ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2087.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2087/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. Z. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Č. l. a.s., zastoupenému advokátem, o 636.400,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 8 C 612/2000 a 6 C 38/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 3. února 2006, č.j. 15 Co 792/2005-386, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.015,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil 636.400,- Kč s 10% úrokem od 1.8.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval od 1.1.1999 na základě manažerské smlouvy ve funkci generálního ředitele. Protože pracovní poměr mezi účastníky byl rozvázán dohodou ke dni 29.2.2000, náleží mu v souvislosti se skončením pracovního poměru částka 150.000,- Kč, jako doplatek plnění podle manažerské smlouvy a bodu 2. dohody ze dne 27.1.2000, a dále „částka odpovídající pravidlům pro výpočet roční odměny“ ve výši 486.400,- Kč.
Okresní soud v Pelhřimově (po dvojím zrušení jeho předešlých rozsudků odvolacím soudem) rozsudkem ze dne 14.5.2003, č.j. 8 C 612/2000-241 žalobě opětovně vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 66.969,50 Kč k rukám advokátky a že žalobce je povinen zaplatit státu na účet Okresního soudu v Pelhřimově 1.338,60 Kč a žalovaný 2.598,60 Kč. Soud prvního stupně vycházel ze závazného právního názoru odvolacího soudu o tom, že uplatněné nároky nelze požadovat na základě „dohody účastníků o ukončení pracovního poměru a vyrovnání závazku“ ze dne 27.1.2000, nýbrž že „tyto nároky mají právní důvod v manažerské smlouvě“, a že proto „je pro důvodnost nároku žalobce rozhodné zkoumat, jaké důvody vedly k odvolání žalobce z funkce generálního ředitele (článek VI., bod 3. a 5. manažerské smlouvy) a zda v souvislosti s výkonem této funkce žalobce vznikla žalovanému škoda (bod 7. dohody z 27.1.2000)“. Zabývaje se naznačenou otázkou soud prvního stupně z výsledků doplněného dokazování dovodil, že „důvodem odvolání žalobce z funkce ředitele společnosti žalovaného bylo uzavření kooperační smlouvy se společností K.“, avšak že „žalobce mohl uzavřít kooperační smlouvu, aniž by tento právní úkon vyžadoval souhlas dalších orgánů společnosti“. Skutečnost, že po uzavření smlouvy mělo představenstvo na tuto smlouvu jiný názor, nemůže podle jeho mínění „vést bez dalšího k závěru, že žalobce porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem“, když ani „nebylo nikterak prokázáno“, že žalobce uzavřením kooperační smlouvy způsobil žalovanému škodu, a nelze sdílet ani názor žalovaného o tom, že uzavřenou smlouvou byl znevýhodněn, neboť „je zřejmé, že kooperační ujednání neobsahuje žádné omezení výroby nebo odbytu, nebylo rovněž žalovanému uloženo žádné omezení produkce“. Ze strany žalobce tedy „došlo ke splnění podmínek pro vyplacení roční odměny, tato odměna mu náleží a její výplata nemůže být v rozporu s dobrými mravy“; proto „soud žalovanému stanovil dle §111 zákoníku práce povinnost zaplatit žalobci částku 486.400,- Kč jako odměnu za roční hospodaření“. Podle názoru soudu prvního stupně žalobci rovněž náleží v souvislosti se skončením pracovního poměru podle článku VI. bodu 3 manažerské smlouvy ze dne 1.1.1999 šestinásobek základního platu, tj. částka 300.000,- Kč; protože žalovaný „pokud jde o částku 150.000,- Kč tuto povinnost splnil, stanovil soud žalovanému povinnost zaplatit zbývající doplatek, tedy částku 150.000,- Kč“.
K odvolání žalovaného (odvolání žalobce směřovalo jen do výroku o náhradě nákladů řízení) Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 11.9.2003, č.j. 15 Co 437/2003-273 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 636.400,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1.8.2000 do zaplacení zamítl, žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 257.622,- Kč „na účet JUDr. R. J.“ a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pelhřimově náklady řízení v částce 3.937,20 Kč“. Odvolací soud po zhodnocení obsahu předmětné kooperační smlouvy ze dne 30.12.1999 na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nebyl oprávněn tuto kooperační smlouvu se společností K. podepsat „sám ani jako prokurista ani jako generální ředitel, pouze jako předseda představenstva, ovšem spolu s dalším členem představenstva, což neučinil“. Orgánem, který měl pravomoc řídit společnost jako celek, rozhodovat o zásadních otázkách vedení společnosti, včetně obchodních strategií, nebo o záležitostech společnosti, vyjma vyhrazených valné hromadě, bylo – jak odvolací soud zdůraznil - představenstvo, „jehož rozhodnutími se dle manažerské smlouvy musel řídit i generální ředitel“. Protože „předmětná kooperační smlouva představovala volbu obchodní strategie společnosti a vedla k přenechání podstatné části výrobní kapacity společnosti jinému subjektu, včetně řídící úrovně“, je zřejmé, že „rozhodnutí o uzavření takového druhu smlouvy muselo jednoznačně patřit do pravomoci představenstva“. Podle názoru odvolacího soudu „žalobce tedy nemohl o právním úkonu, který v daném případě učinil, rozhodnout ani ho sám podepsat. Pokud se tak stalo, překročil rámec své pravomoci“, což - jak odvolací soud dále dovodil - „lze hodnotit jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, a to především s ohledem na charakter předmětné smlouvy, na způsob jejího dojednání a uzavření (bez vědomí statutárního orgánu společnosti), na obchodní důsledky pro žalovaného v případě, že by podmínky kooperační smlouvy splnil, i za nastalé situace, kdy žalovaný od kooperační smlouvy odstoupil“. Odvolací soud proto uzavřel, že „žalobci v takovém případě podle článku VI. bodu 5 manažerské smlouvy nenáleží ani manažerská ani roční odměna“.
K dovolání žalobce Nevyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 17.8.2004, č.j. 21 Cdo 737/2004-310 zamítl dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby o 150.000,- Kč s úroky z prodlení a „v dalších výrocích“ rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku, jímž bylo rozhodnuto o částce 150.000,- Kč s úroky z prodlení) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud s poukazem na kogentní povahu pracovněprávních předpisů dospěl k závěru, že ujednání obsažené ve (manažerské) smlouvě účastníků ze dne 1.1.1999, podle kterého se žalovaný zavázal poskytnout žalobci „náhradu ve výši 6 násobku základního platu“ v souvislosti s odvoláním z funkce, přiznává žalobci takové plnění z pracovněprávního vztahu (které není mzdovým nárokem), o němž pracovněprávní předpisy nestanoví, že by je zaměstnavatel mohl zaměstnancům poskytovat; proto je smlouva účastníků v tomto ujednání podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) a §242 odst. 3 zák. práce neplatná, a z toho důvodu nárok žalobce na uvedené plnění nemohla založit. Podle názoru dovolacího soudu ale poněkud odlišná situace nastává, jde-li o posouzení důvodnosti nároku na zaplacení poměrné části roční odměny. Ujednání účastníků ve (manažerské) smlouvě o tomto druhu plnění totiž představuje platnou smlouvu o mzdě, neboť postupovali v souladu s pracovněprávními předpisy (srov. §4 odst. 3 zákona o mzdě), které jim takové ujednání umožňují. Pro posouzení důvodnosti tohoto mzdového nároku je proto rozhodující, zda byly naplněny předpoklady (stanovené rámcově článkem III. body 1 až 6 manažerské smlouvy ze dne 1.1.1999 a na jeho základě potom podrobněji „Výměrem upravujícím podmínky pro poskytnutí roční odměny generálního ředitele akciové společnosti p. Ing. Z. Š. pro rok 1999“ ze dne 29.4.1999), za kterých má být toto plnění žalobci poskytnuto. V této souvislosti však dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že jeho skutkové zjištění o tom, že dohodnuté podmínky pro roční odměnu nebyly splněny, neodpovídá - jako výsledek vadného hodnocení důkazů - postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř. Kromě toho odvolací soud i soud prvního stupně ponechal bez povšimnutí skutečnost, že žalobce až do svého odvolání na zasedání představenstva žalované společnosti dne 27.1.2000 působil rovněž ve funkci předsedy představenstva jako statutární orgán žalovaného, a že proto bylo třeba zaměřit úvahy i tím směrem, zda práce generálního ředitele ve skutečnosti nezahrnovala výkon činnosti statutárního orgánu a zda tedy není ujednání o pracovněprávním vztahu účastníků neplatné a žalobci může příslušet plnění jedině ve výši odpovídající nároku na odměnu určenou předsedovi představenstva valnou hromadou.
Okresní soud v Pelhřimově nato rozsudkem ze dne 1.7.2005, č.j. 6 C 38/2004-345 žalobu o zaplacení 486.400,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1.8.2000 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 397.111,- Kč k rukám advokáta a „nahradit ČR na účet Okresního soudu v Pelhřimově náklady ve výši 3.937,20 Kč“. Soud prvního stupně zabývaje se již jen opodstatněností nároku žalobce na vyplacení roční odměny ve výši 486.400,- Kč dospěl po doplnění řízení k závěru, že činnost předsedy představenstva (člena představenstva) jakožto statutárního orgánu žalovaného, který zabezpečuje obchodní vedení společnosti, „se nikterak nelišila od činnosti generálního ředitele, který je oprávněn ke všem úkonům při provozu společnosti“. S poukazem na judikaturu dovolacího soudu, podle níž činnost statutárního orgánu nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, neboť „funkce statutárního orgánu není druhem práce dle §29 odst. 1 zák. práce“, dovodil, že „za situace, kdy žalobce vykonával funkci generálního ředitele se stejným oprávněním jako předseda představenstva, nemohl práci generálního ředitele vykonávat v pracovním poměru“. Z tohoto důvodu je podle názoru soudu prvního stupně ujednání o pracovněprávním vztahu účastníků neplatné a nárok žalobce na zaplacení poměrné části roční odměny za výkon funkce generálního ředitele vycházející z takového neplatného ujednání proto nemůže být opodstatněný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 3.2.2006, č.j. 15 Co 792/2005-386 rozsudek soudu prvního stupně „v odstavcích prvním ve výroku o zamítnutí žaloby žalobce a třetím ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a Českou republikou“ potvrdil, „v odstavci druhém ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky“ tento rozsudek změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 372.687,- Kč „na účet jeho právního zástupce“, a rozhodl, že tamtéž je žalobce povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 48.061,- Kč. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že při zjišťování, zda vymezení a rozsah činnosti žalobce ve funkci generálního ředitele žalovaného nepředstavovaly i činnost předsedy představenstva žalovaného, správně vycházel z obsahu manažerské smlouvy účastníků ze dne 1.1.1999, organizačního řádu žalovaného účinného od 1.8.1993 a stanov žalovaného platných od 1.7.1997, jestliže z tvrzení žalobce nevyplynulo, že by se při výkonu funkce řídil ještě nějakými dalšími pokyny. Zdůraznil přitom, že z uvedených listinných důkazů (zejména obsahu organizačního řádu žalovaného) vyplývá, že náplní funkce generálního ředitele žalovaného bylo - kromě výkonu „běžné operativní činnosti společnosti“ – též oprávnění ke všem právním úkonům, k nimž dochází při provozu společnosti, i když se k nim jinak vyžaduje zvláštní plná moc, a to včetně oprávnění zcizovat nemovitosti a zatěžovat je. Z toho je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že „oprávnění generálního ředitele tímto zahrnovala i rozhodovací činnost, která se týkala strategického vedení společnosti (byť při jejím provozu), nikoli výkonu pouhé exekutivy žalovaného“; takovéto vymezení postavení a pravomoci generálního ředitele – jak dále uvedl – „je srovnatelné (a v některých směrech i širší) s výkonem funkce člena a potažmo i předsedy představenstva žalovaného, kterému stanovy svěřují řízení společnosti mimo zasedání valné hromady, rozhodování o obchodních záležitostech, jež nejsou svěřeny valné hromadě, i jednání za společnost“, a že „se tudíž jednalo u generálního ředitele i o takovou náplň práce či udělení oprávnění, že koliduje s oprávněním statutárního orgánu, neboli se v popsaném druhu úkonů překrývají“. Odvolací soud proto dovodil, že za tohoto stavu „byl pracovní poměr účastníků sjednán neplatně, když jeho náplní se stal i výkon činnosti statutárního orgánu“, a že proto „žalobci nenáleží za výkon funkce generálního ředitele výplata mzdového nároku smluveného v manažerské smlouvě v podobě roční odměny“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Namítal, že závěr soudů o tom, že práce generálního ředitele zahrnovala výkon činnosti statutárního orgánu, a že tedy výkon funkce generálního ředitele žalovaného, za který se žalobce domáhá výplaty odměny, nebyl výkonem práce „není přesvědčivě (resp. vůbec) odůvodněn“. Odvolací soud mylně vychází jen z toho, jak rozsah oprávnění generálního ředitele stanoví organizační řád žalovaného a „je opřen pouze o skutečnost, že generální ředitel byl oprávněn ke všem úkonům za společnost“. Podle názoru dovolatele však „rozsah zmocnění, jimiž disponoval generální ředitel, nevymezuje náplň jeho práce“, neboť – jak zdůraznil - „vzhledem k velikosti společnosti a její organizační struktuře bylo třeba, aby ve společnosti žalovaného vedle statutárních orgánů, předepsaných obchodním zákoníkem, fungoval také výkonný orgán – generální ředitel, který se bude věnovat běžné exekutivě a uvádění rozhodnutí statutárních orgánů do praxe“. Kromě toho dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že se nevypořádal se skutečností, že pracovní poměr, o kterém přijal závěr, že byl sjednán neplatně, vznikl ještě před vydáním obchodního zákoníku v roce 1990 jmenováním (manažerská smlouva z 1.1.1999, z níž žalobce odvíjí nárok na odměnu za práci, „nikterak nezasahuje do trvání pracovního poměru žalobce založeného v roce 1990 a ukončeného v roce 2000, v zásadě pouze modifikuje způsob odměňování pracovníka“) a že pozdější judikatura, o niž se soudy opírají, nemůže podle názoru dovolatele „způsobit zánik platně existujícího pracovního poměru“. Ačkoli žalobce předložil důkazy o okamžiku a způsobu vzniku jeho pracovního poměru, odvolací soud o nich výslovně prohlásil, že na právní posouzení věci nemají vliv, a odmítl se vznikem tohoto konkrétního pracovního poměru zabývat. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo „jako nedůvodné“ zamítnuto. Podle jeho názoru soudy při hodnocení postavení žalobce v rámci žalovaného správně vycházely z obsahu dokumentů, které upravují jeho činnost a strukturu, a na základě jejich obsahu odpovídajícím způsobem dovodily, že „žalobce práci jako takovou vymezenou ust. §29 odst. 1 písm. a) zák. práce pro žalovaného nekonal“ a že proto je ujednání v manažerské smlouvě o odměně za činnost, která není prací, „z pohledu pracovněprávních vztahů neplatné“ a „nelze je soudní cestou vymáhat“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (z něhož dovozuje přípustnost i sám dovolatel) není dovolání v této věci přípustné, neboť soud prvního stupně rozhodl jinak, než ve svém dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem dovolacího soudu, nikoli soudu odvolacího (předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není kasační rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž rozhodnutí soudu odvolacího, jímž tento zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně - srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.6.1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 1998 pod č. 147). Za tohoto stavu tedy může být dovolání žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce sice v dovolání uvádí, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že dovolatel nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil (namítá-li, že „rozsah zmocnění, jimiž disponoval generální ředitel, nevymezuje náplň jeho práce“), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Dovolatel na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů (že práce generálního ředitele žalovaného nespočívala ve „výkonu pouhé exekutivy žalovaného“, nýbrž „zahrnovala i výkon činnosti statutárního orgánu“) v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že generální ředitel žalovaného je „výkonný orgán“, který se má „věnovat běžné exekutivě a uvádění rozhodnutí statutárních orgánů do praxe“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o opodstatněnosti jeho nároku na roční odměnu za výkon funkce generálního ředitele. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nelze spatřovat ani v námitce dovolatele, zpochybňující - s poukazem na okamžik a způsob vzniku pracovního poměru účastníků – nadbytečné vyjádření odvolacího soudu o tom, že „pracovní poměr účastníků byl sjednán neplatně“, vycházející z již zmíněného skutkového zjištění soudů obou stupňů, že práce generálního ředitele žalovaného „zahrnovala i výkon činnosti statutárního orgánu“. Uvedené skutkové zjištění, které bylo pro posouzení dané věci rozhodující, totiž samo o sobě odůvodňuje závěr o neopodstatněnosti nároku žalobce na roční odměnu za výkon funkce generálního ředitele žalovaného, neboť z něj nepochybně vyplývá, že se žalobce domáhá plnění, které je svojí povahou odměnou určenou statutárnímu orgánu - předsedovi představenstva valnou hromadou za výkon funkce, která není druhem práce ve smyslu ustanovení §29 odst. 1 písm. a) zák. práce.
Protože výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z vyjádření dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu napadá „v plném rozsahu“, vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce napadající rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“ - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Na uvedeném závěru nic nemění ani poučení obsažené v závěru písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl-li odvolací soud v poučení svého rozsudku, že „proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do 2 měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni“, ačkoli nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 o.s.ř., pak šlo o nesprávné poučení o možnosti podání mimořádného opravného prostředku (resp. jen o obecné upozornění na existenci dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku), které nemůže samo o sobě účastníku založit takové procesní právo, jež ve skutečnosti (podle zákona) nemá.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 6., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 1.440,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 9.015,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. května 2007
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu