ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.1894.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 1894/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. J., zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 20 C 40/2003, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. února 2006, č. j. 31 Co 9/2006-434, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. února 2006, č. j. 31 Co 9/2006-434, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. října 2005, č. j. 20 C 40/2003-390, pod bodem I. výroku z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do vlastnictví žalobkyně obývací stěnu mahagon a elektrický sporák zn. Z. se sklokeramickou deskou a do vlastnictví žalovaného osobní automobil zn. P., sedací soupravu sestávající z gauče a dvou křesel, světle béžového čalounění s koženkou, lednici zn. C. s vrchní mrazničkou, pračku zn. R. s vrchním otevíráním, kuchyňskou linku ze světlého dřeva, sporák zn. M. s elektrickou troubou a spoluvlastnický podíl v rozsahu ½ k pračce zn. T. Pod bodem II. přikázal žalovanému pohledávku za A. J., ve výši 400 000,- Kč. Pod bodem III. žalovanému přikázal závazek k Č. z. a r. b., a. s., ze smlouvy o bezúročné půjčce na bytovou výstavbu ze 7. 10. 1997 ve výši 200 000,- Kč. Pod bodem IV. soud žalovanému uložil, aby do jednoho měsíce od právní moci rozsudku vydal žalobkyni obývací stěnu v barvě mahagon, a pod bodem V. aby žalobkyni zaplatil částku 217 000,- Kč. Pod body VI. až VIII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů učinil tato skutková zjištění: Manželství účastníků, uzavřené v roce 1986, zaniklo rozvodem 30. 4. 2003. Za trvání manželství účastníci ze společných prostředků nabyli věci, které se staly předmětem soudního vypořádání, a dále horkovzdušnou troubu zn. M., která však byla za trvání manželství prodána. Televizor zn. T. C. získal žalovaný darem od rodičů. Jiné věci účastníci předmětem vypořádání neučinili. V roce 1997 žalovaný uzavřel s Č. z. a r. b., a. s., smlouvu o půjčce ve výši 200 000,- Kč, na kterou účastníci k 30. 4. 2003 nic nezaplatili a kterou od 5. 9. 2005 splácí žalovaný. Za trvání manželství účastníci provedli rekonstrukci domu v J. H. a jeho přístavbu, na které ze společných prostředků vynaložili částku 800 000,- Kč a rodiče žalovaného 700 000,- Kč. Cena domu je nyní o 1 500 000,- vyšší, než by byla v případě neprovedení jeho rekonstrukce a přístavby. Podle znaleckého posudku Ing. J. F. činily náklady na rekonstrukci a přístavbu domu 1 515 000,- Kč. Dům byl v době provádění rekonstrukce a přístavby v podílovém spoluvlastnictví žalovaného a jako matky (každý v rozsahu ideální ½). Od roku 2000 je dům ve výlučném vlastnictví žalovaného. Provedení rekonstrukce a přístavby domu zajišťoval převážně žalovaný, žalobkyně se na organizaci a provádění prací v zásadě nepodílela. Potřeby nezletilé dcery účastníků, která pro dobu po rozvodu byla svěřena do výchově žalovaného, byly v období provádění rekonstrukce a přístavby domu zajišťovány zejména rodiči žalovaného. Soud prvního stupně movité věci vypořádal tak, že do vlastnictví žalobkyně přikázal elektrický sporák zn. Z. a obývací stěnu, o kterou projevila zájem, do vlastnictví žalovaného pak ostatní věci, které žalovaný od rozvodu manželství měl ve svém užívání, stejně tak plynový sporák zn. M., jehož existenci žalovaný popíral, ale jak bylo prokázáno tento sporák po prodeji domu v T. odvezl neznámo kam. Pokud jde o vypořádání investic do domu v J. H., soud prvního stupně se odchýlil od stávající judikatury Nejvyššího soudu ČR, „že otázku tzv. investic podle §149 odst. 2 občanského zákoníku je třeba řešit obdobně jako bezdůvodné obohacení mezi osobami, které nejsou manžely“. Dovodil, že „investice ze společných prostředků do výlučného majetku jednoho z manželů (ale i třetích osob) je nutné ocenit rozdílem současné tržní ceny nemovitostí v jejich fyzickém stavu ke dni zániku SJM (ke dni rozvodu), tedy včetně provedené investice, a současné tržní ceny stejných nemovitostí za předpokladu, že investice by provedena nebyla“. K tomu dále uvedl, že podle znaleckého posudku Ing. J. F. výše vynaložených investic odpovídá zvýšení současné ceny nemovitostí. V souvislosti s investicemi do označeného domu byla ze společných prostředků byla na majetek žalovaného vynaložena částka 400 000,- Kč a tatáž částka na majetek matky žalovaného. Tím účastníkům vznikla proti matce žalovaného pohledávka, která je promlčena, neboť investice byly vynaloženy před rokem 2000. Totéž platí i pro pohledávku rodičů žalovaného vůči žalovanému ve výši 350 000,- Kč. Pohledávku ve výši 400 000,- Kč proti matce žalovaného soud přikázal žalovanému z důvodů existence vzájemných pohledávek k započtení a současného vlastnictví celé nemovitosti žalovaným. Částku 200 000,- Kč, představující polovinu vynaložených investic do majetku žalovaného, kterou by měl žalovaný nahradit žalobkyni, soud prvního stupně snížil na částku 100 000,- Kč s poukazem na to, že „to byl právě žalovaný, kdo se zvýšeným úsilím bez odpovídající účastni žalobkyně zasloužil o provedení investice a její financování“. Závazek proti Č. z. a r. b., a. s., ze smlouvy o půjčce soud považoval za společný závazek obou účastníků, zaplacení dluhu z této půjčky přikázal žalovanému, který smlouvu uzavřel a projevil zájem dluh zaplatit.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 7. února 2006, č. j. 31 Co 9/2006-434, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. tak, že do vlastnictví žalovaného přikázal pračku T., a dále ve výroku pod bodem V. tak, že žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil částku 325 102,50 Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Označenou pračku odvolací soud přikázal žalovanému s tím, že nebylo prokázáno, že by mezi účastníky a rodiči žalovaného došlo k uzavření takové dohody, z níž by bylo jednoznačně zřejmé, že projevem vůle stran bylo založit k této věci podílové spoluvlastnictví, a že poskytnutí části kupní ceny ve výši 4 000,- Kč rodiči žalovaného ještě neznamená, že jde o věc v podílovém spoluvlastnictví. Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně ohledně vypořádání investic do domu v J. H. Poukázal na platnou a dosud nepřekonanou judikaturu (např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42, ročník 1972, str. 141-142, rozsudky Nejvyššího soudu ČR z 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 875/2005, z 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1128/2005 a z 20. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2655/98), podle které „je jeden z manželů povinen nahradit v případě investic do jeho domu ze společného majetku takové finanční prostředky na tyto investice, které byly skutečně vynaloženy“. S ohledem na to, že účetní doklady od dodavatelů stavby nebyly zcela kompletní, odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku Ing. J. F. z 24. 7. 2005, v němž znalec stanovil obvyklou cenu stavebních prací v cenách běžně užívaných v době jejich provádění ve výši 1 515 000,- Kč. Souhlasil s tím, že rodiče žalovaného investovali 700 000,-, takže ze společných prostředků účastníků byla do rekonstrukce domu a jeho přístavby investována částka 815 000,- Kč. Odlišný právní názor se na konečném vypořádání v podstatě neprojevil, „neboť výsledné finanční částky zjištěné znalcem Ing. J. F. se pohybují v rozpětí 1 500 000,- až 1 515 000,- Kč. Od částky 815 000,- Kč odvolací soud odečetl částku 200 000,- Kč z titulu bezúročné půjčky poskytnuté Č. z. a r. b., a. s., kterou splácí žalovaný, takže k vypořádání zbývá částka 615 000,-, z níž na každého z účastníků připadá částka 307 500,- Kč. Ztotožnil se s rozhodnutím soudu prvního stupně, pokud žalovanému byla přikázána pohledávka proti jeho matce, s tím, že podle konstantní judikatury je třeba vypořádat v rámci vypořádání společného jmění manželů i promlčené pohledávky, na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by se o provedení investic a jejich financování zvýšeným úsilím zasloužil více žalovaný. Z vypořádání movitých věcí je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 17 602,50 Kč, investic 307 500,- Kč, celkem tedy 325 102,50 Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.
Žalobkyně podala dovolání z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítla, že odvolací soud při rozhodování vyšel z nesprávného skutkového zjištění soudu prvního stupně o tom, že účastníci měli na stavbu domu v T. půjčku od manželů K. ve výši 300 000,- Kč a že tato byla splacena z kupní ceny po prodeji tohoto domu, a dále, že do rekonstrukce a přestavby domu v J. H. rodiče žalovaného investovali částku 700 000,- Kč. Soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil v rozporu s §132 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a nepřihlížel dostatečně ani k domněnce uvedené v ustanovení §144 občanského zákoníku (dále „ObčZ“). Pokud by provedené důkazy důsledně hodnotil podle §132 OSŘ, pak neměl uvěřit tvrzení o existenci půjčky ve výši 300 000,- od manželů K. a měl učinil skutkové zjištění, že výnos z prodeje domu v T. činil částku 723 000,- Kč, která byla investována do domu v J. H. Skutkové zjištění, že rodiče žalovaného investovali do tohoto domu částku 700 000,- Kč, nemá oporu v provedeném dokazování. Podle výpovědi otce žalovaného a podle faktur souvisejících s rekonstrukcí a přístavbou domu mohli rodiče žalovaného investoval přibližně částku 230 000,- Kč. Nesprávné právní posouzení věci žalobkyně spatřuje v tom, že odvolací soud se v odůvodnění rozsudku nevypořádal s jejími odvolacími námitkami, jimiž zpochybňovala správnost závěrů soudu prvního stupně, a že pominul právně významné skutečnosti mající zásadní vliv pro posouzení důvodnosti žalobou uplatňovaného nároku. Jejími právně významnými námitkami se nevypořádal ani soud prvního stupně, čímž řízení zatížil vážnou procesní vadou, což samo o sobě bylo důvodem pro zrušení jeho rozsudku odvolacím soudem. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný podal dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítl, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by se žalovaný zvýšeným úsilím bez odpovídající účasti žalobkyně přičinil o provedení investic a jejich financování, aniž zopakoval nebo doplnil dokazování k této problematice. Uvedl, že z provedených důkazů vyplývá, že zajišťování bydlení bylo starostí jen žalovaného, a k této skutečnosti od roku 1995, kdy došlo ke zrušení společné domácnosti účastníků, měl soud přihlédnout. Soud prvního stupně sice snížil podíl žalobkyně na investicích na částku 100 000,- Kč, ale neodůvodnil, proč tak učinil o tuto částku. Odvolací soud také při rozhodování vyšel z jiné částky investic na rekonstrukci a přístavbu domu v J. H., aniž k tomu zopakoval důkazy, např. znalecký posudek, nevypořádal se se všemi námitkami žalovaného vznesenými v odvolání k této otázce a při zjištění výše těchto nákladů postupoval v rozporu se samotným obsahem znaleckého posudku. Podle znalce rozpočet, který je součástí smlouvy o dílo, vytváří i smluvně dohodnutou cenu a tuto cenu znalec považoval za úměrnou tehdy obvykle užívaným cenám. Nelze proto dospět k závěru o neplatnosti cenového ujednání. V rozporu s provedenými důkazy dospěl soud prvního stupně k nesprávnému zjištění o společné pohledávce účastníků proti matce žalovaného ve výši 400 000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Pokud oba soudy vypořádaly tuto pohledávku proti matce žalovaného, pak měly také vypořádat společný závazek účastníků ve výši 700 000,- Kč. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami včas, se především zabýval dovoláními z hlediska jejich přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle §242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“), svazku 2, pod C 132 uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaných v tomtéž svazku Souboru rozhodnutí pod C 149 a C 159 a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, ve svazku 1 pod C 12, v němž dále dovodil, že „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu“. K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 OSŘ“. Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 100 000,- Kč, kdy na rozdíl od soudu prvního stupně při vypořádání vyšel ze stejných podílů účastníků na investicích do domu v J. H., dále ohledně částky 15 000,- Kč, která činí rozdíl mezi částkou 1 500 000,- Kč, představující výši investic do uvedeného domu podle soudu prvního stupně, a částkou 1 515 000,- Kč, představující výši investic podle závěru odvolacího soudu, a dále pračky zn. T., ohledně níž však rozhodnutí odvolacího soudu dovoláními není napadeno. Pokud jde o půjčku od manželů K. ve výši 300 000,- Kč, výši finanční účasti rodičů žalovaného na investicích do domu v částce 700 000,- Kč, částku 100 000,- Kč přiznanou soudem prvního stupně žalobkyni na investicích ze společného majetku do majetku žalovaného a jeho matky, pohledávku ve výši 400 000,- Kč proti matce žalovaného, nevypořádání částky 700 000,- jako společného závazku účastníků proti rodičům žalovaného a částky 1 500 000,- Kč, představující výši investic do domu podle soudu prvního stupně, odvolací soud věc posoudil shodně jako soud prvního stupně, takže v tomto rozsahu je rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je tak vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§241a odst. 4, §243a odst. 2 OSŘ).
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzující části ohledně půjčky od manželů K. ve výši 300 000,- Kč a výše finanční účasti rodičů žalovaného na investicích do domu v částce 700 000,- Kč, tedy v části napadené dovoláním žalobkyně, není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Právní posouzení věci v této části je odvislé od skutkových zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal, je zcela v souladu s hmotným právem a nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1536, svazek 22, a usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované tamtéž pod C 1164, svazek 16. Ostatně žalobkyně ani neuvedla, v čem má spočívat zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedla především skutkové okolnosti a prakticky jen napadla správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování, což samo o sobě nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání žalobkyně podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Dovolání žalovaného směřující proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu ohledně částky 100 000,- Kč, kdy na rozdíl od soudu prvního stupně při vypořádání vyšel ze stejných podílů účastníků na investicích do domu v J. H., a částky 15 000,- Kč, která činí rozdíl mezi částkou 1 500 000,- Kč, představující výši investic do uvedeného domu podle soudu prvního stupně, a částkou 1 515 000,- Kč, představující výši investic podle závěru odvolacího soudu, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Dovolací soud v tomto rozsahu přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je v uvedeném rozsahu důvodné.
Podle §231 odst. 1 OSŘ odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.
Podle §213 odst. 2 OSŘ odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného.
Pro řízení před odvolacím soudem platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného (§211 OSŘ). Z toho plyne, že dokazování před odvolacím soudem musí být provedeno při jednání (§122 odst. 1 OSŘ), a účastníci mají právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny (§123 OSŘ).
Ustanovení §213 odst. 1 OSŘ neznamená – zejména se zřetelem k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, kteří byli slyšeni při jednání. Má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, ke kterým tento soud dospěl hodnocením provedených důkazů, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, lze považovat jeho odchylné skutkové závěry za nepodložené, učiněné v rozporu s §132, 211 a 213 OSŘ. V takovém případě je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§214a odst. 2 písm. a) OSŘ]. K tomu srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92, ročník 1968, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 61, svazek 1, a rozsudek téhož soudu z 31. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1201/2000, uveřejněný tamtéž pod C 136, svazek 2.
Soud prvního stupně při posuzování míry přičinění toho kterého z účastníků na rekonstrukci a přístavbě domu v J. H. vyšel ze skutkového zjištění, že „provedení přístavby a rekonstrukce zajišťoval žalovaný, žalobkyně se na organizaci a provádění prací v zásadě nepodílela. Z manželství účastníků se narodila jediná dcera, která byla po dobu po rozvodu svěřena do výchovy žalovaného, fakticky však v období rekonstrukce domu v J. H. byly potřeby nezletilé zajišťovány zejména ze strany rodičů žalovaného“. Naproti tomu odvolací soud učinil skutkový závěr, „že nebylo prokázáno, že by se žalovaný zvýšeným úsilím bez odpovídající účasti žalobkyně přičinil o provedení investic a jejich financování. V průběhu dokazování nebylo zjištěno, že by účastníci již od roku 1995 nevedli společnou domácnost a žili odděleně. Naopak lze dospět k závěru, že na základě předchozí vzájemné dohody zrušili společné soužití v K. a přestěhovali se do J. H. k rodičům žalovaného. … Důkazem toho, že manželství účastníků v době výstavby, rekonstrukce a kolaudace nemovitosti plnilo svůj společenský účel, byla skutečnost, že teprve na podzim 2002 došlo k soudní úpravě rodičovské zodpovědnosti k nezletilé I. J. a až dne 4. 4. 2003 bylo manželství účastníků rozvedeno.“ Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud zde dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž opakoval výslech účastníků a dokazování doplnil (§213 odst. OSŘ), a v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil (§157 odst. 2 OSŘ). Řízení tak zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ].
Pokud jde o výši částky nákladů na rekonstrukci a přístavbu domu v J. H., z níž odvolací soud vycházel při vypořádání, odvolací soud převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně učiněné ze znaleckého posudku Ing. J. F., podle kterého činily částku 1 515 000,- Kč, z níž soud prvního stupně nevyšel s ohledem na jeho odlišné právní posouzení otázky, v jaké výši mají být takto vynaložené náklady vypořádány.
S ohledem na uvedené dovolací soud, zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu – vzhledem k provázanosti jeho výroků – v celém rozsahu (§243b odst. 2 OSŘ) a podle §243b odst. 3 OSŘ vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Pro úplnost lze poznamenat, že dalšími dovolacími námitkami žalovaného se dovolací soud nezabýval, neboť směřovaly proti té části rozsudku odvolacího soudu, proti níž nebylo dovolání přípustné. Nicméně s ohledem na výsledek tohoto řízení je takový, že nic žalovanému nebrání, aby tyto námitky uplatnil v dalším (neskončeném) řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu