ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1795.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1795/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) R. K. a b) Ing. Z. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému m. P., o oplocení pozemku, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 704/2003, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 6 Co 922/2005-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud žalovanému uložil oplotit jeho pozemek neprůhlednou zdí a vybudovat dvoukřídlou neprůhlednou bránu tak, aby žalobci měli svůj pozemek ze všech stran uzavřený a aby jejich nemovitosti byly znepřístupněny veřejnosti, jak tomu bylo v minulosti, než přešly na stát.
Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2004, č. j. 4 C 704/2003-95, zamítl žalobu „se žádostí, aby žalovaný byl uznán povinným oplotit pozemek č. 78/7 neprůhlednou zdí vysokou alespoň 2,5 m nad terén parc. č. 78/7 od hranice s pozemkem č. 2093/3 až k jihovýchodnímu lomovému bodu parcely st. č. 342 a umístit bránu dvoukřídlovou dřevěnou neprůhlednou na ocelové konstrukci překrytou dřevěným trámem zakrytým pálenou krytinou, bránu ve stejné výšce jako oplocení, a to na hranici pozemků parc. č. st. 342 a č. 2093/3, vše v obci a k. ú. P. podle projektu P. – P. A.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky shora uvedeného domu a parcely, sousedící s parcelou ve vlastnictví žalovaného. Žalobci 9. 5. 2003 žalovaného vyzvali, aby svůj pozemek oplotil, k tomu však nakonec nedošlo. Soud uzavřel, že mezi účastníky řízení nedošlo k uzavření smlouvy o zřízení oplocení a neshledal ani důvody pro rozhodnutí o uložení povinnosti žalovanému oplotit jeho pozemek podle §127 odst. 2 občanského zákoníku (dále „ObčZ“).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce b) rozsudkem ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 6 Co 922/2005-161, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby. Změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po doplnění dokazování a s odkazem na §127 odst. 2, §43a odst. 1 a 2 a §3 odst. 1 ObčZ v aplikaci na skutková zjištění v konfrontaci s argumentací žalobců uvedenou v odvolání a dále s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 486/2002 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97 konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné. Ohledně uložení povinnosti žalovanému vybudovat bránu však dovodil, že z jednání uskutečněného 17. 7. 2003 vyplývá, že v tomto směru k uzavření písemné dohody došlo. Uzavřel, že nárok žalobců na provedení oplocení, představující podstatu jejich požadavku, oprávněný není a splnění dohody ohledně výstavby brány by samo o sobě žalobcům nepřineslo požadovaný výsledek. V tomto směru akceptoval zájem žalovaného, aby oplocení bylo dobře demontovatelné a nebránilo přístupu k teplovodnímu vedení pod ním umístěnému, přičemž vzal v úvahu okolnost, že v době rozhodování bylo oplocení včetně vrat (namísto brány žalobci požadované) již dokončené.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce b) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Namítá, že řízení bylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V této souvislosti tvrdí, že v předchozím řízení, ukončeném usnesením odvolacího soudu pod č. j. 6 Co 602/2004-43, porušil odvolací soud §212a odst. 3, 4 a §205b OSŘ s tím, že pokud by nebyl zrušen rozsudek soudu prvního stupně pro uznání, nemohlo by být vydáno nové rozhodnutí ve věci. V dalším řízení prováděl odvolací soud rozsáhlé doplnění dokazování s dlouhými průtahy a poté potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ač byl povinen jej zrušit. Odvolací soud vyšel z nesprávného skutkového stavu ohledně prokázání vůle žalovaného přijmout ohledně oplocení návrh takového obsahu, jaký požadovali žalobci. Jeho rozsudek je navíc zatížen vnitřními rozpory ohledně závěrů ve vztahu k dohodě o výstavbě brány s poukazem na §3 odst. 1 ObčZ. Rozsudek vychází z neúplných a v neprospěch žalobců zkreslených skutkových zjištění, když soud nevyložil, proč ohledně výstavby brány vycházel z rozhodnutí odboru kultury a cestovního ruchu nebo proč nevzal v úvahu možnost přeložky parovodu. Dále dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrdí, že nesprávně, v neprospěch žalobců, aplikoval §3 ObčZ, a to za situace, kdy a. s. T. P. stavbou parovodu na pozemku žalobců, který užívá bez jejich souhlasu a bez náhrady, zasahuje do jejich práv. Nesprávné právní posouzení dovolatel spatřuje i v rozhodnutí o nákladech řízení. Uzavírá, že odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, aniž by tento dovolací důvod blíže specifikoval. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam Odvolací soud sice zrušil předchozí vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, ale jen pro vady žaloby, takže nejde o případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Soud prvního stupně nejprve rozsudkem pro uznání ze dne 21. 1edna 2004, č. j. 4 C 704/2003-28, žalobě vyhověl, tento rozsudek Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením z 27. 4. 2004, č. j. 6 Co 602/2004-43, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem k odstranění vad žaloby, která byla podle něj neprojednatelná. Odvolací soud však nezavázal soud prvního stupně v otázce, jak má věc po právní stránce hodnotit, a proto nejde o případ, který má na mysli §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Odvolací soud totiž nezavázal soud prvního stupně právním názorem na hmotněprávní hodnocení věci a vzhledem k tomu, že předmětem dovolacího přezkumu je jen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 6 Co 922/2005-161, nelze se správností předchozího usnesení odvolacího soudu, kterým byl pravomocně zrušen rozsudek pro uznání, zabývat.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dovolání se uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním hodnocení věci, pokud jde o aplikaci §3 odst. 1 ObčZ a v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Podle konstantní judikatury však pro řešení těchto otázek nelze dovolání připustit. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci, v rozporu s dobrými mravy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 308). Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2004, sp. zn. 21 Cdo 2265/2003, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2458). Zbývající námitky, pokud odpovídají §241a odst. 2 písm. a), nemohou založit přípustnost dovolání a dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 3 OSŘ nelze v případě uvedeném v §237 odst. 1 písm. c) OSŘ uplatnit.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. června 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu