ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1188.2006.3
sp. zn. 8 Tdo 1188/2006-II
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2006 o dovolání obviněných J. D., a obviněného P. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 3 To 397/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 2 T 468/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. D. a P. M., odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 2 T 468/2004, byli obvinění J. D. a P. M. uznáni vinnými v bodě I. trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák., v bodě II. trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c) tr. zák. Obviněný J. D. v bodě III. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a obviněný P. M. v bodě IV. trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák.
Podle skutkových zjištění uvedených pod bodem I. se obvinění tohoto činu dopustili tím, že společně s dalšími dosud neustanovenými osobami (dodavateli běženců) v přesně nezjištěnou dobu v roce 2002 (nejpozději do dubna 2002) založili zločinné spolčení mezinárodního charakteru, jež mělo dlouhodobý charakter s vnitřní rozvinutou organizační strukturou, s přesným rozdělením funkcí a dělbou činností, které bylo výlučně zaměřeno na dosahování finančního zisku soustavným pácháním závažné úmyslné trestné činnosti, a to nelegálním převáděním osob z tzv. „třetích zemí“ přes dosud neustanovené země, kdy zde byly nejdříve podle pokynů dosud neustanovených osob umisťovány do tzv. skladů a následně pak byly převáženy ke státním hranicím, kde byly pěšky mimo hraniční přechody převáděny a dále pak převáženy do vnitrozemí a cílových míst, kdy J. D. a P. M. měli postavení zakladatelů zločinného spolčení společně s dosud neustanovenými osobami (dodavateli běženců), byli zadavateli jednotlivých akcí a organizátory převodů běženců, dále zajišťovali i vozidla na převoz běženců; J. D. byl v kontaktu s dodavateli běženců, v případě nutnosti přímo v terénu sledoval bezpečnost převozu běženců před Policií České republiky a telefonicky řídil jednotlivé převaděčské akce; P. M. zajišťoval dodávky běženců od dosud neustanovených osob, sjednával řidiče provádějící převoz běženců a zajišťoval přejímku běženců v cílových místech; O. K. telefonicky sjednával a řídil převaděče podle pokynů J. D. a v případě nutnosti vykonával funkci řidiče, převaděče a tzv. „čističe“ (v případě nutnosti přímo v terénu sledoval bezpečnost převozu, resp. převedení běženců před Policií České republiky); ve prospěch tohoto zločinného spolčení pracovaly další osoby, a to V. B. (vykonával funkci převaděče, když pomáhal při prvotním rozvíjení činnosti tohoto zločinného spolčení zvolením a kontrolou tras pro převádění), L. B. (jako řidič), M. D. (jako řidič a zároveň majitel firmy, poskytující vozidla pro převoz běženců), V. F. (jako zprostředkovatel vozidel užitých k přepravě běženců), D. J. (jako majitel vozidla poskytovaného pro přepravu běženců), P. J. (jako převaděč a spolujezdec řidiče), M. K. (jako řidič a převaděč), M. J. K. (jako ubytovatelka běženců v případě jejich neúspěšného přechodu přes státní hranici), J. L. (jako řidič), S. P. H. (jako dodavatel běženců), F. P. (jako řidič), Z. S. (jako průzkumník terénu při převádění běženců přes státní hranici), J. Š. (jako řidič), Š. T. (jako řidič a prostředník v zajišťování řidičů), V. V. (jako převaděč) a další neustanovené osoby pod jmény či přezdívkami „R.“, „P.“, „F.“, „R.“, „K.“, jakož i osoby, které již byly pro dílčí útoky skutku uvedeného pod bodem II. pravomocně odsouzeny (a to M. K., a J. K., jako řidiči).
Činu popsaného v bodě II. se obvinění J. D. a P. M. dopustili společně s obviněnými O. K., V. B., M. K., H. S. P., V. V., L. B., M. D., V. F., D. J., P. J., M. J. K., J. L., F. P., Z. S., J. Š., Š. T., podle skutkových zjištění tím, že se všichni ve prospěch uvedeného zločinného spolčení podíleli na převážení, resp. převádění běženců mimo řádně vyznačený hraniční přechod, a to obviněný J. D. ve všech dílčích útocích podrobně popsaných v bodě 1. – 35. a obviněný P. M. pod body 1. – 3., 6., 9. – 14., 16. – 21., 24. – 27., 29. – 33., kterých se dopouštěli v zásadě tak, že ode dne 4. 4. 2002 do 4. 9. 2003 v zásadě tak, že vždy, buď na nezjištěném místě, nebo v P. a jejím okolí, či v O. byl naložen různý počet (od 4 až do 22) osob asijského původu dodaných neustanovenou osobou čínského nebo vietnamského původu do vozidel různých značek, která byla řízena osobami jak jsou popsány u skutku pod bodem I., jimiž byly dovezeny, podle okolnosti případu i za součinnosti dalších osob do bezprostřední blízkosti státní hranice a dále podle úspěšnosti celé akce buď převezeny mimo řádně vyznačené hraniční přechody neustanoveným převaděčem, a buď byly tyto osoby převezeny do některého místa, kde byly předány dalším osobám, nebo v případě neúspěchu akce vráceny zpět nebo ponechány na místě, když pokaždé byla akce řízena a instruována telefonicky obviněným J. D. a v dílčích činech obviněnému P. M. kladených za vinu, i za jeho součinnosti. V případech, kdy se nepodařilo převáděné osoby dodat do místa určení, byla akce buď obviněným D. odvolána nebo bylo zajištěno náhradní řešení. Pokud k předání došlo, vždy všechny osoby na činu zúčastněné, obdržely jako odměnu nezjištěnou finanční částku.
Trestného činu v bodě III. se obviněný J. D. dopustil tím, že od přesně nezjištěné doby do 18. 10. 2003 přechovával ve svém vozidle zn. Opel Omega 2.5 TD v pánské příruční tašce pod sedadlem spolujezdce jednoranovou zbraň ve tvaru tužky dále v místě svého trvalého bydliště výměnnou hlaveň k této zbrani, když střílející tužka je podle §4 písm. a) zák. č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu zakázanou zbraní.
V bodě IV. se obviněný P. M. dopustil uvedeného trestného činu tak, že od přesně nezjištěné doby do 18. 10. 2003 vědomě používal k prokázání totožnosti cestovní pas na jméno A. R., kdy původní fotografie držitele pasu byla neoprávněně nahrazena fotografií P. M.
Obviněný J. D. byl za uvedené trestné činy odsouzen podle §163a odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 50.000,- Kč, pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Dále mu byl podle §55 odst. 1 písm. a), písm. c) tr. zák. uložen trest propadnutí věcí, a to motorového vozidla Mercedes MB 100D, finanční hotovost ve výši 278,- Euro a 104,- USD, mobilního telefonního přístroje zn. Nokia 6210 se SIM kartou, mobilního telefonního přístroje zn. Nokia 6210 se SIM kartou, 1 ks střílející tužky bez výrobního čísla, 1 ks výměnné hlavně k této střílející tužce, 3 ks ostrých nábojů ráže 6,35 mm zn. Browning, 4 ks nábojů s okrajovým zápalem ráže .22 Long Rifle zn. Aquila, 4 ks nábojů s okrajovým zápalem ráže .22 Long Rifle zn. Dynamit Nobell, 3 ks nábojů s okrajovým zápalem ráže .22 Long Rifle zn. CCI, 1 ks ostrého náboje ráže 6 mm Flobert.
Obviněný P. M. byl odsouzen podle §163a odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 50.000,- Kč, pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu osmi roků a podle §55 odst. 1 písm. a), písm. c) tr. zák. trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 50.000,- Kč a 1.300,- Euro, mobilního telefonního přístroje zn. Nokia 6310i se SIM kartou, mobilního telefonního přístroje zn. Samsung SGH-T100 se SIM kartou, mobilního telefonního přístroje Sony Ericsson T610 se SIM kartou, 1 ks dalekohledu zn. Breailer, 1 ks infrahledu zn. Zenit, polského cestovního pasu, vydaného na jméno A. R.
Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných O. K., V. B., M. K., H. S. P., V. V., L. B., M. D., V. F., D. J., P. J., M. J. K., J. L., F. P., Z. S., J. Š., Š. T. Obvinění J. G., a K. Š., a R. V., byli obžaloby zproštěni.
Proti tomuto rozsudku byla podána odvolání, o nichž Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 3 To 397/2005, rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněného Š. T. napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu vyhoštění uloženém tomuto odvolateli a odvolání ostatních odvolatelů obviněných J. D., P. M., V. B., M. K., H. S. P., V. V., L. B., M. D., V. F., M. J. K. a manželky obviněného M. K. L. K. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění J. D. a P. M. dovolání, jež oba opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný J. D. tak učinil prostřednictvím obhájkyně Mgr. R. J. a v úvodu především upozornil, že ve spise není založen jediný hmatatelný důkaz o tom, že by byl zakladatelem zločinného spolčení nebo který by prokazoval existenci osob, jež jsou v rozsudku označovány jako běženci a že chybí jakýkoliv důkaz o tom, že by obviněný J. D. v důsledku jakékoliv trestné činnosti dosahoval zisku. V této souvislosti poukázal na argumentaci odvolacího soudu, že není důležité, že na rozdíl od předchozí právní úpravy nynější právní úprava neobsahuje u trestného činu zločinného spolčení znak „dosahování zisku“ a vyjádřil přesvědčení, že i tento znak by měl být řádně objasněn, což se však v předmětné trestní věci nestalo. Poté, co obviněný podrobně rozvedl ve smyslu §89 odst. 17 tr. zák. jednotlivé zákonné znaky zločinného spolčení, ve vztahu k činu, který je mu kladen za vinu, shledal, že mu nebyl žádný zákonem stanovený znak prokázán, což z hlediska rozhodnutí o vině označil za zásadní nedostatek, v jehož důsledku použitou právní kvalifikaci ve smyslu §163a odst. 1 tr. zák. označil za nesprávnou. Obviněný v další části dovolání rozvedl své výhrady proti pořízeným zvukovým záznamům telefonních hovorů a proti znaleckému posudku vypracovanému znalcem Ing. Z. Š., Ph.D., u nichž zpochybnil jejich procesní způsobilost být použitelným důkazem. K tomu zdůraznil, že námitky proti provádění tohoto důkazu byly ve věci vznášeny obhájci obviněných, ale soudy se s nimi nevypořádaly. Neztotožnil se se závěrem obou soudů, že senát rozhodující v prvním stupni nemohl být ovlivněn postupem státní zástupkyně, která při dokazování u přeslechnutí záznamů hovorů v jednací síni tyto komentovala a přednášela senátu své závěry k jednotlivým hovorům a takto nepřístojně hodnotila prováděné důkazy. Ve vztahu k samotnému důkazu přehrávání záznamů telefonních hovorů k jednotlivým skutkům vyjádřil, že jde o nezpůsobilý důkaz, neboť obhajoba neměla možnost porovnat kopii důkazu prováděného před soudem s jeho originálem, protože originál byl zničen, jak to i vyslechnutí svědci potvrdili a současně i připustili možnost zneužití či jakékoliv manipulace s těmito záznamy. Dále poukázal, že ani výslechem svědků před soudem prvního stupně nebyly odstraněny vady protokolů pořízených ve smyslu §88 odst. 4 tr. ř., neboť v těchto protokolech chybí jméno osoby, která záznam prováděla a údaje o čase jednotlivých hovorů i osobách uživatelů účastnických stanic. Obviněný vyjádřil, že nesdílí v této souvislosti odvolacím soudem vyjádřený názor, že pokud je záznam pořizován automaticky, není nutné v protokole uvést jméno osoby, která automatické zařízení obsluhovala. Za nedostatek označil i to, že ve věci nebyly pořízeny takové protokoly, které by dokladovaly věcnou, časovou a hmotnou kontinuitu o tom, jak byly přebírány, ukládány a předávány CD nosiče v průběhu trestního řízení. Podle obviněného se soudy též nevypořádaly s pochybnostmi o původu a obsahu záznamu na minidiscích, které byly postupem popsaným na č. l. 2344 – 5 spisu převedeny na CD a nahrávky na MD byly smazány. Obviněný vznesl též výhrady k řazení hovorů slyšených u hlavního líčení a poukázal na to, že se některé opakují. Sdělení státní zástupkyně o tom, že jde o nahrávku z aparátu vysílající i přijímající osoby, nepovažoval za dostatečné vysvětlení, ale označil ho za vyjádření podporující pochybnosti obhajoby o neoprávněných zásazích do nahrávek rozhovorů. Výhrady zaměřil i proti protokolu na č. l. 2497 a uvedl, že prostřednictvím státní zástupkyně byla předložena též CD pod pořadovým č. 1. - 6. obsahující hovory k jednotlivým skutkům v časové, dějové i personální návaznosti u každého konkrétního děje, která neměla být součástí spisu. Neexistoval žádný protokol a není zřejmé, kde tato CD byla uložena. Ve vztahu ke znaleckému posudku vypracovanému Ing. Z. Š., Ph.D. zpracovanému k ověření totožnosti neznámého řečníka zopakoval dříve vznášené námitky proti formulaci položených otázek formou opatření podle §105 tr. ř. a dále k jeho obsahu namítl, že závěry znalce nejsou objektivní, neboť jako srovnávací nahrávky byly protiprávně použity odposlechy telefonních čísel, u nichž byl odposlech povolen mnohem později, než byl jeho záznam fyzicky proveden. Přestože byl znalec opakovaně slyšen před soudem, neuvedl nic o tom, že by mu byly též dodány listiny ohledně povolení odposlechu a neexistuje doklad o tom, za jakých okolností mu byly předány pro zpracování posudku CD v počtu 45 kusů, jak se v posudku podává. Z těchto důvodů znalecký posudek zpracovaný dne 2. 8. 2004 označil za vykonstruovaný důkaz, o nějž nebylo možné opírat závěry soudu. Pokud byl vyhotoven další znalecký posudek k ověření neznámého řečníka, a byl jako srovnávací znalci předložen vzorek hlasu obviněného P. M., závěr znalce o tom, že neexistuje žádná metoda, která by byla stoprocentní pro takové určení, obviněný nepovažoval za stoprocentní. Obviněný tak shledal, že důkazy, které mají svědčit o jeho vině, nebyly opatřeny a provedeny před soudem zákonným způsobem a v průběhu trestního řízení se tak nepodařilo bez jakýchkoliv pochybností prokázat, že by se staly skutky popsané pod body I. a II./1-35 rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný též namítl, že v rámci předmětného trestního řízení nebyla prokázána objektivní a subjektivní stránka trestných činů kladených mu za vinu a nebyl objasněn jediný znak trestného činu účasti na zločinném spolčení. S ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 3 To 397/2005, zrušil a zrušil též rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 2 T 468/2004, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby zmiňovaná rozhodnutí zrušil, dovolání vyhověl a ve věci sám rozhodl rozsudkem.
Obviněný P. M. ve svém dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. P. Ž. namítl, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. Poukázal na to, že se soudu prvního stupně, ani soudu druhého stupně nepodařilo prokázat, že by existovala vnitřní organizační struktura s rozdělením jednotlivých funkcí a dělbou činnosti při každé převaděčské akci, ale naopak vyplynulo, že všechny domnělé skutky byly prováděny naprosto chaoticky bez řádné organizace a soud tedy prakticky neměl žádné důkazy pro závěr, že šlo o zločinné spolčení. Obviněný porušení práva na spravedlivý proces shledal v tom, že povolení odposlechů nebylo oprávněné a dodal, že jeho úloha ve zločinném spolčení nebyla prakticky žádná. Zmínil též, že mu nebyly tlumočeny všechny důkazy do jeho mateřského jazyka, a tak se mohlo stát, že neměl možnost se řádně bránit a soudce posléze celou věc nesprávně hmotně právně posoudil. Vytkl, že soud při aplikaci právního posouzení jako trestného činu zločinného spolčení nevycházel z provedeného dokazování, ale spekuloval o tzv. organizační struktuře, mezinárodní souvislosti, a působil dojmem, že celá úvaha o právním posouzení byla uměle vytvořena a byla též jen fabulována nadřízenost a podřízenost v rámci neurčité hierarchie. Nebylo rovněž prokázáno, že od samého počátku byl dán přímý úmysl podle §4 písm. a) tr. zák. a neshledal naplnění materiálního znaku trestného činu zločinného spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák., protože nebyly dány formální znaky tohoto trestného činu. Upozornil i na to, že telefonické odposlechy nebyly provedeny v souladu s §88 odst. 4 tr. ř. a soudy je tak nesprávně právně posoudily jako věrohodné důkazy a stejně postupovaly u záznamů, u kterých nebylo zřejmé, zda se jedná o originální záznam nebo kopii. Z těchto důvodů obviněný P. M. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení odvolacího soudu zrušil a vrátil mu tuto věc k novému projednání a rozhodnutí.
K oběma dovoláním se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písmeně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve poukázala na obsah podaných dovolání a na obecné zákonné podmínky na ně navazující, a uvedla, že se ztotožnila se závěrem soudu druhého stupně, který se v rámci řízení o odvolání obviněných zabýval jejich totožnou argumentací a dospěl k závěru, že všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zločinné účasti na zločinném spolčení ve smyslu §163a odst. 1 tr. zák. byly v daném případě naplněny. Za této situace označila dovolání obviněných J. D. a P. M. za zjevně neopodstatněná a navrhla, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože lze dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod je možné považovat za důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda mohou být uplatněné dovolací důvody považovány za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat tehdy, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je potřebné zdůraznit, že jeho prostřednictvím lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Je třeba též zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II,. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
V souladu s takto označeným dovolacím důvodem byla dovolání obou obviněných podána pouze v části, v níž obvinění vznesli výhrady proti správnosti použité právní kvalifikace trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. proto, že nebyly naplněny znaky „dosahování zisku“, jak především zdůrazňoval obviněný J. D., a že nebyla dostatečně objasněna struktura a hierarchie svědčící o organizační struktuře s rozdělením jednotlivých funkcí a dělbou činnosti při každé převaděčské akci, jak namítal obviněný P. M. a též tam, kde oba obvinění uváděli, že nebyl prokázán žádný znak tohoto trestného činu podle §163a odst. 1 tr. zák. ani subjektivní stránka. Ve vztahu k těmto námitkám, které mají povahu hmotněprávní, jak vyžaduje ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud dále zkoumal, zda je dovolání v této části opodstatněné.
S ohledem na obsah výhrad obou obviněných, které jsou zaměřeny především proti právní kvalifikaci ve vztahu ke skutku uvedeném v bodě I., jímž byli uznáni vinnými trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163 odst. 1 tr. zák., je třeba uvést, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo založí zločinné spolčení, nebo kdo se činnosti takového spolčení účastní, anebo kdo zločinné spolčení podporuje.
Pokud jde o vymezení jednotlivých znaků této skutkové podstaty, je potřeba se soustředit na pojem zločinného spolčení, který je vymezen ustanovením §89 odst. 17 tr. zák. Nejprve je vhodné z hlediska časové působnosti zákonů ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. poukázat na to, že novela trestního zákona č. 134/2002 Sb., která nabyla účinnosti 1. 7. 2002 (tedy již poté, co byl čin obviněnými v dubnu 2002 dokonán), změnila do té doby platné znění, že „zločinné spolčení je společenstvím více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na dosahování zisku soustavným pácháním úmyslné trestné činnosti“, tak, že z této definice byl vypuštěn znak, že zločinné spolčení musí být zaměřeno na „dosahování zisku“ a nyní jeho definice zní, že „zločinné spolčení je společenstvím více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavném páchání úmyslné trestné činnosti“.
Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. shledal, že pozdější právní úprava neobsahující zaměření činnosti na „dosahování zisku“, je pro obviněné méně příznivá než úprava platná v době, kdy byl čin spáchán. Tudíž je nutné trestnost činu u obviněných posuzovat podle právní úpravy platné do 31. 6. 2002 a právní kvalifikaci, ve vztahu k naplnění znaků zločinného spolčení ve znění ustanovení §89 odst. 17 tr. zák. posuzovat včetně znaku, že činnost byla zaměřena na dosahování zisku. Dovolací soud tím odstranil nepřesnost rozhodnutí soudu druhého stupně, který na straně 31 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že námitka obviněných k tomuto znaku též uvedená, není podstatná. Dovolací soud zdůrazňuje, že právě s ohledem na to, že jde o jeden ze znaků zločinného spolčení definovaného v ustanovení §89 odst. 17 tr. zák. platného v době, kdy byl čin spáchán, je nutné úvahy zaměřit i na to, zda obvinění trestným jednáním, které je jim kladeno za vinu, naplnili i znak „dosahování zisku“.
Ve vztahu k tomuto znaku charakterizujícímu zločinné spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák., je potřeba obecně uvést, že v pojmu „dosahování zisku“ je obsažen zištný cíl, který je vztahován k celému zločinnému spolčení a jeho činnosti jako celku, a nikoliv jen k jeho jednotlivým dílčím aktům. Vyjádření tohoto zisku se děje v peněžní formě, nemusí přitom být prokázáno, že k dosažení zisku skutečně došlo.
Z povahy takto vymezené zásady je nutné posuzovat i okolnosti, za nichž byla trestná činnost obviněnými spáchána.
Podle skutkových zjištění, jak jsou popsána ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I., oba obvinění „společně s dalšími osobami založili na území České republiky zločinné spolčení mezinárodního charakteru, jež mělo dlouhodobý charakter s vnitřní rozvinutou organizační strukturou, s přesným rozdělením funkcí a dělbou činností, které bylo výlučně zaměřeno na dosahování finančního zisku soustavným pácháním závažné úmyslné trestné činnosti, a to nelegálním převáděním osob z tzv. „třetích zemí“ …, kdy J. D. a P. M. měli postavení zakladatelů zločinného spolčení společně s dosud neustanovenými osobami (dodavateli běženců), byli zadavateli jednotlivých akcí a organizátory převodů běženců, dále zajišťovali i vozidla na převoz běženců; J. D. byl v kontaktu s dodavateli běženců, v případě nutnosti přímo v terénu sledoval bezpečnost převozu běženců před Policií České republiky a telefonicky řídil jednotlivé převaděčské akce; P. M. zajišťoval dodávky běženců od dosud neustanovených osob, sjednával řidiče provádějící převoz běženců zajišťoval přejímku běženců v cílových místech; …“
Soud prvního stupně se na straně 88 ve svém rozhodnutí otázce prokázání „dosahování zisku“ věnoval a vysvětlil, že „důvodem založení zločinného spolčení a dlouhodobého přetrvávání, jakož i soustavného páchání této trestné činnosti (a to i přes četné neúspěchy, tj. zadržení běženců), pak bylo zejména dosahování zisku, na kterém byli závislí všichni členové této organizační struktury. Nelze též přehlédnout, že někteří z obviněných se výslovně z tohoto důvodu sami dožadovali účasti na dalších akcích této trestné činnosti (D., M., K., V.)…“. Vedle takto učiněného závěru, je však zřejmý v odůvodnění rozsudku i další podklad pro závěr o existenci uvedeného znaku, jak o tom svědčí např. konstatování soudu na str. 47, že z obsahu konkrétně označených rozhovorů zaznamenaných v rámci odposlechů telekomunikačních zařízení, „je patrna i otázka řešení peněz (vyplácení odměny) mezi obviněnými, … a že mezi obviněnými, docházelo i k občasným hádkám ohledně výše odměn…“. Nelze rovněž přehlédnout zjištění vycházející z obsahu spisu, z něhož je významná výpověď svědka L. N. obsažená na č. l. 1841, podle níž obviněný J. D. disponoval vysokými částkami dolarů, které nabízel jmenovanému svědkovi ke směně za české koruny nebo za EURA. O stejné skutečnosti svědčí i závěry soudu učiněné na straně 47 odůvodnění jeho rozsudku ve vztahu k bodům II.1, II.7 - II.10, II.12 - II.14 a II.29, u nichž jsou uvedeny částky pohybující se od 900,- USD až do 6.000,- USD. Rovněž je potřeba v této souvislosti poukázat i na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k uvedeným výpovědím obviněných, z nichž lze uvést např. výpovědi obviněných L. B. (č. l. 39), V. F. (č. l. 40), D. J. (č. l. 40), P. J. (č. l. 41), J. L. (č. l. 42), F. P. (č. l. 42) a Z. S. (č. l. 43), kde se uvádí, že činnost, kterou vyvíjeli ve vztahu k převaděčským akcím organizovaným obviněným J. D. a P. M., byla podmíněna či realizována na podkladě finančních úplat.
Všechny takto zjištěné poznatky svědčí nepochybně o správnosti závěru, k němuž dospěl soud prvního stupně, že je naplněn znak „dosahování zisku“.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za vhodné dodat, že s ohledem na uvedené skutečnosti je zřejmé, že bylo dostatečně provedeným dokazováním objasněno, že zločinné spolčení, které obvinění založili a na jehož činnosti se posléze v rámci jednotlivých převodů osob pospaných v bodech I. 1 - II. 35 podíleli, z hlediska celkového zaměření (nikoliv jen v jeho jednotlivých akcích) směřovalo k dosahování zisku. Uvedené skutečnosti, na které dovolací soud shora poukázal, o takovém závěru rozhodně svědčí. Bylo proto zřetelně vyjádřeno, že obvinění uvedené zločinné spolčení založili ve vztahu k jeho složité a vypracované struktuře proto, aby sloužilo k získávání finančních prostředků, které byly vypláceny nezjištěnými osobami za to, že byl v souvislosti s činností tohoto zločinného spolčení organizován nelegální transport osob. K přemisťování těchto osob z místa jejich původu do zemí, kam měly namířeno nebo bylo určeno, že v nich skončí, byl peněžně motivován, neboť bez toho, aniž by osoby, které se na této ilegální činnosti podílely, byly finančně odměněny, by nemělo žádný význam, a i ilegální převody cizích státních občanů přes naše a další státní hranice, při riskování všech nebezpečí spojených s odhalením a prozrazením této utajované činnosti, by nedávaly smysl. Nelze totiž právě v této souvislosti přehlédnout, že se jednalo o ilegální a velice riskantní činnost. Kromě tohoto obecně stanoveného předpokladu, který vychází z komplexu všech zajištěných důkazů, je i v jejich konkrétní podobě záměr obviněných vedený snahou dosáhnout zisku dostatečně vyjádřen a prokázán. Z transakcí, které ve vztahu k některým konkrétním zdařilým převodům (viz body II. 1, 7., 8., 9., 10., 12., 13., 14., 29.,) byly realizovány, obvinění obdrželi přesnou částkou nevyjádřené, ale nepochybně předávané peněžní prostředky.
Na základě všech výše popsaných okolností i těch, které jsou uvedeny ve výroku o vině včetně okolností, které soudy prvního i druhého stupně vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutích, bylo dostatečně zjištěno, že popsanou činností, tedy zabezpečováním nezákonných přechodů osob, obvinění J. D. a P. M. plánovaně zajišťovali transport těchto osob přes naše území proto, aby touto nelegální organizovanou činností v rámci vytvořené propracované organizační struktury dosahovali zisku, tedy vytvořili touto činností podmínky pro přísun finančních prostředků. V souvislosti s takto vyjádřenými okolnostmi není významné, že nebyla zjištěna konkrétní částka, k níž předmětné činnosti obviněných v rámci zločinného spolčení směřovala. Její konkrétní určení není u znaku „dosahování zisku“ ani předpokládáno, neboť je touto činností vyjádřen toliko záměr a smysl počínání všech osob, na zločinném spolčení v různých pozicích participujících.
Jestliže obviněný P. M. v rámci svého dovolání zpochybnil existenci znaku skutkové podstaty trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. proto, že nebyla dostatečně objasněna existence vnitřní organizační struktury rozdělením jednotlivých funkcí, je nutné nejprve znovu poukázat na obsah shora popsaných skutkových zjištění, podle nichž „obviněný J. D. a P. M. měli postavení zakladatelů zločinného spolčení společně s dosud neustanovenými osobami (dodavateli běženců), byli zadavateli jednotlivých akcí a organizátory převodů běženců, dále zajišťovali i vozidla na převoz běženců; J. D. byl v kontaktu s dodavateli běženců, v případě nutnosti přímo v terénu sledoval bezpečnost převozu běženců před Policií České republiky a telefonicky řídil jednotlivé převaděčské akce; P. M. zajišťoval dodávky běženců od dosud neustanovených osob, sjednával řidiče provádějící převoz běženců a zajišťoval přejímku běženců v cílových místech; ...”. Bylo tak samotnými skutkovými zjištěními vyjádřena dělba činnosti mezi těmito osobami.
K tomu soud prvního stupně na straně 87 svého rozhodnutí rozvedl, že na vrcholu této organizační struktury byli obviněni J. D. a P. M., kteří byli zároveň společně s dalšími dosud neustanovenými dodavateli běženců (zejména vystupujícími pod jmény „D.”, „M.”, „L.”) zakladateli a organizátory tohoto zločinného spolčení a podíleli se též na řízení převaděčských akcí, především je však plánovali a zajišťovali jejich průběh. Zdůraznil zde především velice aktivní a prvořadou roli obviněného J. D., který ve spojení s P. M., určoval všem ostatním osobám, které se účastnily, ať již v roli řidičů převaděčů nebo dalších funkcí, co a za jakých okolností mají dělat. Udával jim přesné úkoly a pokyny, které pro jejich další realizaci rovněž zajišťoval a připravoval.
V souladu s těmito závěry se vyjádřil i odvolací soud, který na straně 33 odůvodnění svého rozhodnutí v souvislosti s poukazem na obdobnou námitku obviněného jako odvolatele zmínil, že vytvořená organizační struktura se vyznačovala relativní stabilností, kdy k obměně jednotlivých členů docházelo pouze v souvislosti se zadržením některých jejích členů policejními orgány, případně proto, že jednotlivé osoby při realizaci činnosti tohoto zločinného společenství se podílející byly nespolehlivé či neměly zájem pokračovat ve sjednané spolupráci a stály vždy na nižším místě celé organizační struktury, v podstatě nebyly v kontaktu s vůdčími osobami, jejichž příkazy a úkoly plnily na základě telefonických hovorů. Odvolací soud také zmínil konspirativnost celého jednání s poukazem právě na to, že většina kontaktů se odehrávala prostřednictvím telefonu a že spolupracovníci se navzájem neznali a vystupovali mezi sebou pod přezdívkami.
Nejvyšší soud považuje takto vyjádřené závěry plně v souladu s obecnými principy, zákonem stanovenými pro vnitřní organizační strukturu jako jednoho ze znaků trestného činu účasti na zločinném spolčení, tím, že vnitřní organizační struktura je charakterizována vztahy nadřízenosti a podřízenosti (rozdělení funkcí), relativní stabilností a přísným dodržováním pravidel (tzv. kodexu organizace), včetně zásadního utajení organizace, její struktury i jejích akcí. Dělba činností u zločinného spolčení vyplývá z organizační struktury zločinného spolčení.
V dané trestní věci byla uvedená pravidla po všech stránkách objasněna a soudy obou stupňů ji ve svých rozhodnutích věnovaly dostatečnou pozornost. Rozhodně byly objasněny všechny znaky zločinného spolčení ve smyslu §89 odst. 17 tr. zák. (účinného do 1. 7. 2002).
Nejvyšší soud na základě všech uvedených okolností a právních závěrů shledal, že v rámci řešení otázky, zda došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §163a odst. 1 tr. zák., byly důsledně prokazovány všechny znaky, jimiž zákon zločinné spolčení charakterizuje. Především je vhodné z toho, co bylo výše rozvedeno, shrnout, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že se jednalo o relativně stálé společenství osob, které bylo vytvořeno za konkrétním cílem, jímž bylo organizování nelegálních převodů osob z tzv. „třetích zemí”. Nebylo tudíž utvořené ad hoc za účelem spáchání jednoho nebo dvou, i když závažných, trestných činů. Toto společenství bylo z hlediska svého celkového zaměření orientováno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti a mělo vnitřní organizační strukturu, s hierarchickým uspořádáním funkcí a z toho vyplývající dělbou práce.
Nejvyšší soud takto konstatované závěry, které ve svých rozhodnutích učinily soudy obou stupňů, považoval za správné a plně korespondující jak s provedenými skutkovými zjištěními, tak i plně v souladu se zásadami, jimiž zákon trestný čin účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. vymezuje. Nelze tedy pochybovat o tom, že oba obvinění se činu shora popsaného dopustili jednáním, které ve svém rozsudku popsal soud prvního stupně. Soudy prvního i druhého stupně skutek, jímž byli obvinění uznáni vinnými, správně právně posoudily a své úvahy vztahující se k té části dovolání, v níž obvinění uplatnili právní námitky, vyčerpávajícím způsobem vyjádřily a vysvětlily. Dovolací soud obě napadená rozhodnutí ohledně použité právní kvalifikace shledal jako správná a zákonná a pro stručnost na ně v podrobnostech pouze odkazuje.
Nejvyšší soud dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož prostřednictvím oba obvinění uplatnili stejné výhrady, které vznesli jak již v řízení před soudem prvního stupně, tak i v řízení před soudem odvolacím a pouze tak zopakovali svou dříve uplatněnou obhajobu, na niž oba soudy ve svých rozhodnutích přiléhavě a dostatečně reagovaly a dostatečně a správně se s ní vypořádaly, posoudil jako zjevně neopodstatněná.
Pokud se obvinění ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., domáhali, aby dovolací soud napadená rozhodnutí přezkoumal ve vztahu k okolnostem, za nichž byly pořízeny a před soudem prvního stupně prováděny jako důkaz záznamy o odposleších telefonických rozhovorů, jejichž obsahy byly vzaty za podklad rozhodnutí o vině všech obviněných jako jeden ze zásadních důkazů, jde o výhrady, které nemají hmotně právní obsah, neboť jsou jimi namítány výhradně skutečnosti mající procesní povahu, protože tyto výhrady, v zásadě polemizují s podmínkami vyjádřenými v ustanovení §88 odst. 4 tr. ř., tedy je jimi napadána procesní způsobilost být důkazem. Obdobně je tomu i v té části dovolání, v níž obvinění brojili proti nedostatkům v důkazech provedených v předcházejícím řízení a tvrdili například, že ve spise nejsou založeny důkazy o tom, že by byli zakladateli zločinného spolčení, případně zpochybňovali procesní způsobilost provedených důkazů a závěrů, na základě kterých soudy rozhodly, nebo vyjádřili nespokojenost se znaleckým posudkem ze dne 2. 8. 2004, který považovali za vykonstruovaný důkaz. V této části dovolání oba obvinění uplatnili námitky, které na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, jelikož svými argumenty primárně napadeným rozhodnutím vytýkali vady v procesním postupu, na jehož základě byli uznáni vinnými. Takto vyjádřené nedostatky mají procesní povahu, neboť obvinění jimi napadli postup obou soudů ve vztahu k úplnosti zjištěného dokazování a způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy a byly tak ve svém důsledku vytýkány nedostatky ve skutkových zjištěních. Protože takto vytýkané vady Nejvyšší soud posoudil jako nezpůsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl ve vztahu k nim dovolání obviněných věcně přezkoumávat.
Dovolací soud k těmto požadavkům a výhradám obviněných považuje rovněž za významné zdůraznit, že jimi obvinění požadovali přehodnocení namítaného důkazu z hlediska ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §88 tr. ř., což v rámci dovolacího řízení není přípustné. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.), neboť dovolání není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad předpokládaných v ustanovení §265b tr. ř., tedy nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
Jistým průlomem do výše uvedených zásad, by mohlo být zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. US 4/04).
Nejvyšší soud se proto pouze v tomto rozsahu a takto vymezeném přípustném rámci zabýval tím, zda v daném případě nedošlo k extrémnímu nesouladu a shledal, že soudy obou stupňů uvedené otázce věnovaly potřebnou pozornost, a velmi pečlivě zkoumaly právě zákonnost a procení způsobilost záznamů o provedených odposleších.
Pro stručnost je v vhodné poukázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který se otázkou legálnosti provedených telefonických odposlechů podrobně zabýval (viz strana 45 a násl. tohoto rozsudku) a na straně 59 svého rozsudku též uvedl, že tyto odposlechy a záznamy telefonních přístrojů obou obviněných byly příkazy soudce podle §88 odst. 1, odst. 2 tr. ř. řádně povoleny. Dále uvedl, že k povolení odposlechů byl dán zákonný důvod, neboť bylo vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin (v souladu s ustanovením §41 odst. 2 tr. zák.). Veškeré příkazy soudce obsahují podstatné náležitosti (telefonní číslo stanice, konkretizace uživatele, důvod vydání příkazu — tj. údaj o trestném činu, pro který se vede trestní řízení, účel odposlechu, doba povoleného odposlechu a záznam telekomunikačního provozu, jakož i orgán, který tento odposlech a záznam provede), když ani u jednoho z příkazů nebyla překročena doba povoleného odposlechu a záznamu (tj. maximálně na dobu šesti měsíců). Těmto příkazům pak korespondují protokoly o záznamech telekomunikačního provozu, pořízené v souladu s ustanovením §88 odst. 4 tr. ř.
V této souvislosti je proto vhodné poukázat i na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který na straně 22 a násl. uvedl, že v případě těchto obviněných nelze soudu prvního stupně vytýkat jakékoliv pochybení. Odvolací soud dále zdůraznil, že soud prvního stupně ohledně těchto obviněných provedl ve věci potřebné dokazování a všechny důkazy i náležitě ohodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy řádně odůvodnil. Poukázal rovněž na velmi vyčerpávající a přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Oba obvinění jsou ze spáchání předmětné trestné činnosti usvědčováni provedenými důkazy, a to zejména odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu, ale nejen jimi, neboť soud druhého stupně tak zdůraznil celou řadu dalších důkazů, jimiž jsou skutečnosti vyplývající z provedených telekomunikačních záznamů v souladu, např. výpověďmi některých spolupachatelů, nebo z důkazů získaných v rámci domovních prohlídek atd.
Nejvyšší soud názorům soudu druhého stupně plně přisvědčil. Ve směru neopodstatněnosti námitek obviněných v této souvislosti považuje za vhodné odkázat na velmi přesné a vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se, plně ztotožnil. Pro úplnost a nad rámce obviněnými uplatněných námitek, zmiňuje za přínosné zdůraznit i to, že důkaz spočívající v odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř., (jehož procesní neúčinnost dovolatelé namítli), nalézací soud hodnotil jako rozhodující důkaz pro závěr o vině obviněných, avšak jak konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí, posuzoval jej v kontextu s obsahem ostatních důkazů, jež byly ve věci provedeny. Zdůraznit je nutné v této souvislosti i to, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud pečlivě zkoumaly, zda je tento důkaz procesně použitelný a zda při jeho zajišťování nedošlo k porušení procesních pravidel, na základě nichž je možné jej jako důkaz užít (viz §88 odst. 4 tr. ř.) a shledaly, že nebyly zjištěny procesní vady ani nedostatky, na které obvinění ve svých odvoláních (stejně jako nyní v dovolání) poukazovali. Není proto důvod k výhradám, že při jeho zajišťování nebo provádění existovaly vady bránící jeho dalšímu užití. Závěr o procesní způsobilosti tohoto důkazu je založen na podrobném vyhodnocení všech důležitých okolností, jimiž se odvolací soud zabýval na základě již dříve obviněnými vznesených námitek (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III US 484/2005 a 13. 10. 2005, sp. zn. III. US 474/2005).
Na základě všech shora rozvedených a popsaných úvah, závěrů a názorů, dovolací soud shledal, že obvinění ve svých dovolání převážně opakovaly námitky, jimiž se soudy obou stupňů v rámci svých rozhodnutí vypořádaly. Napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, jsou správná a skutky obviněným kladené za vinu byly správně právně posouzeny. Protože použitá právní kvalifikace nevzbuzuje žádné pochybnosti, byla dovolání obou obviněných posouzena jako zjevně neopodstatněná a jako taková byla podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová