ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.599.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 599/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. června 2006 o dovolání obviněné K. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 3 To 107/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 8/2004 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2005, sp. zn. 50 T 8/2004, byla obviněná K. P. uznána vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001.
Podle skutkových zjištění krajského soudu se jej dopustila tím, že v postavení jednatelky společnosti M., s. r. o., v úmyslu neuhradit daň z přidané hodnoty, ačkoli prokazatelně došlo ke zdanitelnému plnění na základě faktury vystavené společností C., a. s., na částku 25.218.100,- Kč za dodávku technologické linky na drcení a třídění kameniva specifikované v kupní smlouvě a k předání předmětu této smlouvy dne 1. 4. 1999, nezahrnula do daňového přiznání za 2. čtvrtletí roku 1999 podaného u Finančního úřadu v T. dne 26. 7. 1999 daň z přidané hodnoty ve výši 5.547.982,- Kč a způsobila ČR zastoupené tímto finančním úřadem škodu v uvedené výši, a dále dne 31. 3. 2000 při předložení přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 1999 Finančnímu úřadu v T. vědomě neuvedla výnos z označené faktury vyplývající ze stejných skutečností, tuto fakturu, třebaže byla řádně v účetnictví společnosti zaúčtována, následně neoprávněně a za účelem zastření skutečného stavu a snížení základu daně stornovala, třebaže byl předmět plnění obchodního případu uskutečněn, čímž způsobila škodu uvedeným subjektům na této dani ve výši 8.786.400,- Kč.
Obviněné byl uložen za použití §40 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, a to za současného vyslovení dohledu nad obviněnou. Obviněné bylo dále uloženo, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Současně byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi let.
Z podnětu odvolání obviněné a státního zástupce krajského státního zastupitelství Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 3 To 107/2005, zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek krajského soudu v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.
Obviněné byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněn odložen na zkušební dobu pěti let a dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu osmi let.
Podle zjištění vrchní soudu se obviněná tohoto trestného činu dopustila tím, že v postavení jednatelky společnosti M., s. r. o., v úmyslu neuhradit daň z přidané hodnoty, ačkoli prokazatelně došlo ke zdanitelnému plnění na základě faktury vystavené společností C., a. s., na částku 25.218.100,- Kč za dodávku technologické linky na drcení a třídění kameniva specifikované v kupní smlouvě a k předání předmětu této smlouvy dne 1. 4. 1999, nezahrnula do daňového přiznání za 2. čtvrtletí roku 1999 podaného u Finančního úřadu v T. dne 26. 7. 1999 daň z přidané hodnoty ve výši 5.547.982,- Kč a způsobila ČR zastoupené tímto finančním úřadem škodu v uvedené výši, a dále dne 31. 3. 2000 při předložení přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 1999 Finančnímu úřadu v T. vědomě neuvedla výnos z označené faktury vyplývající ze stejných skutečností, tuto fakturu, třebaže byla řádně v účetnictví společnosti zaúčtována, následně neoprávněně a za účelem zastření skutečného stavu a snížení základu daně stornovala, třebaže byl předmět plnění obchodního případu uskutečněn, čímž způsobila škodu uvedeným subjektům na této dani ve výši 8.786.400,- Kč.
II.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265i odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněná namítla, že k předmětnému skutku, tak jak je popsán v obžalobě, vůbec nedošlo. Podle názoru dovolatelky soud prvního stupně nesprávně aplikoval hmotné (zákon o dani z příjmu právnických osob, zákon o dani z přidané hodnoty) i procesní právo (zákon o správě daní a poplatků). Uvedla, že ačkoli tato pochybení namítla již v rámci odvolacího řízení, soud druhé stupně je nenapravil a naopak se přiklonil k závěru soudu prvního stupně. Dále namítla, že soudy obou stupňů se opřely o závěry finančního úřadu, přestože v daném případě nebyly brány v potaz náklady na pořízení technologické linky, ani časové rozlišení. Za nesprávné považuje obviněná rovněž právní posouzení subjektivní stránky trestného činu, neboť podle jejího názoru nelze u ní z provedených důkazů dovodit přímý či nepřímý úmysl.
V petitu dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek vrchního soudu zrušil a sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej pro předmětný skutek zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání do data konání neveřejného zasedání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně nevyjádřila.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda dovolatelkou uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle
§265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Shora uvedené podmínky nesplňovala ta část námitek dovolatelky, kterými zpochybňovala skutková zjištění soudů, když tvrdila, že k předmětnému skutku vůbec nedošlo. Námitkami tohoto druhu dovolatelka vybočovala z rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže k nim Nejvyšší soud při svém rozhodování nepřihlížel (k tomu viz č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. trest., resp. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03).
Z kontextu dovolání však lze dovodit, že obviněná touto formulací nezpochybňovala fakt, že k jednání popsanému ve výroku napadeného rozhodnutí došlo, avšak zpochybňovala závěr soudů, že toto jednání bylo vedeno úmyslem zkrátit daňovou povinnost, z čehož se také podle jejího přesvědčení odvíjel nesprávný výklad zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Námitky napadající závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. spojené s námitkami proti závěrům soudů o porušení povinností obviněné uložených jí zákonem o dani z příjmu právnických osob deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňovaly.
Ve vztahu k těmto námitkám však Nejvyšší soud konstatoval, že ty byly již předmětem obhajoby obviněné uplatněné v hlavním líčení před krajským soudem a posléze také těžištěm jejího odvolání. Zejména krajský soud se jimi podrobně zabýval, když vrchní soud se s argumenty krajského soudu ztotožnil, přičemž pokud provedené důkazy vyhodnotil tak, že svědčí pro závěr, že obviněná se zjištěného jednání dopustila v přímém úmyslu /§4 písm. a) tr. zák./ zkrátit daň v uvedeném rozsahu (blíže viz str. 22 - 23 odůvodnění rozsudku krajského soudu), Nejvyšší soud tento závěr shledává jako přesvědčivý a logický.
Pachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 tr. zák. může být nejen subjekt daně, ale kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu nebo jinému subjektu daně vyměřena buď vůbec, anebo nikoliv v zákonné míře, a daň tak byla v předepsaném zákonném rozsahu zkrácena. Trestný čin podle §148 tr. zák. je z hlediska subjektivní stránky trestným činem úmyslným (dolózním). Trestný čin je spáchán zaviněním ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto způsobem (úmysl přímý).
V této souvislosti ovšem Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že závěr o formě zavinění je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z hodnocení provedených důkazů. V případě trestného činu spočívajícího ve zkrácení daně, nedozná-li jej obviněný úmysl zkrátit daň, je nutno existenci, resp. formu jeho eventuálního zavinění zkoumat na podkladě dalších okolností, které jeho jednání charakterizují.
V posuzovaném případě ovšem obviněná ze svého subjektivního hlediska především odlišně hodnotí charakter některých transakcí, které provedla, a liší se tak od závěrů, k nimž postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. dospěly soudy. Samotné neuhrazení daně obecně může být zaviněno i z nedbalosti, resp. může jít i o jednání nezaviněné, které pak nemůže naplňovat znaky trestného činu podle §148 tr. zák. Nicméně hodnocení provedených důkazů krajským i vrchním soudem vyústilo v závěr, vyjádřený výslovně i ve výroku rozsudku, že obviněná se zde popsaného jednání dopustila v úmyslu neuhradit daň z přidané hodnoty, úmyslně nezahrnula do daňového přiznání daň z přidané hodnoty za zde uvedené plnění, ke kterému prokazatelně došlo. A dále vědomě neuvedla do daňového přiznání výnos ze zde uvedené faktury, kterou za účelem zastření skutečného stavu a snížení daňového základu stornovala, třebaže byl předmět plnění uskutečněn.
Tato zjištění vyplývají z důkazů, které byly provedeny před soudem prvního stupně, a následně tímto a vrchním soudem zhodnocených v souladu s ust. §2 odst. 6 tr. ř. – viz např. závěr o nevěrohodnosti výpovědi obviněné i svědka T. M., odkaz na zprávy společnosti C. atd., z nichž se dovozuje, že stornování faktury obviněnou bylo fingované.
V návaznosti na tyto závěry soudů o záměrech obviněné, kterými byly při realizaci inkriminovaných transakcí vedena, nutno odmítnout i další stěžejní námitku obviněné, dovolávající se závěrů odborného stanoviska znalkyně z odvětví účetní evidence J. S. a dovozující nesprávnou interpretaci ustanovení zákona č. 563/1991 Sb. o účetnictví soudem. I tato námitka je založena na odlišné interpretaci charakteru transakcí provedených obviněnou, kterou soudy nesdílely, a na podkladě shora uvedených závěrů o podvodném úmyslu obviněné vyšly důvodně ze závěrů zpráv o kontrole daně z příjmu právnických osob a daně z přidané hodnoty provedené Finančním úřadem v T., které před krajským soudem při znalosti shora uvedeného odborného stanoviska stvrdila a rozvedla svědkyně J. D.
IV.
Lze proto shrnout, že Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů posoudil dovolání obviněné K. P. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr