ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.253.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 253/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. března 2006 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 2 To 771/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 181/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. K. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 11 T 181/2002, uznán vinným, že
„dne 19. 7. 2002 kolem 16:00 hod. na chodbě domu na ul. B. v B. zazvonil společně s další neustanovenou osobou na zvonek bytu, který užíval C. H. a Bc. J. F., a poté, co otevřela vstupní dveře bytu poškozená Bc. J. F., požadoval po ní peníze na úhradu dluhu, který měl mít vůči jeho bratrovi V. K. druh poškozené C. H., a když s ním poškozená odmítla jednat, obžalovaný ji chytil zezadu za krk, přitáhl ji k sobě, cloumal s ní a snažil se ji srazit na zem a přitom jí vyhrožoval, že pokud peníze nebudou ještě dnes, tak jí ustřelí hlavu a přitom si sahal směrem na bok ke kapse, přičemž poškozená poté v důsledku tohoto napadení byla ošetřena v Úrazové nemocnici a následně jí byla vystavena pracovní neschopnost praktickou lékařkou“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a podle §53 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 a §54 odst. 1 tr. zák. jej odsoudil k peněžitému trestu ve výměře 25.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Současně obviněnému uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost uhradit poškozené Z. p. M. v. ČR, pobočka B., škodu ve výši 859,- Kč.
Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 2 To 771/2005, napadený rozsudek podle §251 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v délce jednoho měsíce. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl dovoláním. Učinil tak prostřednictvím svého obhájce JUDr. S. K. a vymezil jej důvody dovolání uvedenými v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
V rámci námitek podřazených pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítal podjatost samosoudkyně Městského soudu v Brně JUDr. M. S., která v jeho trestní věci rozhodovala v prvním stupni. Důvodem její podjatosti měla být skutečnost, že matka obviněného je dlouholetou knihovnicí Krajského i Městského soudu v B. Poukázal na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 5 To 214/2005, který právě v důsledku zjištění uvedeného příbuzenského vztahu mezi ním a pracovnicí tohoto soudu rozhodl podle §31 odst. 1 tr. ř. o vyloučení všech členů senátu, jenž měl odvolání obviněného projednat, z vykonávání úkonů trestního řízení v této trestní věci. Obviněný dodal, že třebaže namítl podjatost samosoudkyně JUDr. M. S. již v doplňku svého odvolání ze dne 18. 5. 2005, odvolací soud k této části odvolání nepřihlížel.
Důvod dovolání obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil v přesvědčení, že dovoláním napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Takové vadné právní posouzení přitom spatřoval v tom, že v řízení před soudy obou stupňů nebyly prokázány všechny znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., zejména pak jeho úmysl takto jednat. Za nedostatek označil, že se soud dostatečně nevypořádal s jeho obhajobou založenou na tvrzení, že v době, kdy mělo k uvedenému trestnému jednání dojít, na místě činu nebyl. Jeho nepřítomnost na místě činu mají ostatně dokládat rovněž výpovědi jednotlivých svědků, kteří vypovídali v jeho prospěch, stejně jako údajná absence jakýchkoli otisků jeho prstů v bytě poškozené. Konstatoval, že soud nepřípustně přecenil význam svědeckých výpovědí Bc. J. F. a C. H. na straně jedné, zatímco s poukazem na přátelský vztah s obviněným podcenil věrohodnost výpovědí svědků S. R., J. P., J. K. a A. E. na straně druhé. Podle dovolatelova přesvědčení soud pochybil, jestliže jednostranně přihlédl k vnitřně zcela rozpornému tvrzení poškozené Bc. J. F., která navíc nemohla utrpět taková zranění, jež dokladovala lékařskými zprávami. Stejně tak svědek C. H. prý před soudem zopakoval pouze to, co věděl od jmenované poškozené, aniž se vyjádřil k tomu, co skutečně viděl a čemu byl přítomen. Za zcela zavádějící a provedené v rozporu s ustanovením §93 odst. 2 tr. ř. obviněný označil důkazy poznávacím protokolem (zřejmě míněn protokol o provedené rekognici) a agnoskací; poznamenal, že poškozená jej z předchozí doby znala a několikrát jej viděla, proto k těmto důkazům soud neměl přihlížet. Stejně tak měl za to, že za důkaz – byť nepřímý – nemůže sloužit výpis uskutečněných telefonických hovorů z mobilního telefonu, neboť neprokazuje, zda z tohoto mobilního telefonu skutečně volal obviněný. Doplnil, že z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá vztah mezi provedenými důkazy a úvahami při hodnocení důkazů, přičemž za situace, kdy proti sobě stojí dvě zcela odlišné verze výpovědí (tj. výpověď jeho proti svědeckým výpovědím C. H. a Bc. J. F.), měl soud postupovat v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ a aplikovat pro dovolatele hodnocení příznivější.
Na základě všech shora uvedených skutečností obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 2 To 771/2005, a podle §265m tr. ř. jej zprostil ve smyslu §226 písm. b) tr. ř. obžaloby.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. nejprve věnoval pozornost námitkám obviněného, které uplatnil v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Shledal, že tyto dovolací argumenty obviněného směřovaly výlučně proti rozsahu provedeného dokazování, správnosti hodnocení provedených důkazů a na jejich podkladě učiněným skutkovým zjištěním, což jsou námitky, které nenaplňují ani zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř.
Pokud jde o tvrzení obviněného o údajné podjatosti samosoudkyně JUDr. M. S., státní zástupce předeslal, že Nejvyšší státní zastupitelství nemělo k dispozici podání, kterým měl obviněný dne 18. 5. 2005 doplnit své odvolání proti odsuzujícímu rozsudku ze dne 15. 2. 2005. Zaujal proto názor, že v případě, že by obviněný před vydáním rozsudku soudu druhého stupně právně relevantním způsobem nenamítl, že jmenovaná samosoudkyně soudu prvního stupně byla vyloučena proto, že jeho matka je dlouholetou knihovnicí městského a krajského soudu, nebylo by možné tyto dovolací výhrady subsumovat po žádný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a dovolání obviněného by v této části bylo třeba odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Oproti tomu v případě, kdy by obviněný před odvolacím soudem podjatost uvedené soudkyně včetně shora uvedených důvodů zmínil, bylo by třeba jeho dovolání v této části odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné; dovolatel totiž blíže nespecifikoval důvody (kromě toho, že brněnský krajský a městský soud sídlí v jedné budově), pro které měla být podjatá právě jmenovaná samosoudkyně.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Alternativně vyslovil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod ovšem nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Z formulace tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá splnění dvou kumulativně stanovených podmínek:
a) ve věci rozhodl vyloučený orgán a
b) tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Obviněný ve vztahu k tomuto důvodu dovolání vyjádřil názor – dovolávaje se dlouholetého zaměstnaneckého poměru jeho matky (a zároveň manželky jeho obhájce) J. K. jakožto pracovnice knihovny Krajského soudu v B. – že samosoudkyně Městského soudu v Brně JUDr. M. S., jež v jeho trestní věci meritorně rozhodla v prvním stupni, byla z důvodu podjatosti vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v projednávané věci.
K takto vznesené námitce je především třeba uvést, že zákon vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z důvodů taxativně vyjmenovaných v ustanovení §30 tr. ř. Pokud byly provedeny úkony trestního řízení vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení, a proto k nim orgán, který činí rozhodnutí, nesmí v žádném směru přihlížet.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Podle §30 odst. 2 tr. ř. soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.
Podle §31 odst. 1 tr. ř. platí, že o vyloučení z důvodů uvedených v ustanovení §30 tr. ř. rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát.
Předtím, než Nejvyšší soud přistoupil k řešení otázky, zda samosoudkyně JUDr. M. S. byla za podmínek uvedených v ustanovení §30 odst. 1, 2 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení skutečně vyloučena či nikoliv, musel se nejprve zabývat tím, zda obviněný o podjatosti této samosoudkyně věděl již v předchozím řízení, a pokud ano, zda ji také právně relevantním způsobem namítl před tím, než ve věci rozhodl soud druhého stupně.
Takové zjištění o případné (ne)vědomosti obviněného o důvodech zakládajících vyloučení této soudkyně z vykonávání úkonů trestního řízení v projednávaném případě a namítnutí této skutečnosti před tím, než ve věci rozhodl soud druhého stupně, je významné proto, že trestní řád neumožňuje, aby dovolatel – věděl-li o podjatosti soudce (resp. soudkyně), který(á) ve věci rozhodoval(a) v prvním stupni – namítal tuto skutečnost až v dovolání [srov. zákonnou dikci ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v části za středníkem].
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že prvním úkonem, jímž obviněný vyjádřil pochybnosti o nestranném rozhodování jmenované soudkyně, bylo jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. V tomto řádném opravném prostředku toliko uvedl, že „po seznámení s rozsudkem má velkou pochybnost, zda ve věci rozhodovala nestranná soudkyně, když se podle vyjádření v rozsudku zcela postavila na stranu poškozené“ (č. l. 192 – 193).
Z takto vznesené námitky lze sice usuzovat na to, že obviněný měl o nestrannosti samosoudkyně JUDr. M. S. určité pochybnosti, avšak toto své stanovisko odvozoval toliko ze způsobu, jakým tato samosoudkyně hodnotila provedené důkazy (kdy nesouhlasil s tím, jak se vypořádala s výpovědí poškozené Bc. J. F.).
Rozhodně tedy obviněný ve svém odvolání nebrojil proti podjatosti této soudkyně proto, že nemohla pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nestranně rozhodovat (§30 odst. 1 tr. ř.). Vyhraněný názor soudce (resp. soudkyně) na hodnocení důkazů nelze totiž považovat ani za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř., ani v něm nelze spatřovat žádný jiný z taxativně uvedených důvodů zakládajících vyloučení tohoto orgánu.
Podstatné dále je, že obviněný již v okamžiku podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (ale současně již v době konání hlavního líčení) musel – a to s ohledem na povahu jeho námitky, z níž nyní podjatost této soudkyně zpětně dovozuje – vědět o důvodech, jež podle jeho názoru podjatost výše uvedené soudkyně zakládají.
Jinými slovy, ačkoli obviněný bezpečně věděl o okolnosti, jež podle něho (jak ostatně sám v dovolání uvedl) zakládala podjatost a následné vyloučení samosoudkyně Městského soudu v Brně JUDr. M. S. z vykonávání úkonů trestního řízení v projednávané věci (tj. o tom, že jeho matka je dlouholetou pracovnicí knihovny Krajského soudu v B.), tuto skutečnost ve svém odvolání relevantně nenamítl.
Námitku podjatosti uvedené soudkyně ovšem obviněný neuplatnil ani v průběhu samotného veřejného zasedání o jeho odvolání konaného před Krajským soudem v Brně dne 18. 5. 2005. Třebaže obviněný prostřednictvím svého obhájce – a to teprve na konkrétní dotaz předsedkyně senátu po přerušení veřejného zasedání – neurčitě zmínil, že jeho matka a manželka jeho obhájce „je knihovnicí Krajského soudu v Brně“, nedomáhal se ani tímto nikterak dále konkretizovaným tvrzením podjatosti soudkyně soudu prvního stupně, jež v jeho trestní věci vydala odsuzující rozsudek. Na tomto závěru přitom nemůže nic změnit skutečnost, že Krajský soud v Brně na podkladě zjištění uvedeného příbuzenského vztahu mezi obviněným a zaměstnankyní knihovny tohoto soudu usnesením z téhož dne, sp. zn. 5 To 214/2005, rozhodl podle §31 odst. 1 tr. ř. o vyloučení všech členů senátu, kteří měli odvolání obviněného projednat, z vykonávání úkonů trestního řízení v posuzované trestní věci (č. l. 197 – 198).
V této spojitosti je nutné dodat, že přihlížet nebylo možno ani k písemnému podání obviněného ze dne 18. 5. 2005, na něž ve svém dovolání rovněž poukázal a za pochybení odvolacího soudu považoval, že jeho obsah nezohlednil. Přestože obviněný v tomto podání již s poukazem na připomínané usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 5 To 214/2005, výslovně konstatoval, že pracovní poměr jeho matky u zdejšího soudu zakládal vyloučení samosoudkyně JUDr. M. S. (č. l. 196), učinil tak jednak až poté, kdy bylo veřejné zasedání o jeho odvolání před Krajským soudem v Brně skončeno (obviněný tento přípis podal u uvedeného soudu dne 18. 5. 2005 v 16:00 hodin, zatímco veřejné zasedání probíhalo od 13:40 do 14:13 hodin), a jednak po zákonné osmidenní lhůtě k podání odvolání stanovené v §248 tr. ř. (a proto je nelze považovat ani za doplněk odvolání, jak se obviněný mylně domníval).
Konečně poznatek o tom, že by obviněný zákonem předpokládaným způsobem vznesl výhradu podjatosti výše jmenované soudkyně soudu prvního stupně (ať už z výše uvedeného důvodu pracovního poměru své matky u Krajského soudu v B. či z důvodů jiných), nevyplývá ani z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2005 před Krajským soudem v Ostravě, pobočka v Olomouci, jemuž byla věc přikázána podle §25 tr. ř. usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 1 Ntd 25/2005. Obviněný naopak prostřednictvím svého obhájce v průběhu tohoto veřejného zasedání opět toliko zopakoval, že má vůči této soudkyni výhrady, když své tvrzení založil pouze na tom, že JUDr. M. S. nepostupovala v souladu se zásadou presumpce neviny (č. l. 212).
Pak ovšem nebylo lze než dospět k závěru, že námitka podjatosti soudkyně JUDr. M. S. nebyla uplatněna v souladu s výše uvedenými požadavky zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., a jako taková není způsobilá tento dovolací důvod naplnit.
Protože výše uvedené námitky obviněného nebylo možné uplatnit ani z jiného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., nemohl se dovolací soud touto výhradou blíže zaobírat.
Zcela závěrem k problematice vyloučeného orgánu a nad rámec výše řečeného Nejvyšší soud dodává, že námitky obviněného stran podjatosti soudkyně JUDr. M. S. by nemohly obstát ani tehdy, pokud by aplikace důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byla možná, tj. za situace, kdy by obviněný důvody vyloučení této soudkyně namítl právně relevantním způsobem do té doby, než ve věci rozhodl odvolací soud. Nejde jen o to, že matka obviněného (s jejímž pracovním poměrem u Krajského soudu obviněný podjatost této soudkyně spojoval) není v rozporu s ustanovením §30 odst. 1 tr. ř. osobou, jíž se úkon přímo dotýká, ale i o to (jak ostatně výstižně poznamenal již státní zástupce), že dovolatel blíže nespecifikoval důvody (kromě toho, že brněnský městský a krajský soud sídlí v jedné budově), pro které by měla být podjatá právě tato samosoudkyně Městského soudu v Brně. Podle ustálené judikatury přitom platí, že poměr vyloučené osoby k věci, či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vzniku pochybností o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajícím objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001). Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Dalším důvodem dovolání, na nějž obviněný ve svém podání odkázal, byl ten, který je obsažený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V mezích tohoto důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o hodnocení provedených důkazů a správnosti učiněných skutkových zjištění, což právě obviněný ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Z obsahu podaného dovolání je patrné, že dovolatel uplatnil ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především výhrady, jimiž sám hodnotil provedené důkazy a úměrně tomu činil vlastní skutkové závěry. Tak tomu bylo především tehdy, pokud polemizoval se způsobem, jakým soud přistoupil k hodnocení svědeckých výpovědí v dovolání vyjmenovaných s argumentem, že soud svůj závěr o vině opřel paušálně pouze o výpověď poškozené Bc. J. F., aniž zohlednil to, že je vnitřně nekonsistentní a rozporuplná, či pokud soudu vytkl, že se nevypořádal s jeho obhajobou založenou na tvrzení, že na místě, kde mělo k uvedenému činu dojít, v předmětnou dobu vůbec nebyl (tato obhajoba měla být přitom podporována výpověďmi svědků S. R., J. P., J. K. a A. E.), nebo pokud vyjádřil nesouhlas s tím, že soud přihlédl jako k listinným důkazům k výpisu uskutečněných telefonických hovorů, k protokolu o provedené rekognici či k agnoskaci (tato byla provedena v rámci hlavního líčení). Takové námitky nelze rozhodně označit za námitky právní, resp. námitky, jež by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde naopak o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Přihlížet nebylo možné ani k té části dovolacích výhrad obviněného, jejichž prostřednictvím označil postup soudů obou stupňů za odporující ustanovením §2 odst. 5, 6 a §93 odst. 2 tr. ř., neboť tato tvrzení jsou ryze procesního charakteru a jako taková zvolený dovolací důvod obsahově nenaplňují.
Lze shrnout, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; namítané nedostatky dovoláním napadeného rozsudku tak podmiňoval předestřením vlastních skutkových závěrů, k nimž dospěl na základě odlišného hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud dovodil, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, jež by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů směřují také ty výhrady obviněného, jestliže se rovněž domníval, že soud měl za situace, kdy proti sobě stály dvě zcela odlišné verze průběhu posuzovaného incidentu, postupovat v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ a hodnotit provedené důkazy v jeho prospěch. Nejvyšší soud konstatuje, že ani v tomto případě nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má totiž vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a