ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.572.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 572/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2007 o dovolání obviněného P. F., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. ledna 2007, sp. zn. 6 To 760/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 311/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10. listopadu 2006, sp. zn. 4 T 311/2006, byl obviněný P. F. uznán vinným trestným činem podvodu podle
§250 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že
„1) dne 29. 4. 2006 kolem 10.30 hod u kruhového objezdu na sídlišti K. společně s dosud neustanovenou osobou náhodně kontaktoval M. F., kterého požádal o výměnu 5 000,- US dolarů na české koruny, kdy poškozený s tímto souhlasil, pozval jej do svého bydliště, kdy jako důvod směny peněz obžalovaný uvedl, že české koruny potřebuje na opravu vozidla, následně poškozený F. mu předal 150 000,- Kč, obžalovaný přislíbil, že US dolary téhož dne přinese, což neučinil, poškozenému tak způsobil škodu 150 000,- Kč,
2) dne 26. 5. 2006 v době od 16.45 hod do 17.00 hod obžalovaný společně s neustanovenou ženou kontaktoval na ulici A. M., které sdělil, že zná jejího manžela a když jej poškozená pozvala do svého domu pod záminkou nutnosti zaplacení poplatku bance na ní vylákal celkem 55 000,- Kč, přičemž slíbil vrácení těchto peněz s navýšením o 5 000,- Kč do 30 minut téhož dne, peníze však nevrátil a poškozené způsobil škodu 55 000,- Kč,
3) dne 28. 7. 2006 v době od 12.30 hod do 13.40 hod ve společnosti J. F., navštívil poškozenou B. Š., kdy pod záminkou nutnosti zaplacení poplatků bance na ní vylákal 20 500,- Kč s tím, že ještě týž den peníze vrátí, peníze nevrátil a poškozené tak způsobil škodu 20 500,- Kč, přičemž po tomto skutku byl zadržen Policií OŘ L.,
4) v přesně nezjištěný den počátkem června 2006 vylákal na důchodci M. K., částku 10 000,- Kč pod záminkou půjčky na koupi domu, přičemž přijel osobním vozidlem Opel Calibra, poškozeného náhodně oslovil v obci s tím, že s ním kdysi pracoval v cementárně a potřebuje půjčit peníze na koupi domu a peníze mu do dvou dnů vrátí, přičemž poškozenému peníze nevrátil a způsobil mu škodu 10 000,- Kč.“
O odvolání státního zástupce a obviněného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením ze dne 4. ledna 2007, sp. zn. 6 To 760/2006, tak, že obě odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v tomto mimořádném opravném prostředku ve vztahu k bodu 1 a 2 rozsudku soudu prvního stupně namítl, že se těchto útoků vůbec nedopustil. Vytkl, že soudy neprovedly všechny potřebné důkazy k prokázání jeho viny (např. … daktyloskopickou analýzu otisků z kufříku, který pachatel zanechal v bytě poškozeného M. F.) a nevypořádaly se ani s výsledky provedených rekognicí a proto dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, která následně nesprávně právně kvalifikovaly. Ve vztahu k útoku pod body 3) a 4) rozsudku dovolatel zdůraznil, že peníze si pouze vypůjčil a získal je od poškozených dobrovolně. S M. K. se dohodl toliko na brzkém vrácení vypůjčených finančních prostředků, ne však, že je vrátí do dvou dnů. Vypůjčené prostředky měl v úmyslu vrátit. Nedošlo k tomu pouze proto, že byl mezitím vzat do vazby. Z výroku rozsudku dále není zřejmé, čím uvedl M. K. v omyl. Peníze byly skutečně původně určeny ke koupi domu, a pokud je poté využil jiným způsobem, nelze v tomto jeho jednání, a to zejména s ohledem na platnou judikaturu (R 56/94), spatřovat trestný čin podvodu. Mezi dovolatelem a poškozeným M. K. byl pouze občanskoprávní vztah. V závěru dovolatel poukázal na údajná procesní pochybení soudu prvního stupně, když dovolatel i veřejnost byli vyloučeni z hlavního líčení, aniž by bylo rozhodnuto usnesením podle §200 odst. 3 tr. ř., a státní zástupce, slyšený v hlavním líčení jako svědek nebyl před tím řádně poučen.
Vzhledem k uvedené argumentaci dovolatel navrhl, aby „…Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc znovu projednal a rozhodl“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání obviněného vyjádřil tak, že dovolací námitky obviněného zčásti neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a zčásti se jedná o námitky, jimž nelze přisvědčit. Obviněný namítá porušení procesních pravidel v řízení před soudem prvního stupně, zpochybňuje skutkové závěry soudů a domáhá se zjištění jiných, pro něj příznivějších skutkových okolností. Rovněž tam, kde obviněný namítá nedostatek podvodného úmyslu, se v podstatě domáhá jen odlišného hodnocení důkazů. Přitom je možno konstatovat, že skutková zjištění soudů nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu jsou relevantní pouze ty dovolací námitky obviněného, v nichž ve vztahu ke skutku pod body 3) a 4) uvedl, že nemohl být uznán vinným podvodným jednáním, když mu poškození poskytli finanční prostředky dobrovolně a že z výrokové části rozsudku není zřejmé, čím uvedl M. K. v omyl. V tomto případě se však jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Pro posouzení, zda se obviněný dopustil trestného činu podvodu není otázka, zda byly finanční prostředky poskytnuty dobrovolně rozhodná. Úmysl obviněného vypůjčené peníze nevrátit je zřejmý především ze skutečnosti, že vylákal peníze za použití lživých tvrzení, k jakým účelům peníze potřebuje, a dále též ze skutečnosti, že oslovoval toliko seniory ve věku kolem osmdesáti let, kteří již nebyli dostatečně schopni rozpoznat reálnost slibů obviněného. Po vypůjčení peněz obviněný nečinil žádné kroky, z nichž by bylo možno usuzovat, že měl úmysl peníze vrátit, přičemž bylo prokázáno, že v červenci roku 2006 disponoval částkou 30 000,- Kč, ale k úhradě dluhů ji nepoužil. Nejednalo se tedy o občanskoprávní vztah, ale o podvodné jednání, za které je obviněný trestně odpovědný. Proto státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnout.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl na základě obsahu spisu k závěru, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné.
Především je třeba konstatovat, že v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že ne všechny dovolatelem namítané vady lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Dovolatel v části svých dovolacích námitek, tak jak byly výše již rozvedeny, namítá porušení procesních pravidel pro řízení před soudem prvního stupně, zčásti potom jeho dovolací námitky směřují vůči skutkovým závěrům obou soudů. To platí především o tvrzení obviněného ve vztahu k útokům pod bodem 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně, že soudy neprovedly daktyloskopickou analýzu otisků z kufříku možného pachatele, nezjistily auta ve vlastnictví obviněného a nesprávně hodnotily povedené rekognice, a v důsledku toho dospěly i k nesprávným skutkovým zjištěním o pachatelství obviněného.
Rovněž tvrzením ve vztahu k útoku pod bodem 4), že měl v úmyslu vypůjčené peníze vrátit, dovolatel evidentně brojil proti skutkovým závěrům soudů, nikoli proti tomu, že by tato zjištění nenaplňovala zákonné znaky zavinění ve formě úmyslu. Soudy přitom učinily ve vztahu k naplnění zákonného znaku zavinění (tj. podvodného úmyslu) trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. zcela dostatečná skutková zjištění (závěr o formě zavinění je závěrem právním, který však vychází ze skutkových zjištění soudů, vyplývajících z provedeného dokazování – k tomu srov. nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 36/98), když např. ve vztahu k namítanému útoku vycházely ze svědecké výpovědi poškozeného, svědkyň J. F., V. K. a D. D. Jestliže podstatou obhajoby obviněného bylo v tomto směru tvrzení, že finanční prostředky byly určeny na nákup domu pro dceru a k jejich vrácení nedošlo toliko z objektivních důvodů (protože byl vzat do vazby), potom je třeba připomenout, že na základě provedených důkazů soudy zjistily opak. Jak vyplývá z výše již citované části rozsudku soudu prvního stupně, ve spojení s příslušnou částí jeho odůvodnění, bylo zjištěno, že obviněný vylákal na poškozeném finanční prostředky ve výši 10 000,- Kč na údajný nákup domu pro dceru (srov. „…vylákal na…pod záminkou půjčky na koupi domu…“), peníze však nevrátil, použil je pro jinou svou blíže nezjištěnou potřebu a tak se obohatil na úkor poškozeného. Obviněný především získal půjčku lživým tvrzením. Dcera, pro kterou údajně kupoval dům, žila již delší dobu ve Velké Británii a neměla v úmyslu stěhovat se do České republiky. Že se jednalo o lživé tvrzení potvrdila i svědkyně J. F., když vypověděla, že obviněný tuto skutečnost ani nijak nezastíral (srov. str. 5 rozsudku). Obviněný v rozhodné době (červenci 2006) disponoval potřebnými finančními prostředky, a to přinejmenším částkou 30 000,- Kč (které získal od dcery), neučinil však žádný krok, který by směřoval k vrácení vypůjčených prostředků. Soudy tedy pokládaly půjčku za pouhý prostředek k vylákání finančních prostředků. Pokud obviněný ve svém dovolání v této souvislosti odkázal též na rozhodnutí pod č. 56/94 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud neshledal jakoukoliv souvislost zmiňovaného rozhodnutí s posuzovaným případem, když citované rozhodnutí se vztahuje k trestnému činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Lze tak uzavřít, že se soudy v intencích ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro svá rozhodnutí, a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na jejich adresu.
S ohledem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. je nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolání (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). V tomto rozsahu bylo tak dovolání obviněného podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Naproti tomu však dovolatel naplnil zákonný požadavek ohledně uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami ve vztahu k útokům pod body 3) a 4) rozsudku soudu prvního stupně, jejichž podstatou je tvrzení, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť poškození mu poskytli finanční prostředky dobrovolně, a dále též tvrzením, že popis skutku ve skutkové větě pod bodem 4) rozsudku neobsahuje konkrétní zjištění, která by nasvědčovala tomu, že obviněný uvedl poškozeného v omyl, a proto byl vztah obviněného a poškozeného jen vztahem občanskoprávním. V tomto směru dovolací soud shledal, že se sice jedná o posouzení otázky správnosti hmotně právního posouzení skutku, avšak dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou (tj. nejméně 25 000,- Kč - §89 odst. 11 tr. zák.).
Obhajoba obviněného, že se nedopustil podvodného jednání, protože mu poškození poskytli finanční prostředky dobrovolně, nemůže obstát. Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé (srov. č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Skutečnost, že poškození vydali obviněnému finanční prostředky dobrovolně tak není pro naplnění posuzované skutkové podstaty rozhodující. Naopak lze říci, že u trestného činu podvodu se „dobrovolnost“ jednání poškozených (byť vyvolaná omylem nebo zamlčením podstatných skutečností) předpokládá, to také trestný čin podvodu odlišuje od jiných trestných činů majetkové povahy, např. od trestného činu krádeže podle §247 tr. zák.
K námitce obviněného, že se v případě útoku pod bodem 4) jednalo toliko o občanskoprávní vztah, je v první řadě třeba uvést, že v právním státě je nepochybně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady pro vznik trestní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto zcela nezpochybnitelně zjištěny. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů, a proto, pokud jde o naplnění objektivních a subjektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku („ultima ratio“), nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci (k tomu srov. také nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01). Ze zmiňovaného principu vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být uplatňována především prostředky práva občanského a obchodního a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Právě o takový případ se však v posuzované věci jedná, neboť obviněný všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. naplnil.
Z právní věty rozsudku je zřejmé, že Okresní soud v Litoměřicích považoval za naplněné ty znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a na cizím majetku způsobil škodu nikoli malou.
Uvedení v omyl je přitom jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Děje se tak lstivým jednáním, není však třeba žádné zvláštní rafinovanosti, mnohdy stačí pouhá nepravdivá informace (k tomu srov. např. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 1472 s.).
Z provedeného dokazování, opírajícího se v tomto ohledu o svědeckou výpověď poškozeného M. K. a svědkyň J. F., V. K. a D. D., vyplynulo, že obviněný P. F. pod smyšlenou záminkou (koupě nemovitosti), se záměrem neoprávněně se na poškozeném obohatit, na něm vylákal 10 000,- Kč, s tím, že mu je do dvou dnů vrátí, a přesto, že měl v rozhodném období dostatek finančních prostředků (v červenci 2006 měl k dispozici přinejmenším 30 000,- Kč, které dostal od své dcery) vypůjčenou částku ve stanovené lhůtě nevrátil a takto získané peníze poté použil blíže nezjištěným způsobem pro svou vlastní potřebu, a tak poškozeného uvedl v omyl (k tomu blíže str. 7 rozsudku).
Tato zjištění soud prvního stupně výslovně vyjádřil ve výrokové části rozsudku v tzv. skutkové větě slovy „…vylákal na důchodci M. K. částku 10 000,- Kč pod záminkou půjčky na koupi domu, ...přičemž poškozeného náhodně oslovil v obci s tím, že s ním kdysi pracoval v cementárně…peníze poškozenému nevrátil a způsobil tak škodu 10 000,-Kč“.
Namítl-li tedy obviněný, že popis skutku ve skutkové větě rozsudku neobsahuje konkrétní zjištění, že poškozeného uvedl v omyl, je zřejmé, že ani v tomto směru nemohou jeho dovolací námitky obstát. Soud především učinil ve vztahu k zákonným znakům skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, tj. majetkové dispozici poškozeného ve prospěch obviněného, učiněné v důsledku jeho omylu, zcela konkrétní skutková zjištění, která následně popsal ve skutkové větě výroku o vině. Postupoval přitom zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., když uvedl potřebné konkrétní skutkové okolnosti, v nichž po objektivní a subjektivní stránce spatřuje naplnění trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a zároveň skutek popsal způsobem, který jej umožňuje spolehlivě odlišit od jiného. Tvrzení obviněného, že soudy zjištěný skutkový stav nevykazuje všechny zákonné znaky mu přisouzeného trestného činu podvodu je tak zjevně neopodstatněné. Mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci přitom není dán žádný rozpor. Soudy na základě dostatečně provedeného důkazního řízení ustálily skutkový stav, jenž poté odpovídajícím způsobem právně kvalifikovaly.
Pokud jde o materiální podmínku trestného činu, tj. zda v uvedeném případě čin obviněného dosahoval stupně společenské nebezpečnosti pro společnost, je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Naopak pokud v konkrétním případě nebezpečnost činu pro společnost, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosahuje stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tj. neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.); to však není případ posuzované věci obviněného. Obviněný se opakovaně dopustil závažné majetkové trestné činnosti, kterou způsobil nikoli malou škodu na cizím majetku (celkem 235 500,- Kč). Nelze přehlédnout ani to, že se trestné činnosti ve všech případech dopustil na starých lidech (ve věku přibližně osmdesát let), u nichž byla výrazně snížena schopnost rozpoznat reálnost jeho slibů. Již tyto okolnosti dostatečně odůvodňují naplnění podmínky trestnosti činu obviněného ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák.
Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného P. F. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík