá vlastní tvrzení o průběhu skutku vydává za skutková zjištění soudů, zejména pokud jde o jednání poškozených, a na podkladě těchto svých vlastních tvrzení dochází k závěru, že jednal v nutné obraně. Tvrzením, že nebyl útočníkem, tak zpochybňuje skutkové závěry soudů a na základě jím tvrzených skutkových zjištění, která jsou odchylná od skutkových zjištění soudů obou stupňů, činí závěr o existenci podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák. Proto Nejvyšší soud tehdy dospěl k závěru, že obsah dovolacích námitek obviněného neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání.
Ústavní soud České republiky ale svým nálezem ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 193/04, zrušil citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 6 Tdo 141/2004, s poukazem na řadu svých nálezů, v nichž rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ohledně důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z hlediska jeho interpretace označil za velmi restriktivní, bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán. Právní posouzení skutku, že mj. pak také spočívá v řešení otázky neexistence okolností vylučujících trestnost podle §13 tr. zák.
Nejvyšší soud proto znovu projednal dovolání obviněného a zjistil, že mu nelze přisvědčit, když soudy v původním řízení správně právně posoudily zjištěné jednání obviněného, a to včetně závěru o neexistenci podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák., přičemž vina obviněného byla provedenými důkazy plně prokázána.
Předně je nutno uvést, že podstata dovolání obviněného je založena na jeho tvrzení, že byl bezprostředně ohrožen oběma poškozenými braty J. a J. Ž. a nůž použil k obraně své osobní integrity, když po jeho vzájemném fyzickém napadání s J. Ž. , přišel na místo i J. Ž. , který se rovněž zapojil do tohoto konfliktu.
Obviněný tedy v dovolání nenamítá, že před restaurací se pouze bránil útoku, který proti němu vedli oba poškození, jak se hájil v původním řízení a kdy tuto jeho obhajobu považoval již soud I. stupně za vyvrácenou provedenými důkazy. Obviněný tedy v souladu se zjištěním soudu I. stupně vychází z toho, že mezi ním a J. Ž. docházelo ke vzájemnému fyzickému napadání, které přitom soud I. stupně hodnotil jako málo intenzivní. Pouze jednání J. Ž. obviněný popisuje jako zapojení se do konfliktu, tj. jakoby se také tento poškozený podílel na napadání jeho osoby společně s bratrem. Toto tvrzení obviněného je již ale v rozporu se skutkovým zjištěním soudu I. stupně, že J. Ž. chtěl pouze (tak jak již při prvním konfliktu) zabránit vzájemnému napadání obviněného a J. Ž. (str. 40 rozsudku).
Za daného skutkového stavu, kdy i obviněný akceptuje zjištění o vzájemném napadání s J. Ž. dospěl již soud I. stupně k správnému právnímu závěru, že obviněný nemohl jednat v nutné obraně již z toho důvodu, že svým jednáním neodvracel trvající resp. hrozící útok, protože oba poškození v době, kdy proti nim použil nůž, proti němu nevedli útok a ani jim nehrozili. Šlo o typickou situaci, kdy dvě osoby navzájem útočí na svou tělesnou integritu a kdy tedy obviněný nemohl být v postavení pouze osoby, která se brání protiprávnímu útoku jiné osoby, konkrétně poškozeného J. Ž. . V daném případě tedy nešlo o konflikt obránce a útočníka ale o vzájemný konflikt dvou útočníků, který na obou stranách vylučuje nutnou obranu, protože obviněný jako útočník (vzájemný) nemohl odvracet přímo hrozící nebo trvající útok ve smyslu §13 tr. zák.
K námitce obviněného, že byl bezprostředně ohrožován bratry Ž. a nůž použil k obraně své osobní integrity nelze přehlédnout závěr odvolacího soudu, že již první konflikt v restauraci nepochybně vyprovokoval právě obviněný, když J. Ž. bránil v odchodu na toaletu a následně ho udeřil pěstí. Odvolací soud také považoval za vyvrácenou obhajobu obviněného, že se do předmětné restaurace vracel pouze z obavy o bezpečnost a zdraví své manželky, když bylo zjištěno, že restauraci po výzvě hostinského opustil zcela dobrovolně, jeho manželka část večera ještě před konfliktem trávila v dané restauraci v přítomnosti obou poškozených a dalších osob, s nimiž postávala u baru a požívala s nimi alkoholické nápoje. Z výpovědí svědků dokonce vyplývá, že jeho manželka s ním odmítla restauraci opustit a naopak projevovala obavy o svoji bezpečnost a zdraví právě ze strany obviněného. Konečně to potvrdila i svým faktickým jednáním, když po celé události, jíž byla svědkem, neodešla s obviněným domů, ale kritickou noc přečkala v bytě své přítelkyně. Nelze nakonec přehlédnout ani slovní vyjádření „pojď sem“, který obviněný pronesl a na který právě reagoval poškozený J. Ž. tím, že šel k obviněnému. Všechny tyto skutečnosti, a to včetně vyvrácené obhajoby obviněného, že to byl on, kdo poškozené upozorňoval na to, že má nůž, spolehlivě potvrzují závěr soudů, že obviněný nebyl v pozici obránce a nemůže se proto dovolávat posouzení jeho jednání jako nutné obrany podle §13 tr. zák.
Soud I. stupně přitom zaujal správné stanovisko i k hypotetické situaci tvrzené obviněným, a to situaci, kdy by oba poškození vedli proti němu útok. Z důkazů totiž jednoznačně vyplývá závěr soudu I. stupně, že konflikt (resp. vzájemné fyzické napadání) bezprostředně předcházející vzniku zranění obou poškozených, byl charakterizován pouze velmi malou intenzitou, jak o tom svědčí i nepatrné zranění obviněného, a prakticky se jednalo nanejvýš o vzájemné požďuchování. Zákeřné použití nože proti poškozeným by proto ani v případě takto málo intenzivního jednání obou poškozených, pokud by se vůbec jednalo o útok a ne pouze jeho hrozbu, bylo zcela neodůvodněné a případná obrana obviněného by tak byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku podle §13 tr. zák.
Dále se Nejvyšší soud zabýval hmotně právní námitkou obviněného, že i v případě nebude-li jeho jednání posouzeno jako jednání za podmínek nutné obrany, nemohl se dopustit pokusu trestného činu vraždy ve vztahu k J. Ž. , ani dokonaného trestného činu ublížení na zdraví ve vztahu k J. Ž. . Tuto svoji námitku nijak blíže nespecifikoval.
Pokud jde o jednání vůči J. Ž. , je z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu I. stupně zřejmé, že podstata jednání obviněného spočívala v jeho útoku nožem o délce čepele 17 cm, a to nejméně třemi ranami záměrně do brady, levé tváře a levé strany krku, čímž mu způsobil mnohočetné sečné poranění obličeje a otevřenou sečnou ránu krku o délce ran 20 cm, 15 cm a 5 cm, které zasahovaly i hluboké struktury na krku a pod bradou. Daným útokem, že mohl způsobit i závažnější zranění, např. poranění cév krku, což by mohlo vést k vzniku masivní vzduchové embolie z poranění jugulární žíly, která vede bezprostředně ke smrti, nebo k prudkému krvácení z krkavice, což vede k vykrvácení během několika minut nebo k udušení z vdechnutí krve při poranění hrtanu s poněkud protrahovanějším průběhem.
K charakteru poranění poškozených měly soudy k dispozici dva znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětí soudní lékařství, a to jednak posudek opatřený orgány činnými v přípravném řízení (MUDr. O. C. ) a posudek předložený obhajobou v řízení před soudem (MUDr. I. F. ). Pro rozpornost závěrů obou znalců soud opatřil podle §110 tr. ř. posudek ústavu od I. lékařské fakulty U. K. v P. (MUDr. P. S. DrSc.). Ze znaleckého posudku ústavu vyplývá, že zranění J. Ž. v krajině dolní čelisti vlevo, kde nůž pronikl ke kosti, působil nůž velkou silou, na krku pak silou poměrně menší, přičemž nelze vyloučit nebezpečí vzniku vážnějšího následku útoku. Pokud by přibližně srovnatelné násilí jako v oblasti dolní čelisti působilo na krk J. Ž. , bylo by nutné připustit možnost poranění cév na krku, též poranění hrtanu a z toho plynoucí nebezpeční pro život poškozeného, jak bylo citováno již z výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Uvedené násilné působení na krku je přitom obecně nebezpečné a je třeba počítat s reálným ohrožením života.
S ohledem zejména na uvedené závěry posudku ústavu, když soud I. stupně také správně i s ohledem na korespondující výpovědi J. Ž. a svědka P. M. považoval za vyvrácenou obhajobu obviněného o nahodilém charakteru jeho úderů, se Nejvyšší soud plně ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že obviněný svým jednáním mohl J. Ž. způsobit další závažná zranění, která mohla vést až k úmrtí tohoto poškozeného. Z okolnosti, že obviněný záměrně vedl opakovaný útok masivním dobře naostřeným nožem proti obličeji a také krku poškozeného J. Ž. , kde se podle obecného povědomí i laické veřejnosti nachází řada tepen a žil, jejichž porušení může vést k velmi rychlému usmrcení člověka jeho vykrvácením, dospěl soud I. stupně správně k závěru o srozumění obviněného s možným smrtelným následkem a tedy k právnímu posouzení jeho jednání vůči J. Ž. jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud potvrdil toto právní posouzení jednání obviněného a správně zdůraznil, že obviněný nožem opakovaně útočil vůči části těla, kde se nachází snadno zasažitelné orgány důležité pro život, přičemž k závažnějšímu následku nedošlo pouze z důvodu obrany a útěku, pokud jde o poškozeného J. Ž. Nejvyšší soud k tomu dodává, že k smrtelnému zranění J. Ž. nedošlo pouze dílem náhody, když zejména s ohledem na značnou podnapilost obviněného a vzájemný pohyb s poškozeným, nebyly zasaženy krční cévy nebo hrtan poškozeného J. Ž. Obviněný přitom jednal zcela v souladu se strukturou své osobnosti, když podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví (odvětví psychiatrie a klinická psychologie) má sklon k agresivnímu řešení situací, a to včetně silového, agresivního jednání, kdy alkoholová intoxikace u něj odbourává morální i společenské zábrany.
Ani v právním posouzení jednání obviněného vůči poškozenému J. Ž. neshledal Nejvyšší soud žádné pochybení. Za úmyslné ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se pokládá takový stav (v daném případě poranění), který porušením normálních tělesných funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Ublížení na zdraví zpravidla vyřadí poškozeného také dočasně z pracovního procesu. Podle soudní praxe přitom porucha zdraví musí znesnadňovat obvyklý způsob života poškozeného nejméně sedm dní. Podle znaleckého posudku ústavu zcela odpovídá povaze a úspěšnému léčení zranění výpověď poškozeného J. Ž. , že měl v důsledku poranění obviněným, když bodná rána se zacelila asi po týdnu, pracovní neschopnost asi jeden měsíc, po celou dobu měl bolesti při pohybu, nemohl zvedat pravou ruku, měl potíže při oblíkání a dalších aktivitách a bylo vyloučeno, aby s tímto poraněním mohl pracovat. Uvedené skutečnosti spolehlivě prokazují správnost právního posouzení jednání obviněného vůči J. Ž. jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Přitom existence úmyslné formy zavinění vyplývá z obdobných skutečností, které již byly z hlediska srozumění s následkem uvedeny výše v souvislosti s jednáním vůči J. Ž. , přičemž podle znaleckého posudku poranění J. Ž. nebylo způsobeno jen nějakým nepatrným násilím ani ne velkou silou, ale z ohledem na menší způsobený následek se v mechanizmu zranění uplatnila nějaká nahodilá okolnost.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zjevná neopodstatněnost dovolání vyplývá ze skutečnosti, že z podstatné části bylo dovolání obviněného založeno v rozporu s uplatněným důvodem dovolání na jiném než soudy zjištěném průběhu skutkového děje, a to na tvrzení obviněného o jeho fyzickém napadení ze strany obou poškozených. Obviněným namítanému právnímu posouzení skutku, jemuž předcházelo obsáhlé dokazování v průběhu hlavního líčení, přitom zejména soud I. stupně věnoval značnou pozornost a své skutkové i právní závěry podrobně a logicky odůvodnil. Stejně tak soud odvolací se řádně vypořádal s námitkami obviněného.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš