ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.309.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 309/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) J. K., b) M. K., proti žalovaným 1) F. B., 2) M. B., oběma zastoupeným advokátem, o 3.520.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaných o 680.000,- Kč, o žalobě pro zmatečnost podané žalovanými proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 27. března 2000, č. j. 3 C 255/96-139, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. října 2000, č. j. 13 Co 692/2000-161, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 129/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2005, č.j. 11 Cmo 389/2004-71, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24.10.2000, č.j. 13 Co 692/2000-161, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 27.3.2000, č.j. 3 C 255/96-139, kterým bylo žalovaným uloženo „společně a nerozdílně uhradit žalobcům částku 3.520.000,- Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % z částky 3.520.000,- Kč od 1.1.1996 do zaplacení dluhu“ (výrok I.); rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a zamítnut „vzájemný návrh žalovaných na zaplacení částky ve výši 680.000,- Kč ze strany žalobců“ (výrok III.).
Poté Okresní soud v Tachově usnesením ze dne 11.10.2001, č.j. 3 C 255/96-193, opravil „výrok I.“ svého rozsudku ze dne 27.3.2000, č.j. 3 C 255/96-139, tak, že žalovaným uložil „společně a nerozdílně uhradit žalobcům částku ve výši 3.520.000,- Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 3.520.000,- Kč od 1.1.1996 do zaplacení dluhu“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31.5.2002, č.j. 13 Co 836/2001-205, usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 11.10.2001, č.j. 3 C 255/96-193, jako správné potvrdil.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 27.11.2002, č.j. 33 Odo 864/2002-222, dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31.5.2002, č.j. 13 Co 836/2001-205, jako nepřípustné odmítl.
Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 24.3.2003, sp. zn. IV ÚS 531/02, ústavní stížnost žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31.5.2002, č.j. 13 Co 836/2001-205, a proti usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 11.10.2001, č.j. 3 C 255/96-193, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Žalovaní žalobou pro zmatečnost podanou u Okresního soudu v Tachově dne 16.4.2006 (doplněnou podáním ze dne 31.7.2003) napadají rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 27.3.2000, č.j. 3 C 255/96-139, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24.10.2000, č.j. 13 Co 692/2000-161, ve spojení s usneseními Okresního soudu v Tachově ze dne 11.10.2001, č.j. 3 C 255/96-193, a Krajského soudu v Plzni ze dne 31.5.2002, č.j. 13 Co 836/2001-205, s odůvodněním, že opravné usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 11.10.2001, č.j. 3 C 255/96-193, „nebylo doručeno jim, ale jejich bývalému právnímu zástupci, který je již přes rok v této době nezastupoval“; že „nebylo jejich vinou, že se nemohli účastnit jednání okresního ani krajského soudu“; že „na vynesení rozsudku 27.3.2000 nebyli vůbec obesláni“; že „krajský soud je na své jednání 24.10.2000 nepřizval a neposlal jim ani rozsudek“; že „nebyly vyhodnoceny všechny důkazy svědčící v jejich prospěch, zejména nebyl předvolán navrhovaný svědek, který by dosvědčil havarijní stav nemovitosti“.
Krajský soud v Plzni, kterému byla věc postoupena k projednání a rozhodnutí usnesením Vrchního soud v Praze ze dne 24.8.2004, č.j. Ncp 1405/2004-44, usnesením ze dne 21.10.2004, č.j. 19 C 129/2004-50, „žalobu pro zmatečnost, podanou žalovanými proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24.10.2000, č.j. 13 Co 692/2000-161,“ zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že z obsahu žaloby pro zmatečnost lze dovodit, že „důvod zmatečnosti žalovaní vymezili ust. §229 odst. 3 o.s.ř., neboť podle žalobního tvrzení nebyli k jednání odvolacího soudu dne 24.10.2000 přizváni a o jednání je neuvědomil ani jejich tehdejší právní zástupce“; že „napadený rozsudek nabyl právní moci dne 6.12.2000“; že „s ohledem na uváděný důvod zmatečnosti podle ust. §229 odst. 3 o.s.ř. musí být žaloba pro zmatečnost podána ve lhůtě 3 měsíců od doručení napadeného rozhodnutí podle ust. §234 odst. 1 o.s.ř.“; že „žaloba pro zmatečnost byla tedy podána po uplynutí zákonné tříměsíční lhůty“; že „i kdyby přihlédl k podání žalovaných, tedy k žalobě pro zmatečnost proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 16.4.2003, když podání ze dne 31.7.2003 bylo označeno jako dodatek tohoto podání, stejně by byla podána z hlediska §234 odst. 1 o.s.ř. opožděně, protože směřuje proti rozhodnutí, jež bylo žalovaným doručeno již dne 6.12.2000 k rukám jejich tehdejšího právního zástupce JUDr. T.“.
K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29.3.2005, č.j. 11 Cmo 389/2004-71, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21.10.2004, č.j. 19 C 129/2004-50, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „žaloba pro zmatečnost byla podána opožděně a navíc směřuje proti rozhodnutí, proti němuž ji nelze podat“; že „podle právní úpravy platné a účinné do 31.12.2000 byla mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí ve věci samé obnova řízení upravená v ustanoveních §228 a násl. o.s.ř. a proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání upravené v ustanoveních §236 a násl. o.s.ř.; institut žaloby pro zmatečnost upravil až zákon č. 30/2000 Sb., jímž byl s účinností od 1.1.2001 novelizován občanský soudní řád“; že „se zřetelem k uvedenému proto přicházelo v úvahu podání dovolání proti rozsudku napadenému žalobou pro zmatečnost“; že „ostatně dovolání také žalovaní podali, bylo však Nejvyšším soudem ČR odmítnuto, stejně jako byl odmítnut návrh žalovaných na zrušení zmíněného rozsudku Ústavním soudem“.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.3.2005, č.j. 11 Cmo 389/2004-71, podali žalovaní dovolání. Namítají, že „oba soudy porušily §18 odst. 1 občanského soudního řádu a potažmo článek 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod“; že „byla porušena rovnost stran v tomto řízení, když byla zcela zřejmě zvýhodněna strana žalující, neboť soud sám neučinil to, co by měla jinak strana žalující učinit sama“; že se „neztotožňují s názorem soudů obou stupňů, že by byla podána žaloba pro zmatečnost opožděně“; že „opravné usnesení bylo vydáno v rozporu s právními předpisy a ze strany soudu se muselo jednat o záměrné jednání“. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí vrchního soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst. 1 písm.b), §238a odst. 2 a v §237 odst. 1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaní dovoláním napadají usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaných proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Ze znění ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. bez pochybností vyplývá, že způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost podané z důvodu uvedeného v tomto ustanovení je buď pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé.
Pojem \"věc sama\" je v právní teorii i v soudní praxi vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro něž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou (§79 odst. 1 o.s.ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.8.1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, který byl uveřejněn pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V posuzovaném případě žalovaní napadají žalobou pro zmatečnost usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto o opravě výroku rozsudku postupem podle ustanovení §164 o.s.ř. Takové usnesení není usnesením, kterými by soud rozhodoval ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2005, sp. zn. 21 Cdo 2294/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 124, ročník 2005). S ohledem na tento závěr nemůže mít dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Z uvedeného vyplývá, že proti napadenému usnesení odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2007
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu