ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.2197.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 2197/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. z. O., a.s., zastoupeného prom. práv., advokátem, proti žalovanému Ing. P. H., zastoupenému advokátem, o 67.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 4/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2005 č.j. 23 Co 413/2005-102, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Praha - východ dne 16.2.2001 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 67.000,- Kč s 18% úrokem od 3.2.2000 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný u něj pracoval od 1.10.1992 do 28.2.1998 jako ekonomický ředitel a že manažerskou smlouvou, naposledy uzavřenou dne 1.2.1996, byla sjednána jeho mzda ve výši 21.000,- Kč měsíčně. Platovým výměrem žalobce ze dne 26.7.1996 byla žalovanému stanovena od 1.7.1996 základní mzda ve výši 22.000,- Kč měsíčně a dále \"osobní koeficient 3,50, maximální limit prémie - odměny ve výši desetinásobku měsíčního platu s tím, že předepsaný zisk činí 6.000.000,- Kč\", a platovým výměrem ze dne 28.2.1997 byla žalovanému stanovena základní mzda ve výši 25.000,- Kč měsíčně. V řízení vedeném u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 283/98 soudy dospěly k závěru, že pro výši mzdy žalovaného jsou platové výměry ze dne 26.7.1996 a ze dne 28.2.1997 \"bezvýznamné\"; ve vztahu k manažerské smlouvě proto \"je a musí být bezvýznamné stanovení základní mzdy žalovaného tak, jak je uvedena v těchto platových výměrech\". Protože žalovaný ve skutečnosti pobíral mzdu podle uvedených \"neúčinných\" platových výměrů, bylo mu neprávem vyplaceno za dobu od 1.7.1996 do 31.1.1997 o 1.000,- Kč měsíčně a za dobu od 1.2.1997 do 30.4.1998 o 4.000,- Kč měsíčně více, než mu podle manažerské smlouvy náleželo. Žalovaný si \"z titulu své funkce, kvalifikace a odpovědnosti za úsek mezd\" musel být vědom toho, že mu základní mzda podle platových výměrů, které \"neakceptoval\", nenáleží. Žalovaný současně vyplacení uvedených částek zavinil \"zanedbáním svých povinností jako ekonomického ředitele\" (z titulu své funkce byl odpovědný \"za mzdovou politiku a uplatňování mzdových předpisů u žalobce\" a za to, že zaměstnancům nebude vypláceno více, než jim náleželo podle ujednání o mzdě), a proto mu neprávem vyplacená mzda \"představuje i škodu způsobenou zaměstnavateli, neboť o neprávem vyplacené částky se snížil majetek zaměstnavatele\".
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 20.9.2001 č.j. 3 C 31/2001-86 žalobu zamítl a rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Soud prvního stupně zjistil, že Ing. P. H. \"v postavení žalobce\" se domáhal proti S. z. O. zaplacení nedoplatku mzdy \"za období leden až duben 1998\" a že soudy obou stupňů vyslovily v tomto řízení názor, podle kterého \"mezi účastníky došlo platně ke sjednání pevné výše základní mzdy v manažerské smlouvě\" a \"nepřichází v úvahu možnost jeho krácení\", a dovodil, že mzdové nároky žalovaného za uvedené období \"byly již řešeny\", že \"ve věci zaplacení mzdy oprávněně či neoprávněně či krácení mzdy\" byl již \"vydán pravomocný rozsudek\" a že proto nelze \"o téže věci znovu rozhodovat\". Nárok na \"vrácení přeplatku mzdy\" za období od 1.7.1996 do 1.1.1998 nebylo možné podle názoru soudu prvního stupně žalobci přiznat proto, že žalovaný důvodně vznesl námitku promlčení; podle ustanovení §243 odst.3 zákoníku práce může totiž zaměstnavatel požadovat vrácení neprávem vyplacených částek jen ve lhůtě tří let od jejich výplaty a tato lhůta již uplynula před podáním žaloby u soudu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.6.2002 č.j. 23 Co 222/2002-108 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.550,- Kč k rukám advokáta a 75,- Kč \"k rukám žalovaného\". Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že nárok žalobce \"na vrácení přeplatku mzdy\" je třeba posoudit podle ustanovení §243 zákoníku práce, že ve smyslu ustanovení §243 odst.3 zákoníku práce je tento nárok promlčen, neboť od výplaty \"požadovaných částek\" uplynula lhůta tří let, a že \"ke vznesené námitce žalovaným bylo proto správně přihlédnuto\". Námitku žalobce, že věc měla být posouzena jako náhrada škody, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že by \"musely být splněny všechny podmínky uvedené v ustanovení §172 odst.1 zákoníku práce a kromě prokázání škody by žalobce musel prokázat, že škoda vznikla zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů žalovaného\"; \"takové jednání\" však podle názoru odvolacího soudu \"nebylo prokázáno, neboť žalobce za takové jednání považuje skutečnost, že, ačkoliv žalovaný neakceptoval nabídku žalobce na změnu platebního výměru, vyplatil si podle tohoto výměru mzdu\", a \"takové jednání postrádá protiprávnost v jednání žalovaného\".
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 25.11.2003 č.j. 21 Cdo 1506/2003 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté, co dovodil, že institut bezdůvodného obohacení podle ustanovení §243 zákoníku práce má subsidiární povahu a že žalobcem uplatněný nárok je možné posoudit podle ustanovení §243 zákoníku práce, jen jestliže nebyly splněny předpoklady pro odpovědnost za škodu, dovolací soud v první řadě dospěl k závěru, že pro právní posouzení věci nebylo rozhodující to, že se žalovaný měl (podle tvrzení žalobce) bezdůvodně obohatit přijetím neprávem vyplacených částek (části mzdy), ale že byla významná především okolnost, že žalovaný měl podle tvrzení žalobce jako ekonomický ředitel žalobce porušit své povinnosti při plnění pracovních úkolů a že v důsledku toho měly žalobci vzniknout náklady (vyplacením části mzdy v celkové výši 67.000,- Kč), které by jinak (nebýt \"zanedbání\" žalovaného) nevynaložil; projednávaná věc měla být posouzena nejprve z hlediska předpokladů odpovědnosti za škodu podle ustanovení §172 zákoníku práce a teprve tehdy, kdyby bylo zjištěno, že odpovědnost za škodu nevznikla, z pohledu vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení §243 zákoníku práce. Dovolací soud dále dovodil, že pro posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu podle ustanovení §172 zákoníku práce nebyla učiněna potřebná skutková zjištění a že z pohledu žalobcem tvrzeným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ze strany žalovaného se odvolací soud věcí nezabýval. Podle závěrů dovolacího soudu není opodstatněný ani názor soudu prvního stupně o tom, že by o požadavku žalobce o zaplacení \"přeplatku na mzdě\" za dobu od 1.1. do 30.4.1998 bylo pravomocně rozhodnuto.
Okresní soud Praha - východ poté rozsudkem ze dne 20.1.2005 č.j. 3 C 4/2004-88 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 44.175,- Kč k rukám advokáta. Nejprve zdůraznil, že žalobce v příkazu k výplatě mezd v roce 1998 a v dalších listinách vycházel z toho, že mzda žalovaného činí 25.000,- Kč měsíčně a že ji \"krátil pro nekvalitu práce\" nebo \"z důvodu neplnění pracovních povinností\" žalovaným, aniž by \"tehdy uváděl jiné důvody\", a uzavřel, že \"žalovaný neporušil a žalobce neprokázal, že by žalovaný porušil, pracovní povinnost, kterou měl ve vztahu k žalobci, když přijal mzdu, která mu právními akty žalobce byla stanovena, a tímto přijetím mzdy nebylo shledáno, že by tím způsobil (tímto jednáním) škodu žalobci\". Soud prvního stupně dále dovodil, že žalovaný důvodně namítl promlčení žalobcem uplatněného nároku; protože \"škoda vznikla již tím, jak je přesvědčen žalobce, že zaviněním žalovaného mu byla proplacena mzda, tak jak žalobce je přesvědčen, v nesprávné výši\", protože dvouletá promlčecí lhůta podle ustanovení §263 odst.3 zákoníku práce plyne \"už od tohoto data\" a protože žaloba byla podána dne 16.2.2001, je uplatněný nárok promlčen.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.11.2005 č.j. 23 Co 413/2005-102 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 17.493,- Kč k rukám advokáta. Kdyby \"byla připuštěna\" odpovědnost žalovaného \"jako ekonomického ředitele\" za to, že \"měl povinnost zabezpečovat odměňování zaměstnanců podle mzdových předpisů nebo pracovních smluv\" (jeho \"pochybení\" by pak spočívalo v tom, že \"umožnil, že právní úkony zaměstnavatele vůči zaměstnancům, kterými byla stanovena mzda, se staly nepřehlednými poté, kdy platové výměry byly akceptovány pouze částečně a následně tím došlo k nepřehledné situaci, kdy, jak vyplývá z mnoha následných sporů, ani zaměstnavateli ani zaměstnancům nebylo jasné, zda se jejich mzda řídí manažerskou smlouvou či platovým výměrem a vnitropodnikovými předpisy\"), a i kdyby tím vznikla žalobci škoda \"představující přeplatek na mzdě\", je podle odvolacího soudu žalobcův nárok - s výjimkou období od 16.2. do 30.4.1998 - promlčen ve tříleté objektivní lhůtě podle ustanovení §263 odst.3 zákoníku práce. Škoda totiž nemohla být způsobena úmyslně; tvrdí-li žalobce, že o škodě se generální ředitel jako nadřízený žalovaného dozvěděl až z \"rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 23 Co 510/2000 z 31.1.2001\", vyplývá z toho, že \"ani po celou dobu, kdy byl spor veden a musel být s předmětem soudního řízení seznámen, nebylo zcela zřejmé, zda členům managementu žalobce náleží mzda podle manažerských smluv či podle platových výměrů\", že tedy jednáním žalovaného mohla škoda vzniknout pouze z nedbalosti a že tedy objektivní promlčecí lhůta nemohla trvat deset let. Odvolací soud dále shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nebyly splněny předpoklady pro odpovědnost žalovaného za škodu podle ustanovení §172 zákoníku práce. I kdyby žalovaný porušil povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, nebylo jeho jednání zaviněné, a to ani formou nevědomé nedbalosti; nelze totiž považovat za zaviněné porušení povinností \"to, že žalovaný neakceptoval změnu manažerské smlouvy v části, kde byly upraveny možnosti krácení mzdy\", neboť \"těžko lze dovodit, že vzhledem k okolnostem měl a mohl vědět, že tímto jednáním může způsobit škodu\". Žalobcův nárok nemůže být podle názoru odvolacího soudu založen ani podle ustanovení §243 zákoníku práce, neboť nepromlčenými jsou podle ustanovení §243 odst.3 zákoníku práce jen plnění za dobu od 16.2. do 30.4.1998 a výsledky dokazování navíc \"nenasvědčují tomu, že by žalovaný věděl či mohl předpokládat, že jde o částky nesprávně určené\", když \"otázka, zda žalovanému náleží odměna podle manažerské smlouvy nebo podle platových výměrů byla řešena až v soudním řízení, kdy se věcí zabývaly soudy několika stupňů a pouze z toho, že žalovaný nesouhlasil s podmínkami, za kterých mu může být krácena mzda, nelze dovodit, že mu při výplatě základní mzdy podle platebního výměru část této mzdy nenáleží\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Z výsledků dokazování nejprve dovozuje, že žalovaný byl (až do \"začátku roku 1998\") v \"hierarchii managementu\" působícího u žalobce \"druhým nejvyšším\" (nadřízen mu byl pouze generální ředitel, jehož žalovaný zastupoval), že jednání \"členů nejvyššího managementu\" vedoucí ke škodě bylo \"odhaleno\" až po jejich odchodu z funkcí a že žalovaný založil v roce 1997 spolu s ostatními \"členy vrcholového managementu\" společnost H. S. s.r.o. (konkurující žalobci) a dal podnět k protiprávním smlouvám o životním kapitálovém pojištění sjednaným ve prospěch \"členů vrcholového managementu\". Krajský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 31.1.2001 č.j. 23 Co 510/2000-53 dovodil, že \"členům managementu žalobce\" náležela pouze základní mzda ve výši stanovené v manažerských smlouvách; vyplývá z toho, že žalobci vznikla škoda tím, že žalovanému bylo na základní mzdě vypláceno více než mu podle manažerské smlouvy náleželo. Žalovaný byl jako ekonomický ředitel povinen zabránit, aby bylo kterémukoliv zaměstnanci (a tedy i jemu) na základní mzdě vyplaceno více, než mu náleželo; tuto povinnost však nesplnil, i když měl \"schvalovat finanční operace, a tedy i úhradu mezd\". V řízení vedeném u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 283/98 žalovaný tvrdil, že jeho mzda (včetně pohyblivých složek mzdy) se řídila manažerskou smlouvou a nevztahovaly se na ni vnitřní mzdové předpisy žalobce; je tedy zřejmé, že žalovaný věděl, jaká mzda mu náleží a že jednal úmyslně, jestliže schvaloval výplatu vyšší mzdy, čímž vědomě způsoboval žalobci škodu. Žalobce uzavírá, že žalovaný \"připustil, aby mu byla základní mzda vyplacena ve výši vyšší než stanovila manažerská smlouva, ačkoliv věděl, že ke změně manažerské smlouvy nedošlo a že na výplatu vyšší mzdy nemá nárok, že soudy - kdyby věc náležitě vyhodnotily - by \"nutně musely dojít k závěru o úmyslném a vědomém přijímání vyšší mzdy žalovaným než mu náleželo\" a že soudy \"rozhodovaly na základě neúplného řízení, neúplného a nedostatečného hodnocení důkazů a neúplně a nesprávně zjištěného stavu\". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce ve svém dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - dovozuje, že řízení před soudy je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že soudy \"rozhodovaly na základě neúplného řízení, neúplného a nedostatečného hodnocení důkazů a neúplně a nesprávně zjištěného stavu\"; současně věc rozebírá po stránce skutkové, hodnotí provedené důkazy, na odlišném (od soudů obou stupňů) hodnocení důkazů zakládá jiný skutkový závěr o skutkovém stavu věci a na něm buduje odlišné právní posouzení věci (zejména že mu žalovaný odpovídá za škodu, kterou způsobil úmyslně). Žalobce tedy podrobuje rozsudek odvolacího soudu kritice z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) a §241 odst.3 o.s.ř.; tím, že na odlišném hodnocení provedených důkazů zakládá jiné závěry o skutkovém stavu věci a na něm buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože námitky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a protože z hlediska dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) a §241a odst.3 o.s.ř. nelze - jak vyplývá z výše uvedeného - založit závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, není dovolání žalobce přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Protože dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud České je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. června 2007
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu