ECLI:CZ:NS:2006:7.TDO.730.2006.1
sp. zn. 7 Tdo 730/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2006 o dovolání obviněného A. Č. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 2 To 51/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 1 T 38/2005 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. Č. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 1 T 38/2005, byl obviněný A. Č. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Podle skutkových zjištění okresního soudu se jej dopustil společně s B. K. tím, že dne 29. 12. 2004 kolem 07:00 hodin v podnapilém stavu v herně – baru M. na S. ulici v J., obviněný A. Č. nejprve slovně hrubými výrazy napadal hosta J. H. následně se jej pokusil uhodit čelem do obličeje a když se mu to nepodařilo, napadl jej pěstmi, přičemž napadeného současně obviněný B. K. uchopil a povalil na zem, kde jej obviněný A. Č. kopal a tloukl pěstmi, čímž mu způsobil drobná poranění, která si nevyžádala pracovní neschopnost, a obviněný A. Č. též slovně i fyzicky napadal zakročující servírky P. B. a Z. M. do kterých strkal a uhodil je otevřenou dlaní a P. B. způsobil též drobné poranění, a přitom obvinění rozbitím popelníku, poškozením kovové židle a omítky způsobili firmě L. B. – herna – bar M., S. ul., J., škodu nejméně 250,- Kč, a obviněný A. Č. následně po převezení na Obvodní oddělení Policie ČR J. a chirurgickou ambulanci J. nemocnice i zde hrubými výrazy nadával přítomným policistům.
Obviněnému A. Č. byl uložen peněžitý trest ve výši 8.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi týdnů.
Odvolání obviněného A. Č. napadající tento rozsudek ve výroku o vině i trestu Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 2. 2006, sp. zn. 2 To 51/2006, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým rozsudek napadl v celém rozsahu, a to jednak z důvodů uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jednak z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť podle obviněného bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku /ačkoli byl podle přesvědčení obviněného dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak plyne z kontextu odůvodnění dovolání/.
V odůvodnění dovolání obviněný namítl, že intenzita jeho jednání podle něj nedosahovala míry potřebné pro naplnění materiální stránky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. O tom podle jeho mínění svědčí to, že poškozený neutrpěl žádná zranění a posléze sám celý incident bagatelizoval. Způsobenou majetkovou škodu hodnotí obviněný jako zanedbatelnou. Vyjádřil proto přesvědčení, že s ohledem na shora zmíněné skutečnosti a také jeho dosavadní bezúhonnost měl být předmětný skutek posuzován pouze jako přestupek, tj. shodně jako tomu bylo v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu v případě spoluobviněného B. K.
Obviněný přitom soudům vytýkal, že podle jeho názoru postupovaly v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., neboť se dostatečně nezabývaly jeho výpovědí a výpovědí dalších svědků (i spoluobviněného) a nesprávně vyhodnotily jejich nesrovnalosti, na které obviněný poukazoval. Podle názoru dovolatele nebyla jeho účast na stíhaném jednání bezpochyby prokázána, čímž byla soudy obou stupňů porušena zásada „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu ohledně jeho osoby a sám jej zprostil obžaloby pro předmětný skutek, popř. aby věc postoupil orgánu příslušnému k projednávání přestupku nebo věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.
Ve vyjádření uvedla, že uplatněným dovolacím důvodům odpovídala toliko námitka, že jednání obviněného nenaplnilo po stránce materiální znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., a že mohlo být eventuálně posouzeno maximálně jako přestupek. Takovému závěru však podle ní brání fakt, že skutek se odehrál nejen na místě veřejnosti přístupném, ale i před větším počtem přítomných osob. Uvedla, že obviněný vedle poškozeného J. H. fyzicky napadl i barmanky, které se snažily situaci uklidnit, přičemž došlo k drobnějším zraněním a poškození inventáře baru. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně tak dosahovalo jednání obviněného vyšší nebezpečnosti pro společnost, než jakou předpokládá ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. Dosavadní zachovalost obviněného nelze podle jejího vyjádření přeceňovat, když nestojí před soudem poprvé, byť k jeho předchozímu odsouzení nelze přihlížet. Za irelevantní považuje námitky obviněného stran mírnějšího posouzení jednání spoluobviněného B. K., neboť jeho účast na incidentu byla podle ní méně významná.
Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného A. Č. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
Uvedené podmínky nesplňovala ta část námitek dovolatele, kterými zpochybňoval skutková zjištění soudů, jakož i údajné rozpory ve svědeckých výpovědích, o něž tato zjištění opřely. Námitkami tohoto druhu dovolatel vybočoval z rámce deklarovaného dovolací důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., takže k nim Nejvyšší soud při svém rozhodování nepřihlížel (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, resp. č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. trest.).
Naproti tomu jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal Nejvyšší soud námitku, že zjištěným jednáním obviněný neměl naplnit skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. pro tvrzený nedostatek zákonem požadovaného stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost.
Nejvyšší soud však shledal tuto námitku dovolatele zjevně neopodstatněnou.
Podle Nejvyššího soudu učinily soudy v posuzovaném případě obviněného A. Č. důvodně závěr, že jeho jednání dosahovalo předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti na podkladě hledisek uvedených §3 odst. 4 tr. zák.
Trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů. Trestní zákon tedy v citovaném ustanovení uvádí demonstrativní výčet jednání, která mají povahu hrubé neslušnosti či výtržnosti, a jejich další možné formy ponechává na výkladové praxi. Z ní je patrné, že hrubou neslušností nebo výtržností mohou být jak fyzické útoky proti osobám a věcem, tak i vulgární verbální projevy závažnějšího charakteru, učiněné veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném.
Nebezpečnost činu pro společnost určitého stupně je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvaze, zda obviněný A. Č. naplnil materiální znak trestného činu, jímž byl uznán vinným, tj. zda v jeho případě čin dosahoval vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (viz. č. 43/1996 Sb. rozh. trest.).
Při posuzování stupně nebezpečnosti konkrétního činu pro společnost je přitom nutno zohlednit kritéria uvedená v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., tj. zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku.
V souvislosti s posuzovaným případem Nejvyšší soud poukazuje také na systematické zařazení trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., který je jedním z trestných činů hrubě narušujících občanské soužití, musí jít tedy o jednání intenzivnějšího charakteru. Ze soudní praxe vyplývá, že ne každé fyzické napadení občana, i když se jej pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, musí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 tr. zák. (viz č. 40/1977 Sb. rozh. trest.).
Při posuzování, zda prokázané jednání obviněného je předmětným trestným činem či nikoliv, je třeba pečlivě uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku a zhodnotit okolnosti, za nichž byl čin spáchán, zhodnotit následky činu a osobu pachatele (srovnej č. 4/1976 Sb. rozh. trest.). To však okresní i krajský soud v posuzovaném případě učinily a Nejvyšší soudu jejich výsledné závěry sdílí.
Ze skutkových zjištění soudů plyne, že stupeň nebezpečnosti činu obviněného A. Č. je zvyšován tím, že to byl on, který (na rozdíl od spoluobviněného B. K.) incident v baru vyprovokoval a byl také jeho ústředním aktérem. Jednání obviněného zahrnovalo úvodní fyzické napadení poškozeného J. H. údery pěstmi a kopáním, avšak neomezilo se jen na ně. Obviněný pokračoval v útoku vůči poškozenému i v situaci, kdy tento upadl na zem. Obviněný pak v útoku pokračoval i proti fyzicky nepoměrně slabším ženám – servírkám, které se snažily vzniklý konflikt urovnat. Ani poté však obviněný ve svém počínání neustal a pronášel vulgární výrazy i vůči policistům, kteří byli vůči němu zcela v souladu se zákonem nuceni zakročit. To, že obviněný při svém jednání způsobil i menší materiální škodu sice není zákonným znakem předmětné ani jiné skutkové podstaty, dokresluje to však způsob a provedení útoku obviněného. Šlo tedy o déletrvající souvislý útok, realizovaný postupně vůči více osobám, na několika místech, přičemž s výjimkou prvního poškozeného J. H. další poškození nedali obviněnému žádnou záminku k útoku.
Všechny tyto skutečnosti proto vedou k potvrzení závěru, že stupeň nebezpečnosti činu obviněného A. Č. byl zcela jistě vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.) a odpovídal předpokládanému stupni typové nebezpečnosti trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Ohledně tohoto dovolacího důvodu proto Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě obsahuje dvě alternativy dovolacího důvodu.
Z kontextu odůvodnění dovolání obviněného A. Č. je zřejmé, že uplatnil alternativu druhou, neboť namítal, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, a to přesto, že byl v předcházejícím řízení dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože ohledně tohoto dovolacího důvodu však bylo dovolání obviněného shledáno Nejvyšším soudem zjevně neopodstatněným, logicky z toho plyne i stejný závěr ve vztahu k druhé alternativě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
IV.
Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného A. Č. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr