ECLI:CZ:NS:2007:20.CDO.1788.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1788/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné České republiky – F. ú. p. P., proti povinné B., a. s., zastoupené advokátem, pro 15.007.904,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 Nc 9043/2005, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2006, č.j. 30 Co 106/2006-23, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 17. 10. 2005, č.j. 14 Nc 9043/2005-5, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 nařídil podle výkazu nedoplatků sestaveného F. ú. p. P. ke dni 27. 7. 2005, č.j. 183791/05/008512/8562, k vymožení pohledávky 15.007.904,- Kč na majetek povinné exekuci, jejímž provedením pověřil M. R., soudního exekutora. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), měl odvolací soud za splněny. Zdůraznil, že výkaz nedoplatků – obsahující náležitosti stanovené v §73 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“) – je sám o sobě způsobilým exekučním titulem, aniž by bylo třeba předkládat jednotlivá rozhodnutí, z nichž vychází, a že skutečností, k níž je třeba při nařízení exekuce přihlížet, není to, že povinná podala žaloby proti rozhodnutím správního orgánu (ostatně postrádající odkladný účinek, viz §73 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů). Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce nedostatku aktivní věcné legitimace České republiky „zastoupené“ příslušným správcem daně, který je současně organizační složkou státu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jímž oponuje závěru o věcné legitimaci oprávněné v exekučním řízení, ve kterém jde o vydobytí daňových nedoplatků, a zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu (správce daně neuznal nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, jelikož „dodávané zboží nemělo být zbožím dodavatele a subjektu fakturujícího, nýbrž subjektu dalšího“). V této souvislosti má dovolatelka zato, že jednotlivá rozhodnutí, z nichž výkaz nedoplatků vychází, měla být připojena; vyplývá z nich, že „nárok na odpočet DPH … měl být přiznán,“ protože zboží patřilo zprostředkovateli (fyzické osobě), který byl v rozhodné době rovněž „subjektem DPH.“ Dovolatelka opět připomíná, že proti jednotlivým položkám daňových nedoplatků podala žaloby.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Dovolatelka argument ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu, nepředložila a samotným hodnocením obsahu dovolání k němu dospět nelze. Otázky, které podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nabídla k přezkumu, tj. věcnou legitimaci oprávněné a způsobilost výkazu nedoplatků být exekučním titulem, znaky uvedené v §237 odst. 3 o.s.ř. nesplňují; odvolací soud se při jejich řešení neodchýlil od konstantní judikatury.
Věcnou (aktivní nebo pasivní) legitimací se – obecně – v občanském soudním řízení rozumí oprávnění účastníků vyplývající z hmotného práva; má ji ten z účastníků, komu svědčí stav z hmotného práva (subjektivní právo nebo povinnost), o něž se v řízení jedná.
Jedním z předpokladů pro nařízení exekuce je, aby oprávněný, který podává návrh na nařízení exekuce, a účastník, který je v návrhu označen jako povinný, byli věcně (materiálně) legitimovaní. Na rozdíl od legitimace procesní (§36 zákona č. 120/2001 Sb.), jsou věcně legitimovány osoby, jimž exekuční titul přiznává právo, resp. ukládá povinnost k plnění, popřípadě jejich právní nástupci. V exekučním řízení je tedy zdrojem (pramenem) věcné legitimace účastníků, tj. procesně oprávněného a procesně povinného, samotné rozhodnutí nebo jiný titul, jehož výkon se navrhuje. Jsou-li osoba, jíž bylo exekučním titulem přiznáno právo, a osoba titulem zavázaná, identické s účastníky exekučního řízení, nevznikají při posouzení jejich věcné legitimace pochybnosti; ta totiž vyplývá bezprostředně z podkladového rozhodnutí nebo jiného titulu. O takový případ jde v souzené věci, v níž je exekučním titulem výkaz nedoplatků ve věcech daní a poplatků, vydaný příslušným finančním úřadem jako správcem daně (§40 odst. 1 písm. e/ zákona č. 120/2001 Sb.).
Závěr odvolacího soudu, podle něhož je oprávněná (Česká republika) aktivně věcně legitimována v exekučním řízení, ve kterém jde o vymožení daňových nedoplatků podle výkazu nedoplatků sestaveného příslušným správcem daně (finančním úřadem), je ve shodě s ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 763/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005). Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, tvoří výnos daní včetně příslušenství vymezeného v §58 zákona č. 337/1992 Sb. příjem státního rozpočtu; nositelkou nároku z předmětných daňových nedoplatků z hlediska hmotného práva je – coby majitelka pohledávky – Česká republika. Na tom nic nemění skutečnost, že finanční úřad vykonává správu daní a je tudíž sám věcně legitimován vymáhat pro Českou republiku daňové nedoplatky (v těchto věcech disponuje způsobilostí být účastníkem řízení i procesní způsobilostí, srov. §19 o.s.ř., §1 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb.). Věcná legitimace finančního úřadu nevyplývá z toho, že by byl majitelem daňové pohledávky, ale ze skutečnosti, že je zákonem pověřen, aby jako územní finanční orgán České republiky vykonával správu daní (srov. §1 písm. a/, §2, §6 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech ve znění pozdějších předpisů). Uvedená legitimace finančních úřadů se tudíž nemůže dotýkat postavení České republiky jako nositelky hmotněprávních oprávnění vůči jejímu majetku (její věcné legitimace).
Jiná je otázka, zda za stát (Českou republiku), který má způsobilost být účastníkem řízení, vystupoval k tomu povolaný orgán, tj. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nebo organizační složka státu příslušná podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (§21a o.s.ř.). Posouzení toho, která organizační složka státu má s ohledem na povahu řízení vystupovat za Českou republiku před soudem (zde za stát vystupoval F. ú. p. P.), se věcné legitimace nedotýká; případný chybný závěr se projeví jako vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Zmíněný dovolací důvod – i kdyby byl dovolatelkou uplatněn – však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ (§238a odst. 2) o.s.ř. není s to založit (dovolací soud může k takové vadě z úřední povinnosti přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné /a tento předpoklad splněn není/).
Povahou výkazu nedoplatků coby exekučního titulu ve smyslu §40 odst. 1 písm. e/ zákona č. 120/2001 Sb. se Nejvyšší soud zabýval již v usnesení ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1204/2006, a v usnesení ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1990/2006 (posledně uvedené rozhodnutí se týká týchž subjektů, kteří jsou účastníky v dané věci). Dovodil (mimo jiné), že na újmu vykonatelnosti výkazu nedoplatků není skutečnost, že k návrhu na nařízení exekuce nebyla připojena jednotlivá rozhodnutí, z nichž je výkaz sestaven.
Námitky týkající se věcné správnosti exekučního titulu, stejně jako poukaz na podané správní žaloby, jsou z hlediska nařízení exekuce právně bezvýznamné.
Není-li dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. b/ o.s.ř.).
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle části první, hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2007
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu