ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1166.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1166/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2006 o dovolání obviněného mladistvého P. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 4 Tmo 45/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 Tm 193/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého P. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně (soudu pro mládež) ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 8 Tm 153/2004, byli obvinění mladiství (nadále jen mladiství) P. H. a L. D. uznáni vinnými proviněními krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzeni podle §45 odst. 1, 2, §45a odst. 1 tr. zák., §26 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže; nadále jen zákon č. 218/2003 Sb.), §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestnímu opatření obecně prospěšných prací ve výměře 70 hodin; podle §26 odst. 1, §18 odst. 1 písm. e) zákona č. 218/2003 Sb. jim bylo uloženo, aby podle svých sil nahradili škodu způsobenou proviněním. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla mladistvým uložena povinnost zaplatit poškozenému S. K. společně a nerozdílně na náhradě škody částku 15.000,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli mladiství L. D. i P. H. odvoláními směřujícími proti výroku o vině i trestnímu opatření. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 4 Tmo 59/2005, byla odvolání mladistvých podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti tomuto usnesení krajského soudu jakožto soudu druhého stupně podali oba mladiství dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1417/2005, podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 4 Tmo 59/2005, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 8 Tm 153/2004, v celém rozsahu zrušil. Podle §265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. bylo Městskému soudu v Brně přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V řízení po přikázání věci dovolacím soudem byl rozsudkem Městského soudu v Brně (soudu pro mládež) ze dne 3. 3. 2006, sp. zn. 8 Tm 193/2005, mladistvý P. H. uznán vinným proviněním krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a odsouzen podle §45 odst. 1, 2 tr. zák., §26 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., k trestnímu opatření obecně prospěšných prací ve výměře 70 hodin. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla mladistvému uložena povinnost zaplatit poškozenému S. K. na náhradě škody částku 15.000,- Kč. Podle §226 písm. c) tr. ř. byl mladistvý L. D. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byla spatřována provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se mladistvý P. H. provinění krádeže dopustil tím, že dne 16. 7. 2004 v době od 6.30 do 17.15 hodin v Ř. na ulici U K. se vloupal za pomoci vyrobeného paklíče společně s I. K., nezletilým J. K. a s dosud neustanovenou osobou jménem J. M. do uzamčené ložnice rodičů I. K., tuto prohledali a odcizili zde ze skříně zlaté šperky a finanční hotovost v částce 4.000,- Kč, čímž způsobili poškozenému S. K. škodu v celkové výši 15.000,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl mladistvý opět odvoláním, které směřovalo proti výroku o vině i na něj navazujícím výrokům. Usnesením Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 4 Tmo 45/2006, bylo odvolání mladistvého podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Mladistvý podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i na něj navazujícím výrokům o trestním opatření a náhradě škody. Odkázal v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Opakoval, že se žádného skutku, který je mu kladen za vinu, nedopustil. Na podkladě výpovědi svědků J. K. a změněné výpovědi svědkyně I. K. vyvozoval, že neexistuje žádný přímý důkaz o jeho vině a nelze vyloučit, že pachatelem činu mohlo být hned několik dalších osob. Skutkové závěry soudů proto označil za nepřípustnou spekulaci. Zpochybnil i naplnění subjektivní stránky provinění krádeže tvrzením, že z výpovědí uvedených svědků vyplývá, že úmyslné zavinění nebylo prokázáno, a že při vstupu do domu poškozených úmysl spáchat krádež neměl. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání mladistvého po zevrubné rekapitulaci jeho dovolacích námitek uvedl, že pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit námitky ohledně způsobu hodnocení výpovědi svědkyně I. K. a v konkrétním případě ani výhrady vůči závěrům o existenci a formě zavinění, poněvadž mladistvý ve skutečnosti brojil proti způsobu hodnocení důkazů a vyvozoval, že nebyla prokázána subjektivní stránka provinění krádeže. Uzavřel, že dovolatel napadenému rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v §265b tr. ř., a proto navrhl, aby bylo dovolání mladistvého podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání mladistvého je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání předepisující katalog dovolacích důvodů ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že mladistvý uplatnil převážně námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Městský soud v Brně (soud pro mládež) a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Brně, soud pro mládež. Opakoval, že se činu nedopustil a závěr o jeho vině je pouhou nepřípustnou spekulací. Poukazoval na výpověď svědka J. K. a změněnou výpověď svědkyně I. K., které ve svém kontextu vyvracely možnost zcizených věcí právě jím. Upozorňoval, že neexistuje žádný přímý důkaz o tom, že by právě on věci zcizil, výpověď svědkyně H. K. toho důkazem není, a skutečným pachatelem mohlo být podle něj hned několik dalších osob.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad mladistvý ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména strany 5, 6 rozsudku soudu prvního stupně, strany 2, 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Námitky obsažené v dovolání mladistvého tvořily součást jeho obhajoby uplatněné v odvolacím řízení a odvolací soud se s výtkami mladistvého náležitě vypořádal. Při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily skutková zjištění, která lze akceptovat; evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu.
Že závěry soudů nevyzněly pro mladistvého příznivě, ještě neznamená, že důkazy byly hodnoceny vadně a že skutková zjištění jsou jen nepřípustnou spekulací soudu, jak vyvozuje dovolatel. Soudy v této souvislosti přesvědčivě argumentovaly výsledky ve věci provedeného dokazování a opodstatněně poukázaly na výpověď mladistvého z přípravného řízení, v níž sám doznal, že se účastnil prohledávání pokoje rodičů I. K. po násilném vniknutí do něj a tam od ní převzal část zlatých šperků. Zainteresovanost mladistvého na prohlídce pokoje potvrzují i svědci J. K. a I. K.; na přesvědčivosti skutkových zjištění soudů nic nemění, že svědci přesně nepopsali konkrétní věci, jichž se mladistvý zmocnil, ani to, že I. K. nepotvrdila ve shodě s výpovědí mladistvého, že mu sama část šperků předala, a hovořila pouze o tom, že se mladistvý ve „špercích přehraboval“ (č. l. 204, 205). Okolnost, že mladistvý po odchodu z domu poškozených část zlatých šperků měl ve svém držení, dokládá nejen jeho výpověď z přípravného řízení (č. l. 32), ale i výpověď mladistvého L. D. (č. l. 42). Zpochybnění věrohodnosti výpovědi H. K. tím, že není jisto, zda se jí specifikované věci v pokoji vůbec nacházely, též nemůže obstát, poněvadž nebyl opatřen žádný důkaz, který by přesvědčivost výpovědi této svědkyně diskreditoval. Závěr, že mladistvý je spolupachatelem činu, je opodstatněným vyústěním pečlivého hodnocení důkazů ve smyslu zásad uvedených v §2 odst. 6 tr. ř., nikoliv výrazem spekulací, jak tento vytkl.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze (opět s jistou tolerancí) podřadit námitku mladistvého, že nebyla prokázána subjektivní stránka provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., poněvadž „není zřejmé, kde nalézací soud spatřuje prvek úmyslného zavinění, bez kterého nelze trestný čin spáchat, když je zřejmé, že při vstupu do domu žádný takový úmysl neměli a též z výpovědi svědka J. K. a změněné výpovědi I. K. vyplývá, že takový úmysl zde nebyl“.
Provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak škodu nikoli nepatrnou a čin spáchá vloupáním.
Ze skutkových zjištění vyjádřených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a v odpovídající části odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevné, že podstatné bylo v daném ohledu zjištění, že mladistvý společně s dalšími jmenovanými osobami vnikl za pomoci vyrobeného paklíče do uzamčené ložnice rodičů I. K., tuto prohledali a odcizili zde finanční hotovost a šperky, čímž způsobili škodu v celkové výši 15.000,- Kč.
Nutnost právního posouzení skutku jako provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. byla soudy přesvědčivě zdůvodněna. Soudy obou stupňů správně uzavřely, že finanční hotovost a šperky, jichž se pachatelé zmocnili v ložnici rodičů I. K., měly ve vztahu k nim povahu „cizí věci“. Přiléhavě tak vyvodily jak proto, že mladistvý jakož i nezletilý J. K. a neustanovená osoba jménem J. M. byli svědkyní I. K. informováni, že jde o ložnici jejích rodičů, tak zejména též ze způsobu vniknutí do ložnice. Neobstojí proto námitka, že byli-li I. K. vyzváni, aby si některé věci vzali, nelze v jejich jednání spatřovat úmyslné zavinění. Věci v ložnici rodičů svědkyně I. K. byly věcmi cizími jak pro tuto svědkyni, tak i pro mladistvého a další přítomné osoby, a o této skutečnosti mladistvý věděl. Výpovědi svědků J. K. a I. K. nelze jednotlivě ani v jejich vzájemném kontextu hodnotit jako důkazy, jež by závěr o zavinění mladistvého vyvracely. Oba tito svědkové hovoří o tom, že i mladistvý se prohledávání ložnice rodičů I. K. za účelem odcizení věcí účastnil. Jestliže se jich za takových okolností společně s dalšími osobami zmocnil, přičemž není podstatné, zda se tak stalo jím samotným či zda mu je předala I. K., učinil tak v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., jak vyvozoval již soud prvního stupně. V daných souvislostech - s ohledem na přesvědčivě odůvodněný závěr o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. – není relevantní, jakého množství věcí se mladistvý skutečně zmocnil, neboť platí, že byl-li trestný čin (provinění) spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (k tomu též závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1417/2005). Pro úplnost a nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že není podstatné, že úmysl přisvojit si cizí věc neměl mladistvý už při vstupu do domu, ale že jej pojal až dodatečně, v době pobytu v domě poškozených.
Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání mladistvého podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková