ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.1209.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 1209/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny ve věci žalobců a) L. B., zastoupené J. B., b) V. Š., zastoupené advokátkou, c) J. Z., zastoupeného advokátkou, d) N. Z., e) V. Z., zastoupeného advokátkou, f) B. Z., zastoupené advokátkou, g) J. Z., zastoupeného advokátkou, a h) I. Z., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) I. J., a 2) R. J., oběma zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti závětí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 14/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2005, č.j. 18 Co 165/2004-190, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2004, č.j. 35 C 14/97-169, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Právní předchůdce žalobců Ing. J. Z., se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 17.1.1997 domáhal určení, že „závěti ze dne 27.4.1995 a 14.10.1995 zůstavitelky V. D., podle kterých dědici majetku zůstavitelky jsou žalovaní, jsou neplatné“. Uvedl, že „zůstavitelka V. D., roz. V.,“; že „je synovcem zůstavitelky a jejím závětním dědicem“; že „v dědickém řízení u Městského soudu v Brně předložil písemnou vlastnoruční závěť zůstavitelky, podepsanou dne 20.2.1991 v Brně“; že „touto závětí byl označen za dědice veškerého majetku zůstavitelky“; že „žalovaní v tomto dědickém řízení předložili závěti zůstavitelky, které měla zůstavitelka sepsat později, datované 27.4.1995 a 14.10.1995“; že „závěť ze dne 27.4.1995 je sepsána formou notářského zápisu v místě posledního pobytu zůstavitelky, tj. v domově důchodců v B., notářkou“; že „závěť ze dne 14.10.1995 je napsána vlastní rukou zůstavitelky a jí datována“; že „stav a obsah této druhé závěti byl později, 7.11.1996, tj. po smrti zůstavitelky, zjištěn protokolem sepsaným v úřadovně notáře JUDr. J. F., který nyní projednává jako soudní komisař dědictví po zůstavitelce“; že „považuje obě uvedené závěti za neplatné“; že námitku neplatnosti uplatnil v dědickém řízení a že „v tomto řízení popírá platnost obou závětí“; že zůstavitelka byla „vlastní sestrou matky žalobce L. Z., roz. V. a B. V.“; že „obě sestry spolu vyrůstaly v penzionátě a jejich vzájemný vztah byl vždy velmi úzký a dobrý“; že „matka měla dvě děti, jeho a sestru V.“; že „manželství zůstavitelky bylo bezdětné“; že „rodinné svátky (Vánoce, Velikonoce) trávily obě rodiny vždy společně, buď v rodině Z. nebo D. v B.“; že „v roce 1942 byli jeho rodiče zatčeni gestapem a uvězněni“; že „se sestrou byli vykázáni z domu, kde žili“; že „zůstavitelka se jich ujala a zařídila, aby mohl dostudovat gymnázium, zatímco sestra byla zůstavitelkou zabezpečena u svých rodičů a po maturitě žila u nich společně“; že „zůstavitelka tak vytvořila pro něj a jeho sestru domov a starala se o ně jako o vlastní děti, čímž prakticky vznikl rodinný vztah, který přetrval až do smrti zůstavitelky“; že „majetek jeho rodiny byl nejprve zkonfiskován Němci a později znárodněn“; že „letní byt zůstavitelky se stal druhým jeho domovem“; že „byl nucen pracovat celý život v uranových dolech v P.“; že „sestra emigrovala s manželem v roce 1948 do USA“; že „má z prvního manželství pět dětí a z druhého tři“; že „se svou tetou, zůstavitelkou V. D., celý život udržoval styk“; že „jeho děti zůstavitelku pravidelně navštěvovaly“; že „po určitou dobu udržovala se zůstavitelkou styk i M. B., dcera bratra zůstavitelky“; že „ta však v době přesně nezjištěné v r. 1990 nechala zůstavitelku umístit v psychiatrické léčebně, neboť již v té době prý zůstavitelka nebyla soběstačná“; že zůstavitelka se „od té doby s M. B. přestala stýkat“; že „později došlo k přemístění zůstavitelky do domova důchodců, kde ji v roce 1991 i se svou sestrou navštěvovali, pokud to jeho zdravotní stav dovoloval“; že „zůstavitelka mu i jeho sestře vypověděla o svém trápení, které zažila v psychiatrické léčebně“ a že „z toho, že to musela podstoupit, obvinila M. B.“; že současně mu zůstavitelka „odevzdala závěť ze dne 20.2.1991, napsanou výslovně v jeho prospěch s tím, že podle ústního sdělení zůstavitelky nesmí M. B. dostat nic z majetku zůstavitelky, neboť se k ní ve stáří nezachovala dobře, a také proto, že už v minulosti dostala M. B. od zůstavitelky řadu šperků, obrazů a starožitného majetku“; dále uvedl, že „žalovaného 2) uviděl poprvé v životě až na pohřbu zůstavitelky“; že „zůstavitelka se o žalovaných nezmiňovala, ale po předání závěti ze dne 20.2.1991 mu napsala v dopisech ze dne 24.11.1992, 25.11.1992 a 27.12.1992, aby v jeho prospěch napsanou závěť udržel v tajnosti, aby ji chamtivci neztrpčili poslední chvilky života“; že „se zůstavitelka zmínila i o neplatnosti závěti z 25.4.1981 a 25.4.1985 ve prospěch M. B., neboť učinila ve prospěch žalobce závěť novou“; že „zůstavitelka upozornila v dopisech na to, že sama originál závěti ve prospěch žalobce pro jistotu předala osobně JUDr. S. N., která se o ni v místě původního bydliště starala a byla její dobrou přítelkyní i v době pobytu v domově důchodců“; že „JUDr. S. N. uložila opis závěti ze dne 20.2.1991 u správy domova důchodců“; že „proto také o smrti zůstavitelky uvědomil domov důchodců pouze jeho a nikoho jiného, neboť ani domov důchodců nebyl informován o dalších závětích ve prospěch žalovaných“; že „závěť ze dne 27.4.1995 byla sepsána formou notářského zápisu notářkou JUDr. A. S. v domově důchodců bez přítomnosti svědků“; že „o sepsání závěti se zůstavitelkou nebyl v den sepsání ani jindy informován nikdo z vedení či správy domova důchodců, což je značně neobvyklý způsob“; že „notářka si nevyžádala od ošetřující lékařky vyjádření o zdravotním stavu zůstavitelky a postupovala pouze na základě vlastního úsudku, který však nebyl v souladu s přístupnou zdravotní dokumentací“; že „k sepsání notářského zápisu došlo utajeným způsobem před správou domova důchodců“, a proto „notářka nemohla podle §65 odst. 1 notářského řádu přizvat ani svědky, kteří by za zůstavitelku, která necelý rok před smrtí nebyla již schopna napsat jakýkoliv dopis nebo přečíst písemnosti a nechápala již dopad svých úkonů, úkon dosvědčili“; že „správě domova důchodců nebylo ničeho známo ani později o sepsání nové závěti ze dne 14.10.1995“; že „zůstavitelka nebyla již sama schopná o sobě podat prohlášení o své způsobilosti a ani notářka nepoučila zůstavitelku o případných pochybnostech o její způsobilosti číst, psát a schválit svou závěť“, přestože „i laický pohled na zdravotní stav zůstavitelky tyto pochybnosti vyvolával“; že „v posledních měsících života zůstavitelka nejen, že nemohla číst, ale ani neslyšela a jen odezírala z úst a pro ztuhlost svalů nemohla psát, což je dostatek skutečností pro nemožnost pořízení obou závětí z roku 1995“; že „v notářském zápisu je výslovně uvedeno, že zůstavitelčina osobní totožnost byla zjištěna podle zákona“; že „podle ustálené judikatury se tato formulace nepřipouští, neboť §63 písm. e) a §64 notářského řádu žádá, aby notářský zápis výslovně obsahoval údaj, jak byla ověřena totožnost účastníků“; že „toto notářka prakticky nemohla provést, neboť doklady totožnosti byly uloženy u správy domova důchodců“; že proto je „splnění této náležitosti nedostačující, a tím zpochybňující platnost notářského zápisu“; že „podpis zůstavitelky v notářském zápisu způsobuje pochybnosti“, neboť „zůstavitelka již nebyla schopna pro ztuhlost svalů psát“; že rovněž „písmo zůstavitelky v notářském zápisu vzbuzuje pochybnosti, a proto ani závěť ze dne 27.4.1995 nelze považovat za platnou“; že „závěť ze dne 14.10.1995 je rovněž neplatná, neboť je zcela nepochopitelné, jak by později zůstavitelka mohla sepsat sama závěť s uvedením dat, bydlišť a jmen“; že „v závěti ze dne 14.10.1995 není vůbec obsažen rozsah majetku zůstavitelky, ani zda odkazuje veškerý majetek, či jen jeho část“; že „z těchto důvodů nemůže jít o platnou závěť, neboť neobsahuje náležitosti podle §477 odst. 1 občanského zákoníku“; že „správě domova důchodců rovněž nebyl znám vzájemný vztah žalovaných a zůstavitelky, ani adresa bydliště žalovaných“; že „pracovníci správy domova důchodců však shodně hovoří o nevhodném, nepříjemném a arogantním chování a vystupování žalovaných vůči pracovnicím domova důchodců“; že „o nikoli přátelském vztahu a obavách vůči žalovaným i o okolnostech závěti je informována i přítelkyně zůstavitelky JUDr. S. N.“; že „o strachu zůstavitelky z žalovaných v souvislosti se závětí v jeho prospěch svědčí i předložené dopisy zůstavitelky z listopadu a prosince 1992“; že mu „není známo, jak se žalovaní se zůstavitelkou poznali“; že „v příbuzenském vztahu k ní nebyli“; že „zůstavitelka vždy dbala na to, aby majetek zůstal v rodině“, a proto by „nikdy v závěti neopomenula členy své rodiny“; že „mu bylo usnesením Městského soudu v Brně ze dne 22.11.1996, čj. 60 D 644/96-37, uloženo, aby do třiceti dnů od nabytí právní moci tohoto usnesení, podal k Městskému soudu v Brně žalobu na určení neplatnosti uvedených závětí“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 17.2.2000, č.j. 35 C 14/97-74, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit právnímu předchůdci žalobců na nákladech řízení částku 4.475,- Kč k rukám advokáta a že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně na nákladech řízení částku 4.000,- Kč. Vycházel ze závěru, že „V. D. zemřela v Domově důchodců B., K.“; že „zůstavitelka pořídila ve prospěch M. B. dvě vlastnoručně psané závěti, ze dne 25.11.1974 a 25.4.1986, ve prospěch žalobce závěť ze dne 20.2.1991 a ve prospěch žalovaných závěť ze dne 27.4.1995 psanou formou notářského zápisu a vlastnoručně psanou závěť ze dne 14.10.1995“; že „notářský zápis vyhotovila dne 27.4.1995 notářka a dostavila se za zůstavitelkou přímo do Domova důchodců B., K.“; že „v závěti ze dne 14.10.1995 ustanovila dědici svého majetku I. a R. J.“; že „tuto závěť zůstavitelka vlastnoručně podepsala“; že „zůstavitelka i když s obtížemi, byla schopna v roce 1995 napsat určitý text, a také slyšela, i když špatně“; že „žalobce v tomto řízení nemusel dle ust. §80 písm. c) o.s.ř. prokazovat naléhavý právní zájem na určovací žalobě“, neboť „naléhavý právní zájem vyplývá přímo ze zákonného ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř.“; že „notářský zápis NZ ze dne 27.4.1995 splňuje náležitosti §63 zák. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti“; že „nebylo dle ust. §65 odst. 1 notářského řádu potřeba přítomnosti svědků“; že „bylo třeba zodpovědět otázku, zda právní úkon – pořízení závěti, učinila osoba, která dokázala posoudit následky svého jednání a nebo se jednalo o právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou (§38 odst. 2 obč. zák.)“; že „k posouzení otázky bylo třeba odborných znalostí, a proto soud vycházel z písemně podaného znaleckého posudku a ústně podaného znaleckého posudku MUDr. M. H.“; že „znalkyně stanovila počátek psychické poruchy na rok 1990, kdy byly u V. D. popsány amentní stavy s paranodiditou a halucinatorními percepcemi – sluchovými a zrakovými halucinacemi“; že „její stav kolísal a nelze přesně určit, zda a kdy a jak dlouho se v lucidních intervalech nacházela“; že „její osobnost již byla podstatnou měrou ovlivněna probíhajícím organickým procesem“; že „šlo o stav trvalý a progredientně se zhoršující“; že „velmi pravděpodobně nebyla V. D. schopna ke dni 27.4.1995 a ke 14.10.1995 posoudit následky svého jednání a nebyla způsobilá adekvátně rozhodnout o svém majetku“; že „vzhledem k tomu, že byla ve stadiu pokročilé demence, byla již změněna natolik, že nemohla rozpoznat následek svého chování a posoudit ho v kontextu“; že „její logika byla již mimo realitu“; že „obě závěti z roku 1995 jsou neplatné“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27.2.2001, č.j. 18 Co 93/2000-94, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že „s ohledem na ustanovení §53 odst. 1 písm. a) not. ř. je na místě předpokládat, že notářka JUDr. A. S. při sepisu notářského zápisu dne 27.4.1995 o závěti zůstavitelky, přiměřeně svým možnostem, zkoumala, zda zůstavitelka nejedná v duševní poruše, jež by ji činila neschopnou k pořízení závěti“; že „dospěla-li notářka k závěru, že zůstavitelka je v daném okamžiku způsobilá pořídit závěť, neznamená to sice, že tomu tak nezbytně muselo být, jedná se však o významnou skutečnost, kterou nelze při rozhodování v posuzovaném případu pominout“; že „s ohledem na to, jaký význam obecně má rozhodnutí o neplatnosti závěti zůstavitele, jeví se jako správné vyhovět požadavku odvolatelů a k odstranění pochybností o skutečnosti rozhodné pro posouzení dané věci, tj. existence či neexistence duševní poruchy u zůstavitelky při pořizování sporných závětí, provést důkaz revizním znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie“. Současně uložil soudu prvního stupně „zabývat se námitkou právního předchůdce žalobců, že při sepisu závěti zůstavitelky dne 27.4.1995 notářka JUDr. A. S. nezjistila řádně totožnost pořizovatelky závěti“.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 7.8.2003, č.j. 35 C 14/97-140, rozhodl, že „soud bude nadále pokračovat v řízení s L. B., jako s žalobkyní a), s V. Š., jako s žalobkyní b), s J. Z., jako s žalobcem c), s N. Z., jako s žalobkyní d), s V. Z., jako s žalobcem e), s B. Z., jako s žalobkyní f), s J. Z., jako s žalobcem g) a s I. Z., jako s žalobcem h), poslední tři jmenovaní zastoupení zast. advokátkou, namísto žalobce Ing. J. Z.“
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7.4.2004, č.j. 35 C 14/97-169, žalobě opět vyhověl a rozhodl, že „žalobcům a) – h) se vůči žalovaným náhrada nákladů řízení nepřiznává“. Dospěl k závěru, že „byla prokázána existence duševní poruchy u zůstavitelky při pořizování sporných závětí“ a že „v důsledku toho jsou obě závěti neplatné“; že „neplatnost závěti je nutno posuzovat vždy vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a vždy vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout“; že „pravdivost údajů uvedených v notářském zápisu, že závěť učinila V. D. při jasném vědomí, byla vyvrácena provedeným revizním znaleckým posudkem z oboru psychiatrie, vypracovaným znalkyní MUDr. D. V.“; že „vzhledem k závěrům revizního znaleckého posudku je i poslední závěť sepsaná vlastnoručně dne 14.10.1995 neplatná“; že „znalkyně byla ustanovena na základě usnesení, které bylo doručeno účastníkům řízení“; že „účastníci byli současně poučeni, že proti osobě znalce mohou podat námitky do 8 dnů od doručení usnesení, jinak se má za to, že s ustanoveným znalcem souhlasí“; že „žalovaní žádné námitky proti osobě znalce nepodali“; že „D. V. jako odborná lékařka o zůstavitelku pečovala v domově důchodců“ a že „soudu se jevilo vhodné, aby právě ona vypracovala revizní znalecký posudek“; že „soud nemá důvod v tomto případě pochybovat o výpovědi notářky, slyšené ve věci jako svědkyně, že totožnost zůstavitelky byla zjištěna zákonným způsobem a je její běžnou praxí neuvádět přímo do notářského zápisu číslo občanského průkazu pořizovatele závěti“; že „tento údaj je uveden v protokolu ze dne 27.4.1995 ve věci sepisu závěti“; že „totožnost zůstavitelky i číslo občanského průkazu notářka zjistila z jejího občanského průkazu, který měla k dispozici, když navštívila zůstavitelku v domově důchodců“; že „závěr revizního znaleckého posudku je natolik jednoznačný, že provádění dalších důkazů je nadbytečné“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27.5.2005, č.j. 18 Co 165/2004-190, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně „1. žalobcům b), c), e) náklady odvolacího řízení ve výši 9.032,- Kč k rukám advokátky; 2. žalobcům f), g), h) náklady odvolacího řízení ve výši 4.502,- Kč k rukám advokátky a 3. žalobkyni d) náklady odvolacího řízení ve výši 320,- Kč“. Dospěl k závěru, že „v projednávané věci má zásadní význam okolnost, že jde o řízení specifické, vyvolané v dědickém řízení odkazem do sporného řízení k rozhodnutí o sporných skutečnostech, na nichž závisí rozhodnutí o dědickém právu, o kterých nemohlo být rozhodnuto přímo v dědickém řízení“; že „výrokem rozhodnutí soudu v dědickém řízení (usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22.11.1996, č.j. 60 D 644/96-37) bylo původnímu žalobci uloženo právě podání žaloby na určení, že závěti zůstavitelky ze dne 27.4.1995 a 14.10.1995 jsou neplatné“; že právní předchůdce žalobců „vyhověl požadavku označeného rozhodnutí“; že „podal u procesního soudu dne 17.1.1997 žalobu, kterou se domáhal určení neplatnosti označených závětí“; že proto „nelze spravedlivě učinit závěr, že je petit nesprávný v tom smyslu, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem“; že nelze „odlišnost v názorech soudu jednajícího v dědickém řízení a soudu řešícího v projednávané věci spornou skutečnost pro účely dědického řízení klást k tíži žalobců“; že „žaloba v projednávané věci je žalobou podanou podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř.“ a že „naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyplývá přímo z tohoto ustanovení zákona“; že „má-li se znalec vyjádřit o zdravotním stavu zůstavitelky, musí být náležitě zjištěn skutkový stav věci, aby při podání posudku mohl přihlédnout ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo“; že „jde-li o posouzení toho, zda zůstavitelka pro duševní poruchu nedokázala posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout a zda tedy byla pro tuto duševní poruchu neschopna zřídit 27.4.1995 a 14.10.1995 závěť, je zvlášť nezbytné, aby před znaleckým dokazováním byly provedeny takové důkazy, které by objasnily chování a vystupování posuzované“; že „jen tak může mít znalec dostatečně široký a spolehlivý základ pro znalecké posouzení“; že „jak znalkyně MUDr. M. H., při vypracování posudku ze dne 30.10.1999, tak znalkyně MUDr. D. V., při zpracování revizního znaleckého posudku, měly k dispozici soudní spis v projednávané věci s výslechy původního žalobce a žalovaných a dále svědků, kteří přicházeli do styku se zůstavitelkou v době předcházející i v době časově související s pořízením předmětných závětí“; že „revizní znalkyně měla dokonce osobní znalost zdravotního stavu zůstavitelky po dobu asi pěti let před úmrtím zůstavitelky“ a „v průběhu posledního roku života zůstavitelky u ní vykonala pět psychiatrických vyšetření a téměř denně s ní komunikovala“; že „důkaz znaleckým posudkem (včetně slyšení znalce) je soud oprávněn hodnotit podle zásad vyjádřených v §132 o.s.ř.“; že „hodnocení soudu nepodléhají odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti“; že „soud hodnotí přesvědčivost posudku, co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého názoru a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy“; že „znaleckým posudkům nelze nic vytknout“ a „jsou i z formálních hledisek úplné“; že „laikovi nemusel být lékařsky zjištěný zdravotní stav zůstavitelky zřejmý“; že „skutečnost, že v době pobytu zůstavitelky v domově důchodců nikdo z odborného personálu neinicioval řízení o omezení, či zbavení zůstavitelky ve způsobilosti k právním úkonům, nemůže mít ve vztahu k objektivním zjištěním o jejím zdravotním stavu, učiněným na základě náležitě zjištěného skutkového stavu věci, žádný význam“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítají, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a to „jednak s ohledem na jednotu v rozhodovací praxi obecných soudů, a tím předvídatelnost jejich rozhodnutí, a jednak vzhledem k otázce provádění a způsobu hodnocení důkazů znaleckými posudky, zejména v souvislosti s ostatními důkazy“; že „žalobní petit je v této podobě neprojednatelný“; že „žalobcům příslušelo domáhat se určení dědického práva po zemřelé zůstavitelce, nikoliv určení neplatnosti právního úkonu“; že „znění usnesení Městského soudu v Brně v dědickém řízením, jímž byli žalobci odkázáni na řízení sporné, nelze vykládat tak, že by žalobcům ukládalo doslovné znění petitu“, neboť „pouze formuluje jejich povinnost vyvolat vlastním návrhem řízení, v jehož rámci by tato sporná otázka byla postavena najisto“; že „s ohledem na zásadu dispoziční by soud nemohl účastníka zavázat k užití konkrétního znění žalobního návrhu“, ale že „je na účastníku samém – ostatně od samého počátku tohoto řízení zastoupeném advokátem – aby zvolil vhodný nástroj k prosazování svého tvrzeného práva“; že „na druhou stranu je pak zákonnou povinností soudu v případě, že návrh je stižen takovouto vadou, účastníka řízení poučit a vyzvat k odstranění vady či doplnění návrhu“; že „není správným postup, kdy soud zhojí nedostatek tohoto druhu jeho přehlédnutím či bagatelizací při rozhodování o věci samé“; že „je na soudu, aby si učinil o skutkovém stavu vlastní názor na základě všech, byť i rozporně vyznívajících, důkazů“; že „soudy se při hodnocení důkazů zaměřily pouze na srovnání odborných závěrů znaleckých posudků se závěrem učiněným notářkou sepisující jednu z napadených závětí ohledně způsobilosti zůstavitelky takový úkon učinit“; že „při takovémto úzkém hledisku nemůže obstát úsudek laika – byť poučeného a se značnými praktickými zkušenostmi v obdobných záležitostech – tedy notářky, vedle úsudku odborníků – znalců v příslušném oboru“; že soudy „pominuly další rozpory v provedených důkazech“; že „nejde pouze o různost konečného hodnocení psychické způsobilosti zůstavitelky, ale zvláště o to, z jakých předpokladů a zjištění skutkových ten který hodnotitel vycházel“; že „znalkyně popisují…zůstavitelčinu osobnost v době sepisu obou sporných závětí jako pasivní, s níž je jen velmi obtížné komunikovat o základních skutečnostech, nereagující buď vůbec či jen omezeně a neadekvátně na vnější podněty“; že „žalovaní a shodně s nimi i notářka JUDr. S. naopak hovoří o zájmu zůstavitelky o okolní dění, její zálibě v četbě, zejména časopisů, vedení souvislých rozhovorů s tím, že bylo nutno respektovat její fyzická omezení spojená s věkem (např. částečně zachovalý sluch pouze na jedno ucho, což mohlo při neznalosti postižení vyvolávat dojem, že zůstavitelka nereaguje)“; že „tyto rozpory nakonec vrcholí sepisem vlastnoruční závěti zůstavitelkou 14.10.1995, protože tohoto úkonu v této době (podle toho, co o jejím zdravotním, fyzickém i duševním stavu uvádějí znalkyně) by zůstavitelka nemohla být fakticky schopna“; že znalecké posudky jsou „pouze jedním z důkazních prostředků, který musí být posuzován v souvislosti se všemi ostatními důkazy“; že „znalec hodnotí jen velmi úzký výřez skutečnosti, a to jen ze svého jednostranného pohledu, podmíněného mnohdy i hluboce zakořeněnými stereotypy (jmenovitě v přístupu k osobám pokročilého věku)“ a že „i při nejvyšší pečlivosti není prost odborných deformací“; že „v případě, že mezi těmito důkazy se projevují tak podstatné rozpory (jako zde zcela zásadní rozdíly v líčení hodnocené osoby, tedy v popisovaných projevech zůstavitelky), je nutné z toho vyplývající pochybnosti odstranit, ať už logickou úvahou respektující všechny dokazováním zjištěné skutečnosti a okolnosti (mezi jinými motivaci zůstavitelky ke změně závěti – úzký a dlouhodobý vztah mezi ní a rodinou žalovaných, pouta plynoucí z kmotrovství zůstavitelky k dceři žalovaných, jejich pozornost vůči zůstavitelce v době jejího pobytu v domově důchodců provázená častými návštěvami /2x týdně/ – oproti daleko méně intenzivnímu styku s ostatními příbuznými) nebo je-li tomu možno, doplněním dokazování dalšími prostředky“; že „navrhovali provedení dalšího důkazu, a to odborným posouzením písma zůstavitelky a jeho změn z její korespondence“; že „soud pochybil v hodnocení důkazů tím, že je nehodnotil ve vzájemné souvislosti“; že „soud nepřihlížel ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci“ a že „v tomto nedostatku spatřují jinou vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Navrhují, aby Nejvyšší soud ČR rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku důsledků usnesení, kterým byl účastník (dědic) v řízení o dědictví odkázán k podání žaloby, nesplňuje-li toto usnesení požadavky vymezené ustanovením §175k odst. 2 o. s. ř. Protože tuto otázku odvolací soud vyřešil jinak, než jak je posuzována v ustálené judikatuře soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15..7.2004, sp.zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp.zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 138, ročník 2005) a protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaných, kteří namítají nesprávnost řešení uvedené otázky, proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaných je opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení o dědictví po V. D., (dále též jen „zůstavitelka“), vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. 60 D 644/96, usnesením Městského soudu v Brně ze dne 22.11.1996, č.j. 60 D 644/96-37, bylo právnímu předchůdci žalobců Ing. J. Z., uloženo, aby ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení podal u Městského soudu v Brně proti žalovaným „žalobu, že závěti zůstavitelky ze dne 27.4.1995 a 14.10.1995 jsou neplatné“.
Dovolatel v dovolání namítá, že žalobní petit je „v této podobě neprojednatelný“; že „žalobcům příslušelo domáhat se určení dědického práva po zemřelé zůstavitelce, nikoliv určení neplatnosti právního úkonu“; že „znění usnesení Městského soudu v Brně v dědickém řízením, jímž byli žalobci odkázáni na řízení sporné, nelze vykládat tak, že by žalobcům ukládalo doslovné znění petitu“, neboť „pouze formuluje jejich povinnost vyvolat vlastním návrhem řízení, v jehož rámci by tato sporná otázka byla postavena najisto“; že „s ohledem na zásadu dispoziční by soud nemohl účastníka zavázat k užití konkrétního znění žalobního návrhu“, ale že „je na účastníku samém – ostatně od samého počátku tohoto řízení zastoupeném advokátem – aby zvolil vhodný nástroj k prosazování svého tvrzeného práva“; že „na druhou stranu je pak zákonnou povinností soudu v případě, že návrh je stižen takovouto vadou, účastníka řízení poučit a vyzvat k odstranění vady či doplnění návrhu“; že „není správným postup, kdy soud zhojí nedostatek tohoto druhu jeho přehlédnutím či bagatelizací při rozhodování o věci samé“.
Podle ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř., jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem.
Podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Z ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že soud po vyšetření podmínek dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění - pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví; na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu ustanovení §175b, věty první o.s.ř. tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno.
Vydání usnesení podle ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř. je na místě tehdy, jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř.. Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „stanou nespornými“. Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. musí obsahovat údaj o tom, jakou žalobu má odkázaný účastník podat. Vzhledem k tomu, že §175k odst. 2 o.s.ř. umožňuje odkázat dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení – v závislosti na konkrétní procesní situaci – žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány), představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech rozhodnutí. Na rozdíl od právní úpravy dříve obsažené v §18 zákona č. 95/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nyní platný §175k odst. 2 o.s.ř. neumožňuje, aby způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu dědického soudu, bylo jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky, byť by byla významná pro posouzení dědického práva.
Ve výroku usnesení podle §175k odst. 2 o.s.ř. musí soud také určit k podání žaloby lhůtu. Tato lhůta je procesní lhůtou soudcovskou, kterou soud může prodloužit (§55 o.s.ř.), nemůže jí však prominout (§58 o.s.ř. a contr.). Vzhledem k tomu, že s marným uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby, je spojen následek, že soud (soudní komisař) pokračuje v řízení „bez zřetele na tohoto dědice“ (§175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.), musí být o prodloužení lhůty nejen požádáno, ale i rozhodnuto ještě před uplynutím původně stanovené lhůty.
Jestliže odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá, má to za následek, že soud (soudní komisař) – jak uvádí §175k odst. 2 věta třetí o.s.ř. – „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“. Uvedené v konkrétní situaci znamená, že dědic, který byl odkázán na žalobu na určení, že je dědicem po zůstaviteli, přestává být účastníkem dědického řízení a soud (soudní komisař) pokračuje v dědickém řízení bez zřetele na tuto osobu. Byl-li dědic odkázán na žalobu na určení, že jiný účastník není dědicem po zůstaviteli, znamená to, že v dědickém řízení bude pokračováno i s osobou, jejíž dědické právo odkázaný účastník popíral.
Stejné právní následky, které jsou spojeny s tím, že odkázaný účastník nepodal žalobu, nastávají tehdy, jestliže žalobu sice podal, ale byla odmítnuta (§43 odst. 2) nebo o ní bylo řízení zastaveno (např. podle §104 pro nedostatek podmínek řízení).
Žalobu, která je podána po uplynutí stanovené lhůty, musí soud zamítnout, neboť – jak výše uvedeno – po marném uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby soud (soudní komisař) pokračuje v řízení o dědictví „bez zřetele na tohoto dědice“ (§175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.).
Výše popsané důsledky toho, že odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá (soud „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“) nastanou ovšem pouze v případě, že usnesení, kterým byl účastník (dědic) odkázán k podání žaloby, splňuje požadavky vymezené ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.7.2004, sp.zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2005).
V posuzovaném případě výrok usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22.11.1996, č.j. 60 D 644/96-37, vydaného v řízení o dědictví po zůstavitelce, nevyhovuje požadavkům vymezeným ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř., neboť neodkazuje žalobce k podání žaloby na určení dědického práva po zůstaviteli. Důsledky vyplývající z ustanovení §175k odst. 2 věty třetí o.s.ř. (soud „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“) proto – z důvodů výše uvedených – v dané věci nemohou nastat.
Žaloba podaná ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. není určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř., ale je žalobou na určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu. Taková žaloba proto nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a žalobce není povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti o takovém právním zájmu. Tyto závěry ovšem platí opět pouze v případě, že žaloba splňuje požadavky vymezené ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř.; v opačném případě je na místě na žalobu klást požadavky vymezené ustanovením §80 písm. c) o.s.ř., včetně povinnosti žalobce tvrdit a prokazovat skutečnosti svědčící o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení (srov. Zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp.zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982).
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo práce je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Protože jde o procesní povinnost, je soud povinen žalobce o tom poučit (srov. §5, §118a odst. 1, 3 o.s.ř.). Zamítne-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž žalobce o uvedené procesní povinnosti, poučí, zatíží tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2001, sp.zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 51, ročník 2002).
V případě, kdy usnesení, kterým byl účastník (dědic) v řízení o dědictví odkázán k podání žaloby, nesplňuje požadavky vymezené ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř., a žalobce podá žalobu v souladu s takovým usnesením, je na soudu, který o žalobě rozhoduje, aby žalobce poučil rovněž o náležitostech řádné žaloby ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. (§5 o.s.ř.). Toto poučení bude zpravidla tvořit logický celek s poučením již výše popsaným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp.zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 138, ročník 2005).
V posuzovaném případě vycházel odvolací soud ze závěru, že „žaloba v projednávané věci je žalobou podanou podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř.“ a že „naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyplývá přímo z tohoto ustanovení zákona“. Tento závěr není správný, neboť žaloba v dané věci – jak výše vysvětleno - požadavky vymezené ustanovením §175k odst. 2 o.s.ř. nesplňuje.
Citovaný nesprávný závěr odvolacího soudu (a obdobný závěr soudu prvního stupně) je nepochybně také důvodem, proč se žalobci nedostalo ani od soudu prvního ani od soudu odvolacího poučení o náležitostech řádné žaloby ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. (§5 o.s.ř.).
Na místě je současně dodat, že skutečnosti prokazující naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení (§80 písm. c) o.s.ř.) v této věci nebyly ani provedenými důkazy prokázány ani nevyšly v řízení najevo.
Dalšími námitkami žalovaných, jež představují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., tedy že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, se dovolací soud - z důvodů výše uvedených - nemohl zabývat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou závazné; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu