ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.664.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 664/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. června 2006 dovolání obviněného Ing. R. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 5 To 12/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 99/2005, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 5 To 12/2006, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 3 T 99/2005, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný Ing. R. B. podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 5 To 12/2006, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 3 T 99/2005. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen podle §250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců; podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil poškozené Č. p., a. s., se sídlem P., škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. dopustil tím, že dne 12. 6. 2004 oznámil Policii ČR, že poté co dne 11. 6. 2004 zaparkoval v P., v ul. D. nepoškozené osobní motorové vozidlo zn. Škoda Octavia, RZ, bylo toto vozidlo na daném místě od 19:00 hod. dne 11. 6. 2004 do 23:00 hod. dne 12. 6. 2004 (nesprávně uvedeno 2005) poškozeno, stvrdil do protokolu správnost těchto jím uvedených údajů, přičemž následně zajistil v rámci prováděné opravy vozidla, aby bylo Č. p., a. s., u které bylo vozidlo havarijně pojištěno, poskytnuto na jím deklarované poškození pojistné plnění, které bylo dne 21. 6. 2004 u pojišťovny nárokováno a které bylo v souvislosti s touto dopravní nehodou následně na opravu vozidla vyplaceno, avšak obviněný co do místa a způsobu vzniku poškození tohoto vozidla uvedl nepravdivé údaje, a tímto svým jednáním tak způsobil poškozené Č. p., a. s., se sídlem P., škodu ve výši 73.872,- Kč.
Obviněný podal dovolání v rozsahu výroku o vině i trestu, odkázal v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedl, že byl nesprávně uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. jako pachatel, ačkoliv účastníkem dohody o pojištění nebyl; těmi byly Č. p., a. s., společnost Š., s. r. o., a její klient G. & T., spol. s r. o. Posledně uvedená obchodní společnost byla jako zaměstnavatel obviněného uživatelem vozidla. Jediným, kdo byl oprávněn za tuto obchodní společnost jednat, byl její jednatel pan K. R., nikoliv on. Pakliže se z pověření svého zaměstnavatele zúčastnil některých úkonů k realizaci žádosti o pojistné plnění, měl být právně posuzován jako účastník podle §10 tr. zák., event. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., nikoliv jako pachatel. Nesouhlasil ani s výrokem o náhradě škody ve výši 73.872,- Kč, který pojal soud do rozsudku, ač se Č. p., a. s., v průběhu řízení nevyjádřila, zda jí byla způsobena majetková škoda, a nárok na náhradu škody ani neuplatnila. Dovolatel zpochybnil též správnosti skutkových zjištění soudů; vytkl, že soud rozhodl pouze na základě jediného nepřímého důkazu – znaleckého posudku znalce Ing. T. S., který však on pokládá v některých částech jako odborně nesprávný a neúplný, a proto navrhoval, aby byl vypracován revizní znalecký posudek. To, že znalecký posudek znalce Ing. T. S. není správný, dokládal i předložením nového znaleckého posudku znalce Ing. J. P.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání dovolacího soudu k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska obsahu dovolání a napadeného rozhodnutí je významná otázka, zda byl obviněný důvodně označen jako pachatel trestného činu a zda bylo správně rozhodnuto o škodě (Č. p., a. s., se podle něj ani nevyjádřila, zda jí byla majetková škoda způsobena).
Trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, způsobí-li uvedeným činem na cizím majetku škodu nikoliv malou.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že v posuzovaném případě byly znaky trestného činu pojistného podvodu považovány tímto soudem a shodně s ním i odvolacím soudem za naplněné ve variantě spočívající v tom, že obviněný při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil tímto činem na cizím majetku škodu nikoliv malou.
Skutková část výroku o vině tohoto rozsudku ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však konkrétní skutková zjištění, která by vyjadřovala zákonné znaky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., přesvědčivě neobsahují.
Uplatněním nároku na plnění z pojistné smlouvy se ve smyslu §250a odst. 1 tr. zák. rozumí jednání osoby, která je účastníkem pojištění vzniklého na základě pojistné smlouvy (soukromého pojištění). Uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy tak představuje úkon pojistníka jakožto smluvní strany a dále pojištěného a každé další osoby, které ze soukromého pojištění vzniklo právo nebo povinnost, jímž tato osoba projevuje vůli směřující k tomu, aby jí bylo plnění poskytnuto, přičemž jde o úkon adresovaný pojišťovně. Z toho logicky vyplývá, že jednání osoby, která nemá toto postavení a která již z tohoto důvodu nečiní žádný úkon vůči pojišťovně, nemůže být považováno za uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy. Jde o určitou obdobu trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., jehož se může dopustit pouze ten, kdo je účastníkem právního vztahu založeného úvěrovou smlouvou (k tomu č. 27/2001 Sb. rozh. tr.). Jednání osoby, která není účastníkem pojištění vzniklého na základě pojistné smlouvy, může být podle okolností posouzeno jen jako účastenství na trestném činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 tr. zák., §250a odst. 1 tr. zák. za předpokladu, že jednání pachatele - účastníka soukromého pojištění - dosáhne stadia pokusu nebo dokonaného trestného činu (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 7 Tdo 853/2005, ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 275/2006).
Obviněný namítl, že nebyl účastníkem smlouvy o pojištění, nebyl ani statutárním orgánem uživatele vozidla obchodní společnosti G. & T., spol. s r. o.; z pověření této obchodní společnosti - svého zaměstnavatele – se pouze zúčastnil některých úkonů k realizaci žádosti o pojistné plnění, a proto mělo být na jeho jednání pohlíženo jako na čin účastníka ve smyslu §10 odst. 1 tr. zák. či spolupachatele, nikoliv pachatele.
V dané věci šlo o uplatnění nároku na plnění ze smlouvy o havarijním pojištění motorového vozidla. Zásadní vadou je, že tato smlouva není součástí spisu a nejsou jí ani všeobecné pojistné podmínky Č. p., a. s., které jsou součástí pojistné smlouvy. Teprve zajištění a provedení tohoto důkazu je předpokladem řádného objasnění věci.
I kdyby však obviněný (jako fyzická osoba) účastníkem pojištění vzniklého na základě pojistné smlouvy nebyl, neznamená to za každých okolností, že z tohoto důvodu by nemohl být uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a tr. zák. jako pachatel.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 513/1001 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce. Obviněný nebyl statutárním orgánem (členem statutárního orgánu) obchodní společnosti ani jejím prokuristou, jeho jednání tudíž nemohlo být jednáním podnikatele v intencích §13 odst. 2 obchodního zákoníku, ani jednáním za podnikatele podle jeho §14. Podle §15 tohoto zákona platí, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Posledně citované ustanovení upravuje zákonné zastoupení podnikatele, přičemž k tomu, aby určitá osoba mohla jednat za podnikatele, vyžaduje současné splnění dvou podmínek. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Zákon neobsahuje žádné další omezení týkající se poměru těchto osob k podnikateli (nemusí jít ani o zaměstnance podnikatele) a neurčuje ani obsah a formu pověření. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou byla tato osoba pověřena, je činností při provozu podniku.
Zákonné zastoupení podnikatele podle §15 obchodního zákoníku je pak nutno odlišovat od zastoupení smluvního, založeného např. smlouvou mandátní či smlouvou o obchodním zastoupení, u kterých oprávnění mandatáře či obchodního zástupce vzniká na základě plné moci (srov. §568 odst. 3 a 4, §654 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku), nikoliv v důsledku pověření určitou činností (srov. v právní teorii shodně např. Pelikánová, I., Kobliha, I. Komentář k obchodnímu zákoníku, 1. díl. Praha: Linde, 1994, s. 72, jakož i Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář, 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 62–64).
Obviněný sám hovoří o tom, že se z pověření jednatele obchodní společnosti zúčastnil některých úkonů k realizaci žádosti o pojistné plnění; v hlavním líčení uvedl, že na něm jednatel nechal vyřízení pojistné události (č. l. 110). To dosud nebylo výsledky dokazování verifikováno, nebyly zjištěny podmínky ani rozsah takového pověření; tento nedostatek je třeba v dalším řízení odstranit nejméně výslechem jednatele obchodní společnosti G. & T., spol. s r. o., K. D. R. v procesním postavení svědka. V závislosti na výsledcích dokazování je pak třeba odůvodnit závěr, zda obviněný jednal jako zástupce obchodní společnosti, jež byla účastníkem smlouvy o pojištění; za takových okolností by jednal za obchodní společnost, která byla účastníkem pojištění, a jeho čin by bylo na místě právně kvalifikovat jako čin pachatele. Pachatelem trestného činu pojistného podvodu může být totiž nejen fyzická osoba coby účastník smluvního pojištění, ale též ten, kdo jedná jako statutární orgán či zástupce právnické osoby – účastníka smluvního pojištění. Takový závěr je jasným důsledkem zásady vyjádřené v ustanovení §90 odst. 2 tr. zák., podle něhož jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná.
Náležitou pozornost ale soudy nevěnovaly ani otázce výše způsobené škody.
Předpokladem toho, aby celá částka 73.872,- Kč mohla být posouzena jako škoda na majetku pojišťovny, by bylo zjištění, že pojišťovna poskytla v této části pojistné plnění na náhradu škody, která ve skutečnosti vůbec nevznikla. O tento případ ovšem v posuzované věci nejde. Zjištění soudu prvního stupně, že \"obviněný co do místa a způsobu vzniku poškození tohoto vozidla uvedl nepravdivé údaje\", nemá ten význam, že by na vozidle obviněného nevznikla žádná škoda a že by tedy pojišťovna nahradila neexistující škodu, resp. že by vůbec nedošlo k pojistné události, tj. k dopravní nehodě. Citované zjištění má v souvislostech posuzovaného případu ten význam, že k dopravní nehodě došlo jinak, než jak ji obviněný popsal v oznámení pojistné události. Z takového zjištění ale nutně ještě nevyplývá, že pojistné plnění poskytnuté pojišťovnou bylo neopodstatněné v tom smyslu, že by jím byla kryta náhrada neexistující škody. Odlišný způsob vzniku škody totiž nemusí nezbytně znamenat, že by pojišťovna neposkytla pojistné plnění na náhradu škody.
V daných souvislostech nutno zmínit, že podle pojistných podmínek je určitý okruh důvodů, z nichž pojišťovna může v rámci náhrady škody, která skutečně vznikla, plnění z pojistné smlouvy přiměřeně snížit. Pojistná smlouva, ač není k dispozici, byla totiž s největší pravděpodobností uzavřena přede dnem 1. ledna 2005, kdy nabyl účinnosti zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), a proto se podle §72 odst. 1 tohoto zákona právní vztahy vzniklé z této pojistné smlouvy řídí příslušnými ustanoveními části osmé hlavy patnácté zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Ve smyslu této zákonné úpravy je důsledkem porušení povinnosti z pojištění spočívající v pravdivém vysvětlení o vzniku pojistné události a rozsahu jejích následků (jiné porušení dosud zjištěno a konstatováno nebylo) oprávnění pojistitele plnění z pojistné smlouvy snížit podle toho, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah jeho povinnosti plnit, a to za předpokladu, že vědomé porušení povinnosti mělo podstatný vliv na zvětšení rozsahu následků pojistné události (§799 odst. 2, 3 obč. zák.). Proto nelze beze zbytku akceptovat tu část odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, v níž soud uvádí, že neobstála obhajoba obviněného spočívající v tvrzení, že neměl k počínání, jímž byl uznán vinným, žádný rozumný důvod, neboť vozidlo mělo tzv. havarijní pojištění a pojistné by bylo tedy hrazeno, i pokud by vzniklo v důsledku jeho zavinění, s argumentem, že „i havarijní pojištění má své limity (pojišťovna zajisté nehradí škody způsobené např. opilým provozovatelem auta za volantem, úmyslně a účelově zinscenované nehody apod.). Názor odvolacího soudu by mohl obstát pouze tenkrát, byly-li by právní vztahy posuzovány podle zákona o pojistné smlouvě, neboť ten v ustanovení §24 odst. 1 písm. b) poskytuje pojistitelům oprávnění plnění z pojistné smlouvy odmítnout, jestliže oprávněná osoba uvede při uplatňování práva na plnění z pojištění vědomě nepravdivé údaje týkající se rozsahu pojistné události nebo podstatné údaje týkající se této události zamlčí.
I podle právních předpisů, jimiž se řídí právní vztahy vzniklé z této konkrétně posuzované pojistné smlouvy, pachatel trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. může svým jednáním, které spočívá v uvedení nepravdivých údajů při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, dosáhnout toho, že pojišťovna poskytne pojistné plnění v celém rozsahu, ačkoli ve skutečnosti tu je důvod k jeho přiměřenému snížení. Škodou způsobenou trestným činem je pak částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel neuvedl nepravdivé údaje (k tomu č. 29/2003 Sb. rozh. tr.).
Z toho je zřejmé, že soudy nesprávně kvalifikovaly zjištěný skutkový stav, pokud za škodu způsobenou trestným činem pokládaly částku 73.872,- Kč odpovídající pojistnému plnění ze strany pojišťovny, neboť samotné zjištění, že obviněný uvedl nepravdivé údaje o průběhu pojistné události, neznamená, že k žádné pojistné události nedošlo a že pojistné plnění bylo v celém rozsahu neoprávněné. Spolehlivé vyřešení této otázky se nejspíše neobejde bez znaleckého posudku z oboru pojišťovnictví.
Nad rámec řečeného a pro úplnost považuje dovolací soud poznamenat, že námitka obviněného týkající se výroku o náhradě škody je nevěcná. Rozsudek soudu prvního stupně výrok, jímž by obviněnému bylo uloženo, aby poškozenému nahradil škody, neobsahuje, a proto není ani významné, zda a kdy poškozená Č. p., a. s., učinila návrh, aby soud uložil obviněnému povinnost nahradit škodu. Součástí rozsudku soudu prvního stupně je sice výrok, jímž bylo podle §59 odst. 2 tr. zák. uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil poškozené Č. p., a. s., se sídlem P., škodu, kterou trestným činem způsobil, avšak tento výrok coby součást výroku o trestu má jinou funkci než výrok o náhradě škody. Na rozdíl od výroku o náhradě škody, jehož účelem je formulovat obsah a rozsah nároku poškozeného, má tento výrok zesílit výchovný účinek podmíněného odsouzení tím, že podněcuje pachatele k dobrovolné úhradě škody, kterou způsobil trestným činem, vyžaduje od něj odčinění škodlivých následků trestného činu. Není jistě třeba dodávat, že uložení této povinnosti má své místo tam, kde pachatel trestným činem škodu skutečně způsobil. Uložení této povinnosti bude v dalším řízení jistě podmíněno i zjištěním, zda byla Č. p., a. s., škoda na majetku skutečně způsobena.
Z obsahu podaného dovolání však také vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil i námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 10 a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Městský soud v Praze. Povahu námitek skutkových mají především ty výhrady obviněného, jimiž zpochybnil správnost znaleckého posudku znalce Ing. T. S. Námitky takové povahy však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Na soudu prvního stupně však bude, aby se potřebou nového znaleckého posudku, event. dalšími návrhy obviněného na doplnění dokazování, zabýval a vypořádal se s nimi, a to přesto, že v této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení provedených důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby.
Výrok o vině obviněného trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. tedy spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 5 To 12/2006, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 10. 2005, sp. zn. 3 T 99/2005, zrušil. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednávání je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková